Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od lásky k nenávisti a od strachu k přátelství - 2. kapitola

Ležela jsem na své obrovské posteli s reproduktory těsně vedle hlavy a vymývala si mozek tím nejhlasitějším od AC-DC. Jediné, co se mi v té době honilo hlavou, byla slova mé nejoblíbenější písničky.

Living easy, living free
Season ticket on a one-way ride
Asking nothing, leave me be
Taking everything in my stride
Don't need reason, don't need rhyme
Ain't nothing I would rather do
Going down, party time
My friends are gonna be there too

I'm on the highway to hell

No stop signs, speed limit
Nobody's gonna slow me down
Like a wheel, gonna spin it
Nobody's gonna mess me round
Hey Satan, payed my dues
Playin' in a rockin' band
Hey Momma, look at me
I'm on my way to the promised land

I'm on the highway to hell

Don't stop me.

I'm on the highway to hell

And I'm going down, all the way
I'm on the highway to hell.

Lehký život, volná láska
Měsíčník na cestu bez návratu
Neptám se na nic, nechte mě být
Beru všechno svými obrovskými kroky
Nepotřebuji důvod, nepotřebuji rým
Není nic, co bych dělal radši
Klesám dolů, je čas párty
Mí přátelé tam budou taky

Jsem na dálnici do pekla

Žádné stopky, omezení rychlosti
Nikdo mě nezpomalí
Jako kolo, to roztočím
Nikdo se se mnou nebude pachtit
Hej Ďáble, zaplatil jsem svoje dluhy
Hraním v rockové kapele
Hej mami, podívej na mě
Jsem na cestě do země zaslíbené

Jsem na dálnici do pekla
(Nezastavujte mě)

A já jdu dolů, celou cestu dolů
Jsem na dálnici do pekla

Milovala jsem tenhle song. Pouštěla jsem si ho vždycky, když jsem měla pocit, že už to nevydržím a začnu křičet a rozmlátím všechno na kilometr daleko. Když jsem ho poslouchala, znovu jsem získala pocit, že mi pořád ještě zbyla nějaká, i když nepatrná, naděje.

Vždycky jsem si myslela, že jsem v pekle a že jsem tam zaslouženě, ale tahle písnička mě přesvědčila o tom, že jsem jen v rychlíku tím směrem a zapomněla jsem si koupit zpáteční jízdenku. Jediná možnost, která mi ještě zbyla, bylo vyskočit z toho vlaku a utíkat, utíkat a utíkat.

Ale já to nedokázala. Nebyla jsem na to dost silná a nejspíš ani nikdy nebudu. Otevřela jsem oči a s povzdechem vstala z postele. Dneska půjdeme poprvé do školy a já nechtěla dorazit pozdě. Zaplula jsem do koupelny a pokoušela se zkrotit své neposedné vlasy.

Stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec jsem to za pomoci kartáče a žehličky na vlasy dokázala. Mírně jsem je natočila kulmou a nechala je volně splývat po zádech. Udělala jsem si černé linky, rty si natřela bezbarvým leskem a nasadila si zelené čočky. Přece jenom, rudé oči by lidi asi poněkud vyděsily.

Přešla jsem do šatny a oblékla se do outfitu od jednoho z mých nejoblíbenějších módních návrhářů, Roberta Cavalliho. Tvořily ho kožené tříčtvrteční kalhoty, černá hedvábná košile a černá, taktéž kožená, bunda. Ohrnula jsem jí rukávy a nechala ji rozepnutou. Na kalhoty jsem přidala ještě stříbrný pásek a kolem krku si obmotala modrobílý šátek. Na nohy jsem si nasadila černé boty na podpatku a mohla vyrazit. Po cestě jsem popadla kabelku, naházela do ní věci do školy a seběhla do haly, kde už na mě čekala Victorie. Na sobě měla pletené modré šaty s tříčtvrtečními rukávy a na nohách bílé boty na vysokém podpatku.

„Moc ti to sluší," vydechla jsem ohromeně. Victorie se jen zvonivě zasmála a předvedla mi přímo ukázkové pukrle z 18. století.

„Díky, tobě taky," pochválila mě a začala se shánět po klíčích od svého auta. Jen jsem se zakřenila a za pár sekund byla zpátky s mými.

„Tak pojedeme mým," navrhla jsem, a i když se ten nápad Victorii moc nelíbil, vzala si kabelku a rezignovaně mě následovala do garáží, kde si nastoupila do mého miláčka. Sedla jsem si na místo řidiče, šlápla na pedál a vyrazila plnou parou vpřed.

„Jsem strašně nervózní. Nikdy jsem nechodila do školy. Měla jsem soukromého učitele, " promluvila asi v půli cesty a skousla si dolní ret.

„To bude v pohodě. Já už jsem na střední studovala celé tři roky. Spolu to nějak zvládneme," vřele jsem se na ni usmála a povzbudivě ji pohladila po rameni. „A navíc," dodala jsem se smíchem, „jsi upír, takže se nemusíš bát, že bys něco zapomněla."

Taky se začala smát a atmosféra v autě se trochu uvolnila. Po zbytek cesty jsme si říkaly všechny vtipy o upírech, na které jsme si jen dokázaly vzpomenout. Byla to náramná legrace. V jednu chvíli jsem dokonce zapomněla řídit a málem sjela ze silnice. Naštěstí stihla Victorie včas volant strhnout na opačnou stranu.

Ve chvíli, kdy se objevilo naše auto na příjezdové cestě, všechen hovor utichl a všichni nás zvědavě pozorovali. Tak to bude legrace, pomyslela jsem si. Obě jsme milovaly pozornost, ba se v ní přímo vyžívaly. Jsem ráda středem pozornosti.

Dojely jsme na parkoviště a já se začala rozhlížet, po ostatních autech. Vesměs to byla obyčejná a stará, ale mou pozornost upoutala dvě, která stála na druhé straně parkoviště. Stříbrný Aston Martin a terénní BMV. Hodinami jsem zaparkovala na posledním volném místě a otočila se na Victorii.

„Můžeme?" zeptala jsem se jí a ona jen přikývla. Otevřela jsem dveře a nejdřív vystrčila nohy, přesně tak, jak to dělají modelky, pak hlavu a nakonec jsem vystoupila celá. Ještě jsem se natáhla pro kabelku, zabouchla dveře a zamknula. Parkoviště bylo plně lidí. Většinou postávaly v hloučcích, anebo se opírali o svá auta. Mou pozornost však upoutala šestičlenná skupinka, která právě vycházela z budovy školy.

Zavál vítr a naši vůni donesl až k upírům na druhé straně parkoviště. Rázem se na nás upřelo šest párů zlatých očí a já se jen pousmála. Tak to bude zábava: řekla jsem si sama pro sebe a po očku mrkla na Viki. Ve tváři měla uličnický výraz a pod modrými kontaktními čočkami jsem mohla spatřit jiskřičky.

Otočila jsem se a kočičím krokem vyšla směrem ke škole.