Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 16. kapitola

29.12.2011 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 84× • zobrazeno 12141×



Edward

Nechtěl jsem se od Belly hnout ani na krok, ale když jí šaty sklouzly z ramen, neudržel jsem se. Musel jsem vypadnout. Houkl jsem na Alici a seběhl do obývacího pokoje, kde se na mě spustila salva otázek. Co stalo, jak se to stalo a proč se to stalo… A nejvíce na mě v mysli vrčel Jasper.

„Zabil si ji?“ zasyčel a já zavrtěl hlavou. Jasper měl úžasný dar vztahovat všechno na bezpečí Alice. Vadilo mu, že Sophii pořád tluče srdce a je schopná všeho.

„Co by nám mohla udělat?“ zeptala se Esmé. Myšlenka na vraždu mladé dívky se jí nezamlouvala. Alice se nahoře snažila korigovat svoje myšlenky a oči, které by mi ukázaly víc, než by Bella chtěla. Byla v tom nesnesitelně dobrá. Nezahlédl jsem nic. Částečně jsem ji za to chtěl uškrtit.

„No, já nevím. Třeba nám podpálit barák,“ hlesl zamračeně Jasper.

„Na to si netroufne,“ řekl jsem přesvědčeně. Ani já se zrovna nehrnul do toho, abych ji zabil. Zasloužila by si to, ale nechci si zase ušpinit ruce od krve. A v neposlední řadě se nechci stěhovat. A možná, někde v koutku mysli, jsem ji nechtěl zabít, protože… Sám jsem to nedokázal definovat. Rozhodně v tom nebyla láska. Ano, našel jsem si čas na to, abych se ji pokusil pochopit. Vždyť i já bych pro Bellu vraždil… Ale lhala mi, a to přímo do očí. Dělala ze mě idiota, a to se mému egu moc nelíbilo.

„Jo. Ty to tak můžeš vědět. Podívej, jak dlouho tě tahala za nos.“ Zavrčel jsem.

„Takže je to vážně ona? Opravdu ji oživila?“ zeptala se Rose a její myšlenky byly pořádně zmatené.

„Je,“ přitakal jsem, a když jsem to znovu řekl – ten úžasný fakt toho, že Bella žije – pocítil jsem čisté a neředěné štěstí. „Rose?“ zeptal jsem se, když začala překládat americkou hymnu do švédštiny.

„Nemusíš pořád všechno vědět. Moje hlava a moje myšlenky!“ štěkla a zmizela. Trochu jsem se zastyděl. Měla pravdu. Stačí, že jí do hlavy vidím pořád a já se jí ještě ptám, když se jí jednou v hlavě nemůžu dohrabat k smysluplné myšlence.

„Co teď? Pamatuje si něco nebo…,“ nechala vyznít do ztracena má matka.

„Nemám tušení,“ odpověděl jsem.

„To je zázrak,“ řekl Carlisle. I když je upír, pro něj – jako doktora – to bylo famózní. Nepochybně ji bude chtít vyšetřit. Už myslel na to, jak si všechno pečlivě zapíše do paměti.

„To je.“

Celý den jsem ležel u Belly a pozoroval každý její nádech a výdech. Něco tak nádherného, než její spící uvolněnou tvář, jsem ještě neviděl. Neodolal jsem a občas se dotkl její hebké pokožky. Hryzala mě myšlenka na to, že by se nemusela probudit. Byla teď tak křehká, že jsem se obával všeho. Bál jsem se, že mi ji zase někdo vezme.

Trápilo mě tolik otázek a já nevěděl, kterou začít. Nebo jestli s nimi vůbec můžu začít. A málem bych vynechal svoji největší obavu, a to, že ji ztratím. Je živá – nic ji tu nedrží. Jediné, co by ji mohlo zdržet, jsem já. Nevěděl jsem, jak jí to říct. Už dnes ráno se mi slova nesnesitelně zadrhávala v krku.

„Edwarde,“ vydechla a já byl v tu ránu pět centimetrů od jejích rtů. A bylo rozhodnuto. Udělám cokoliv, abych ji neztratil. To bych nesnesl. Konečně jsem nalezl důvod mého bytí a já mám mu uhnout z cesty a nechat ho pokračovat v cestě? To byla ta sobecká a zamilovaná část, co dychtila po Bellině pozornosti a po jejích jahodových rtech. Ta druhá, zamilovaná, ale rozumně uvažující, si to nepřála. Dostala druhou šanci a má ji promarnit s upírem? Musela by být blázen… Kdo by to chtěl?

Bella rozhodila rukama a župan jí rozhalil dekolt. Ještě kousek a měl bych ji před očima v celé její kráse. Bojoval jsem sám se sebou. Zároveň natáhla dlaň směrem ke mně a dotkla se tak mého zápěstí. Ten dotyk byl tak intenzivní, že jsem neodolal a vložil její teplou ručku do své mrtvé dlaně. Bylo to tak úžasné, že jsem ani nenašel čas na to stydět se, že ji okrádám o její tělesné teplo. Druhou ruku jsem natáhl pro lem županu a opatrně jí ho přitáhl ke krku. Jsme v podstatě přátelé, takže její ruky se snad beztrestně dotýkat můžu… Umím si sám dělat obhájce i žalobce – skvělá schopnost.

Spokojeně zamlaskala a usmála se. Otočila se ke mně na bok a oběma rukama si přitáhla moji ruku, kterou pevně svírala. Vypadala jako dítě s chrastítkem na hraní. Až na to, že tohle nebylo dítě a moje ruka nebyla chrastítko. Byla to skutečná bohyně, co mě přiváděla nevědomky do varu.

„Edwarde… Já tě… Já…¨,“ šeptala nesrozumitelně. Vážně se jí o mně zdá?

„Ano, Bello?“ zkusil jsem, protože tohle prý funguje, když lidem odpovídáte.

„Mmumul,“ odpověděla na to. Tak to asi nefunguje tak dobře, protože jsem nevěděl, co to znamená. Zase jsem si lehl hlavou do polštářů a oči měl zafixované na její tváři. Mám zábavu na celý den… Co den? Život. Existenci – věčnost.

Obloha se pro lidské oči ponořila do tmy a já vytáhl ruku z Bellina sevření, protože její ruce byly pořádně studené. Udělal jsem to nejjemněji, jak jen to upír s tak vyvinutým hmatem dokáže. A stejně prudce otevřela oči a vylétla do sedu. Vystrašeně kmitala očima kolem a já radši vyskočil z postele. Nejspíš si myslí, že je zase v pekle… Nemusí ještě vedle sebe najít nadrženého a až po uši zamilovaného upíra.

„Bello, jsi doma,“ zašeptal jsem uklidňujícím hlasem. Belle poskočilo srdce. Asi ji to moc neuklidnilo.

„Rozsviť!“ zapištěla a já to udělal dřív, než ten příkaz dokončila. Šlehla ke mně pohledem a oči se jí rozšířily. Potom si oddechla a padla zpět.

„Jsem tady. U Edwarda v pokoji. Ale Edward tu nemá postel. Vlastně ji přinesl,“ mumlala si pro sebe. Zase si sedla a seskočila z postele. Trochu se zakymácela, ale zase nalezla rovnováhu. Přišla ke mně a šťouchla mě prstem do žeber.

„Au. Nezdá se mi to,“ hlesla a obličej se jí rozsvítil.

„Ne, nezdá. Dobré ráno,“ začal jsem nezávaznou konverzaci. „Tedy večer. Prospala si celý den. Začínal jsem se bát, jestli si neupadla do kómatu.“

„Můžu?“ zeptala se a kývla ke koupelně s nevinným úsměvem.

„Nemusíš se ptát. Bydlíš tady,“ načal jsem svoji taktiku, jak říct Belle, že ji chci u sebe navždy. Podrbala se roztomile na hlavě a přikývla.

„Kartáček, pastu a všechno ostatní ti Alice připravila,“ řekl jsem a Belle se zase rozhrnul ten proklatý župan. Všiml si někdo, že poslední dobou z ní oblečení přede mnou padá? To mi někdo dělá naschvál. Natáhl jsem opatrně ruku a ona si ji vyplašeně změřila. Chytil jsem modrý lem a dal ho zase na své místo, aniž bych se dotkl její pokožky.

„A oblečení máš taky v koupelně.“ Začervenala se. Jo, někdo mi to dělá naschvál.

„Díky,“ hlesla a prošla kolem mě. Mihl jsem se pokojem a otevřel jí dveře do koupelny.

„Díky,“ řekla znovu.

„Rádo se stalo.“ Zavřel jsem za ní dveře a rozběhl se do kuchyně. Vytahal jsem všechny možné potraviny a zíral na ně. Co s tím provedu?

„Jdeš dělat jídlo pro Bellu?“ zeptala se Esmé a já bezradně přikývl. Umím toho spoustu, ale nevím, co by si Bella dala.

„Já to udělám,“ řekla a pohladila mě po vlasech.

„Díky, mami. Udělej všechno. Vajíčka, tousty, biftek…,“ diktoval jsem a Esmé chápavě přikyvovala.

„A já aspoň udělám džus,“ šeptl jsem si pro sebe. Sebral jsem velký džbán a pomeranče pro parádu z mísy. Sevřel jsem jeden jemně v dlani a slisoval ho jako pětitunový válec.

„Co když by si dala radši čaj?“ uvažoval jsem nahlas a komíhal kuchyní jako tornádo. Za pár minut jsem měl připravenou švédskou snídani pro asi tak dvacet lidí. Esmé mě v myšlenkách vynášela do nebes za moji starostlivost a zároveň mě litovala kvůli Sophii.

„Nebyla ta pravá,“ šeptl jsem směrem k ní.

„Přijde jiná. Lepší a ta pravá,“ řekla přesvědčeně. Netušila, že už přišla. Neodpovídal jsem a jen se pro sebe usmál. Bella se nastříkala deodorantem a potom se začala navlékat do spodního prádla. Se zatajeným dechem jsem stál uprostřed obýváku a poslouchal, jak se látka otírá o její kůži.

„Neodposlouchávej,“ zařehtal se Emmett.

„Nikoho neodposlouchávám!“ zavrčel jsem a podíval se na svého bratra, jak zmateně zírá na vyskládané jídlo.

„To je pro armádu spásy nebo se snažíš z Belly udělat kouli?“ zeptal se zmateně a já se zamračil.

„Neotravuj tady.“ Teď se zamračil Emmett.

„Tak hele, já tu bydlím.“

„Akorát budeš Bellu rozčilovat,“ předpovídal jsem, protože ho znám. A taky jsem chtěl s Bellou posnídat sám a promluvit si s ní.

„Tím chceš říct co?“

„Tím chci říct, že Bella nemá sílu na tvoje kraviny,“ vysvětlil jsem.

„Všiml sis, že říkáš Bella v každé větě?“ Zavrčel jsem a on se začal smát ještě víc. Po chvíli přestal a natáhl ruce obranně před sebe. „No, fajn. Ale pak se stavím,“ slíbil. „A Edwarde, neviděl jsi Rose?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. Emmett pokrčil rameny a vyběhl nahoru.

„Au!“ zahalekala Bella, když narazila obličejem do dveří. Vyběhl jsem do svého pokoje a otevřel dveře. Bella ležela na zemi a třela si čelo a nos. Natáhl jsem k ní ruku a ona ji s vděčností přijala. „Zapomněla jsi, že už nemůžeš procházet dveřmi?“ zeptal jsem se smíchem.

„Jo,“ odsekla, když jsem se jí dál smál.

„Tak už věříš, že jsi naživu?“

„Tak napůl. Navíc, tohle se mi stalo i tam.“ Tam – byl nejspíš těžký eufemismus. Obličej se jí přitom zkřivil. I mě něco bolestně sevřelo. Její bolest byla moje bolest.

„Chceš o tom mluvit?“

„Možná jednou, ale teď ne,“ řekla vážně. Přikývl jsem.

„Esmé ti udělala snídani. A já pomáhal,“ dodal jsem ledabyle.

„To je dobře. Mám neuvěřitelný hlad.“

„To znám,“ zamumlal jsem, protože moje mysl byla stále zaměřená i na její znovu proudící krev v žilách. Ale myšlenka na to, že by znovu ležela v rakvi, mě přiváděla k mnohem většímu šílenství než plameny, co olizovaly můj krk. „Tak pojď,“ řekl jsem a znovu jí podržel dveře. Seběhla dolů po schodech a nepotřebovala vést. Znala to tu nazpaměť.

„Tak tohle všechno nesním,“ řekla vyjeveně.

„Není toho zase tolik,“ odporoval jsem.

„Ne. Vůbec ne,“ hlesla a chtěla se posadit. Odsunul jsem jí židli.

„Díky. Díky za všechno.“

„Jez. Chci vědět, jestli umím ještě vařit.“ Bella do sebe začala házet míchaná vajíčka a zapíjela to džusem.

„Víš, jak jsem včera říkal, že ti chci něco říct…,“ začal jsem a připravoval si to napřed, protože její lidské myšlenky a vnímání nebylo tak rychlé. A přišel jsem na to, že tohle si nejde připravit. Bella se zastavila s vidličkou před ústy a zůstala zírat.

„Bylo to od začátku jasné, ale uvědomil jsem si až teď, že tě…“ Bella vylétla ze židle a ta spadla s hlasitým prásknutím na zem. Potom vzala čáru rovnou do koupelny v prvním patře. Zaslechl jsem dávivé zvuky, když se Bellin žaludek obracel naruby. Měl jsem hned několik možných katastrofických scénářů. Buďto jsem opravdu příšerný kuchař, anebo Bella ztrácí svůj znovu nabytý život. Stál jsem vystrašeně před dveřmi a čekal. Vypláchla si pusu a rozešla se ke dveřím. Když je otevřela – tentokrát za kliku – vyletěl jsem k ní, ignoroval její vytřeštěné oči, a přiložil jí dlaň na čelo, které mělo naštěstí normální teplotu. Hledal jsem na ní nějaké známky toho, že by mi měla odejít.

„Promiň. Jsem upír. Neumím vařit,“ přiznal jsem. Tedy, já vařit uměl. A bylo to dokonce jedlé – ale asi jen jednou.

„Bylo to výborné, ale můj žaludek to jaksi nečekal. Házela jsem to do sebe moc rychle a on tři měsíce spal,“ vysvětlila a já měl chuť nad sebou zakroutit očima. Už mě asi ovíjí paranoia.

„Co jsi chtěl?“ zeptala se a já se pokoušel nalézt ztracenou nit. Už mi bylo jedno, že jí to řeknu na prahu koupelny a zrovna chvíli po tom, co měla hlavu v záchodové míse.

„Chtěl jsem říct, že jsem se do tebe…“

„Bello!“ zahulákal Emmett a seskočil ze schodů. „Už můžu, Edwarde? Prosím!“ řval mi do ucha a já měl nutkání utrhat mu všechny končetiny a rozházet je po lese. Chvíli by jim trvalo, než by se našly.

„Ne!“ zasyčel jsem a Bella se na mě překvapeně podívala. Takhle mě ještě neviděla. Tak takhle jí to vážně nemůžu říct. „Fajn,“ hlesl jsem neslyšně a odkráčel pryč, protože jsem ztratil nit.

Prosím, prosím. Chci být jedináček.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 16. kapitola: