Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ochráním tě - 2. kapitola

30.09.2012 (11:15) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4140×

Tady je další video, které věnuji nejen korektorce, ale i čtenářům.

(Jill)

Ležela jsem na něčem měkkém. Ucítila jsem příjemnou vůni. Otevřela jsem oči a sedla jsem si. Po mé levici jsem uviděla zlatý tác s palačinkami a pomerančovým džusem. Začala jsem to do sebe ládovat. Dojedla jsem to a začala jsem se poohlížet po pokoji. Byl docela velký. Koukla jsem se na hodinky. Je půl jedné. Vzala jsem tác a vyšla s ním z pokoje. Neuvědomila jsem si, že to tu neznám a nevím, kde je kuchyně.

No co, někde tady bude. Bloudila jsem úzkými chodbami. Sem tam visel nějaký ten obraz. Sakra, asi jsem se ztratila. Možná že jsem asi měla zůstat v ložnici. Za několik minut jsem došla ke dveřím. Otevřela jsem je. Heuréka! Našla jsem kuchyň. Šla jsem ke dřezu a začala mýt nádobí. Uslyšela jsem za sebou kroky. Otočila jsem se a chtěla utéct. Bohužel jsem do něčeho tvrdého narazila a spadla na zem. Bohužel to k mé smůle nestačilo a praštila jsem se o roh stolu do hlavy.

Někdo mi dal ruku na rameno a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem, že ano. Podívala jsem se na toho starostlivého člověka. Můj pohled padl na jeho karmínové oči. Zeptala jsem se ho, co se stalo s ostatními. On jenom sklopil hlavu. Jsem tak hloupá. Jak si můžu myslet, že někdo přežil? Začala jsem brečet. Obejmul mě, říkal, ať se vypláču. Uklidňoval mě. Nemyslela jsem si, že upíři jsou takhle hodní. No, zatím znám jen jeho.

Když jsem se už uklidnila, pomohl mi vstát. Byl to hezký mladý upír.

„Jmenuji se Alec a jak ty?“

„Jill.“

„Můj pán si přeje, abychom šli do Velkého sálu.“

,,Do Velkého sálu? Promiň, Alecu, ale tam mě už nikdo nedostane.“

,,Promiň, Jill, co můj pán řekne, to platí.“

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale zafoukal vítr a já s Alecem jsem se objevila uprostřed sálu. No, super. Začala jsem si prohlížet ty tři muže. Ten hnědovlasý se na mě koukal pohledem, ze kterého jsem měla husí kůži. Černovlasý byl také hezký. Blonďák taky nebyl špatný. Přišlo mi zvláštní, že se na mě trochu usmívá. Ten uprostřed vstal a šel směrem ke mně.

Zastavil se u mě, vzal si moji ruku. Nevím, co dělal nebo co měl v plánu. Měl hrozně chladné ruce. Co bych taky mohla čekat u upíra? Vytrhla jsem mu moji ruku z těch jeho. On se na mě podíval a usmál se. Ještě něco řekl nějakým divným jazykem. Otočil se a šel se posadit na trůn.

„Jill, byla jsi vybrána, aby ses stala jednou z nás.“ Jednou z nich? Proč zrovna já? Ale je to lepší než být mrtvá. Být na mém místě Mary, tak by řekla, že radši zemře.

Nejsem posera, jenom… Nevím, jak to říct. Trochu mě zaskočilo, že zná moje jméno. Moment, on mi četl myšlenky! No, tak to je vážně super!

„Jill, já jsem Aro a tohle jsou mí bratři Caius a Marcus.“ Aha, tak takhle se jmenuje ta blonďatá barbína. Najednou zase zafoukal vítr a já jsem se objevila v ložnici.

„Alecu, jak to, že jsme se najednou objevili tady v ložnici?“

„My upíři jsme velmi rychlí, nejsme jako ti, které znáš z  filmů. Promiň, teď ale budu muset jít.“ Sakra, takže můžu zapomenout na to, co jsem viděla ve filmech. Žádný česnek, dřevěný kůl, kříž a sluneční svit.

Nudila jsem se, tak jsem se chtěla trochu porozhlédnout po hradě. Vyšla jsem z pokoje a začala jsem se procházet po chodbách. Po chvilce jsem došla k malým dveřím, které byly pootevřené. Nakoukla jsem. Uviděla jsem opravdu velkou místnost. Vypadalo to jako pracovna. Zajímaly mě desky, které byly na stole. Sedla jsem si do křesla a začala jsem si je číst. Psalo se tam něco o nějaké rodině Cullenových. Psalo se, že porušili nějaký zákon. Bylo tam ještě něco o nějaké Belle, která o nich ví.

Nevěděla jsem, že upíři mají zákony. Měli tam napsaný i plán, jak je zabít. To jsem radši dál nečetla. Vrátila jsem se do pokoje. Začala jsem přemýšlet nad tím, proč mě Aro nepřeměnil hned. Možná že to chce udělat v soukromí. Abych byla upřímná, nechce se mi tu zůstávat věčně. A stát se jednou z nich.

Musím utéct. Vzala jsem si batoh a vyběhla z pokoje. Sice jsem nevěděla, kde jsou ty dveře, kterými jsme přišli, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Běžela jsem okolo recepce, potom jsem seběhla se schodů. Chvilku jsem běžela chodbou. Doběhla jsem k těm dveřím. Otevřela jsem je a vyběhla na náměstí.

Uf, konečně venku. Jak se ale odsud dostanu? Neříká se mi to nejlíp, ale budu muset ukrást auto. Bloudila jsem ulicemi a koukala jsem se po autech. Vybrala jsem si černé Ferrari. Můj starší brácha mě učil, jak se vloupat do auta. Tu metodu jsem nezapomněla, takže jsem udělala vše potřebné.

Když se mi to podařilo, vlezla jsem si do auta a spojila drátky. Nastartovalo. Šlápla jsem na plyn a ujížděla z tohohle odporného města.

Když jsem byla asi kilometr od Volterry, musela jsem na něco najet. Sjela jsem ze silnice. Několikrát se to se mnou převrátilo. Když už to přestalo, byla jsem vzhůru nohama. Cítila jsem, jak mě hrozně bolí záda a krk. Někdo mě začal vytahovat. Skončila jsem znova v bezvědomí.

(Aro)

Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji do mé ložnice. Položil jsem ji na postel a začal jsem přemýšlet. Jsem do ní sice zamilovaný, ale tohle jsem nemusel. Co si pomyslí mí bratři? Vlastně, je mi to jedno, je to moje věc.

Půjdu jí udělat něco k jídlu. Určitě bude mít hlad, až se vzbudí. Běžel jsem do kuchyně. Tam jsem udělal vše, co bylo třeba. Na to, že jsem palačinky dělal poprvé, se mi povedly velmi dobře. Udělal jsem jí k tomu ještě pomerančový džus.

Odnesl jsem to do ložnice a položil to vedle ní. Je tak nádherná. Ale radši se vrátím do Velkého sálu.

Když jsem si sedl na trůn, Marcus hned začal s řečmi o tom všem. „Zbláznil ses, Aro? Proč jsi té lidské holce pomohl?“

„Protože jsem se rozhodl, že bude jednou z nás.“ Caius se hned přidal:

„Neřekl bych, že je zrovna ta pravá.“

„Ale já jo.“ A takhle jsme se hádali dlouho. Už jsem to nemohl vystát.

„Dost! Alecu, běž po tu holku!“ Alec jenom kývnul. Trvalo mu to docela dlouho. Už mi docházela trpělivost.

Chtěl jsem pro ně poslat Jane, ale než jsem to stačil udělat, byli už tu. Chvíli si nás prohlížela. Aby to dlouho netrvalo, vstal jsem a šel k ní. Vzal jsem její ruku. Neptal jsem se, prostě jsem ji vzal. Bylo to pomalu jako u Belly před několika měsíci. Jediné, co jsem dokázal zjistit, bylo její jméno – Jill. Neobvyklé jméno. Zničehonic tu ruku dala pryč. Podíval jsem se na ni, musel jsem se zasmát. Řekl jsem bratrům naším jazykem, že má velkou odvahu.

Šel jsem si sednout na svůj trůn. Řekl jsem jí, že byla vybrána, aby se stala jednou z nás. Potom jsem se jí představil, také své bratry. Potom ji Alec vzal do ložnice. Byl jsem zabraný ve svých myšlenkách. Asi jsem udělal chybu, že jsem ji zachránil. Ne, nesmím takhle myslet. Udělal jsem dobře!

Je ale neobvyklé, že z nás nemá strach. Nečekal jsem, že bude tak odvážná, a tu ruku dá pryč. To by si nedovolili ani mí bratři. Možná že je ještě odvážnější, než jsem si doposud myslel. Nevnímal jsem vůbec nic. Ani jsem nevěděl, že na mě Caius mluví.

Mohl jsem ji přeměnit hned, ale nedokázal jsem to. Nemůžu jí jen tak říct, že se stane jednou z nás a přeměnit ji. Dám tomu ještě chvilku čas. Musím zjistit, jaká je. Kdybych to nezjistil a přeměnil ji hned, asi by se z ní vyklubala neposlušná upírka, kterou bych musel zabít. To právě nechci.

(Alec)

Měl jsem opravdový hlad. Vrhnul jsem se na jednu ze studentek. Když jsem ji chtěl kousnout, Aro zakřičel „dost“! A ať od ní jdu pryč, že ji mám nechat na pokoji. Tak jsem od ní šel. Aro ji vzal do náruče a odnesl ji do ložnice.

My jsme se mezitím najedli. Aro tam byl podezřele dlouho. Když se vrátil, začal s Marcem a Caiem o něčem diskutovat. Já jsem neposlouchal. Aro najednou řekl, ať pro ni jdu. Kývnul jsem a běžel do jeho ložnice. Problém – ona tam nebyla. Vydal jsem se ji hledat. Hned první, co mě napadlo, byla kuchyň. Vím – co by dělala v kuchyni? Ale jistota je jistota.

Když jsem k ní dorazil, uslyšel jsem, jak tam někdo něco myje. Věděl jsem, že je to ona. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Bohužel mě zaslechla a chtěla utéct, ale narazila do mě a bouchla se o stůl. Klekl jsem si k ní a dal jí ruku na rameno. Zeptal jsem se jí, jestli je pořádku. Odpověděla, že ano. Podívala se na mě. Koukala se mi hluboce do očí. Zeptala se mě, co se stalo s ostatními. Radši jsem sklonil hlavu.

Začala brečet. Neměl jsem to srdce. Obejmul jsem ji a říkal, ať se vypláče. Uklidňoval jsem ji. Když se vyplakala, pomohl jsem jí vstát. Představil jsem se jí a ona mně. Jill, opravdu hezké jméno. Řekl jsem jí, že si můj pán přeje, abychom šli do Velkého sálu.

Řekla mi, že ji tam nikdo nedostane. Promiň, holka, ale musíme. Vzal jsem ji do náruče a běžel do Velkého sálu.

Ona si je pohlížela. Aro najednou vstal a šel k ní. Vzal její ruku. Četl jí myšlenky. Ona byla tak odvážná, že mu tu ruku dala pryč.

Tohle by si nikdo nedovolil. Aro se na ni usmál a řekl nám, že má velkou odvahu. Aro jí řekl, že se stane jednou z nás. Potom se jí představil a bratry taky. Radši jsem ji rychle vzal zpátky do ložnice. Tam se mě zeptala, jak to, že jsme se najednou objevili tady. Odpověděl jsem jí, že my upíři jsme velmi rychlí, nejsme jako ti ostatní, které zná z filmů. Řekl jsem jí, že už musím jít. Doopravdy jsem nikam jít nemusel. Nemohl jsem být u ní dlouho, jinak bych se neudržel a políbil bych ji.

Ahoj lidi. Tak co, líbila se vám má druhá kapitola? Doufám, že ano. Tahle kapitola je o trochu delší, než jsem původně plánovala. Abych byla upřímná, pohled Aleca jsem neplánovala. Aleca jsem sem dala jako odměnu za vaše komentáře. Nečekala jsem to. Nečekala jsem, že naleznu tolik skvělých lidí. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. 

Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ochráním tě - 2. kapitola: