Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 11. kapitola

10.03.2013 (18:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3234×

11. kapitola

Najednou jsem jakoby z dálky zaslechla známý zvuk. Podívala jsem se do dálky, ale zas tak daleko nebyla. Musela jsem se usmát. To je Verly, velryba, se kterou jsem se seznámila před padesáti lety, když jsem zrovna plavala Pacifikem. Stali se z nás dobří přátelé. Zajímalo by mě, jestli mě vyhledal, nebo jestli to je náhoda.

Rukama jsem se odrazila od kamene za mnou a už jsem letěla po hlavě dolů do vody. Natáhla jsem ruce a skočila přímou šipku do vody, která se za mnou zavřela. Pořádně jsem se opřela do ploutve, abych Verlyho zastihla.

„Verly!“ zařvala jsem, když jsem ho uviděla. Okem se na mě podíval a usmál se. Když se velryba usměje, tak to stojí za to. Doplaval jsem k němu a připlácla se na něj, abych ho objala, ale tak velké ruce nemám.

„Verly, kde se tu bereš?“ zeptala jsem se ho hned, jak jsem ho pustila. Jeho úsměv se ještě prohloubil, až jsem málem viděla jeho zuby, které byly skoro stejně velké jako Emmett, tak si asi umíte představit, jak jsou velké.

„Plavu zrovna kolem. Nedávno jsem potkal Bruce a ten mi řekl, že jsi zase s tím upírem, který ti tolik ublížil. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Přeju ti jen to nejlepší,“ řekl velrybsky.

Za ty roky se sestrami jsem se stihla naučit velrybsky, žralocky, delfínsky, chobotnicky, korýšsky, planktonsky, rejnocky a já nevím, jakými jazyky ještě. Prostě se domluvím s každým stvořením v moři.

„Díky, je to pravda. Leží na pláži, ale nechme upíry upíry. Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala nahoru. Asi pochopil, že si chci hrát. Nebo ne tak úplně hrát, ale je fajn, když mě vystříkne nosem nad hladinu moře. Je to prostě boží. Ještě lepší než na tobogánu. Divočejší. Verly přikývl.

Vyplavala jsem a strčila zadek do jeho nosu. Má ho skoro jako křeslo. Ano, tak je velká jeho nosní dírka. Vyplaval trochu k hladině, zhluboka se nadechl a zase vydechl. Ale to jsem už letěla nad hladinu a seděla na vodotrysku, který vycházel z jeho nosu. Smála jsem se na plné kolo.

„Bello!“ zaslechla jsem vyděšené výkřiky z pláže. Podívala jsem se tam a zamávala jim. Všichni stáli na nohou a pozorovali mě. Jedině Edward se o mě bál, ostatní mě pozorovali nechápavě.

Vodotrysk začínal slábnout, až úplně zmizel, a já padala přímo na Verlyho. Protože jsem padala zády dolů, nemohla jsem se nijak pohnout. Prostě jsem jen padala. Čekala jsem tvrdý náraz při kontaktu s Verlyho tělem, ale nestalo se tak.

Verly mě totiž svojí ploutví odpálkoval přímo na pláž, doslova. Letěla jsem vzduchem a při tom křičela, protože jsem vůbec nevěděla, která bije. Najednou jsem se ocitla v dost ledovém objetí.

Přestala jsem křičet a začala se zmateně rozhlížet. Viditelně jsem si oddychla, když jsem zjistila, že jsem na pláži. Pohled jsem stočila na mého držitele a zachmuřila se. Byl to Edward. Byla jsem na něj stále naštvaná za tu rybu.

„Postav mě na zem, Edwarde!“ řekla jsem mu trochu hlasitěji, než jsem měla v plánu, a začala se v jeho náruči kroutit jako had, ale držel mě až příliš pevně. Kdyby byl člověk, asi by mě už pustil, protože musím vážit asi tak dvě tuny, ale on ne. On mě v náruči ani necítí.

„Vždyť nemáš nohy,“ připomněl mi inteligentně a koukal mi přímo do očí. To byl taky fakt. Stačilo trochu soustředění a už jsem měla dvě krásné nohy a na sobě zase ty bikiny.

„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se ho znovu trochu laškovně a doslova mu vyskočila z náruče. Ladně jsem přistála na písku a znovu se hnala do vln. Ale zastavila jsem se, když se voda dotýkala mých kotníků, a pohledem hledala Verlyho. Nebylo to těžké. Kdo by přehlídl velrybu?

„Co to mělo znamenat, Verly?“ zařvala jsem do oceánu. Věděla jsem, že mě velmi dobře slyšel. On měl možná ještě lepší sluch než upíři. Netrvalo dlouho a objevil se skoro téměř přede mnou, ale protože je pořád obrovská velryba, byl dál, aby nebyl úplně na suchu.

„Jen jsem si hrál. Jsem ještě mladý, tak se holt bavím,“ odpověděl a vesele se na mě zazubil. Tak on mi málem přivodí infarkt a klidně mi řekne, že si jenom hrál? Kam ten svět dneska spěje?

No, tak mladý zase není. Je mu něco okolo devadesáti let. On patří k velmi vzácnému druhu velryb, které se dožívají až jednoho tisíce let, ale lidské vědě nejsou známé, protože žijí jen v těch nejhlubších místech oceánu, kam se nedostane žádný člověk ani ponorka. Jen zřídka kdy vyplavou na hladinu.

„Mně to moc zábavné nepřišlo. Víš, jak jsi mě vystrašil? Málem jsi přivodil srdeční kolaps mořské panně. Gratuluju ti,“ prskla jsem na něj a otočila se na znamení toho, že jsem s ním domluvila, ale na záda jsem dostala studenou sprchu vody. Rozzlobeně jsem se otočila na Verlyho, který se tvářil vinně. Taky byl vinný.

„Promiň, Bello. Nechtěl jsem tě rozzlobit. Jen jsem si hrál, opravdu. Měl jsem tě upozornit nebo tě aspoň varovat. Neodpustil bych si, kdybych ti nějak ublížil. Promiň mi to, Bello, mám tě rád, opravdu,“ řekl Verly skoro až tragicky. Už jsem nevydržela držet rozzuřenou tvář.

Vznesla jsem se do vzduchu a letěla k němu, abych ho objala. Nohy ani ploutev jsem nepotřebovala. Objala jsem ho vedle jeho obrovského oka. Přivřel oči, takže se mu asi ulevilo.

„Já tebe taky a odpouštím ti, ale jen když budu moct ještě jednou,“ řekla jsem s úsměvem a doufala jsem, že pochopí, co chci. Asi pochopil, protože se zase trochu potopil, ale asi jen k nádechu.

Já jsem se zůstala vznášet nad hladinou moře. Když se zase objevil, sedla jsem si do jeho nosu a čekala znovu na proud vody. Za chvíli jsem zase seděla na vodotrysku. Vesele jsem se smála a dost nahlas.

Vodotrysk zase zeslábl, ale to jsem letěla šipku do vody, bez ocasu. Vyplavala jsem na hladinu a vystrčila úplně suchou hlavu. Tohle někdy nesnáším, že vyjdu z vody a jsem hned suchá. To je holt přirozenost nás, mořských panen.

„Edwarde, mám dojem, že máš konkurenci,“ zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se přes rameno a uviděla Cullenovy. Úplně jsem na ně zapomněla. Ta poznámka se překvapivě ozvala od Emmetta. Verly není žádná konkurence, je to jen dobrý kamarád, jako každý v oceánu.

„To je ta hora svalů s vymytým mozkem? Emmett, že?“ zeptal se mě Verly. Zadusila jsem smích. Ale moc dlouho jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Já jim vlastně neřekla, že o nich ví celý oceán.

„Ano, to je on,“ přikývla jsem na Verlyho dotaz a sedla si na jeho krk. Stále jsem se musela trochu pochechtávat. Rozvalila jsem se na Verlyho zádech a opalovala se. Bylo to příjemné.

„Co je tu k smíchu?“ zeptal se mě uraženě Emmett. Až zjistí, čemu jsem se smála, bude uražený ještě víc. Ale to je jedno. Jednou by se to stejně dozvěděli. Chvíli jsem zvažovala, jak mám začít.

„K smíchu je tu to, že vás zná každý tvor v oceánu. Holt jsem se trochu prokecla,“ řekla jsem a hlavu otočila směrem k nim, abych viděla jejich reakce. Nechápali mě. Tak jim musím trochu osvětlit situaci.

„Každý v oceánu zná můj příběh i upíry, kteří do něj patřili. Carlislea znají jako doktora se zlatýma rukama, Esmé jako ženu rozdávající radost a lásku, Alici jako nakupujícího skřítka, Jaspera jako lvího majora, Rose jako krásku od zvířete, Emmetta jako horu svalů s vymytým mozkem a Edwarda jako toho, co mi zlomil srdce. Stala se ze mě ukecaná mořská drbna,“ vyklopila jsem jim celou pravdu a oni na mě koukali, jako bych se zbláznila. Alice a Emmett začali skoro rudnout vzteky.

„Prosím, hlavně se mě nesnažte vytočit. Nemusela bych se znovu ovládnout,“ narážela jsem na nedávný incident s Alicí. Ta hned zahanbeně sklonila hlavu a měla jsme pocit, že by se nejraději propadla.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 11. kapitola: