Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 88

15.05.2010 (12:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6215×

„Jsi jako Emmett, a to nadpřirozeně silná. Jsi jako Jasper a velice dobře manipuluješ s mými pocity. Jsi jako Rosalie, tak nadpozemsky krásná, až se mi tají dech. Jsi jako Esme, tak milující a jako Carlisle, tak citlivá. Jsi jako Alice, vše máš dopředu rozmyšlené. Ovšem jsi můj opak, zatímco já se vyžívám ve čtení tvých myšlenek, ty mi oproti tomu svou mysl znepřístupňuješ,“ svraštil jsem ke konci obočí.

„Když jsi to tak pěkně vyjmenoval,“ zasnila se. „Ale s tou Rosalií bych nesouhlasila, její krása se nedá k ničemu přirovnat,“ kroutila hlavou.

„Miláčku, ty jsi mnohokrát krásnější než Rosalie,“ šeptl jsem, jako bych snad měl obavy, že mě uslyší a jemně jsem ji políbil na rty.

„Tak moc mi lichotíš a já si to ani nezasloužím,“ zablábolila obluzeně.

„Pojď se posadit dolů.“ Vzal jsem ji do náruče. „Přeci nechceš poslouchat Emmettovy uštěpačné poznámky,“ odůvodňoval jsem svůj čin.

„Stejně se jim ale nevyhneme,“ problesklo mi hlavou.

„Kolik tak může být hodin,“ přemýšlela Bella.

„Sedm pryč,“ odpověděl jsem na jí nevyřčenou otázku.

„Nelez... Ale proč já se pořád nervuju, stejně to nepomůže.“ Složila si ruce na prsou, dokud jsme se nedostali k pohovce v obývacím pokoji. 

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal jsem se instinktivně, ale po skeptickém pohledu, který jsem vyčetl z Belliny tváře jsem si uvědomil, jakou hloupost se mi opět podařilo z úst vypustit.

„Děláš si ze mě legraci?“ ptala se s pozvednutým obočím.

„Promiň, ujelo mi to, jen si musím trošku zvyknout,“ ospravedlňoval jsem se.

„Pokud tady nemáš lahev s krví, tak si vážně nic nedám,“ rozesmála se.

„Nemám... Máš žízeň? Můžeme zajít na lov,“ lákal jsem ji a přitom maskoval vlastní vyprahlé hrdlo.

„Nehodí se, aby se rodina vrátila do prázdného domu poté, co jsme si celou noc jen užívali,“ vysvětlila a velmi lidsky, s nohou přes nohu, se opřela o opěrku pohovky.

„Velmi správně,“ pochválil jsem ji a přisedl si těsně k ní.

„Jsem tak šťastná,“ zašeptala a položila si hlavu na mé rameno.

„Mám takový pocit, že tohle už jsem párkrát slyšel,“ usmál jsem se.

„A ještě tolikrát uslyšíš,“ řekla blaženě.

Z klidného rozjímaní nás vyrušila Emmettova hlava, která se vetřela do dveří a prozkoumávala terén.

„To jste tu dělali bábovičky nebo co?“ řekl udiveně.

Lenivě jsme se na něj s Bellou pootočili a přemýšleli, o čem to mluví.

„Čekal jsem, že opráším své staré stavařské nádobíčko a budu opravovat to, co jste stihli rozbít a mezitím...“ Zakroutil nevěřícně hlavou.

„Stavařské nádobíčko?“ pronesla nechápavě Bella.

„To bylo jen pro lepší představivost,“ uchechtl se a jedním skokem seděl vedle nás.

„Jaká byla postel?“ zastříhal obočím jako králík ušima.

„Pevná,“ odpověděla Bella jednoslovně a Emmett se rozesmál z plna hrdla.

Dělali jsme, že si jej nevšímáme, což se opravdu neprovádělo snadno. Jeho hlasitý řehot mi doslova trhal ušní bubínky a měl jsem sto chutí skočit mu po krku a vyrvat mu hřmotné hlasivky.

Mezitím dorazil i zbytek rodiny, který nechápavě pozoroval mého svíjejícího se bratra.

„Časem bude v pořádku,“ snažil jsem se je uklidnit.

„Jak jste se měli?“ Přešla Esme Emmettovo chování a obrátila se na nás. 

„Velice přívětivě.“ Nechal jsem odpovědět Bellu.

„To ráda slyším,“ přitakala Esme. „My se taky měli báječně, v kanadských lesích bylo spousta nadbytečné zvěře, tak jsem jim trošku vyrovnali kvóty,“ usmála se.

Zaslechl jsem, jak Bella ztěžka polkla a nepatrně se ošila

„Och, promiň, zlatíčko,“ omlouvala se Esme, která si všimla Belliných krvavě rudých zorniček.

„Tak tohle jste měli minimálně na celý týden,“ přiřítila se Alice.

Bella na ni zmateně pohlédla a pak stydlivě sklopila zrak

„Kuš,“ sykl jsem na Alici, protože to všechno vlastně byla moje vina. „Přece jsem ti říkal, že s Bellou si to vyřídím po svém,“ zasmál jsem se.

„Chudák Bella,“ řekla soucitně, ale s lehce výsměšným podtónem.

„Mně to směšné nepřišlo,“ zakřenila se prapodivně Bella.

Náhle zbystřila a já hned po ní, protože se z vrchu ozývaly vibrační zvuky Bellina mobilu. Zlomek vteřiny uvažovala, a pak vystřelila do pokoje jako čertvě odpálená raketa. Ani jsem nepostřehl, kdy opustila sedačku, jak moc rychlá byla.

POHLED BELLY:

Neběžela jsem tak rychle proto, že bych snad měla takové nutkání mluvit s mámou či tátou, jeden z nich to určitě je, ale proto, že ten zvuk byl tak hlasitý. Jako by mi někdo brnkal na ušní bubínek a vyloženě se tím bavil. Na tohle si zřejmě ještě budu muset zvyknout.

V pokoji jsem doslova skočila po telefonu, který v mých očích pomalu nadskakoval na stolku. Připadala jsem si, jako bych chtěla udolat zdivočelou pumu. Hmmm, když už jsme u těch pum, začínají se mi sbíhat sliny.

Uvědomila jsem si, že nyní však nejsem v lese, ale doma, takže jsem pokořeně přijala hovor – samozřejmě, že to byla máma.

„Bello, zlatíčko! Proč jsi mi to tak dlouho nezvedala, začínala jsem mít strach. Uvědomuješ si to? Víš, kolik letadel denně spadne? Prostě jim selžou motory nebo se z cestujícíh vyklubou teroristi. Bello, jsi tam?“ Téměř máma křičela do telefonu.

„Mami, uklidni se, před chvílí jsme přijeli, nemohla jsem najít mobil,“ zalhala jsem.

„Ach, omlouvám se, ale je tak uspokojující slyšet zase tvůj hlas. Bála jsem se o tebe,“ svěřila se.

„Nemáš vůbec proč, mami. Na palubě letadla jsem žádného teroristu nepotkala,“ zasmála jsem se.

„Bello, Bello,“ posteskla si máma. „Máš nějáký jiný hlas, zlatíčko, nestalo se něco?“ ptala se se strachem.

„Cože? Jiný hlas? Jde to slyšet i přes telefon? Jaktože je najednou tak všímavá? Co jen budu dělat? Jak jí to všechno vysvětlím? Pomoc!!!“ zoufale jsem přemítala v hlavě.

Doslova jsem se zasekla na začátku věty a nedokázala ze sebe vypravit ani slovíčko. Chtěla jsem říct cokoliv, ale nešlo to. Jako bych v krku měla obrovský špunt, který by bránil tvorbě slov. Jako by mě někdo rdousil, zkrátka to nešlo.

V tom se náhle tiše otevřely dveře a ke mně se ladným krokem sunul můj manžel. Tvářil se konejšivě a mobil mi vzal z křečovitého sevření. Líbezně se usmál a promluvil na mámu, která mezi mým přemítáním začala zmatkovat.

„Dobrý den, Reneé, tady Edward.“ Představil se tím svým dechberoucím britským akcentem.

„Ach, Edwarde, co se děje?“ ptala se vystrašená máma.

„Bella má za sebou dlouho cestu, nejspíš se jí udělalo z nedostatku spánku špatně,“ mluvil klidně a velice přesvědčivě.

Seděl na posteli, zatímco já stála nad ním a vše pozorovala. Vzhlédl ke mně svou uklidňující tváří, spojil naše dlaně a stáhl si mě k sobě na kolena jako malé a nemotorné dítě.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 88: