Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 2.

21.01.2012 (08:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6053×

Kapitola 2.

Následující týdny se vše změnilo. Připadala jsem si jako v novém prostředí, čekaje na novinky, na nové zprávy. Po té noci jsem měla Edwarda plnou hlavou. Neustále jsem měla na paměti jeho krásné oči, mužnou, svalnatou hruď, která byla opravdu k pokukání. Dokonce jsem se přistihla i při tom, jak ji porovnám s tou Elliotovou a musela jsem připustit, že na Edwarda neměl. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem se dívala na jeho vzdalující se záda. Už jako malá holčička, jež netušila, co je to dospělý život, jsem věděla, že z něho bude nádherný mužský. A moje předtucha se vyplnila. Edward byl až hříšně krásný a moje myšlenky se točily jen kolem něj. Najednou byl můj život jasnější, zřetelnější. A já každé ráno vstávala s úsměvem na tváři a potajmu si přála, abych jej mohla koutkem oka zahlédnout. Chyběl mi jeho pokřivený úsměv, na který jsem už jako malá reagovala.

Převrátila jsem se v posteli na znak a utřela si zpocené čelo do přikrývky. „Budu muset povlíknout čisté,“ postěžovala jsem si, když jsem si přičichla k povlakům. Podívala jsem se na mobil, kde mi svítila zpráva od Elliota.

Lasko, dneska k tobe neprijdu, mam neco mimo mesto. Miluju te.

Zamračila jsem se na obrazovku a už se chystala, že mu odepíšu, ale neudělala jsem to. Popravdě jsem nevěděla, co bych mu odepsala.

Jako mátonoha jsem docupitala do koupelny. Měla jsem chuť na sprchu, která by mě probrala, ale pravé dilema nastalo teprve ve chvíli, kdy jsem těkala očima mezi sprchou a vanou. „Čert vezmi čas,“ zašeptala jsem a napustila si vanu. Naložila jsem se do vany celá natěšená, že si odpočinu a uvolním si napjaté svaly. V duchu jsem děkovala teplé koupeli, která mě celkem probrala.

S ručníkem na hlavě a kolem těla jsem přešla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a šmejdila, co bych našla na zub. Žaludek se mi nepříjemně chvěl, až jsem šilhala hlady. K mé smůle tam toho ale moc nebylo. Zapomněla jsem si dojít nakoupit. Nakonec jsem sáhla po talíři s kousky salámu a posledního ovoce. Posadila jsem se na kuchyňskou linku, nalila si kafe do hrnku a jako malá jsem uždibovala z dva dny staré housky. Nohama jsem houpala nad zemí, neboť i na svá léta jsem nevyrostla do výšky, se kterou bych se mohla vytahovat.

Zrovna jsem se chystala napít, když se ozval domovní zvonek.

Seskočila jsem z linky a došla otevřít. Prošla jsem kolem ložnice mých rodičů a trhnutím otevřela dveře.

Myslela jsem si, že to bude Elliot, třeba si to rozmyslel a na chvíli se stavil, ale tohle nebyla osoba, kterou bych čekala. Na bosé nohy mi dorážel lehký vítr. „Dobré poledne přeju,“ začal zdvořile a zadíval se mi do očí. V ruce svíral čerstvě natrhané květy, které mě svou vůní udeřily do nosu. Musela jsem zvednout hlavu, abych mu viděla zpříma do očí. Byl opravdu vysoký, skoro o dvě hlavy.

„C-o tady dě-láš?“ vykoktala jsem ze sebe. Ze sevření mi vypadla houska na zem a já se automaticky zastyděla. Edward pokrčil rameny a ukázal prstem dovnitř.

„Můžu vejít?“ zeptal se na dovolení. Jako v transu jsem přikývla, ale neustoupila jsem. S uchechtnutím mě něžně uchopil za ramena, kousek posunul, aby mohl projít, a vešel dovnitř. Předal mi květiny do ruky a shýbl se ke mně, aby mě políbil na tvář.

„Rád tě znovu vidím, Bells,“ zašeptal těsně u mého ucha. Zachvěla jsem se, jako by mi byla zima. Jeho pohled utkvěl na mých holých ramenou a vesele se zašklebil. Ne! Ten jeho zrádný úsměv. „Slušná róba, vyrušil jsem tě?“ Jakmile se o tom zmínil, uvědomila jsem si celá červená, že na sobě mám pouze froté ručník.

Překřížila jsem si ruce na hrudi a pokusila se křečovitě usmát. „Eh… ne. Vůbec ne. Pojď dál a posaď se do kuchyně, já se zatím skočím převlíknout, jo?“ pokusila jsem se o trochu smysluplnou větu a ustoupila od něj. Najednou jsem měla dojem, jako bychom byli moc blízko sebe. Edward přikývl, odporoučel se do kuchyně, zatímco já jsem vyletěla jako střela do svého pokoje. Na prvních schodech jsem se málem přizabila a rozhodně mi neušel zvonivý smích z mé kuchyně.

Hodila jsem na sebe bavlněné tílko, mikinu s kapucí na zip a úzké džíny. Vlasy jsem si svázala do culíku a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem nezvykle… svěže? Ale při vzpomínce, že dole, u mého stolu, sedí můj dávný nejlepší přítel, mě rozesmála natolik, že jsem se cítila šťastná. Na chvíli celičká. Plná.

Tiše jsem našlapovala po linoleu, když jsem spatřila jeho bronzové neučesané hnízdo. Seděl na první ze čtyř židlí a prohlížel si vše svým bystrým zrakem. Srdce mi bilo neuvěřitelnou rychlostí, ruce jsem měla studené a nohy rozklepané, ale sebrala jsem veškerou odvahu a vešla dovnitř.

Samozřejmě můj příchod ihned zmerčil. Stále ten pozoruhodný poloupíří šestý smysl. Byly chvíle, kdy mě svou pozorností opravdu děsil. A takový moment nastal i teď. Úplně jsem zapomněla používat plíce.

„Je to tu stále stejné, skoro nic se nezměnilo,“ poznamenal s úsměvem a otočil se čelem ke mně, „tedy včetně tebe,“ konstatoval klidně. Ale já měla pocit, jako by mě jeho hlas rozechvíval. Uchopila jsem konce mikiny do dlaní a sevřela je v pěstičkách. Byl tak obrovský; jeho svalnaté paže prosvítaly i přes černou košili, svalnatá stehna mu obepínaly značkové kalhoty a jeho ostře řezané rysy... jediné ty jsem důvěrně poznávala.

Vstal od stolu a přešel ke mně.

„To svého starého kamaráda ani neobejmeš? Žádná pusa na přivítanou, žádné objetí?" Dělal na mě oči a přitom se mračil. „Jsem hluboce dotčen, ty moje malá rozumbrado,“ usmál se a nastavil mi náruč. Chvíli jsem se zdráhala, ale ať už jsem chtěla, nebo ne, vletěla jsem do jeho náruče a pevně jej sevřela. Ovinul mi paže kolem těla a pevně si mě přitiskl k sobě. Ach můj Bože, tolik mi tohle chybělo. Tohle… všechno.

Zabořil rty do mých vlasů a políbil mě. „Chyběla jsi mi,“ pronesl smutně a zároveň vesele. Neubránila jsem se slzám, a tak jsem nechala hlavu sklopenou a přikývla jsem.

„Ty mě taky a ani nevíš, jak moc,“ škytala jsem mezi slovy, načež jsme se oba rozesmáli. Utřel mi slzy, jež mi tekly po líci, a hladil mě palci po tváři. I on měl, jak se říká, na krajíčku. V uhrančivých očích, lemované hustými řasami, se usadil vděčný výraz a v koutcích se mu zaleskly slzy.

Odkašlal si. „Vypadáš pořád stejně; krásné dlouhé vlasy kaštanové barvy, které si neustále svazuješ do culíku,“ jemně se dotkl mých vlasů a sundal mi gumičku, „krásné oči, které jsem na tobě měl – a stále mám – tolik rád,“ zadíval se mi do nich, jako by hledal záchytný bod, „plné rty s pootevřenou pusou, jež v mé společnosti nevěděly, kdy mají dost. Někdy jsem si připadal jako ve zpravodajství.“ Na to jsme se oba sborově zasmáli. „Jsi stále stejná a přesto mnohem krásnější,“ šeptl nakonec a tím mě uvedl do rozpaků. Promnula jsem si obličej a obešla jej oklikou, abych se vyhnula dalšímu jeho pohledu. Z neznámého důvodu jsem měla pocit, že by stačilo jen trochu a já bych se neudržela.

Působil na mě mnohem intenzivněji a já… já neměla zábrany. Dokonce ani příslib manželství, které mě možná v budoucnu čekal.

„Prosím tě, moc přeháníš,“ zkoušela jsem si z té situace udělat srandu. Moc mi to nešlo. „Co bych měla říkat o tobě? Jsi neuvěřitelně velkej a svalnatej a…“ Najednou jsem se zasekla. Usmál se. Věděl, že je to pro mě moc těžké, a tak mě nenutil pokračovat dál.

„Hodně se toho změnilo, od té doby, co jsem odešel, jsem se nestačil divit. Návrat do rodného městečka byl opravdu krásný. Vše zůstalo stejné jako kdysi i ty tu stále jsi, což je pro mě nejhezčím překvapením.“

Věnovala jsem mu jeden ze svých rozpačitých úsměvů. „Pobudeš tu dlouho?“ vyletělo ze mě.

Přikývl. „Mám v plánu se tu usadit, sice nevím, na jak dlouho, ale dřív jak za dva roky mě odtud nikdo nedostane,“ zazubil se. A mně to udělalo dobře. Chtěla jsem, abych jej měla na očích, byť alespoň po tu chvíli, co budu svobodná.

Přikývla jsem na souhlas.

„Nedáš si něco k pití, nebo k jídlu? I když zrovna na výběr tu nemám, musím dojít na nákup,“ přiznala jsem barvu. Zakroutil hlavou.

„Ne, děkuju. Než jsem přišel k tobě, byl jsem si trochu zalovit v lese,“ svěřil se mi a já se zadívala na jeho košili, kde na límečku byly drobné kapičky krve. Až teď jsem si všimla, že má rozepnuté horní knoflíčky a já tak mohu vidět jeho silné hrdlo. Je to opravdu kus chlapa, ne leda jaký střívko.

„Na co se tak koukáš?“ zeptal se škádlivě a polechtal mě. Snažila jsem si zachovat kamennou masku, ale jeho hbité prsty si nedaly říct. Propukla jsem v nemalý smích a zlomila se v pase.

„Přestaň!“ okřikla jsem jej se smíchem. „Slyšíš?“ Ale on nereagoval, dokud jsem mu vyčerpáním nespadla do náruče. Spadli jsme do křesla vedle ledničky jako dvě máslové hrušky. Zrychleně jsme dýchali a naše srdíčka byla splašená. Už se znovu chystal na další atak, ale já na něj udělala psí oči, aby to už nedělala. Váhal. Ale pak se pohodlně usadil a začal se smát. Neodolala jsem a spustila také.

„Tohle mi chybělo,“ postěžoval si, „to naše zlobení, dovádění a maléry, které jsme tropili. Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem vodovými barvami pomaloval celý obličej.“

„Mluvíš mi z duše, Renée si myslela, že mám monokla.“ Dům naplnil zvonivý smích. Schoulila jsem se do klubíčka a přilnula k jeho tělu. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď, nasávala intenzitu jeho vůně a přitom se snažila myslet na to, že mám i přítele, který mi věří. Ačkoli jsme se neviděli léta, v jeho náruči jsem se cítila stále stejně.

Pohádkově.

Ovinul mi paže kolem těla a opřel se čelem o to mé.

„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ vydala jsem ze sebe po minutě ticha, kdy jsme oba jen dýchali a vnímali toho druhého. Pokrčil rameny.

„Nevěděl, řekl jsem si, že bych mohl zkusit štěstí a podívat se sem, jestli tu stále jsi. Popravdě, byl jsem v domnění, že budeš bydlet s Elliotem, ale musel jsem to zkusit, to víš, síla mládí.“ Usmál se na mě. Věděl, co to se mnou dělá, už jako malá jsem jej za tohle manipulativní zacházení neměla ráda. Ale vždy jsem se k němu vracela s úsměvem.

„Vždy se máš, kam vrátit,“ sdělila jsem mu. Pohladila jsem jej po ruce.

„Já vím,“ přitakal a mírně se ke mně naklonil. Jeho obličej byl rázem blíž, než jsem čekala. Stále jsem k němu něco cítila, byť jsem si říkala, že láska, která trvala přes víc jak patnáct let, už dávno vyprchala, nebyla to úplná pravda. V hloubi jsem stále naivně doufala, že se jednou ukáže, přijde si pro mě a řekne mi, že jsem jeho jediná. Žila jsem v pohádce do té doby, dokud mí rodiče nezemřeli. Pak jsem se musela postavit nohama na zem. A krutá realita zasáhla můj život.

Chyběl už jen kousek. „Víš, že ti stále v očích září ďábelská jiskra?“ prolomil ticho svým medovým hlasem. Zajíkla jsem se. Dotkla jsem se jeho hrudi, cítila jsem horkost po celém těle a myslela, že vyletím z kůže, jestli mě za chvíli nepolíbí. Kroť se, ksakru s tebou! křikla jsem na sebe a odvrátila hlavu, abych na něj neviděla.

Edward byl už moc blízko, musela jsem z dosahu jeho objetí, jinak by to skončilo špatně. Nešikovně jsem se vykroutila a postavila se na nohy vedle křesla. „Jo, vím to,“ ušklíbla jsem se, „protože ve mně stále to bláznivé dítko je,“ prozradila jsem mu a potajmu doufala, že mu dojde, co jsem tím chtěla naznačit.

„A stále moje dítko,“ šeptl, až jsem si myslela, že mám halucinace.

Byla jsem v tu ránu celá červená. Vytušil, že je mi to nepříjemné se celou tu půlhodinu červenat, a tak zavedl téma jinam.

„Kde jsou Charlie s Renée?“ udeřil na slabou strunku. Oči mě začaly pálit a Edwardův výraz usměvavého jinocha byl rázem ten tam. Zadívala jsem se na společnou fotografii, jež mi zdobila bílou lednici. Měla jsem přes ni naaranžovanou černou stuhu, kterou jsem dostala v den jejich úmrtí. „Ohh, mrzí mě to, Bells, já…“ Bez dalších slov jsem se schoulila v jeho náruči a zalykala se slzami. Věděl, že je to pro mě stále se otevírající rána. Své rodiče jsem milovala a jediný Edward věděl, jak moc pro mě znamenali, i když se k nám nezachovali zrovna nejlépe.

Ale nebyla to zcela jejich chyba, jen jsem to na ně jako malá svedla.

„Klid, maličká, všechno bude dobré, omlouvám se,“ chrlil na mě a přejížděl mi dlaní po zádech. „Čas vše zahojí.“ To je pravda… ale ne vždy. Zrovna, když jsem se chystala ke slovům, Edwardovi v kapse u kalhot začal vibrovat mobil. Jeho tělo náhle strnulo. Stále mě drtil v náruči, těsně u sebe, ale najednou se mi zdál nesvůj. Nebylo to totéž.

„Měl bys to vzít,“ přesvědčovala jsem jej. Odtáhla jsem se a začala si utírat červenající nos. Utřela jsem si slzy a otočila se k němu zády. Zahlédla jsem, jak pozoruje displej telefonu. Na jeho dokonalém čele byly zřetelné vrásky, mračil se jako kdysi, když se mi něco nelíbilo. Ani to se na něm nezměnilo, pomyslela jsem si. „Jestli potřebuješ soukromí, můžeš jít do obýváku. Ten nemineš.“ Pokusila jsem se usmát a Edward mou snahu náležitě ocenil, ale nedokázala jsem se přetvařovat dlouho. Jakmile zmizel za rohem, sesula jsem se na židli a objala si hrudník. Měla jsem pocit, jako bych mezi prsy měla ohromnou díru, jež se nedala zacelit. Měla jsem vše, co mě mělo činit šťastnou; milujícího přítele, který se mě chystal požádat o ruku, dobrou práci, vynášející zisky, čerstvý návrat ztraceného přítele z dětství, ale… stále jsem měla pocit, jako bych nebyla celá.

Na dlani jsem ucítila teplou slzu a objetí kolem mého těla zesílilo. Tiché Edwardovy kroky z obýváku mě uvědomily, že je zpět. „Mrzí mě, že se tu nemůžu zdržet déle, ale povinnosti volají a -“ Provinile se usmál. Přikývla jsem na souhlas. Neměla jsem slov a ani chuť se k tomu jakkoli vyjadřovat, tušila jsem, že jakmile otevřu ústa, můj vlastní hlas mě zradí. Dotkl se mé dlaně, klekl si k mým kolenům a něžně mě donutil, abych se mu podívala do očí. I s těmi kruhy pod očima. „Rád bych si s tebou popovídal,“ pevněji mě stiskl, jako by mi dával novou naději, „jen v soukromí. Ty, já… mohli bychom se podívat na naše společná místa, na naši vrbu, jestli ještě stojí,“ zas ten jeho smích, „a rád bych tě pozval na večeři, Bello,“ dodal s chvějícím se hlasem. Zřejmé obavy z toho, že by mně a Elliotovi lezl do zelí, byly znát.

„Moc ráda bych s tebou někam zašla,“ zamumlala jsem skoro slyšitelně. Edwardův obličej byl rázem rozzářený. V očích mu začaly tančit jiskřičky. Pevně svíral mé dlaně a přitom se mi díval do očí.

„Jsem opravdu rád, že tě znovu vidím,“ podotkl jakoby nic a ani netušil, že mi tím zasadil další ránu do srdce. Uhnula jsem pohledem na stranu a zadívala se na lednici s fotkami, kde byla i ta naše ze školky. Stáli jsme vedle sebe, Edward mě objímal kolem ramen. Tiskli jsme se těsně k sobě, jako bychom byli siamská dvojčata. Měla jsem na sobě šatičky po kolena a ve vlasech modrou mašli, která dominovala s Edwardovou modrou košilí. Podíval se stejným směrem jako já a obličej mu rozzářil úsměv s dokonalým chrupem.

„Taky jsem si ji schoval, mám ji na nočním stolku zarámovanou,“ prozradil mi. Pouze jsem přikývla. Na více jsem se prostě nezmohla. Opět to nepříjemné brnění v jeho kapse, ten dotíravý zvuk, který mě jasně upozorňoval, že to končí. Že společný čas s Edwardem vypršel.

Jeho omluvný výraz ale nic nevyřešil. Otevíral ústa, aby z nich vyšla další slova omluvy, ale já jej mávnutím ruky zastavila. Přiložila jsem mu prsty na ledové rty. „Nic neříkej a běž,“ rozkázala jsem mu striktním hlasem bez emocí a jakýchkoli citů.

Chovala jsem se jako chladný kámen.

Věděl, že jsem jako rozbuška, u které stačí pouze odjistit pojistku, a tak nic nenamítal. Vzal si kabát ze židle a odporoučel se ke dveřím. Zatímco se vzdaloval, uvědomila jsem si, že bych jej měla doprovodit, a proto jsem se donutila vstát. Stanula jsem u dveří, bez jakýchkoli slov jsem otevřela dveře a čekala, až překročí práh.

„Takže… v pátek v osm?“ Přikývla jsem. „Mohl bych se pro tebe stavit, jestli -“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Není potřeba, nejsem malé dítě, které musíš vodit za ručičku,“ do detailu jsem si prohlížela dřevená prkna na zemi, „z toho jsem už dávno vyrostla. Měj se, Edwarde.“ Polkl. Atmosféra byla napjatá, modlila jsem se, aby co nejrychleji zmizel a nechal mě o samotě, jinak se mu sesypu před očima.

„Měj se, Bells.“ Letmo se dotkl mé paže a předal mi vizitku, na které byla adresa restaurace. Poslední pohled a pak... se po něm slehla zem. Byl natolik gentlemanem, že za sebou neopomenul zavřít dveře. Postavila jsem se k okénku, jež vedlo na zahradu, odhrnula jsem kraj záclonky a pozorovala jsem prach za mizejícím bentleyem.

Ani on a ani já jsem si, do této chvíle, nedokázala uvědomit, jak těžké bylo pustit jej znovu pryč. Vyhnat jej z domu, ve kterém měl správně být se mnou. Už od útlého věku. Dopotácela jsem se do obývacího pokoje, kde jsem se svalila do křesla, přímo naproti krbu s rodinnou fotografií. Shodou okolností na ní byl i on – další vynucený přístup malé, umanuté slečinky. Během té chvíle, co tu byl, se mi všechny vzpomínky vracely mnohonásobnou rychlostí. Cítila jsem, jak s ním odchází i část mě, a už jsem se těšila, až jej znovu uvidím.

Byly tu ale i obavy.

Ta dětská, nic neříkající láska, kterou jsme si slíbili před osmnácti lety, není nic v porovnání s tím, co cítím teď.

Edward a jeho návštěva v Belle zanechali něco podstatného, co si nebyla schopná připustit. Jaký dojem na vás zanechal Edward? Děkuju vám moc za komentáře, ať už byly jakékoli, vážím si jich.

Stará láska nikdy nerezaví...

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 2. :