Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 13. kapitola

25.12.2011 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 76× • zobrazeno 10878×

Edward

„Já moc dobře vím, co ti tak vadí na Sophii,“ vrčel jsem na Rose, která mě momentálně svou přítomností zachránila před odpovědí na Bellinu otázku. Zachránila – protože já odpověď neznal.

Rosalie si odfrkla, ale hluboko se styděla za to, že to vím.

Idiote! Poslala mi pozdrav z mysli a běžela pryč, aby byla z dosahu mého daru. Povrchnějšího upíra vážně není možné nalézt. Nerad jsem se otočil k Belle a čelil tak jejímu tázavému výrazu. Díval jsem se na špičky mých bot a uvažoval, jak odpovědět. Možná jsem se jen bál Belle říct, co cítím. Miloval jsem Sophii? Ne. To není možné. Ať už mám v sobě jakýkoliv zmatek – tohle bych poznal. Když milujeme, tak milujeme doopravdy a navždy. Když jsem poprvé Sophii viděl – uchvátila mě. Její křehkost, krása… A myslel jsem, že se z těch fyzických tužeb a zalíbení se postupně stane láska. Připadalo mi nemožné – nezamilovat se do ní. Ale nestalo se tak.

„Ne,“ odpověděl jsem popravdě a vzhlédnul. Zmateně jsem se rozhlédnul a otočil se kolem své osy. „Bello?“ řekl jsem tiše s přimhouřenýma očima. Jestli je tohle zase nějaká hra…

„Bello,“ šeptl jsem znovu. Kdybych tak mohl slyšet její tlukoucí srdce nebo myšlenky či dech. Jak lidé někoho hledají, když nic z toho neslyší?

„Fajn, dělej si, co chceš.“ Prásknul jsem dveřmi a naštvaně dupal po schodech dolů. Doplachtil jsem ke svému klavíru a začal hrát skladbu, kterou jsem složil před měsícem. Bella ji milovala a vždycky se na to chytila, když byla rozhněvaná. Okamžitě roztála.

Z klavíru se tóny linuly už dvě minuty a ona nikde. To bylo divné. Nikdy se nestalo, že by tohle vynechala. Milovala tu skladbu. V podstatě byla její.

„Bello, tohle není vtipné,“ zasyčel jsem, protože mě to mírně začínalo nahlodávat. Co když se jí něco stalo? Ale co by se jí asi mohlo stát – vždyť je duch. „Jestli okamžitě nepřijdeš, týden s tebou nepromluvím!“ hrozil jsem a čekal.

„Co je?“ zeptal se Emmett z ložnice. „Duch ti vzal roha?“ Zasmál se a já pěnil. Tohle není normální. Už tu dávno měla být… To se sbalila a šla na hřbitov? Ale proč? Co jsem udělal?

„Je pryč,“ vysvětlil jsem Emmettovi a radši ještě prolétnul celý dům, jestli se někde neschovává a nesměje se mi. Opravdu tu nebyla… Na nic jsem nečekal a rozběhl se na hřbitov. Doufal jsem, že ji uvidím, jak se prochází mezi náhrobky nebo jak leží na katafalku, ale nic takového jsem neviděl. Hřbitov byl prázdný a tichý.

Čekal jsem až do půlnoci, protože mě napadlo, že sem ještě nestačila dojít vzhledem k mé rychlosti, ale nestalo se tak. Začala mě zachvacovat panika a strach. Nevěděl jsem, co mám dělat a jak ji najít.

Ráno jsem prohledal snad celé Forks včetně lesů, kde jsem se obratně vyhnul území čoklů. Jestli je tam, tak mám smůlu. Bylo to poslední místo, kde by mohla být…

A pak mě napadla jediná osoba, která by mohla najít mojí mrtvou kamarádku – Sophie. Je mi jedno, jestli teď chtěla být Bella sama, protože jestli je to tak, mohla se obtěžovat a říct mi něco. Myslel jsem, že už mi věří a řekne mi všechno… Ta nejistota a nevědomost je k nevydržení!

Čekal jsem na Sophii na verandě jejich domu a nedočkavě poslouchal každý zvuk v okolí. Když jsem konečně uslyšel, jak si vesele prozpěvuje asi kilometr ode mě, zaradoval jsem se. Vyběhl jsem na silnici a chodil sem tam. Auta jsou tak pomalá… Když konečně pneumatiky zakvílely vedle mých nohou, otevřel jsem jí dveře a ona se rozzářila. Vrhla se mi kolem krku a políbila mě pod čelist. Normálně bych si to užíval, ale na tohle nebyl čas. Jemně jsem ji od sebe odtrhnul a ona zmateně zírala.

„Co se děje?“ zeptala se, když viděla můj ustaraný výraz.

„Bella je pryč. Nemůžu ji najít,“ vyhrkl jsem a táhl ji od auta k jejímu domu. Sophie se mi, ale snažila vytrhnout, a protože nejsem jejím dozorcem, jakmile jsem ucítil její snahu, pustil jsem ji.

„Tak o to tu jde?“ prskla a chřípí se jí chvělo.

„Včera najednou zmizela,“ vysvětloval jsem tiše.

„Já myslela, že jsi přišel za mnou,“ hlesla a propalovala mě pohledem. Natáhl jsem k ní ruce, ale ona uhnula.

„Omlouvám se,“ zmohl jsem se jen na to. Viděl jsem v jejích očích bolest a připadal si hrozně, protože jsem to způsobil já. „Sophie, prosím. Najdi ji,“ řekl jsem hned na to, protože čím déle Bella byla pryč, tím víc jsem se bál, že se nevrátí, a to byla nesnesitelná představa. Co bych za to kdysi dal, ale teď se to nesmí stát.

„Třeba je prostě pryč, protože to tak má být.“ Zavrtěl jsem jako v transu hlavou.

„Zůstala tu. Nemohla najednou odejít. Proč? To si to někdo nahoře rozmyslel?“ Zvyšoval jsem hlas a vyhýbal se té absurdní představě, že by mě už nikdy Bella za nic nesjela a nedělala si z mých činů legraci. Žádná její sarkastická poznámka, žádné čokoládové oči, úsměv a žádné zmateně pootevřené rty, kdy jí dominovaly dva řezáky. Vypadalo to tak roztomile.

„Prosím,“ vydechl jsem znovu a topil se v bolesti. Teď, když tu nebyla, mi teprve došlo, jak moc mi na ní záleží. Jak moc ji potřebuji.

„Co když je teď na místě, kde má pokoj? Nezdá se ti to sobecké, ji tam odtud zase vytrhnout? Tady nedokáže nic ovlivnit a může vídat jen tebe,“ řekla ta tvrdá slova a já se shrbil pod jejich tíhou.

„To ale nemůžeme vědět,“ hlesl jsem.

„Co?“

„Že má pokoj.“

Bella

Snad poprvé se mnou cloumal pravý strach. Byla jsem v téhle zemi ničeho, bůhví jak dlouho. Ze začátku jsem byla zmatená a rozčílená. Bylo to tak neskutečné, že jsem byla přesvědčená, že je tohle nějaký hloupý vtip, ale já tu pořád byla. Sama.

Po nekonečně dlouhé době, kdy čas ztrácel význam, jsem přestala volat Edwardovo jméno a rozešla se neznámo kam. Plahočila jsem se v té příšerné zimě a hledala něco v tomhle nic. Bílá a bílá. Samá bílá. Ještě pár dní a nenávratně to nejspíš poškodí můj mozek. Když už jsem mohla ujít několik kilometrů a zima se do mě tvrdě zasekávala, zahlédla jsem černou tečku. V normálním světě neviditelná, ale tady jasná jako měsíc na nočním nebi. Zoufale jsem se k ní rozběhla a doufala, že to není pitomá fata morgana. Když se tečka zvětšovala, začínala připomínat dům. A opravdu. Byl to malý šedivý dům se zašlou střechou. Zastavila jsem se u oprýskaných dveří a chtěla jimi projít, ale narazila jsem prudce nosem do dřeva a spadla na bílou zem.

„Au,“ zahalekala jsem a chytila se za nos. Když jsem ruku sundala, byla od krve. Stáhla jsem obočí a prohlížela si tu zářivou černou tekutinu. Kapky dopadaly na bílý povrch a já je fascinovaně sledovala. Krvácela jsem. A nejspíš jsem si přerazila nos! Jsem zase hmotná – člověk. Zvedla jsem se země a zaklepala na ty dveře. Když dlouho nikdo neotvíral, zatáhla jsem za kliku a nakoukla dovnitř. První byla malá místnost s botníkem a kabáty. Řekla jsem si, že tady do cizího domu můžu vlézt. Žádné vězení tu nejspíš nebude. Zavřela jsem za sebou dveře a zaplavilo mě příjemné teplo. Otevřela jsem dveře do další místnosti, a to byl obývací pokoj. Bylo tak zvláštní brát za kliku a zase cítit teplo. Bylo to neskutečně krásné.

„Haló,“ volala jsem do očividně prázdného domu. Nic se neozvalo a mě lákaly schody do dalšího patra. Vyšla jsem je se srdcem v kalhotách, protože jsem měla pocit, že mě tam čeká něco nepříjemného a špatného.

Bylo tu několik dveří. Něco mě navádělo, abych šla do těch posledních vpravo, i když jsem věděla, že to nemám dělat. Váhavě jsem natáhla ruku ke klice, ale zase ji stáhla. Nervózně a se strachem jsem žmoulala prsty.

„Bello?“ zavolala skřípavým hlasem moje sestřenice Cassie. Rozhodně jsem otevřela dveře a Cassie se ke mně bolestivě otočila. Černé vlasy měla slepené od potu a celé tělo se jí třáslo. Přiložila jsem jí ruku k čelu a zase ji stáhla. Byla jako rozpálený radiátor.

„Máš teplotu,“ zaječela jsem vystrašeně a vedla ji k posteli. Odstrkovala mě od sebe a já ji přikryla dekou. Strhla ji.

„Je mi vedro!“ Její rysy byly strhané a já nevěděla, co si počít. Pak mě chytila za ramena. „Bello, jdi pryč! Okamžitě!“ křičela se šíleným akcentem.

„Nejsi moje matka ani otec. Nikam jít nemusím.“

„Ale tvůj poručník jsem. Něco se se mnou děje,“ zašeptala a drhla si nehty kůži.

„Zavolám doktora,“ oznámila jsem a chtěla se zvednout.

„Ne!“ zařvala a pak se stalo něco, co se nedalo popsat slovy tak, abyste to vystihli. Jakoby vybuchla a na místě výbuchu zůstalo něco chlupatého a velkého, co vymrštilo přední tlapu ke mně. Zakřičela jsem a pak pocítila prudkou bolest a horkou krev, která mi prýštila z rány v hrudníku.

Pak se scenérie rozplynula a já stála v odporných broskvových nadýchaných šatech, ze kterých mi koukala jenom hlava. V ruce jsem držela květinu a zírala na pár stojící před knězem. Oddával je. Edward se usmíval a vážnýma očima sliboval Sophii lásku na věčnost. Po tvářích se mi kutálely slzy a bezradně to sledovala.

„Jestli má někdo nějaké námitky, ať je řekne teď, anebo ať mlčí navždy,“ pobízel kněz a já otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Snažila jsem se zakřičet, aby to Edward nedělal, a že ho miluji, ale ztratila jsem hlas. Když svůj sňatek začali stvrzovat polibkem, svezla jsem se na kolena a už dokázala definovat to, kde jsem. Byla jsem v pekle.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 13. kapitola: