Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 13. kapitola

29.03.2013 (15:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3378×

13. kapitola

Už to bylo několik týdnů, co jsme byli na Fidži a co se ostatní dozvěděli, že jsem mořská panna. Ale stále o mně nevěděli všechno. Zatajila jsem jim třeba své Tiáry a mnoho ze života mořské panny. Ani oni mi tehdy neřekli o sobě všechno. Chce to čas.

Byla zrovna sobota a všichni jsme byli v obýváku a vládla dokonalá rodinná idylka. Rose si lakovala nehty, Jasper s Emmettem sledovali zápas v televizi, Carlisle si četl lékařskou knihu, Alice četla nějaký módní časopis, Esmé pobíhala sem a tam a uklízela a já ležela na pohovce s hlavou položenou v Edwardově klíně a četla si časopis o moři. Neuvěřitelné blbosti.

Najednou se ozvalo zaklepání. To mě malinko překvapilo, protože kdo by nás navštívil na ostrově? Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Esmé šla otevřít, protože byla ke dveřím nejblíže.

„Dobrý den, paní Cullenová, je tady Bella?“ ozval se mně až moc známý hlas. Rychle jsem odhodila časopis, zvedla se z pohovky a uháněla ke dveřím, abych se přesvědčila, že se mi to jen nezdálo. Nezdálo. Ve dveřích stála v celé své kráse. Lilith.

„Lilith?“ zeptala jsem se jí nevěřícně a podívala se za ni. Byly tady všechny. Lilith, Kristen, Alex, Sarah, Nelisa, Zoe i Sophie. Sestry moje mě připlavaly navštívit a mají i nohy.

„Sestřičky!“ vykřikla jsem radostně a skočila mezi ně. Všechny mě hromadně objaly a byly stejně rády jako já. Tolik mi chyběly, ale neuvědomila jsem si, jak moc. Když jsem trochu uklidnila nadšení, našla jsem zase hlas.

„Co tady děláte? Jak jste mě našly? Musím vás představit,“ vyhrkla jsem rychle a otočila se s úmyslem je pozvat dál a představit je navzájem, ale Lilith mě zastavila chytnutím za ruku. Nechápavě jsem se na ni otočila.

„Na to nemáme čas. Bello, potřebujeme tvoji pomoc,“ řekla až moc vážně a tvářila se i velmi vážně. Něco mi nesedělo. Něco se muselo stát. Něco strašného, jinak by pro mě nepřiplavaly přes celý oceán.

Nikdo mi neodpověděl, jen mi Kristen podala noviny. Kde ony vzaly noviny? To je teď jedno. Rozevřela jsem je a hned, jak jsem zahlédla titulní stranu, jsem zkameněla a doslova vypnula. Začala jsem říct.

Báje, nebo pravda? Lidé se domnívají, že neexistují mystické bytosti z legend a pověstí, ale opak je pravdou. Žijí ve vlnách oceánu. Mořští lidé.

To říkal text na titulní straně a u něj byla obrovská fotka staršího pána pověšeného vzhůru nohama za rybí ocas. Zaostřila jsem na jeho obličej a zkameněla znovu. Poznávala jsem ho… a velmi dobře.

„To je…?“ Nebyla jsem schopna to dokončit. Nešlo to.

„Otec,“ doplnila mě Lilith. Musela jsem se opřít o zeď, abych se udržela na nohou. Jak se to stalo? Myslela jsem, že je nemožné, aby ho někdo chytil. On je přece samo moře. Tak jak to?

„Chytili ho, když měl zrovna podobu mořského pána. Chytil ho muž jménem John Back a chce s jeho tělem zbohatnout,“ vysvětlila mi Kristen a já doširoka otevřela oči. Cože to řekla? Musela jsem o pár kroků ustoupit. Začalo to ve mně vřít.

„Cos to řekla? John Back? Jsi si jistá?“ ptala jsem se jí vykolejeně, ale přesto naštvaně. Jen přikývla na souhlas. Začal ve mně bublat vztek k tomu muži. Matka mi řekla, co udělal.

„On ještě žije? Jak to, že se z toho dostal?“ prskala jsem sama pro sebe, ale všichni mě velmi dobře slyšeli a hlavně viděli. V tu chvíli jsem si připadala jako blázen, možná jsem i byla.

„Kdo je John Back?“ ptal se mě překvapeně Edward a přistoupil ke mně a objal mě. Ještě že to udělal, jinak by mě nohy už neudržely a já bych se svezla na zem. Opřela jsem se o něj.

„Je to muž, který si ze mě udělal rybí špíz. Zajisté si vzpomínáš, v jakém stavu jsi mě našel na pláži. To on mě prostřelil harpunou. Ale matka mi řekla, že jeho loď společně s ním a i s jeho posádkou potopila a Bruce s ostatními žraloky se o ně postarali. Jak to, že to přežil?“ ptala jsem se sama sebe.

„Bello, bez tebe otce nezachráníme. Máš schopnosti, o kterých si my můžeme jen nechat zdát. Jsi nejmocnější mořská panna. Bez tebe to nezvládneme. Potřebujeme tě,“ mluvila na mě Lilith a zněla strašně zoufale. Odhodlaně jsem se postavila na nohy. O Edwarda jsem se jen malinko opírala.

„Půjdu. Mám s Backem nevyřízené účty. Postarám se, aby už nikdy nerybařil. Jdeme,“ řekla jsem odhodlaně a cítila velmi silnou dávku odvahy. Všechny přikývly a otočily se k odchodu. Já se ještě otočila na Edwarda a políbila ho.

„Já se vrátím. Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do úst a rozeběhla se za sestrami. Běžely jsme rovnou na molo.

„Edward je vážně sexy,“ řekla mi Nelisa za běhu. Podívala jsem se na ni s úsměvem a otočila se přes rameno. Ve dveřích stáli všichni a koukali na nás. Všimla jsem si Edwardova potěšeného výrazu.

„Já vím. Proto ho miluju,“ odpověděla jsem jí. To Edwarda asi moc nepotěšilo. Ale to bylo teď vedlejší. Všechny jsme na konci mola skočily šipku do vody a pod hladinou se přeměnily.

Ještě jsem vyplavala na hladinu a zamávala na rozloučenou a ještě Edwardovi poslala vzdušný polibek. Zase jsem se potopila a plavala za sestrami.

Pořádně jsme se opřely do ploutví. Po pár minutách jsme se zastavily, protože jsme nevěděly, kudy dál. Všechny jsme začaly urputně přemýšlet, jak nejrychleji dostat otce do moře. Pak mi svitlo. Zrcátko vidění. Sáhla jsem po přívěsku a otevřela ho.

„Ukaž mi cestu k mému otci, ať vím, jak mu pomoci,“ řekla jsem se zavřenýma očima a pak je znovu otevřela. V zrcátku se začala tvořit mapa. To byla Brazílie. Město na jejím pobřeží. Nova Viçosa. Pohled se začal zvětšovat a já viděla nějaký dům na pobřeží, podle všeho opuštěný.

Pohled se pořád zvětšoval a vedl mě dovnitř do toho domu několika místnostmi až k obrovskému mrazáku. Ten mrazák se z ničeho nic otevřel a v něm na mě koukalo tátovo tělo. Mrazák byl až po okraj plný ledu. Blázni! Věří, že mu led udržuje podobu mořského pána.

„Tátovo tělo je v mrazáku v opuštěném domě na pobřeží u Nova Viçosy. Ale pokud ho chceme získat zpátky a zároveň dostat Backa do vězení na doživotí, musíme na to chytře,“ řekla jsem všem a zaklapla zrcátko. Všechny se na mě v očekávání podívaly. To jsem jejich vůdkyně?

„Máš plán, Bello?“ zeptala se mě nadějně Zoe. Otočila jsem se na ni a potutelně se usmála. Ještě jsem se chvíli zamyslela, zda to je dobrý plán a nakonec přikývla na její otázku.

„Myslím, že mám,“ řekla jsem tajemně a usmála se u toho. Všechny se shlukly kolem mě do kruhu a já jim ho postupně vysvětlila. Nejdříve musíme počkat na noc. Všechny jsme proplavaly celé pobřeží, protože jsme zatím neměly co na práci.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 13. kapitola: