Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 78

04.04.2010 (21:45) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5687×

„Jen tě brzdím, vídím, jak moc si běh užíváš,“ usmál jsem se. „Utíkej jak nejrychlejí umíš, budu kousek za tebou,“ kývnul jsem hlavou a dlouho ji pobízet nemusel.

Se širokým úsměvem na tváři se rozběhla a kdybych byl obyčejný člověk, viděl bych pouze rychle se pohybující rozmazanou šmouhu.

„Buď opatrná!“ volal jsem na Bells ještě pro jistotu, ale dostalo se mi jen rozpustilého zachechtání.

Bylo by to tak lidské, kdyby se nepohybovala nadpozemskou rychlostí. Proč teď uvažovat o lidskosti? Bella je v podstatě neškodná. Krev je pro ni naprosto běžná věc. Nemá chuť zmasakrovat své blízké i daleké okolí. A myslím, že s jejím sexuálním apetitem se docela dost dobře smířím.

Ani jsem si neuvědomil tok svých myšlenek a už jsem stál na zahradě před domem. Bella tam poskakovala jako lesní víla a očividně si užívala všechnu tu volnost a navíc sluníčko, které ozařovalo celé její tělo.

„Úchvatné,“ zašeptal jsem si pro sebe a ze stínu, ve kterém jsem byl ukryt, jsem šel pomalu k Belle, která vypadala tak šťastně.

„Vidíš to? Já se třpytím! Jsem jako ty,“ říkala a nadšeně se ke mně rozběhla.

„Jsi nádherná,“ šeptal jsem a sevřel ji pevně ve své náruči. „Třpytíš se jako diamant,“ hladil jsem ji po vlasech, zatímco Bells se blaženě usmívala. „Ne diamant, ty jsi mnohem krásnější,“ políbil jsem slabě její rty a přejel po nich palcem. Díky pootevření mi na něj vydechla chladný vzduch, až jsem se otřásl.

„Škoda že se zatahuje,“ posteskla si, když slunce mizelo za oblaky.

„Je léto, lásko, zítra slunce vyjde určitě taky,“ řekl jsem konejšivě a políbil ji do vlasů.

„Ještě jsou doma?“ ptala se nažhaveně.

„Chystají se odjet až se setmí,“ ujasnil jsem. „Chtějí si s tebou ještě popovídat, pokud se nemýlím, zatím jsi veškerý čas strávila se mnou, ale ne že by mi to vadilo,“ usmál jsem se poťouchle.

„Aha,“ řekla trošku zklamaně a já chtěl vědět na co myslí, tak jsem si trošku naboural do její mysli.

„Proč na nic nemyslíš?“ ptal jsem se se zájmem.

„Myslím,“ řekla nechápavě.

„Vážně?“ ptal jsem se nedůvěřivě.

„Ano,“ přitakala.

„A na co?“ chtěl jsem vědět, protože mi přišlo opravdu zvláštní, že slyším opět to nepříjemné ticho.

„Myslím na to, ať nečteš mou mysl,“ zasmála se, ale já se zděsil.

Tohle přeci není možné. Nemůže si jen tak říct, abych jí nečetl mysl a ono se to splní. To je blbost. Byl jsem zmatený. Už jsem si docela začínal zvykat na Belliny, poslední dobou hlavně zvrhlé, myšlenky a nechtěl jsem se smířit s jejich odchodem.

„Copak mě neslyšíš?“ ptala se podezřívavě.

Zahanbeně jsem mlčel a odmítal se jí kouknout do očí. Cítil jsem se tak silný, když jsem měl možnost nahlédnout jí do hlavy a teď bylo všechno pryč.

„Edwarde?“ pozvedla významně obočí.

„Ne,“ vydechl jsem poraženecky.

„To je úžasné! Zase můžu mít své myšlenky pro sebe!“ vypískla potěšeně Bella.

„Nesdílím tvou radost,“ řekl jsem poněkud kysele.

„Už jsem se lekla, že to takhle bude napořád,“ zaslechl jsem opět Bellinu mysl a musel jsem se samolibě zasmát.

„Zase mě slyšíš?“ řekla nešťastně.

„Ano,“ přisvědčil jsem zvesela.

„Tak já nevím, mám si vzít česnek, abych tě vypudila ze své hlavy?“ zoufala si.

„Není třeba, zdá se, že tvé vlny chytám jen občas,“ zamyslel jsem se.

„Jsem ráda za to, že jsem divná,“ řekla hrdě.

„Pořád nechápu, co ti na tom tak vadí?“ ptal jsem se nechápavě, když jsme se vydali ke dveřím.

„Jak by ti bylo, kdybych 24 hodin slyšela, na co myslíš. Neměl bys žádné soukromí. Žádné tajemství,“ vnucovala mi svůj důvod.

„Něco přede mnou tajíš?“ zděsil jsem se.

„Nebuď tak chytlavý, to byl jen příklad,“ řekla když vcházela do domu.

Nestačil jsem nic namítnout, protože se k nám okamžitě přihnala Alice a švitořivě křičela. „Bello, Bello, Bello.“ Skákala jako trpaslík a věšela se na krk mé manželky.

„Alice,“ řekla trochu odměřeně Bella a ani Alici neobjala.

„Provedla jsem něco?“ ptala se Alice trošku zmateně.

„Víš, mám tady ve skříni tolik džínů, triček a polokalhot, ale ty jsi musela vzít jedny ze dvou šatů, které jsi mi stihla koupit a taky vnutit,“ vysvětlovala Bella dotčeně.

„Odtud vítr vane.“ Vypadala už Alice uklidněně. „Kdybyste se chovali přiměřeně situaci a nesnažili se zbořit celý les, vůbec bych tam nemusela chodit,“ opáčila Alice, která byla nyní v právu.

„No, Bello, tak mě napadá,“ ozval se po krátké odmlce Emmett. „Každý jsme si do upířího života donesli věc, která byla v našem lidském životě nejpřednější. Jasper ovlivňuje pocity, Rosalie je krásná, Alice vidí budoucnost, Carlisle pomáhá lidem, Esme miluje jako nikdo, Edward čte mysl a já jsem nejsilnější, ale ty máš zatím jen nadpozemsky silné choutky na sex a divím se, že náš dům ještě stojí a vůbec celé okolí,“ smál se huronsky, dokud ho Esme nešťouchla do žeber.

„Co? Vždyť mám pravdu,“ obhajoval se.

„Já se omlouvám... Moc se omlouvám,“ začala lítostivě Bella. „Sama nevím, co se to se mnou děje. Víte, ne že by to nebylo příjemné a tak, ale nedá se s tím něco dělat? Ještě přeci musím dodělat poslední ročník na střední,“ koukala se teď s naději na Carlislea.

„Pojďte se posadit,“ pokynul nám Carlisle.

Bella poslušně docupitala k pohovce a když viděla, že si sedám já, udělala totéž. Celá rodina se sesedla kolem, novorozený upír, který neprahne po krvi byla pro ně naprostá novinka, stejně tak pro mě. Jasper už se nadechoval, aby řekl nějákou inteligentní poznámku ohledně mého vzhledu.

„Sklapni,“ pohrozil jsem a všichni na mě nechápavě hleděli, tedy kromě Jaspera, který se uculoval, jako by vymyslel vtip dne.

„Tak?“ prolomila ticho Bella a pohledem hypnotizovala Carlislea. Myslela si, že když je to doktor, může jí dát nějáké prášky nebo ten nadměrný chtíč nějak zastavit.

„Upřímně, Bello, nevím, jak zastavit tvou... Náruživost,“ řekl Carlisle po krátké odmlce.

Emmett s Jasperem se uchechtli. Zvolili si mnohem lepší slovo, kterým to označit.

„Ještě že už se nečervenám,“ pomyslela si Bella a já ji konejšivě chytil kolem boků a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Tohle nedělej,“ zaúpěla v duchu.

„Promiň,“ šeptl jsem.

„Takže se s tím nedá nic dělat? Budu pořád tak... Tak...“ Nemohla se Bella vymáčknout.

„Náruživá,“ doplnil jsi Carlisle výrazem, který už jednou použil.

„No, ano,“ vydechla.

„Zkusím si o tom něco přečíst,“ navrhl Carlisle a Bellu tak možná trošku uklidnil.

Vybavila se mi situace, kdy Bellu nelákala ani lidská krev a musel to Carlisleovi okamžitě povědět a taky o dočasné blokaci, kterou mi způsobila.

„Když jsme byli na lovu, pár kilometrů od nás byl člověk,“ promluvil jsem a v pokoji nastalo mrtvolné ticho.

„Nechci se stěhovat!“ Útočila na mě v duchu Rosalie.

„Vím, jak se cítí.“ Byly Jasperovy myšlenky soucitné.

„Kdybych se byl vsadil, vyhrál bych.“ Kul pikle Emmett.

„Nemůžeš jí to mít za zlé, vzpomeň si na sebe!“ hrozila mi Alice.

„Musí si připadat hrozně,“ přemýšlela Esme.

„Kdo to byl?“ posílal mi v duchu Carlisle a hypnotizoval mě se svraštělým obočím.

„Dost a nechte mě domluvit,“ zvýšil jsem krapet hlas. „Zblázním se z vašich myšlenek,“ řekl jsem poněkud tragicky.

„Co se děje?“ zeptala se Bella.

„Myslí si, že jsi toho člověka zabila,“ vysvětlil jsem.

„Cože? Neee! Ježiši Kriste, jak bych jen mohla,“ říkala s odporem Bella.

„Jsi upír, lásko,“ usmál jsem se.

„To je jedno! Přece bych nezabila člověka. Co kdybych ho znala,“ otřepala se.

„Nepřestáváš mě překvapovat,“ pronesl s úctou Carlisle.

„Takže, Bella prostě utekla?“ ptal se nechápavě Jasper.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 78: