Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 7.

26.02.2012 (20:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4698×

Kapitola 7.

Celou cestu bylo hrobové ticho. Nevěděla jsem, jak bych měla k Edwardovi promluvit ani jak se chovat. Vždy, když jsem odjížděla od rodičů, byla jsem dalších pár hodin poněkud mimo. Byla jsem mu ale vděčná, že mě tam nenechal samotnou a dokázal se chovat jako pravý přítel i ve chvíli, kdy bych to nečekala.

Krajina kolem nás utíkala, že ji lidské oko nestačilo pozřít. Dívala jsem se na rychle mizející zeleň a přála si, aby ty srdcervoucí a bolestivé situace také tak rychle utíkaly.

„Nemysli na to už,“ napomenul mě tichým hlasem a dotkl se mé ruky. Jeho stisk mě překvapil, ale neuhnula jsem. Drželi jsme se za ruce jako nejlepší přátelé a hleděli před sebe. Bůhví proč jsem se cítila v jeho blízkosti v bezpečí.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zalhala jsem. Usmála jsem se na něj a dvakrát po sobě rychle zamrkala. S ironicky pozdviženým obočím se na mě zadíval a povytáhl koutky.

„Myslíš si, že jsem takový blbec?“ zeptal se mě pobaveně. Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáš ještě stále svoji barvu. Kdybych nevěděl to, co vím, řekl bych, že patříš k nám,“ dobíral si mě. Bylo to možná divné, ale já jsem byla vždy radši, když mě brali mezi sebe. Člověk by si řekl, že být mezi upíry je spíše vstupenka na jízdu smrti, ale tomu jsem mohla z vlastní zkušenosti odporovat. Edward a jeho rodina byli ti nejmilejší tvorové na světě, a pokud bych se měla rozhodovat pro to, za koho bych položila život, vždycky by to byli jen oni. Vždycky.

A hlavně Edward.

„Omlouvám se, nechtěla jsem -“ Na semaforu se objevila červená a Edward zprudka dupl na brzdu. Zadíval se svým uhrančivým pohledem na mě, načež mně stále drtil ruku, a já tak měla možnost cítit všechno intenzivněji.

„Nemáš se za co omlouvat, Bello,“ pane Bože, jak je možné, že jsem se po vyřčení mého jména z jeho rtů vždy otřásla? „ale nechci, abys byla smutná. Poslouchej,“ naklonil se blíž ke mně, vzal můj obličej do dlaní a vzhlédl ke mně. V tu chvíli, jako by propojil naše duše v jednu, oba jsme mohli lehce určit, co ten druhý cítí a co jej trápí. A kupodivu to byla úleva; mohla jsem se podělit o své strasti s někým, komu jsem věřila, „znám tě odmalička. Viděl jsem tě vyrůstat, měl jsem možnost být s tebou, když jsi poprvé nasedala na kolo; když jsi poprvé spadla a odřela si koleno; když ses mi svěřovala, že se ti začínají líbit chlapci,“ začervenala jsem se, nevěděla jsem, jak Edwardovi říct, že mě okouzluje a cítím se v jeho přítomnosti jako soběstačná dívka, jež může vyniknout i svou vnitřní krásou. Pomotala jsem to. Myslel si, že on není ten, kterého bych chtěla mít po svém boku až na věčnost. Dětská poblázněnost, „a hlavně… byl jsem první, komu jsi věnovala ten nejsladší a zároveň nejkrásnější polibek, protože byl náš první a byl od srdce.“

Do očí mi vstoupily slzy. Měl pravdu. Jako malí jsme to měli všechno mnohem lehčí. Nebyl důvod, abychom si na něco hráli, vždy jsme se řídili svým srdcem a to je to nejlepší, co může člověk udělat. Stačila jen chvíle a už jsi věděla, že ten druhý je tvůj nejlepší přítel. A Edward byl víc než to. Dal mi toho mnohem víc a já jemu nic.

„Takže mi tu nezkoušej říkat, že ti nic není. Vím to, vidím, ba dokonce i cítím,“ jeho pohled zjihl a výraz ve tváři posmutněl, „a trhá mi srdce, když vidím, že mo… budoucí nevěsta pláče a je smutná. Zítra je tvůj den – váš – a ty si ho musíš užít, protože takový moment je jen jednou za život,“ bohužel, „a proto ho musíš prožít jako ve svých snech.“ V první chvíli jsem měla chuť oponovat jeho slovům. Nemůžu žít svůj sen, nemůžu proměnit svou ideu v realitu, protože tu nemám důležitou součást a hlavně… není to on, kdo by mě čekal s otevřenou náručí u oltáře.

Teplá slza mi stekla po líci a on ji v dlani zachytil. Vždycky to tak bylo. Ať už se dělo cokoli, on tu pro mě vždycky byl, a když jsem padala k zemi, zachytil mě a pomohl mi znovu vstát.

Odkašlala jsem si, když na nás zatroubilo auto, abychom už jeli. Edward si bez jakýchkoli změn sedl na své místo, chopil se volantu a sešlápl plyn. Obdivovala jsem ho, s jakým klidem všechno přijímal. Nemusela jsem jeho nastávající ani znát, a když jsem si představila, že zanedlouho bude stát po jeho boku pod květinovým altánkem a budou si odříkávat sliby, moje srdce se neslo neuvěřitelnou rychlostí ke dnu. Najednou jsem měla pocit, jako by vážilo několik tun.

„Miluješ Elliota?“ zeptal se mě náhle a já obrátila hlavu k němu takovou rychlostí, až jsem si ji málem vykloubila.

„Prosím?“

„Miluješ Elliota?“ zopakoval mi otázku. Moc dobře jsem rozuměla i té první, ale v krku se mi usadil takový tlustý knedlík, až jsem měla pocit, jako bych se měla udusit. Několikrát po sobě jsem si odkašlala, abych se mohla rozpovídat, ale namísto toho jsem otevírala pusu na sucho jako ryba a nevyšla ani hláska.

„Proč se ptáš?“ Pokrčil rameny. Při téhle otázce jsem se cítila poněkud nepříjemně. Nevím, čím to bylo, ale nedokázala jsem říct najisto ano. Něco mi v tom bránilo a já věděla, že stoprocentní přitakání je lež. Prachobyčejná lež, kterou leptám kolem huby každému v mém okolí.

„Obyčejná otázka,“ zasmál se, „vím, že Elliot tě miluje, opravdu je to skvělý kluk s velkým srdcem,“ poklepal si na hlavu, „ale nevím, nedokážu určit, jak to cítíš ty. Nikdy jsme před sebou nic netajili, tak pevně doufám, že mi řekneš pravdu,“ zašveholil. Netušil ale, že v mém srdci není místo jen pro jednoho muže, nýbrž pro dva.

„Jo,“ kuňkla jsem, „vím, že mě Elliot miluje a já jeho taky.“ Lžeš! Lžeš! Lžeš! křičel na mě hlásek v mé hlavě.

Zavři zobák, nebo si mě nepřej! vyhrožovala jsem v duchu.

Edwardův úsměv byl tajemný. Nedokázala jsem z něj nic určit.

„Jsem rád, že se vdáváš z lásky, Bello, když jsem neměl možnost být tu s tebou v těžkých chvílích, jsem alespoň vděčný Bohu za to, že ti přivedl do cesty někoho, jako je on.“ Opět ty zrádné slzy. Hleděla jsem na Edwarda v němém úžasu. Mluvil o všem s takovým klidem, až mi v jedné chvíli připadalo, že je mu to vše jedno. A také to možné je… co když jenom já stále žiju minulostí a připouštím si své city k němu?

„A nemysli si, prosím, že bych byl kdovíjak rád, že mi tě ukradl,“ zazubil se a mě, „miluju tě pořád stejně a vždycky budu jako svou malou Bellu,“ vyvrátil mou tichou domněnku a moje zrádné srdíčko na to rychle reagovalo; tetelilo se blahem.

 Já tebe taky! „Děkuju ti, Edwarde,“ nevěděla jsem co na to říct, „ale nikdy mě Elliot tobě neukradl. Ani nemůže. Vždycky budeš můj,“ milovaný, „nejlepší přítel.“ Natáhla jsem se a věnovala mu polibek na tvář. Maličké strniště mě poškrábala na tváři a já se usmála, když mi věnoval vděčný úsměv.

„Ale dost o mně,“ snažila jsem se zavést debatu jinam, „kdy mi představíš svou nevěstu, co? Jsem na ni moc zvědavá, nemůžu se dočkat, až si s ní promluvím, jak by se k tobě měla chovat,“ hašteřila jsem s úsměvem na rtech, ale uvnitř jsem z nepopsatelného důvodu smutnila. Nedokázala jsem si vedle zrzavého Boha, mého Boha, představit jinou ženu. Ať jsem se snažila jakkoli, vždy jsem ve svých představách nakonec viděla Edwarda, jenž za ruku držel maličkou holčičku s culíkem, a oba v ústech cumlali lízátko ve tvaru prstenu.

On zelené, ona červené.

„Věřím tomu, že by tě Jasmine také ráda viděla,“ zašeptal tichým hláskem. Musela jsem se naklonit, aby ho slyšela.

„Jaká je? Pověz mi o ní něco? Jak jste se poznali? Je to taky upírka?“ chrlila jsem na něj otázky jako divá. Byla jsem hrozně zvědavá, kdežto Edward otálel. Bylo znát, že volí ta správná slova.

„Potkali jsme se na poznávacím večírku, který Alice pořádala, když jsme se přistěhovali na Aljašku. Bylo mi devět, když jsem se s ní poprvé octil sám, ale vypadal jsem jako sedmnáctiletý puberťák. A dodnes si myslím, že to byl záměr rodiny.“ Taky si uvědomili, jak jejich odchod Edwarda tak vzal?

„Jasmine je stejného původu jako já. Její matka byla člověk, když se spojila s mužem našeho druhu, porod ale nepřežila. Bylo moc pozdě na to, aby ji proměnil, a tak se Aaron Jasmine zřekl. Nechtěl ji vychovávat, když přišel o jedinou lásku, kterou mu život dal. Každý pohled do očí Jasmine mu připomínalo Elizabeth a pro něj to byla vždy rána ťatá do živého.“ Nedokázala jsem si představit její život. Už odmalička byla bez rodičů? Neměla oporu ve své rodině? Pane Bože, to je snad to nejhorší, co se může stát – když malé dítě, které za nic nemůže, přijde na svět jako nechtěné a je bráno za odpad.

„Carmen s Eleazarem,  Carlisleovi přátelé, si ji vzali k sobě pod svá ochranná křídla. Vyrůstala s dalšími třemi děvčaty. Vůbec nebylo znát, že by byla jiná, chovali se k ní stejně a její adoptivní sestry ji mají rády. Když jsem ji poprvé viděl, nebral jsem na vědomí její krásu, bylo by mi jedno, kdyby na sobě měla pytel od brambor, potřeboval jsem někoho, komu bych se mohl svěřit, popovídat si s někým, kdo na to byl podobně jako já. A to mi Jasmine poskytla…“ vděčnost a oddanost v jeho hlase byla skoro hmatatelná, „vyslechla mě, ulevila mi od bolesti samoty a já učinil totéž. Stala se z nás nerozlučná dvojka, věděl jsem, že se mám za kým vracet.“ Měl ji rád. Mohla bych být i slepá, ale něco k ní cítil. Ať už to bylo cokoli, Jasmine pro Edwarda představovala mnoho a dala mu možnost začít znova.

„Myslel jsem si, že já jsem ten jediný člověk na světě, kterému ublížili, když nás rozdělili, ale po setkání s Jasmine jsem pochopil, že jsou i horší scénáře; například ten, že ani nevíš, jací tví rodiče byli, a jsi na světě sám.“ Měl naprostou pravdu. V první chvíli jsem o Jasmine neměla vůbec dobré mínění, protože byla, takříkajíc, moje sokyně, ale jen z pouhého povídání jsem uznala, že bude velmi milá a hodná dívka.

Hodná Edwardovi.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ uteklo mi ze rtů. Hlasy uvnitř mé hlasy křičely, ať to ani nezkouším vypustit z úst, ale já si nemohla pomoct. Nemohla jsem se vdát s domněnkou, že on tu zůstává nešťastný.

„Jistě.“

Nádech, výdech. „Bereš si Jasmine z lásky?“ Jeho reakce byla překvapivá. Svaly mu ztuhly, celý se napjal a výraz v tváři potemněl. Strhl prudkým pohybem volant doprava a po chvíli se auto zastavili. Rozhlédla jsem se kolem; byli jsme na parkovišti. Jsme tu.

S rychlostí mého řízení bych dorazila do Seattlu za dvě hodiny, s Edwardem to zabilo jen hodinu a pět minut. Stále seděl a díval se před sebe.

„Jasmine miluju,“ v té chvíli ledová ruka sevřela mé už tak scvrklé srdce, „ale dívka, pro kterou jsem si původně přijel zpět do svého rodného města, si zařídila život podle sebe. A našla si muže, který se k ní chodí. Miluju ji a jsem jí vděčný za vše, co pro mě udělala, ale moje srdce bude vždy jen jedné a Jasmine to ví.“ Nepodíval se mi do očí, když otevíral dveře. Než obešel auto, hučelo mi v uších, jako bych je měla zalehlé. Nevnímala jsem vůbec nic.

Beze slov mi otevřel jako pravý gentleman dveře a navedl mě do salónu, kde na mě z výlohy koukaly ohromné, princeznovské šaty s bílou vlečkou.

Mlčky jsem ťapkala za Edwardem. Když otevřel dveře a maličký zvoneček oznámil naši přítomnost, udeřila mě do nosu známá vůně. Nakrčila jsem obočí a držela se stále v jeho blízkosti. Nějak se mi z té svatební atmosféry dělalo nevolno. Zrovna jsem se chystala zeptat Edwarda, co se chystáme dělat, když do místnosti vešla maličká dívka.

„Právě na čas,“ usmála se. Mohla být vysoká maximálně sto šedesát centimetrů, měla dlouhé hnědé vlasy svázané v elegantním culíku a byla to upírka. Poznala jsem to podle zářivě žlutých očí, jež si mě zajímavě prohlížely. Přesto působila přívětivě, mile a sympaticky. Na první pohled si mě získala a stačil jen její úsměv, abych věděla, že s ní bude vybírání šatů jedna radost.

„Edwarde, dost, že jsi tady,“ křikla nazlobeně Alice a vešla. „Ty- Bello?!“ zeptala se překvapeně. Její maličká očka se rozšířila a rozsvítila jako vánoční stromeček. Přikývla jsem na souhlas. Nebyla jsem schopná najít své hlasivky. Alice byla stále stejná. Udělala pár tančících kroků a objala mě kole krku. Na tak malou slečinku měla opravdu hodně síly.

„Ach, ty jsi krásná, mladá dívka!“ hlásala nadšeně a přitom mě otáčela ze strany na stranu. „Vůbec se nedivím, že Edward byl tu noc mimo, kdy tě potkal.“ Mrkla na mě a já se začervenala. Koutkem oka jsem se podívala na Edwarda, jak postává vedle nás a nepřítomně hledí na sympatickou upírku. Ta mu pohled oplácela s náklonností. Po chvíli se k sobě přiblížili a Edward ji uchopil kolem pasu, načež ona mu věnovala polibek na rty.

„Oh, pardon, zapomněla bych vás představit.“ Vzala mě za ruku a táhla k nim. „Bello, představuju ti Jasmine Denali, Edwardovu družku, Jasmine, tohle je Bella, naše dávná přítelkyně a dívka, které zařizujeme celou tu dobu svatbu.“ Při těch slovech svítila, kdežto já nebyla schopná pronést ani slovo. Dívala jsem se na ně v němém úžasu.

„Těší mě, Bello, jsem ráda, že tě poznávám, už jsem o tobě slyšela a těšila jsem se na chvíli, kdy tě poznám,“ já taky, pomyslela jsem si a přijala podanou ruku s křečovitým úsměvem, „vše beru na svou hlavu. Vaše svatba bude pohádková a stejně tak i šaty.“ Když se na mě významně zadívala, zamrazilo mě v zádech.

Dokonale se k sobě hodili.

Po přivítání a občerstvení, na kterém Alice trvala, jsme se všichni odebrali do zkušebny, která mohla být stejně velká jako můj bar. Všude kolem stály panny, měly na sobě svatební šaty všeho druhu a já jen hleděla na tu krásnou, sněhovou zář, při které se mi samou roztomilostí dělaly ďolíčky ve tvářích. Byly neskutečné. Alicin dotek mě probral.

„Ohledně šatů se ti bude věnovat Jasmine, já se zatím postarám o svědka,“ věnovala úsměv Edwardovi, který jen pokýval hlavou, „a budu dolaďovat zbytky příprav. Až budete hotovy, děvčata, zavolejte nás!“ Nadšení z ní přímo sálalo, a když Elliot mluvil o tom, že mě svěřil do nejlepších rukou, myslel to opravdu vážně. Edward s Alice nás opustili a s Jasmine jsme zůstaly samy. Vzpomněla jsem si na povídání v autě, co mi o ní Edward řekl, a zaplavila mě lítost. Jasmine byla hodná dívka a nezasloužila si jakékoli ošklivé zacházení. Dokonce se mi líbila.

„Tak… máš nějakou hrubou představu o tom, jaké šaty bys chtěla mít?“ V očích měla stejné ďáblíky jako Alice, když se bavila o šatech. Zakroutila jsem hlavou.

„Vůbec nevím. Abych se přiznala, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a spoléhala jsem čistě na vás.“ Začervenala jsem se, ale to nebylo třeba. Jasmine nad tím mávla jen rukou, vzala mě něžně kolem ramen a vedla mě k pannám se šatami.

„Od toho tu jsme, sama zařídím, abys v šatech vypadala jako královna, Bello, přísahám,“ slibovala mi a já jí bůhví proč věřila. Poručila mi, abych se svlékla do spodního prádla. V zrcadle jsem viděla bledou dívku, jejíž pokožka byla skoro totožná s barvou zdi, a krapet se zděsila. Vypadala jsem opravdu špatně.

„Neboj se,“ povzbudila mě, „to je těmi zrcadly. Když se do nich podíváš, vidíš se štíhlejší a podlouhlejší.“ V ruce držela na ramínkách patery soupravy spodního, bílého prádla.

„Co je to?“ Ukázala jsem na krajkové prádlo, které více ukazovalo, nežli zakrývalo.

„To si vezmeš pod šaty. Je jen na tobě, jaké z nich si vybereš a které ti podle tvého bude nejvíce sedět. Támhle jsou kabinky, vyzkoušej si je, a kdyby se ti nelíbily, dej mi vědět, mile ráda ti vyberu jiné.“ Saténová látka se dotkla mé kůže. „Máš krásnou postavu a velmi krásná ramena, která by byla škoda schovat. Myslím, že by ti padly korzetové šaty bez ramínek s třemi spodničkami a zdobením na spodním lemu. Mám tu jedny speciální.“ Obdivně jsem si ji prohlížela. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, rozhodně bych neřekla, že mám důvod ukazovat svá ramena, ale důvěřovala jsem jí, a jelikož jsem tomu já nerozuměla, vzala jsem si do rukou soupravy spodního prádla a šla se převléct.

Zatímco jsem se prala s podvazky a titěrnými ramínky, Jasmine běhala po místnosti jako splašená. Slyšela jsem šustit obal, stěhování nábytku, dokonce i šicí stroj. Chtěla jsem vyletět z kabinky a pomoc jí, ale pak jsem si uvědomila, že je upír, a té se já svou muší sílou rovnat nemůžu. Sebrala jsem veškerou odvahu, odhalila závěs kabinky a udělala dva kroky vpřed.

„Ukaž se mi,“ vyzvala mě nadšeným hlasem. Otočila jsem se k ní zády, aby se mohla podívat na celou soupravu.

„Vypadáš v tom skvěle,“ složila mi poklonu.

„Děkuju, ale je tohle opravdu nutné?“ Zatahala jsem za podvazky. Cítila jsem se v tom spíše jako lehká dívka. A to jsem rozhodně nebyla.

Rázně přikyvovala. „Je to tradice, Bello, a i když jsme upíři, stále je dodržujeme. Neboj se, tvůj snoubenec to určitě pochopí. Dal nám jasný rozkaz, abychom z tebe udělali tu nejkrásnější nevěstu na světě, a myslím, že nebude těžké splnit jeho přání, když jsi ty sama velmi krásná.“ Slzy dojetí jsem si musela schovat na jindy. Zatlačila jsem je do sebe a směle jí poděkovala. Podala mi saténový župánek, do kterého jsem si vklouzla, a společně jsme se odebraly na druhou stranu místnosti, kde na mě koukaly pohádkové šaty. Na té panně vypadaly neuvěřitelně.

„Jsou krásné,“ zašeptala jsem obdivně.

„Děkuju, sama jsem je šila. Vlastně jsou to moje první svatební šaty, které jsem se pokusila převést je z mých myšlenek na látku.“ Pohladila ohromnou sukni. „Jsou to šaty, které jsem si vysnila na svou svatbu. Takové podobné bych na sobě chtěla mít i já, ale jsem přesvědčena o tom, že tobě padnou skvěle.“ Měla skvělý vkus. Její nápady byly zajímavé, jednoduché, ne příliš přeplácané, a to jsem měla ráda.

„Postav se, prosím, sem, budu tě pomalu nasoukat do sukní a korzetu, abychom se podívaly, jak ti padnout. Případné změny bychom ještě dnes měly stihnout.“ Neodporovala jsem. Odložila jsem župánek na židli, postavila se na určené místo a snažila se vše vnímat tak, jak je. Bylo ale těžké nedívat se na hbité – samozřejmě upravené – nehty Jasmine, její ladnou chůzi a přívětivý úsměv. Nedokázala jsem k ní cítit ani určitou nenávist, kterou jsem cítila poprvé, kdy jsem slyšela o jejich zasnoubení s Edwardem.

„Ehm… kdo ti o mně povídal?“ vypadlo ze mě, když se ke mně blížila s plastovou, kruhovou konstrukcí, která vypadala moc složitě. Usmála se.

„Myslíš, kdo mi o tobě říkal, jaká jsi skvělá osůbka?“ odpověděla mi otázkou. Připnula mi knoflíčky a poručila mi, abych stála, zatímco ona mi bude podebírat spodničku. Přikývla jsem na souhlas. „Všichni Cullenovi si neodpustili zmínku o Belle, která byla velmi hodná dívka. A nejvíc mi toho řekl Edward,“ při znění jeho jména jsem sebou nepatrně trhla, „povídal mi o tom, jací jste nejlepší přátelé, o vašem dětství, výletech a také zasnoubení pod vrbou.“ Usmála se při té zmínce a já také, ale byla jsem překvapná, že jí toho pověděl tolik.

„Pro Edwarda jsi jediná dívka, kterou bude navždy mít ve svém srdci. Strávila jsem s ním nějaká léta jako jeho kamarádka, naslouchala jsem jeho problémům, chtěla jsem mu odlehčit od bolesti a vím, co je pro něj nejdůležitější. Vždy, když se o tobě zmiňoval, na tváři měl zasněný výraz a jeho oči byly jiné, k nepoznání. Nikdy se tak na nikoho ze své rodiny nedíval, dokonce ani mě si tak neprohlížel, a já si vždycky užívala chvíle, kdy o tobě mluvil. Poslouchala jsem vaše opičárny a smála se tomu, jací jste byli. Měla jsem radost, když jsem mohla poslouchat něčí příběhy.“ Otočila mě na druhou stranu, aby mi mohla nandat druhou vrstvu. Podívala jsem se kolem sebe a viděla bílý satén. Když mi připnula další spodničku, myslela jsem si, že ta třetí se na mě snad už ani nevejde.

Na konci byla lemovaná třásněmi, maličko flitry a byla vesměs celá průsvitná. „Edward se o mně zmiňoval i na Aljašce?“ zeptala jsem se překvapeně. Jasmine přikývla.

„Samozřejmě. Ve svém pokoji měl vaši fotku z první třídy, několikrát jsem si ji prohlížela a dívala se na vaše zamilované pohledy. I to, jak jste se k sobě tiskli. Bylo to roztomilé.“ To měla pravdu. Taky tu fotku mám vystavenou na ledničce.

„Vím, o jaké fotografii mluvíš, mám ji taky,“ řekla jsem s povytaženými koutky. „Bylo to naše první vánoční focení. Paní učitelky po nás chtěly, abychom si udělali dvojice a nechali se vyfotit, byli jsme jediní, jediní, kteří měli smíšený pár. Byli jsme nerozlučná dvojka,“ zasnila jsem se. Ten moment jsem měla před očima. Na těle mě zastudila něčí ruka.

„Promiň, musím ti upravit jednu zvlněnou látku, aby to nevypadalo moc vybouleně,“ omlouvala se mi, když byla celá schovaná pod mou sukní. Rozesmálo mě to. Když vylezla, ani jeden pramen vlasů neměla pocuchaný, byla stále stejně upravená a krásná jako před tím. V ruce držela poslední spodní část, která byla nejkrásnější. Od shora se vlnila, sem tam měla vpuštěné stříbrné paprsky, které se odrážely od zrcadel, a svítily do očí. Jen co se látka zvlnila, zatřpytila se celá sukně. Byla ohromná a neuvěřitelná.

„Je to krásné,“ šeptla jsem. Všechno šlo jako po másle.

„Na tobě je to opravdu nádherné, jsi skvělá figurína,“ mrkla na mě, „ještě chybí korzet a budeme hotovy.“ Na ten jsem byla sama zvědavá. Měl střih jako z dřívějších dob, ale zdobením připomínal současnost, tudíž takový malý mix. Žasla jsem nad tím, s jakou lehkostí vše brala do rukou. Vůbec nebylo znát, že by na látku sahala, a když se dotkla mé kůže, cítila jsem jen chlad a jemné doteky.

„Slyšela jsem toho o tobě hodně, ráda jsem poslouchala Edwardovy historky, ale nikdy jsem nedokázala pochopit hloubku toho, co k sobě cítíte. Já dětství nepoznala, takže netuším, co to obnáší, ani jaké to je, když ti někdo vezme toho, koho miluješ.“ Mluvila lítostivě a mně se tlačily slzy do očí, když jsem ji poslouchala. „Až když jsem poznala Edwarda, zjistila jsem, že na každého čeká štěstí. A on mi dal to, co jsem v dětství postrádala…“

„Lásku,“ řekly jsme obě naráz. Zrovna když mi Jasmine utahovala korzet, vzhlédla ke mně a naše pohledy se střetly. A já to v té chvíli viděla; Jasmine Edwarda milovala, moc ho milovala a byla schopná snášet třetí imaginární postavu, která se mezi ně vtírala.

Mě.

„Hotovo,“ zašeptala. Nepodívala se mi už do očí. Jasmine mi sundala gumičku z vlasů, upravila mi je na ramena a pomohla mi slézt z vyvýšeného stupínku. Otočila jsem se k zrcadlu a nevěděla, co jí na to odpovědět. Hleděla jsem na dívku s hnědými vlasy, srdcovitým obličejem a pootevřenými rty v královské róbě. Ohromná sukně vše kolem uvrhla do stínu, byla jsem tu jen já, moje šaty a oblak svatby nade mnou. V duchu jsem slyšela svatební zvony, až mi naběhla husí kůže.

„Jsi krásná nevěsta, Bello, tvůj manžel má štěstí a musí být tím nejšťastnějším mužem pod sluncem,“ sklonila mi poklonu. Nedokázala jsem ze sebe nic vypravit. Opravdu jsem vzhlížela k Jasmine jako k návrhářce, neboť ty šaty byly… neuvěřitelné. Na to slova ani nestačila. Pověsila jsem se jí na ramena a pevně ji objala. Bylo mi jedno, že bychom mohly spadnout anebo že je to dívka, kterou jsem v první chvíli neměla ráda. Teď jsem jí byla vděčná a děkovala jsem jí slzami.

„Neplač, opravdu to nic není,“ konejšila mě. Hladila mě po zádech a přitom ke mně promlouval její hlas. „Dojdu pro Alice, aby se mohla podívat.“ Přikývla jsem. Zatímco odběhla, vehementně jsem se snažila utřít si oči. Měla jsem je nateklé, ale nevěsta by přece měla plakat, ne? Je to její den, jediný v jejím životě, tak ať stojí za to.

Znovu jsem se zadívala do zrcadla. Pane Bože…

Tiché kroky se ke mně blížily, až jsem na rameni ucítila známý dotek. Otočila jsem se čelem k němu a neubránila se slzám. „Nádherná je pro tebe slabý výraz.“ Nečekala jsem na nic. Objala jsem Edwarda a drtila jej v náručí. Měl na sobě oblek s bílou košilí, ale i kdyby na sobě měl pytel, byl by prostě dokonalý. Jakmile mě sevřel v náručí, cítila jsem se šťastná. Plná.

„Edwarde, chci ti popřát všechno nejlepší do života.“ Hlas se mi třásl. „Máš to nejlepší, co si můžeš přát, Jasmine ti seslal sám Bůh. Hodíte se k sobě a je správné, že se milujete.“ Nepodívala jsem se mu do očí, měla jsem obavy, že bych to nezvládla.

„To chce fotku, to chce fotku!“ křičela ode dveří Alice. Dovnitř vletěla jako hurikán. Podívala jsem se na ni před Edwardovo rameno a neubránila se úsměvu. Jasmine šla hned za ní i s foťákem. Edward už věděl, co bude následovat, a proto mě objal kolem pasu, natočil směrem k Jasmine a přitáhl blíž k sobě. Přišlo mi zvláštní, abych se k němu tiskla před Jasmine, ale ta ke mně přiběhla, vzala mou ruku a dala ji na Edwardovu. Musela jsem nucením opřít hlavu o jeho hruď.

„Úsměv,“ poručila Alice s Jasmine. Oba jsme naráz poslechli.

Foťák dvakrát cvakl a bylo po všem.

Toho večera jsem nemohla usnout. V salóně jsem se rozloučila s Alice s Jasmine, které jsem poděkovala a byla jí vděčná za vše, co pro mě udělala. Edward mě odvezl domů a na rozloučenou mi věnoval pusu na čelo. U dveří mi předal bílou obálku, kterou jsem měla nakázáno otevřít až v den svatby, ale já si nemohla pomoc. Hodiny odbily půl jedné ráno a já sáhla po obálce.

Den svatby už vlastně je, pomyslela jsem si.

Dech se mi zkrátil. Uvnitř byla fotka. Byla jsem na ní já ve stavebních šatech, jak se opírám o Edwarda, jako bychom byli pár. Oba jsme se usmívali, a ačkoli to byl vynucený úsměv, naše oči svítily štěstím. Nápis na druhé straně mě celou rozhodil.

Už nejsi sama, já nejsem sám, přísahám, že tě budu mít rád…

„Bez tebe já už nemůžu být, bez tebe já už i nemůžu žít,“ kuňkla jsem a spolkla slzy v ústech. Slzy jsou zdravé, a přesto že jsou slané, tak jsou přeci sladké. 

 Kapitola je delší, protože se tu týden neobjevím; jdu si zlámat všechny kosti v těle, tudíž ji máte delší a snad si ji užijete.  Edward se vyjádřil tak napolovic pusinky, Bella totéž a co svatba? Ta je za dveřmi. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 7.: