Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obluzená láskou 92

05.07.2010 (21:15) • SaraSanders • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4288×

„Zapomněl jsem, že nejsi jako Rose,“ uchechtl se a kapky vody tvořily na jeho hlavě výraznější odstín bronzové.

 „No, tahle voda je čistá, víš, ne jako ta v jezírku,“ odvětila jsem při vzpomínce na ten „bahnotok“.

„Tak už se na mě nezlob, byla to jen legrace, spontánní nápad,“ usmíval se andělsky.

„Až budu mít nějáký takový spontánní nápad já, tak se budeš divit,“ pronesla jsem kysele, ale s ďábelským úsměvem.

„Zase vystrkuješ růžky?“ poškádlil mě.

„Copak nevidíš tu svatozář?“ ohradila jsem se honem.

„Hmm, něco tam bliká, ale jakoby vynechávaly baterky,“ zasmál se.

„Haha, jsi vážně moc vtipný, Edwarde,“ zaksychtila jsem se uměle.

„To budou ty geny,“ blýsknul zuby a opět si mě k sobě přitáhl.

Nenápadně nás opřel o nejbližší strom a zadíval se mi do očí.

„Měla bys jít ještě na lov, tvé oči jsou stále rudé,“ pronesl s podtónem omluvy a pohladil mě po líčku.

„Za chvilku,“ vydechla jsem.

„Jak to myslíš?“ ptal se.

„Teď mám náladu na chvilku romantiky,“ řekla jsem nevinně.

Usmál se stylem „čekal jsem to“ a slabě mě políbil na rty. Byly to jen něžné, a tak přeslazené doteky, až se jednomu sbíhaly sliny. Velmi opatrně se dotýkal mého těla a vdechoval do mě nový život. Naše rty se snoubily v jedny a tančily pomalý valčík. Můj podbříšek plenili drobní motýlci a nacházeli si cestu do každé skuliny mého těla.

Jako by snad už ze zvyku přesunul rty na můj krk, což dělal pokaždé, když jsem byla jako člověk sužována nedostatkem kyslíku. Pokračoval v jemném líbání a já se mohla blahem rozplynout.

„Ještě chvíli pokračuj a nejspíš se vypařím,“ zasmála jsem se, protože mě jeho vlasy šimraly.

Okamžitě přestal a ustoupil ode mě na dva kroky.

„Co to provádíš?“ ptala jsem se.

„Nechci, aby ses mi rozplynula,“ řekl zcela vážně. 

„Víš, jak jsem to myslela,“ řekla jsem možná trochu káravě, protože se mi nelíbilo, že se tak rychle vzdal.

Voda, padající na tělo pumy a zvyšující tak aroma krve, mě opět vyvedla z míry. Usmíval se na mě, jako by to měl dopředu naplánované. Polkla jsem a ušima začala bystřit, kdepak by se mohla nacházet má další pochoutka.

Edward si mlsně oblíznul rty přesně v ten okamžik, kdy jsem já zaregistrovala jelena. Byl u potoka a pil z něj.

Edward mi rukou pokynul, abych se vydala za tím, co chci, a tak jsem se rozběhla k potoku. Doufala jsem v hladké přistání, ale to jsem se nejspíš spletla. Během chvilky jsem nabrala obrovskou rychlost a jelena doslova smetla.

Oba jsme padli do vody, která se pod náma rozčeřila jen to žbluňklo. 

„Copak nikdy nic neulovím normálně?“ pomyslela jsem si v duchu, ale v zápětí na to se opět plně začala věnovat své svačince.

„Obětoval jsi se pro dobro lidstva,“ řekla jsem si ještě v duchu a pak se, dnes už podruhé, zakousla do krku zvířete.

Jeho krev byla jiná a já už dokázala pochopit, co má Edward na krvi pumy. Je to jako byste srovnávali dia věci s úžasnými palačinkami.

Tahle krev mě zdaleka neuspokojila jako předchozí dávka a měla jsem nutkání skolit dalšího nešťastníka.

„Tvůj apetit je nepřekonatelný,“ pronesl, když se naboural do mé mysli a moc dobře si dokázal přečíst, že toužím po dalším „soustu“.

„Netuším, jak tohle můžete pít?“ poukázala jsem rozpačitě na nehybné tělo oběti.

„Jen v krajních nouzích,“ pousmál se.

Připadala jsem si jako bezedná a nenasytná studna. Cokoliv do mě „spadlo“, bylo v ten moment pryč a já si pocit sytosti ani nedokázala pořádně užít.

„Medvěd,“ šeptl tiše Edward.

„Páni, tady se to dneska nějak hemží zvířectvem,“ uchechtla jsem se a zavětřila výraznou vůni grizlyho.

„Ještě řekni, že ti to snad vadí?“ vrátil mi stále šeptem a já nechápala důvod snížené hlasitosti jeho hlasu.

„Proč šeptáme?“ dovtípila jsem se otázky.

„Nechceme vyplašit svačinku,“ uchechtl se.

„Jak chceš vyplašit šesti tunového medvěda?“ ptala jsem s podivem.

„Na to bychom se spíše měli zeptat Emmetta, ten v tom má lepší praxi než my a soudě dle jeho rozjařené nálady, ho tato činnost velice uspokojuje,“ zamyslel se nahlas Edward.

„Přestaňme tlachat a pojďme se bavit,“ zavřeštěla jsem z plna hrdla.

„Jak to myslíš?“ ptal se nechápavě.

„Dáme si závod - kdo bude u medvěda dřív, je jeho,“ navrhla jsem s lišáckým úsměvem.

„Přeci nemůžu pustit svou křehkou ženu do souboje s takovým obrem!“ řekl, ale v zápětí po něm zbyla jen černá šmouha.

„Edwarde!!!“ zavřískala jsem a rozběhla se v jeho stopách.

Snažila jsem se ho dohonit, ale stále jsem nemohla vyrovnat naše skore. Snad něco požil a díky tomu je teď rychlejší než já. Těšila jsem se, že aspoň v něčem budu lepší, ale jak to tak vidím, ani běh nebude mé „nej“. 

„Copak, drobečku, nedokážeš zrychlit?“ chechtal se a uháněl kupředu, kde jsme už oba moc dobře spozorovali medvěda. Vypadal klidně, nejspíš se vyhříval na sluníčku, a netušil, co ho chudáka ještě čeká.

Měla jsem vážně obrovskou chuť a sebrala jsem veškerou svou odhodlanost a přidala na rychlosti.

Těsně před tím, než měl Edward možnost se na medvěda vrhnout, jsem na něj skočila a odkutáleli jsme se společně pár metrů od něj. Zmateně vrčel a začal kolem sebe máchat tlapama. Nemohl mi ublížit, takže mi to bylo naprosto jedno. Jediné, co mě zajímalo, byl krk grizlyho.

Mé zuby hladce projely stuhlým svalstvem a já se opět oddávala pokušení z lovu.

„Jsi neskutečná,“ slyšela jsem za sebou Edwardův hlas.

Přestala jsem sát a pozvedla hlavu. Stal těsně u mě, díval se na zvíře, kterému pode mnou tlouklo srdce z posledních sil a usmíval se.

„Mám hlad a ty bys mi ho ještě snědl,“ ohradila jsem se a zuby opět zasunula do svalů.

„Jsi tak surová, Bello,“ řekl mi vyčítavě, načež jsem musela přestat s krmením, podívat se mu do tváře a vypátrat, jak to myslí.

Koukla jsem se mu tedy do očí stylem „Co to mělo znamenat?“, ale dostalo se mi jen posumání.

„Nikdy jsi nesledovala medvídka Pú? Jsem si jist, že když jsi byla dítě, byla tato pohádka docela v oblibě,“ zakřenil se.

Nasupeně jsem zavrčela, protože mě opět vyrušil z krmení kvůli naprosté hlouposti. Dobře se tím bavil, ale mě rozčiloval. Budu muset poprosit Emmetta, aby mu vyvedl nějákou kulišárnu, díky které by mu spadl hřebínek.

Když jsem od bezvládného těla vstala, skoro to ve mně zašplouchalo, a tak jsem se musela zasmát. Pak jsem se ale opět otočila na svého rušitele a obdařila jej pohledem kyselým jako pět let zavařené okurky.

„Už tě někdy někdo neustále rušil při jídle?“ položila jsem mu otázku jedovatě.

„Hmmm, matně si vzpomínám, ale už nějákou dobu žiju s Emmettem, tomu můžeš říkat neustále, že s plnou pusou se nemluví, ale výsledek je nulový,“ zachechtal se.

„Můžeš mi říct, kde se v tobě vzala taková nálada? Nerada to říkám, ale začínáš mi lézt na nervy, a to nejsme manželé tak dlouho,“ posteskla jsem si.

„Nezapomeň, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, až na věky,“ připomínal mi blahoskloně.

„Nedá se zapomenout, mám tě na krku do konce věčnosti,“ řekla jsem poněkud skepticky.

„Trochu radosti,“ vnucoval se a pažemi mě objal kolem pasu.

„Je to hrozné, piješ mi krev, ale já tě ze svého srdce stejně nedokážu vyhnat,“ vzdechla jsem.

„Hmm, to bude riziko lásky,“ políbil mě na šíji.

„Nikdo mě nevaroval,“ postěžovala jsem si, ale nechala se jím objímat.

„Vlčice musí taky nechat svá mláďata, aby časem začala lovit sama,“ zašeptal.

„Přirovnáváš mě k vlkovi?“ zasmála jsem se.

„Asi se dám na básnění,“ zasnil se můj mladý manžel.

„A vtipy bys vykládat nechtěl? Myslím, že bys měl úspěch,“ odpálkovala jsem ho.

„Víš co, vlčku, raději se pomalu vrátíme,“ řekl důrazněji a už mě táhl za ruku směrem k domu.

„Jsem mladá, chci si užívat,“ bránila jsem se.

„Tak to je dobře, Alice už netrpělivě přešlapuje a čeká až se vrátíme, abyste mohly vyrazit na ty nákupy,“ zaksychtil se pobaveně.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obluzená láskou 92: