Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ochráním tě - 4. kapitola

11.10.2012 (12:15) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2603×

Toto video věnuji korektorce a čtenářům. Je to s titulky, ale je to sranda. První část.

(Jill)

Dívali jsme se navzájem do očí. Najednou jsem ležela na zádech a Aro byl nade mnou. Začal mě líbat. Já mu polibky oplácela. Pak mi sjel ke krku. Začalo mi hrozně tlouct srdce. Bála jsem se, že mě kousne. Neudělal to. Pak mě začal znovu líbat na rtech. Byl to krásný pocit.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale byla to nádhera. Aro umí krásně líbat. Páni, moje první pusa, a ještě k tomu s upírem.

Pak najednou všechno přestalo. Aro byl pryč.

Kolik je sakra hodin? Podívala jsem se na své hodinky na zápěstí. Půl jedenácté v noci. Podívala jsem se na dveře, kterých jsem si dřív nevšimla. Došla jsem k nim a otevřela je.

Za nimi byla koupelna s vanou, sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Napadlo mě, že se půjdu vysprchovat.

Bylo to příjemné. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych se mohla stát jednou z nich. Podle mě je na to ještě dost brzo. Za jeden den se toho stalo až příliš.

Ale teď vážně. Jaké to asi je? Být nesmrtelná, rychlá a mít opravdu velkou sílu. Až mě Aro promění, tak doufám, že budu mít pořádnou schopnost.

Vylezla jsem ze sprchy. Okolo těla jsem si zavázala ručník. Vyšla jsem z koupelny, abych si vzala mobil a zavolala domů.

Vytáhla jsem ho z batohu. Měla jsem kredit na poslední hovor.

„Ano?“

„Ahoj mami.“

„Jill, jsi v pořádku?“

„Ano, jen ti chci říct…“

„Proč ses od nás odstěhovala?“ Cože? Jak to myslí?

„Jak to myslíš?“

„Všechny věci máš pryč.“ Do háje, musím si vymyslet výmluvu. Ale jakou? A kdo mi vzal všechny věci? To je teď jedno. Musím se z toho vymluvit.

„Víš, já se přestěhovala k příteli.“

„Ach... Tak to jo. Tak se měj.“

„Pa.“ Byla celkem v pohodě. Nečekala jsem to. No jo, už nejsem malá holka. Je mi devatenáct.

Ale za tři dny mi bude dvacet. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Protože se bojím, že mě jako dárek k narozeninám přemění.

Dala jsem mobil zpátky do batohu. Otočila jsem se a zatajil se mi dech. Moje veškeré oblečení bylo na posteli i s botami, líčidly a hřebenem.

Jak…? Vždyť to tu před chvílí nebylo. Zdá se to jako blbost, ale Volturiovi jsou schopni všeho. Dokonce i toho, že mi vniknou nepozorovaně do domu. Nechala jsem si venku černou noční košili, zbytek jsem dala do skříně, která byla naproti posteli. Převlékla jsem do noční košile a učesala jsem si vlasy.

Zajímalo by mě, jak zjistili, kde bydlím. No, nevadí. Nechám to radši být.

Lehla jsem si a během chvilky jsem usnula.

Zdálo se mi, že někdo trhá mé rodiče na kusy. Zaječela jsem. Pak to zmizelo. Uviděla jsem blonďatou ženu s rudýma očima. Počkat, to jsem já! Zakřičela jsem znovu. Probudil mě Aro. Měla jsem vytřeštěné oči.

„Jill, stalo se něco? Hrozně jsi křičela.“

„Zdál se mi zlý sen. Ale opravdu hrozný.“

„Co se ti zdálo?“ Podívala jsem se do jeho rudých očí. Mám mu to říct, nebo ne?

„Někdo trhal mé rodiče na kusy.“ Neudržela jsem slzy.

„To bude v pořádku, Jill, byl to zlý sen. Tví rodiče jsou v pořádku.“ Ulevilo se mi, když to řekl.

Dala jsem ruce kolem jeho krku a hlavu položila na jeho svalnatý hrudník a vyplakala se. Začal mě hladit po vlasech.

„Přijď za chvíli do Velkého sálu.“ Zmizel. Ach jo.

„Já ho miluji!“ Zakřičela jsem na celé kolo. Páni, nemůžu tomu uvěřit. Nemohu se dočkat, až budu Jill Volturiová a ne Jill Elitsonová.

Blbé je, že nemohu Arovi říct jen tak, aby mě proměnil. Vstala jsem z postele a šla se převléknout. Otevřela jsem skříň a dumala, co si vzít. Vybrala jsem si modročerné šaty.

šaty

A k tomu černé boty na podpatku.

http://www.stmivani.eu/gallery/1878290.jpg

Vyšla jsem z pokoje a zavřela dveře. Snad se na chvíli mohu zdržet. Začala jsem se procházet po hradě. Bylo tu tolik dveří, některé byly zamčené, za některými byly jenom špinavé kobky. Dokonce jsem našla i vězení.

Když jsem se chtěla vrátit, objevila jsem dveře, které byly krásně ozdobené. Otevřela jsem je. Stála jsem tam s otevřenou pusou. Byla to obrovská knihovna s velkým stolem a klavírem. Prohlížela jsem si různé knihy. Některé byly v latině. Chodím – no, teď už by se spíš hodilo říct; chodila jsem – od šesti let na kroužky latiny.

Není to divné ani zvláštní, je to, jako kdybych chodila na kroužky angličtiny. Proč to říkám? Spolužákům se to divné zdálo. V šesti letech chodit na kroužek latiny...

Na knihy jsem se vykašlala. Šla jsem ke klavíru a začala jsem hrát svoji oblíbenou píseň z pohádky Mrtvá nevěsta. Na klavír jsem se učila osm let. V osmnácti jsem s tím praštila.

Zrovna když jsem byla v tom nejlepším, vyrušil mě dotek ruky na rameni. Lekla jsem se. Rychle jsem se otočila. Uf, to je Aro. Aro? Do háje!

„Jak dlouho tu stojíš?“

„Od té doby, co jsi začala hrát na klavír. To bych do tebe neřekl. Umíš moc krásně hrát.“ Trochu jsem zčervenala.

„Díky.“ Trošku jsem se cítila trapně po tom, co se stalo včera a dnes ráno. Nedala jsem to na sobě znát.

„Moc ti to sluší.“

„Díky.“

„Kdo mi včera přinesl věci?“

„Alec s Demetrim. Nemůžeš tady chodit v jednom oblečení, ještě k tomu ve špinavém.“

„Dík, včera jsem volala rodičům. Máma na mě vyhrkla, proč jsem se odstěhovala. Já jsem jí řekla… To neřeš.“

„Co jsi jí řekla?“

„Že jsem se odstěhovala k příteli.“ Do háje, jsem vážně pako! Mohla jsem mu říct něco jiného. Bohužel, mám pro něj slabost, nemohu mu lhát. I když jsme se líbali, nemusí si myslet, že ho miluji. On mě začal líbat, já mu to jen oplácela. Abych se ještě vyjádřila k tomu, co se stalo dnes ráno. Když mám noční můry, tulím se ke komukoli. I k Arovi.

„Co jsi chtěl? Můžeme to vyřešit tady.“

„Chtěl jsem se s tebou dohodnout na datu proměny. Řekněme za týden?“ Za týden? Tak to abych si začala užívat zbytků svého smrtelného života.

„No... Já... Dobře.“ Ach jo. Ale furt je to lepší, než aby to bylo hned.

„Já tě teď odnesu do pokoje.“

Vzal mě do náruče a upíří rychlostí mě odnesl. Uprostřed pokoje mě postavil na zem.

(Aro)

Dívali jsme se navzájem do očí. Nemohl jsem to vydržet, rychle jsem ji položil na záda a já byl pro jistotu nad ní. Vášnivě jsem ji líbal. Začal jsem ji líbat na krku. Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce, tak jsem ji radši zase začal líbat na rtech. Líbali jsme se opravdu dlouho.

Ale nemohu si hned myslet, že mě miluje, i když mi zatím polibky oplácela. Ale i tak ji miluji. Je to ta nejkrásnější žena na světě. Radši jsem přestal, jinak by to asi nedopadlo dobře. Vrátil jsem se do Velkého sálu a přikázal Alecovi a Demetrimu, aby jí přinesli oblečení, boty... prostě všechno.

„Co s jejími rodiči, pane? Máme je zabít?“ Podíval jsem se na Felixe zaraženým pohledem. On jí chce zabít rodiče? Ani náhodou.

„Nechte je žít. Jen jí přineste věci.“

Po půl hodině se Alec s Demetrim vrátili. Já jsem běžel do jejího pokoje. Ležela tam a klidně spala. Pozoroval jsem ji celou noc. Asi třikrát se obrátila na jinou stranu. K desáté hodině dopoledne začala být neklidná. Převracela se ze strany na stranu. Najednou hrozně zaječela. Třásl jsem s ní. Hodně křičela. Pak se mi ji podařilo probudit. Měla vystrašené oči.

„Jill, stalo se něco? Hrozně jsi křičela.“

„Zdál se mi zlý sen. Ale opravdu hrozný.“

„Co se ti zdálo?“

„Někdo trhal mé rodiče na kusy,“ začala brečet.

„To bude v pořádku, Jill, byl to zlý sen. Tví rodiče jsou v pořádku.“

Dala mi ruce okolo krku a hlavu na moji hruď. Nechal jsem ji, ať se vypláče. Začal jsem ji hladit po vlasech.

„Přijď za chvíli do Velkého sálu,“ nakázal jsem jí a zmizel.

Hodinu jsem tam na ni čekal, až mi došla trpělivost. Vstal jsem z trůnu a běžel k mému pokoji. Když jsem to tam celé prohledal, ucítil jsem ji. Běžel jsem za jejím pachem. Došel jsem ke dveřím od knihovny, které byly otevřené.

Vešel jsem tam za ní. Sedla si ke klavíru a začala hrát nějakou píseň. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Chvíli jsem tam stál a poslouchal ji. Přestalo mě to bavit, tak jsem jí dal ruku na rameno. Lekla se mě.

„Jak dlouho tu stojíš?“

„Od té doby, co jsi začala hrát na klavír. To bych do tebe neřekl. Umíš moc krásně hrát.“

„Díky.“

„Moc ti to sluší.“

„Díky.“

„Kdo mi včera přinesl věci?“

„Alec s Demetrim. Nemůžeš tady chodit v jednom oblečení, ještě k tomu ve špinavém.“

„Dík, včera jsem volala rodičům. Máma na mě vyhrkla, proč jsem se odstěhovala. Já jsem jí řekla… To neřeš.“

„Co jsi jí řekla?“

„Že jsem se odstěhovala k příteli.“

Páni. Tak tohle jsem vážně nečekal, že řekne k příteli. Mohla si vymyslet lepší výmluvu. Ale na druhou stranu jsem rád, že to řekla.

„Co jsi chtěl? Můžeme to vyřešit tady.“

„Chtěl jsem se s tebou dohodnout na datu proměny. Řekněme za týden?“ Musel jsem říct za týden, nemohu to protahovat. Kvůli Marcovi, aby měl pokoj.

„No... Já... Dobře.“

„Já tě teď odnesu do pokoje.“

Vzal jsem ji do náruče a odnesl. V pokoji jsem ji položil na zem.

Tak co. Líbilo se? Doufám, že ano. Mám pro vás v páté kapitole překvapení.

Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ochráním tě - 4. kapitola: