Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 7. kapitola

08.02.2013 (07:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 4092×

7. kapitola

„Možná jsem člověk, ale mám velmi mocné spojence,“ řekla jsem hrozivě.

„Jaké?“ zeptal se Emmett a ustoupil. On se mě bojí?

„Elementy.“

Luskla jsem prsty a ruka mi vzplála. Luskla jsem druhou a okolo ní mi obíhala voda. Vznesla jsem se do vzduchu a za mnou se začaly pohybovat stromy. Jejich kořeny létaly okolo mě. Zase jsem luskla a všechno bylo pryč.

„To je, co?“ zeptala jsem se jich s úsměvem. Zírali na mě, jako by viděli loď duchů. To mě štvalo.

„Omluvte mě,“ řekla jsem a vyběhla z domu. Běžela jsem rovnou na pláž, kde mě Edward našel. Sedla jsem si na písek a koukala na moře. Tolik mi chyběly mé sestry. Kolem mého těla se obtočily studené ruce. Opřela jsem se o jejich majitele a usmála se. Tolik mi chyběl.

„Bello, jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě. Ztuhla jsem, vstala od něj a pohlédla mu do očí.

„Zůstaň tady. Je načase, abys zjistil, co jsem.“ Sundala jsem si šaty a vběhla do vln. Počkala jsem, až se ponořím celá, a plavala jsem trochu do hloubky. Zastavila jsem se a přeměnila se do svého druhého já. Plavala jsem pomalu zase k hladině.

Zastavila jsem se na mělčině a vytvořila obrovský vodotrysk, který mě dostal nad hladinu. Koukala jsem na Edwarda. Pusa dokořán, oči mimo důlky. Snesla jsem se zpátky do vody a plavala blíž k Edwardovi. Zastavila jsem se kousek od něj a lokty se opřela o písek pode mnou.

„Ty jsi…“ Nemohl to dokončit. Usmála jsem se.

„Asi to pro tebe není lehké vyslovit. Mořská panna,“ řekla jsem to za něj. Vytřeštil oči ještě víc a brada byla u protinožců.

„Mořská panna. Bájná vodní bytost, napůl žena, napůl ryba, která nejraději sedá na útesech, zírá do zrcadla a bezmyšlenkovitě si pročesává dlouhé vlasy. Blablabla,“ dodala jsem ironicky.

Odstrčila se od pevniny dál od něj a opřela jsem se o ocas. Edward na mě stále zíral a k ničemu se neměl. Přestalo mě to bavit, a tak jsem usoudila, že mě nechce. Povzdechla jsem si.

„Edwarde, prosím, řekni něco,“ žádala jsem ho zoufale a tekly mi slzy. Hned byl u mě, držel mě v náručí a slzy mi stíral.

„Není ti nic?“ ptal se mě.

„Ne. Už jsem se bála, že fakt, že chodíš s rybou, se ti protiví. A že ti přijde odporný, že líbáš rybu,“ přiznala jsem.

„Kdyby ses změnila v rybu od pasu nahoru, tak možná,“ řekl a zasmál se. Zasmála jsem se s ním.

„To se snad nikdy nestane, že ne?“ ptal se mě se strachem.

„Ne, ty trdlo. A pojď se mnou. Chci ti něco ukázat,“ řekla jsem a táhla ho do hloubky. Poslušně, jako ocásek, šel za mnou. Když jsme byli v hlubině, otočila jsem se k němu a vášnivě ho políbila. Ochotně mi polibky vracel.

Když jsme se po deseti minutách odtrhli, malinko jsem poodstoupila. Nemohla jsem věřit svým očím. Edward byl mořský kluk. Měl zelený ocas, zelené vlasy, zelené oči. Vypadal božsky.

„Co se děje?“ ptal se starostlivě.

„Tak se podívej na své nohy.“ Podíval se a vytřeštil oči. Začal ocasem pohyboval. Vypadal jako dítě.

„Jak…?“ ptal se vyjeveně.

„Když se líbám s člověkem pod vodou, přičaruji mu ocas, nejspíš. Nikdy jsem nikoho nelíbala pod vodou, takže nevím. A teď plav za mnou.“ Chytila jsem ho za ruku a plavala. Náramně si to užíval.

„Tak co, líbí se ti být mořský kluk?“ zeptala jsem se ho po chvíli. Usmál se.

„Ohromně. Je to fascinující,“ odpověděl. Usmála jsem se.

„Teď nejsi upír. Jsi jako já,“ řekla jsem. Zastavil se a díval se na mě jako na debila.

„Ty jsi mě zbavila upírství?“ zeptal se mě nevěřícně. Přikývla jsem.

„Ale jen do doby, kdy budeš se mnou pod vodou. Pak budeš zase upír a já člověk,“ vysvětlila jsem. Malinko posmutněl, ale ne moc. Připlaval ke mně, silně mě objal a vášnivě políbil a plavali jsme dál.

Pořád se mě ptal, kam plaveme, ale odmítla jsem mu to říct. Ale vám to řeknu. Plaveme na Fidži. Když jsme byli u pláže, zase jsem se změnila na člověka a Edward se mnou. Chytila jsem ho za ruku a vyběhla jsem z vody. Začal se rozhlížet a já s ním. Vůbec se to tu nezměnilo.

„Kde to jsme?“ zeptal se mě. Usmála jsem se a přitiskla se k němu.

„Vítej na Fidži, lásko,“ řekla jsem mu. Vytřeštil oči a rozhlížel se kolem. Pak se pohledem zahleděl na mě. Usmál se a políbil mě. Na Fidži jsme zůstali až do večera a se soumrakem jsme se dali na cestu domů. Edward si ploutev viditelně užíval.

Než jsme vylezli na ostrov Esmé, ukázala jsem Edwardovi jednu podvodní jeskyni, kam zítra zavede ostatní, aby se dozvěděli, co jsem zač. U pláže jsem se zase přeměnila a vyšla jsem z vody. Edward mi byl v patách. Hned, jak jsme vešli do domu, se k nám přiřítila rozzuřená Alice.

„Kde jste byli?! Neviděla jsem vás!“ Založila ruce na hrudi a začala poklepávat nohou.

„V háji,“ odpověděla jsem. Edward se usmál a přitiskl si mě na hruď.

„V ráji,“ poopravil mě. Taky jsem se usmála a políbila ho.

„Tak kde?!“ zase se rozkřičela.

„V hájovém ráji. Doslova,“ odpověděla jsem jí.

„To mi nestačí! Kde?!“ začala na mě řvát. Tak to ne!

„Alice, neřvi tu na mě! Nechtěj mě rozzuřit, jinak tě ani Jasper neochrání před mým hněvem, a věř, že to není zrovna hezký pohled,“ začala jsem bublat a cítila jsem, jak se mi v očích tvoří blesky a vlasy mi začínají zářit modrým ohněm.

„Co to děláš?“ ptala se mě Alice vyděšeně, ale já ji nevnímala. Vnímala jsem jen svůj hněv. Vznesla jsem se do vzduchu a rychlostí blesku, že to ani oni nepostřehli, jsem Alici chytila pod krkem a přimáčkla ji na zeď asi metr nad zemí.

„Bello, přestaň!“ řval někdo za mnou, ale já nic nevnímala.

„Dcero,“ ozvalo se někde vedle mě a něčí ruka se objevila na té mojí. Podívala jsem se na jejího majitele a viděla… Tritona.

„Dost!“ zašeptal.

„Otče,“ vydechla jsem a začala se pomalu uklidňovat. Až teď jsem cítila realitu a že někoho držím pod krkem. Byla to Alice. Položila jsem ji na zem a klekla si k ní.

„Promiň, Alice. Není ti nic?“ ptala jsem se jí a začaly mi téct slzy. Jsem zrůda. Rychle jsem od ní vstala a utekla do lesa.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 7. kapitola: