Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od Carlislea po Bellu 2. kapitola

27.12.2012 (10:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2381×

Carlisle – 17. června 1663, Londýn – pozdní večer

„Carlisle! Kam nás to vedeš?“ vykřikl Charles a popadl mě za paži. Jeho pevný stisk mě zastavil v pohybu. Byli jsme už v Southwarku, jednom z nejhorších míst v Londýně. Už se smrákalo a ošuntělé domy města se oblékaly do ještě tmavších plášťů noci. Nevím proč, ale můj vnitřní hlas mi napovídal, že tato noc bude epická.

Oproti tomu jsem si říkal, jestli nedělám chybu, ale tuto myšlenku jsem rychle zavrhl a s ještě větší razantností jsem se vydal k blízkým kanálům v zapadlých uličkách. Bylo to hned vedle hanbince. Ale toto místo bylo plné strachu, neboť se tu stalo mnoho neopodstatněných vražd a každý měl strach. Za sebou jsem slyšel hlasy svých mužů, ale má mysl se zabývala pouze jednou myšlenkou. Dosáhnu svého akademického vzrůstu! Uvidím živočicha, který podle mých výpočtů a domněnek je dokonalý. A zároveň krvežíznivý.

„Carlisle, zastav!“ ozval se za mnou opět Charles.

Silou vůle jsem se otočil směrem k nim. Stáli za mnou asi dva metry a tvářili se nedůvěřivě.

„Chlapi, snad nemáte strach!“ řekl jsem s mírným úsměvem na tváři.

„Carlisle, je to bezpečné?“ ptali se jednohlasně.

„Nejste v bezpečí nikde! To byste nesměli vylézt ani z postele!“ žertoval jsem s nimi, ale bylo na nich vidět, že moc mi nevěří. Oni se skutečně bojí! Ale i já se ve skrytu duše bál.

„No ták, chlapi, nemáte se čeho bát. Máme oheň! Schováme v blízkých katakombách u pekařství. Přiláká je naše krev a až vylezou, my na ně zaútočíme! Je to jasné?“

Když začali pokyvovat, mírně jsem se usmál a pokynul jim rukou, ať jdou za mnou. Rychlejším krokem jsme přešli na druhou stranu ulice. Všude se válely odpadky a ulicí se táhl odér kvašení a rozkladu. Bylo to tak odporné, ale to byl Londýn v 17. století. Lidi v okolí věděli, že se něco děje, proto zamykali svá obydlí a báli se vystrčit i špičku nosu.

Ano, ulicemi Londýna se prohánělo zlo. Zlo, které bylo chráněno množstvím pověr a pohádek. Kolik lidí bylo umučeno kvůli své odlišnosti od normálu? Ale ti praví, ti opravdoví krvežíznivci, byli chytří, ale mají žízeň a na ni my spoléháme.

Ano, pan Green na nás nezapomněl. Katakomby byly odemčené, takže jsme rychle zalezli dovnitř. Dvířka jsme nechali pootevřená, aby k nám mohl vzduch. Petlice se jemně zachvěly, asi kvůli větru, který se venku zvedal. Já osobně nevěřil na ty povídačky kolem nadpřirozených schopností, které prý mají upíři. Že mohou zvedat vítr jen myšlenkou nebo zapálit člověka pohledem. Jenom žvásty.

Ehm, Carlisle, ty se nebojíš?“ ozval se za mnou Andy a zvláštní podtón toho ticha, které následovalo po této otázce, mi řekl, že odpověď na tuto otázku chtějí slyšet všichni. Otočil jsem se k nim a nejbližší louč mi ozářila obličej.

„Samozřejmě, že ano, ale doufám, že vše dobře dopadne,“ promlouval jsem k nim tichým hlasem a doufal, že je trochu povzbudím. Nikdy bych jim neřekl, že mi naskakuje husina a záda mám mokrá od studeného potu. Ani já jsem nevěděl, co se dneska stane, věděl to jen ten nahoře.

Když jsem se otočil zpátky k ulici, aby to nikdy neviděl, sepjal jsem ruce a potichu se modlil. Prosil jsem Boha o ochranu, abychom my všichni po dnešní noci mohli dožít plnohodnotný život. Ať se stane něco, čím bych je mohl zastavit. A otci ukázat, že hledá na špatných místech. A nejsem žádné budižkničemu, což si pořád myslí.

„Carlisle, hele, ten poklop se začíná hýbat!“ ozval se až nepřirozeně pisklavým hlasem Andy.

Rychle jsem pohledem střelil k místu. Ano, je to tady. Jsou rychlí, to vím. Razantním mávnutím jsem ostatním pokynul, ať jdou za mnou. Nehleděl jsem na to, jestli jdou nebo ne. Ano, poklop kanálu se hýbal. Šli jsme k tomu blíže, už jsme byli skoro u toho, připraveni s ohněm zaútočit, ale tu znenadání poklop kanálu odletěl do dáli a já hleděl do tak krásné a zároveň špinavé tváře muže, který k lidskému tvoru měl hodně daleko. To monstrum po nás střelilo pohledem a z jeho hrdla se ozvalo nadlidské zavrčení. Přímo zvířecí. Rychlým pohybem, rychlejším než mohlo mé oko zaregistrovat, vyskočil z kanálu.

Byl celý shrbený, špinavý a smrad z něj byl cítit až ke mně. Ani jsem si nevšiml, že zbytek skupinky začal pomalu couvat. Aniž bych ze sebe vydal slovo nebo se stačil nějak bránit, upír vyrazil proti nám. Chtěl jsem uhnout a ohnat se loučí, ale upír mě srazil k zemi. A srazil mě vůbec? Možná jsem klesl na zem pod náporem bolesti, která vycházela z rány. Objevila se znenadání na mé paži. Ale z nějakého zvláštního důvodu mě nedorazil. Nechal mě být. Jen koutkem své mysli jsem vnímal výkřiky bolesti a zavrčení upíra.

S velkou bolestí jsem se otočil ke zbytku skupinky. Už tu nebyla. Na posledních chvíli jsem viděl, jak upír vysává život z Andyho. Andy, jeden z opravdových přátel! Táhl si ho s sebou do kanálu. Chtěl jsem tomu zabránit, ale neměl jsem sílu.

Koutkem duše jsem ale věděl, že tu takhle nemohu zůstat ležet. Znal jsem otce, vše infikované stvůrou se spalovalo a nad vlastním synem by neudělal výjimku, byl by schopen zapálit mé tělo sám. Bolest v paži se stupňovala, byla stejně nadlidská jako to monstrum, které mi to udělalo. Začal jsem se plazit. V mysli mně blýsklo, že nevím, kam jít.

Sklep u pana Greena! Ano, teď tam nikdo nechodí. Jsou tam hromady dřeva a brambor, většinou shnilých, ale tam se mohu skrýt, nepozorován před světem. Co mi síly stačily jsem se plazil k domu pana Greena. Jen mlhavě jsem si uvědomoval, že se plazím kolem Richarda. Další můj přítel zemřel kvůli mé hlouposti.

Každý můj pohyb mě stál ohromné úsilí. Paže už mi přímo hořela, ale doplazil jsem se až k rohu domu a s velkým zapřením jsem vstal. Chytil jsem se za paži a cítil jsem, jak se moje dlaň zabarvuje krví. Belhavým krokem jsem rychle zapadl do sklepa pana Greena. Přistál jsem na shnilých bramborách a jak mé tělo na ně dopadlo, pocítil jsem, jak se pár z nich pod mojí vahou rozšplíchlo.

Silou vůle jsem nezakřičel, když mým tělem začala prostupovat další vlna bolesti a čím dál většího žáru. Donutil jsem se pohnout paží, abych mohl utrhnout kus mé košile. Stálo mě to další vlnu až nadpozemské bolesti. Cár své košile jsem obtočil kolem zraněného místa a tiše doufal, že se probudím jako člověk. No, ani jsem nedoufal, že bych byl monstrem, ale asi zde zemřu.

Měl jsem pocit, že má paže hoří. Pohlédl jsem na ni, ale vypadala normálně. Nevěděl jsem, čím si budu procházet, tak proto jsem si zdravou rukou začal na sebe nahrnovat brambory, které byly kolem mě. Pod další vlnou bolesti jsem se celý napnul, ale pokoušel jsem se nevykřiknout a zatím se mi to dařilo, ale nevím, co bude dál. Nevím, kde se vzala, ale z mého levého oka mi utekla slza. Ty plameny se stupňovaly a postupovaly dál. Už mě začínalo pálit i rameno a to nebudu ani zmiňovat dlaně a prsty.

Bylo to něco jako položit se do cibulového zálivu a namočit si oči. Byla to ta nejhorší bolest, jakou jsem v mém dosud krátkém životě zažil. Nevěděl jsem, co bude dál, ale nesmím vykřiknout, nesmím! Pokud to udělám, upálí mě zaživa.

Potom začaly hořet další plameny, stokrát tak horší, a mířily k mému srdci a postupovaly dál, přes pánev až k posledním článkům prstů na chodidlech. Nevím, kolik uběhlo času, ale mé tělo už bylo v jednom plameni. Nevnímal jsem realitu, a toho jsem se bál.

Nikdy jsem o něčem takovém nečetl, nikdy! Nikdy jsem neslyšel o případech, kdy nemocný měl pocit, že hoří. Přišla další vlna bolesti a tentokrát mířila přímo k srdci. Cítil jsem, jako by pod vlivem žáru praskaly mé cévky a žíly. Mezi bolestí jsem si říkal, jestli tam ještě nějaké mám.

Možná jsou toto moje poslední chvíle v mém životě. Mezi agónií z bolesti jsem si přemýšlel, jak asi vypadala má maminka. Milovala by mě, i kdybych byl stvůrou? Ale tou nebudu, asi tu zemřu, ale budu to mít pomalejší za všechny své hříchy. Vlastně kvůli mně dnes zemřeli dva muži a ještě to byli moji přátelé! Nezasloužím si žít.

Možná už jsem na uhel. Pod náporem bolesti jsem zavřel oči a už jsem je nedokázal otevřít. Při příchodu dalších vln bolesti jsem zaslechl hlasy.

„Paní Greenová, pojďte mi pomoci! Musíme vzít nějaké dřevo na podpal.“

Poznal jsem hlas pana Greena. Silou jsem se kousl do rtu, abych nemohl vykřiknout. Bál jsem se odhalení, i když pan Green byl lepší než můj otec. Jsem poznamenán stvůrou, to mluvilo o všem.

Slyšel jsem něco jako těžké kroky paní Greenové. Je možné, abych slyšel něčí kroky? Ne! Už mám halucinace.

„Paní Greenová, rychle, nehýblo se něco támhle?“ vykřikl pan Green a já strnul hrůzou, že mě našel.

„Ale pane Greene, to byla jen krysa!“

Bůh žehnej paní Greenové.

Potom hlasy utichly a znenadání jsem pocítil, že i plameny uvnitř mě se stahují. Prsty i dlaně jsem už cítil. Všechny plameny se stahovaly na jedno místo v mém těle. Do mého srdce. Myslel jsem si, že za chvíli bude konec, ale mýlil jsem se. Všechen oheň se z mého těla stáhl, ale srdce zaplálo třikrát tak větší bolestí.

Nesmím vykřiknout, nesmím!

A mé srdce se dvakrát ještě ozvalo a pak bylo naprosté ticho. Zkusil jsem pohnout prsty, ale než mi to vůbec proběhlo hlavou, už jsem tiskl prsty v pěst.

Nic z toho, co se mi dělo, jsem neznal, ale věděl jsem, že nic už nebude stejné.   

________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Byla bych ráda, kdybyste vyjádřili svůj názor do komentářů, díky. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od Carlislea po Bellu 2. kapitola: