Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 91

26.06.2010 (10:00) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5065×

„Doma ti to zašiju,“ usmála jsem se.

„Zahraješ si na švadlenku?“ popíchl mě.

„Když ti to udělá radost,“ odvětila jsem.

„Vodník by byl lepší,“ pronesl a po očku po mně koukl.

„Cože?“ ptala jsem se nechápavě, jako vždy.

„Víš,“ šeptl a pomalu se sunul ke mně. „Jako dítě jsem měl rád pohádky o vodnících,“ povídal naprosté a v tuto chvíli nesmyslné hlouposti. Blížil se ke mně pomalým krokem a já oproti tomu stejně rychlým tempem uhýbala.

„Proč se o tom teď bavíme?“ Tušila jsem v tom všem nějakou kulišárnu.

„Lásko,“ usmál se. „Otoč se,“ zachraptěl a já poslechla. Spatřila jsem za sebou malé jezírko, které rozhodně nemohlo být hluboké víc než dva metry. Konečně mi docvaklo, co má zřejmě v plánu a zděšeně jsem vyvalila oči.

„Tohle neuděláš,“ řekla jsem nakvašeně a chystala se k rychlému úprku.

Zákeřně se usmál a pak už do mě jen slabě šťouchnul, načež já padala do té brčálové vody. S vyjeknutím se za mnou stáhla vodní hladina, ale já se okamžitě vynořila nad ni. Měla jsem pravdu, to jezero nebylo tak hluboké, jak vypadalo. Když jsem si stoupla, voda mi byla po krk.

„Proč jsi to udělal?“ vypískla jsem snad o oktávu výš.

„Je to legrace,“ smál se, až se za břicho popadal.

„Připadá ti snad, že se směju?“ vyhrkla jsem a snažila se z toho proklatého jezírka dostat.

„Prapodivně kroutíš pusou, ale na smích to moc nevypadá, to je pravda,“ řekl uznale a podal mi svou paži.

Měla jsem v plánu využít situace a Edwarda stáhnout k sobě. Jakmile mi podal svou dlaň, trošku jsem škubla a zřejmě až moc bláhově se domnívala, že to všechno bude stačit na to, abych svého podvraťáckého manžela dostala tam, kam jsem chtěla – tedy do vody. Má dlaň však byla navlhlá, a když Edward rozpoznal můj záměr, s úsměvem na tváři svou ruku z té mé vysmekl a koukal na mě z břehu jako na hlupáka.

„Podšívko, to se dělá?“ pokáral mě něžně. Odmítala jsem se s ním více bavit, připadala jsem si jako jezinka a opět tak nemotorná, protože vyškrábat se zpátky na trávu mě stálo spoustu námahy. Postavila jsem se, připravena ustát jeho poznámky a jen ze mě crčela voda, jako bych byla mlýnské kolo.

„Jestli to takhle bude pořád, budu nucena podat stížnost třeba na americkou ambasádu,“ řekla jsem výhrůžně, zatímco jsem zbavovala mokré cípy oblečení vody.

„Třeba se to dostane až k prezidentovi,“ uchechtl se Edward.

„Nejsi vtipný, Draculo, snad existují i rozvodové kanceláře pro nadpřirozené bytosti,“ ohradila jsem se.

„Budeš chtít půjčit Zlaté stránky?“ zafuněl a bránil se tak smíchu.

„Nenapravitelný,“ mumlala jsem si pro sebe nakvašeně.

„Počkej,“ šeptl a přitáhl si mě k sobě tak pevně, že mu muselo být naprosto jedno mokrých fleků, které si tak způsobí na své hrudi a kalhotách.

„Co je?“ odvětila jsem podrážděně.

Nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a já instinktivně udělala to samé.

„Puma!“ křičela má mysl.

„Správně,“ řekl v úsměvu a slabě mě líbl na šíji. Okamžitě mnou projelo silné mrazení, a tak jsem se na popud blaženě usmála.

„Nechám ti ji,“ pronesl tak, jako bych mu snad za to měla být vděčná.

„Jistě, protože tam je ještě jedna,“ usmála jsem se nad tím, jak jsem jej prokoukla. Když jsem se totiž znovu zhluboka nadechla, cítila jsem dvě srdce, mohutně pumpující krev.

„Smím se dívat?“ šeptla jsem téměř zbožně.

„Na co?“ zeptal se s podivem.

„Jak lovíš,“ vydechla jsem.

„Smíš,“ odpověděl mi mile a za ruku mě táhl směrem k místu, kde by se měla puma či pumy vyskytovat.

„Dávej bedlivý pozor, ať se něco přiučíš,“ uchechtl se uličničky a rozběhl se za nic netušícím zvířetem.

Naposledy se na mě otočil, jako by se ujišťoval, zda tu opravdu stojím a pak už poháněn svými zvířecími instinkty vyrazil kupředu. Mohl by hrubě utíkat a tím drásat zemi pod sebou, ale on se jen jemně nohama odrážel a tráva tak zůstala téměř netknutá.

V nezastaveném pohybu se nakrčil do útočné pozice a prudce na pumu skočil. Společně narazili do kmene stromu, až jsem se lekla, jestli se Edwardovi něco nestalo, ale okamžitě mě vyvedl z omylu. Přitlačil pumu k zemi a pak už jsem jen viděla, jak se jeho ostré zuby ztrácejí pod kůží zvířete, které se z posledních sil snažilo bránit.

Zaregistrovala jsem poslední pohyb nohou, ale pak už se vše uklidnilo a Edward bez větší námahy pokojně pil svou snídani. Vypadal u toho tak blaženě a spokojeně. Posadila jsem se ke stromu do tureckého sedu a jen jej sledovala. Připadalo mi zvláštní, že nikde nebyla ani kapička krve, jediný stříkanec, který by dokazoval, co se tu odehrává.

Celou dobu jsem sledovala jen jeho záda, a když se jeho týl zvedl, zpozorněla jsem. Otočil na mě ten svůj andělský výraz a střapaté vlasy, které mu v mírném větru slabě poskakovaly, mě dostávaly do kolen. Nechal mrtvé tělo pumy ležet kde bylo a pomalý krokem se vypravil za mnou.

„Jaký jsem byl?“ vyzvídal lišáčky.

„Nepopsatelný,“ vydechla jsem a v zápětí na to jsem se za svá slova začala stydět. Sklopila jsem zrak a vyčkávala, jak můj bůh zareaguje.

„Tak lidská,“ povzdechl si.

Stále jsem nezvedla svou tvář, protože jsem každým okamžikem očekávala prudký nával krve do líček, které se stále záhadně nedostavilo. Sedl si roznožmo za mě a přitáhl si mě za pas těsně k sobě. Položila jsem si hlavu k jeho ramenu a blaženě vydechla.

„Nikdy o tebe nechci přijít,“ šeptla jsem do prázdna se zavřenými víčky a slabě se při té představě ošila.

„Proč bys měla?“ ptal se zmateně.

„Já nevím, jen tak mě to napadlo,“ přiznala jsem se a svou drobnou dlaní se snažila sevřít jeho mohutnou, ale přitom tak jemnou.

„Jsi hrozné trdlo,“ usmál se a políbil mě na krku.

„Jsem,“ přitakala jsem tupě a lehce se otřásla.

„Miluju tě, ty moje malé roztomilé trdlo,“ šeptl mi tak oddaně, že jsem se na něj ani nemohla zlobit za to označení, které použil.

„Já tě miluju i přesto, jak mě nazýváš,“ pozvedla jsem koutky do úsměvu a nepatrně zakroutila hlavou.

„Jsem neodolatelný, viď?“ ujišťoval se.

„Naprosto,“ řekla jsem přívětivým hlasem.

Poté už nikdo z nás nic neříkal. Jen jsme tam seděli, v dokonalém tichu a ničím nerušeni. Náhle mi na vlasy dopadlo něco vlhkého, nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud se to neopakovalo. Pozvedla jsem tvář směrem k obloze a všimla si, jak rychle se počasí změnilo. Nad místem kde jsme seděli, se honili všichni čerti a vykouzlili nad námi obrovský potah šera.

„Bude pršet,“ oznámil mi Edward a v okamžiku, kdy dořekl poslední hlásku, se z oblohy spustila sprška v podobě dešťových kapek.

Za normálních okolností, tedy kdybych byla člověk, bych utíkala co nejrychleji domů, ale nyní mi bylo všechno jedno. Chtěla jsem si užívat každičkou vteřinu plnými doušky, nehledě na počasí, náladu nebo ostatní lidi.

„Asi bychom měli jít,“ vnucoval mi Edward.

„Proč?“ ptala jsem se skoro nechápavě.

„Prší,“ odpověděl, jako bych tu snad nebyla.

„Copak to vadí?“ zeptala jsem se. Neodpovídal a jen se na mě zmateně koukal.

„Nemůžu být nemocná a je mi naprosto jedno, jestli budu mít zplihlé vlasy. Promoklé oblečení až na kost? Naprosto zbytečné obavy,“ hájila jsem své počínání.

„Zapomněl jsem, že nejsi jako Rose,“ uchechtl se a kapky vody tvořily na jeho hlavě výraznější odstín bronzové.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 91: