Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 20. kapitola

02.01.2012 (11:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 11020×

Bella

Ten pohled byl krátký, ale běhal z něj mráz po zádech. V těch modrých očích, od kterých jsem se nemohla odtrhnout - ani kdyby mě tím pohledem chtěla zabít - nebyla ani špetka nenávisti. Ale nejspíš jen proto, že je to zasáhlo nečekaně.

Když si Edward všiml, že jsem ztratila koncentraci, ohlédl se přes rameno, ale pozdě. Sophie se v tu ránu otočila a odcházela rychlým krokem do hlavní budovy.

Plácla jsem si rukou do čela, protože jsem si po tomhle uvědomila, jak moc se cítím provinile. Edward mi ji stáhnul a chápavě se na mě podíval. Vina mi musela koukat z očí.

„Bello, je to jen a jen na moji hlavu,“ řekl vážně a já nevěřícně zvedla obočí. „To já ji málem uškrtil, a to já s ní rozešel,“ dodal, aby mi to vysvětlil. Chytila jsem mu tvář do dlaní a hluboce se mu zahleděla do očí. Dělávala jsem to sice hodně často, ale teď to mělo důvod.

„Už jsem ti říkala, že o ženských toho moc nevíš?“ Edward se zasmál a zakroutil hlavou. Tak on mi nevěří… No, musím doufat, že důkaz nedostane.

Na příští dvě hodiny biologie jsem si připadala jako mluvící papoušek ve zverimexu. A Edward po mém boku znamenal, že mám i cedulku – Nesahat a neoslovovat. Holky mě nejspíš chtěly poslat na hranici a před celým městem upálit, když jsme šli s Edwardem po chodbě ruku v ruce. Úplně jsem vypustila, že Edward tu byl vlastně za samotáře. Tedy před Sophií. A najednou jsem tu byla já, která se ještě k tomu pyšnila příjmením Cullen. Jo – jsem terč vražedných myšlenek. No a kluci – ti se báli zírat na Edwardovu přítelkyni.

V tom ale biologie nebyla nejhorší – kromě toho, že z ní chápu houby. Kousek od nás zářily Sophiiny vlasy. Neodolala jsem a pořád k ní zvedala hlavu. Byla jako magnet. Asi proto, že jsem čekala, kdy se otočí a sešle na mě nějakou kletbu. Třeba by my vyrostly žábry nebo ocas… Tolik k rozšíření seznamu – čím jsem byla a budu.

Ale ona se ani jednou neotočila. Spisovala si něco do sešitu a věnovala se výkladu profesora. Na rozdíl ode mě.

„Slečno Cullenová?“ zaznělo najednou a já zamrkala.

„Bivalenty,“ zašeptal mi Edward a já to zopakovala. Zapomínám, že teď už jsem vidět a tudíž i musím odpovídat na otázky. Díky bohu… Díky Sophii.

Možná bych si měla opakovat pořád dokola, že mě poslala do pekelné dimenze.

Ne, pořád se cítím hrozně.

Bylo to tak zvláštní – vrátit se zpátky do života. Sice zase žiju už nějaký ten pátek, ale to jsem trávila dny v domě, a protože tam jsou všichni mrtví, nepočítalo se to. Je mi jedno, kolik učiva mi naloží a je mi jedno, jak brzo ráno budu vstávat – hlavně, že to budu moct vůbec dělat. Dobře, ráno jsem si sice trochu stěžovala, ale nakonec jsem vstala, ne?

„Bello, odvádíš od nás všechnu pozornost,“ prozradil mi Jasper a já se ohlédla přes rameno. Všichni zase sklonili hlavy dolů - do svých talířů a já otráveně zafuněla.

„Jak dlouho to ještě všechny bude bavit?“ zeptala jsem se. Sebrala jsem Edwardovi jeho  zelené želé a strčila si ho do pusy. Emmett, Jasper a Rose mi najednou poslali svoje želé a talíře se srazily uprostřed stolu.

„Dej si moje, Bello. Je nejlepší,“ přesvědčoval mě Emmett.

„A to jako v čem?“

„Má nejhezčí barvu,“ vysvětlil a ukázal na ten kývající se rosol.

„Nemám ráda oranžovou,“ řekla jsem mu a poslala ho zpátky. Ve snaze usmířit si Rose jsem si vzala to její. „Ty si to taky sněz sám.“ Vrátila jsem to Jasperovi a ten se od toho znechuceně odtáhnul.

„My jdeme na oběd za chvíli,“ dodal a já vzhlédla.

„Kromě mě,“ utrousil Emmett naštvaně.

„Proč?“ Edward začal vedle mě kroutit hlavou a já ho chytila za bradu a zírala tázavě na Emmetta.

„Mám ti dělat strážce,“ vysvětlil a já šlehla pohledem k Edwardovi. Ten se nevinně zazubil.

„Říkala jsi přece, že ženským nerozumím. Tak to přece nebudu riskovat.“ Rozuměla jsem tomu, proč mě musí strážit zrovna Emmett. Rosalie se mu na to vykašlala, Jasper by to déle bez krve nezvládl, Alice nenechá Jaspera jít asi samotného a Edward tráví čas v mém objetí, takže to potřebuje stejně jako Jasper.

„Emmett jde s vámi,“ rozhodla jsem nekompromisně a slupla další želé.

„Bello..,.“ začal Edward.

„Teď nebelluj. Edwarde, já nejsem papež, takže nepotřebuji ani papamobil, ani Emmetta,“ odsekla jsem a hrabala se bez jediného pohledu v Alicině želé. Já vím, že to myslel dobře. Víc než dobře, ale nebudu za zadkem všude tahat Emmetta, jako kdybych byla v programu na ochranu svědků.

„Uuuu,“ zavyl Emmett a Jasper hvízdnul. Edward tichounce zavrčel – i když pro ně určitě víc, jak nahlas, a chytl mě za ruku.

„Promluvíme si venku,“ šeptl a táhl mě s sebou. Zastavil za dveřmi jídelny a obrátil mě čelem k sobě.

„Stejně nás uslyší,“ hlesla jsem a zírala na jeho nakrčené obočí. Netušil, že miluju tyhle jeho vážné, zamračené výrazy.

„Edwarde, já vím, proč se bojíš, ale to, že jsem člověk je taky určitá výhoda. Sophie se asi zrovna nemusela přemlouvat, aby poslala ducha, co nemá cíl, na místo, kam patří určitě víc, jak na zem. Navíc mě ani v životě neviděla. Neměla to rozhodování těžké, viď?“ dokončila jsem svoji úvahu a Edward o tom zarytě přemýšlel.

„Je to riskantní,“ zašeptal a já mu položila ruce na hruď.

„Žiju s rodinou upírů. To je taky risk,“ řekla jsem a položila mu tam i svoji hlavu. Objal mě kolem pasu a jeho nos bloudil v mých vlasech.

„Zamiloval jsem se do toho nejkřehčího stvoření, co po zemi chodí, a ještě mi to dělá tak těžké.“ Jeho slova mě nádherně hřála.

„Nejkřehčí?“

„Hned po mravencích,“ odpověděl a dveře se rozlétly dokořán.

„Díky, rakvičko, máš to u mě,“ zašveholil nadšeně Emmett.

„Okamžitě to oprav, nebo se mnou jdeš na tělák,“ řekla jsem a Emmett svěsil ramena.

„Díky, Bello,“ hlesl znuděně.

Sice jsem říkala, že všechno bude fajn, ale děsila jsem se toho, že za chvíli budu v jedné místnosti se Sophií, a to bez upíří rodiny. Jestli se něco stane, Edward mě zavře do skleněné komory a dovnitř bude pouštět lidi jen s jeho písemným povolením.

Před tělocvičnou jsem se podezíravě rozhlédla. Věděla jsem, že pokud nechtějí, aby je nikdo nenašel, tak nenajde, ale tohle byl prostě instinkt. Ať si mě Edward nepřeje… Bude spát týden na gauči. Teda… To asi ne. Povzdechla jsem si a vyrazila dovnitř, jenže ve dveřích se mi do cesty postavil Chase, se kterým měl Edward portugalštinu.

„Promiň, Chasei,“ zalitovala jsem ho, protože jsem mu ve spěchu vrazila do ramene.

„V pohodě. Odkud mě znáš?“ ptal se zmateně.

A jeje.

No, víš, když jsem byla duch, jednou jsem tě zahlédla na záchodě. No, a taky z portugalštiny. Znáš to.

Ne, to nebude správná odpověď.

„Chodíme spolu do školy.“ Chase si mě prohlédnul a přimhouřil oči.

„Ty jsi Bella Cullenová. Ta nová,“ dodal a já se zazubila. „Nevěděl jsem, že Cullenovi tady znají někoho jménem,“ dodal s ostnem opovržení. Zachmuřila jsem se. Asi jsem moc barevná, protože takovýmhle tónem by si s žádným Cullenem mluvit nedovolil.

„Spěchám,“ zahlásila jsem a protáhla se kolem něj. Utíkala jsem do šatny, a když jsem ji otevřela, všechny pohledy se stočily ke mně. Tohle byl takový nezvyk – někam přijít a všichni vám věnují svoji plnou pozornost.

„Ahoj,“ hlesla jsem a pokoušela se z toho nezkolabovat. Mám takové matné tušení, že jsem neměla ráda pozornost už v minulém životě. Odemkla jsem skříňku a naházela tam svoje oblečení. Podívala jsem se na tričko barvy hořčice – laicky řečeno vyblitě žlutá - a šedivé kraťasy. Tohle nejspíš bude jeden z hlavních důvodů, proč se Alice tělocviku vyhýbá.

Byla jsem tak zahleděná do loga školy, že když dveře skříňky vedle mě hlasitě práskly, vyskočila jsem půl metru do vzduchu. A najednou všechno zlověstně ztichlo. Všechny zase zíraly na mě a přeskakovaly pohledem vedle. Trochu jsem poodstoupila a hned potom zmrzla. Stačilo se podívat na záplavu zrzavých vlasů. Nekoukala na mě. Sklonila se k zemi a zavazovala si boty. Znovu jsem vzhlédla k ostatním a koukala jim přímo do očí. Ale jim to bylo fuk. Jen čekaly, co bude. Jestli si třeba náhodou nevytrháme všechny vlasy z hlavy a neomlátíme si ksicht o kovovou skříňku. I když…

Zase jsem zapadla pohledem zpět do své skříňky a navlékla na sebe tričko. Zabouchla jsem skříňku a zjistila, že Sophie tu už není. Rozešla jsem se bez jediného pohledu do tělocvičny, kde už se rozcvičovaly. Sophie stála v rohu a zírala do prázdna. Vypadala docela děsivě. Otočila jsem se k ní zády a začala si protahovat hlavu. Tohle bude dlouhá hodina…

O pár minut později už byla roztažená volejbalová síť a já začínala pociťovat uvědomění, že tělesnou výchovu nesnáším. Člověk se potil, všichni ječeli a na mě ještě ke všemu všichni civěli. Do týmu mě vybrali jako první. Mám takový pocit, že si kapitánka myslela, že když má v týmu Cullenovou, o kterých bylo všeobecně známo, že v tělocviku excelují, tak má vyhráno. No, vyhráno měla, ale jen pár modřin, když jsem jí odpinkla míč na hlavu. Ke všemu jsem za zády měla ji. Třásla jsem se jako osika a nervózně se ošívala… Neříká se, že se nemáte obracet k nepříteli zády? Zírala jsem na volejbalový míč, jak líně letí doprava. A najednou změnil směr a řítil se mi střemhlav do obličeje. Než jsem si to stačila uvědomit, dopadl mi na čelisti a ze rtů mi začala odkapávat krev. Ty drobné kapky na parketách mi připomněly, jak jsem narazila do dveří domu mé sestřenice. Ty kapky vypadaly skoro identicky. Zatočila se mi hlava a prudce popadala dech.

„Slečno Cullenová,“ začal profesor a já mávla ledabyle rukou.

„Dojdu si na ošetřovnu,“ zahuhlala jsem a utíkala pryč, než by ke mně nikoho přivařil. Zabouchla jsem dveře a rozešla se k záchodu, abych si to aspoň opláchla. A taky přiznávám, že se mi nechtělo na ošetřovnu. Doufám, že je to jen lehce natržené a zatáhne se to co nejrychleji. Jinak asi budu spát v karanténě.

Před zrcadlem jsem si sundala ruku z obličeje a tiše zaklela. Když jsem strčila rty pod tekoucí vodu – začala jsem klít nahlas. To bude zase vtípků na mou adresu. Emmett se mi bude smát, protože mu to bude tradičně připadat legrační a Edward řekne, že měl pravdu. Hned po mravencích… Zvedla jsem hlavu a prskala, jak mi voda natekla do nosu. Moje zraková dráha narazila do zářivě modré stěny. Otočila jsem a stanula tváří v tvář té, co mě doslova k smrti nenáviděla. Je zvláštní dívat se do očí člověku, o kterém víte, že pomýšlí na vaši vraždu. Tentokrát moc dobře věděla, na koho se dívá.

„Slečna Cullenová,“ řekla a postoupila doprava. Instinktivně jsem šla doleva, abych od ní byla co nejdál. Příjmení Cullenová jedovatě vyplivla.

„Sophie,“ hlesla jsem a ona zase postoupila. Vypadalo to, že se točíme v kroužku. Nedávno jsem koukala s Emmettem na Discovery a tam takhle supi kroužili nad mršinou. No, tady sice kroužíme nad dlaždičkami, ale stejně jsem se musela držet, abych v mysli nevolala Edwarda a neříkala mu poslední slova. Přiznávám – bála jsem se.

„Ten míč jsi na mě poslala ty.“ Sophie pokývala hlavou a usmála se. Aby jí někdo vyrazil ty její směšně bílé zuby, co si nejspíš bělila gelem a nechala ho tam déle, než měla.

Já vím, já vím. Je to chudák – odloudila jsi jí kluka.

„Poslala.“

Nenávidím ji! Před očima jsem měla všechny ty chvíle, kdy okusovala Edwarda. A pak jsem si vzpomněla na svatbu v pekle… Vždycky měla jiný scénář, ale pokaždé mě dostala na kolena. Vzpomněla jsem si na všechnu tu bolest, kterou jsem zažila zas a znova, když mi vlkodlak rozpáral hrudník na cucky. Radši bych umřela, než abych se tam vrátila.

„Proč?“ vydechla jsem, ochromená vzpomínkami.

„Chtěla jsem si s tebou promluvit.“ Vyvalila jsem oči. Ona je vážně blázen. Zmasakruje mi ksicht, aby si mohla poklábosit.

„O čem?“ Už jsme udělaly aspoň dva kroužky. Tělocvikář by měl radost.

„O tobě a Edwardovi.“ Moc bych si přála, aby jméno Edward už nikdy nevyslovila. Zatnula jsem pěsti a čekala, co mi poví za pitomosti. Třeba, že když se s Edwardem nerozejdu do deseti hodin, přičaruje mi třetí oko.

„Už si uvažovala o budoucnosti?“

„Co?“ vypadlo ze mě nechápavě. Třetí oko se nekonalo. Zatím…

„No, zatímco ty budeš stárnout a umírat, Edwardovi bude stále sedmnáct a bude vypadat pořád stejně… sexy,“ dodala a já zatajila dech. Měla čistoskvoucí pravdu. Jak jsem si to mohla neuvědomit… Já nevím. Asi toho bylo hodně. Vstala jsem z mrtvých, Edward mi vyznal lásku, pak Rose a škola… Ani jednou jsem si na to nevzpomněla, i když to na mě přímo řvalo. Člověk a upír… Je to mnohem horší než duch a upír, protože nikdy nedokážou koexistovat. Nejde to. Vymyká se to hranicím a možnostem.

„Stanu se tím, čím je on,“ řekla jsem bez zaváhání. Sophie vytřeštila oči. Tohle nečekala. A já taky ne. Řekla jsem to zcela spontánně a se samozřejmostí.

„Kdybych to věděla, nevracela bych tě zpět. Stejně chceš očividně zemřít. Škoda magie.“ Přestala jsem kroužit a stoupla si přímo před ni.

„Nevadilo ti plývat magií na to, abys mi roztrhla ret. Nevadilo ti plývat magií na to, abys holku, kterou jsi v životě neviděla, poslala do pekla, kde si prožívala zas a znovu všechnu bolest,“ vyčetla jsem jí to všechno a jí se z obličeje vytratila nenávist. Jen tupě zírala.

„To, co jsi udělala… Byla bych ráda, kdybys s tím žila navždy, ale ty asi pořád nechápeš, o co tam šlo. Jen si mě tam prostě poslala… To se na nebe plýtvá víc síly?“ prskala jsem a vybíjela si všechnu tu hluboko uloženou zlost.

„Já se ti nebudu omlouvat,“ řekla, ale ne tak tvrdě, jak asi původně chtěla.

„To po tobě nikdo nechce,“ odsekla jsem a natáhla ruku k její hlavě. Ucukla a já v klidu utrhla toaletní papír. Utřela jsem si krev z brady a vyhodila ho do koše.

„Ráda jsem tě poznala,“ dodala jsem bez stopy ironie ve dveřích a pádila na ošetřovnu. Tak to byl divný rozhovor… Ale přece jenom k něčemu prospěšný. Nebudeme už kolem sebe chodit po špičkách a postrčilo mě to k rozhovoru s Edwardem. A to bude hodně zajímavé.

Na ošetřovně mě to konečně přestalo šíleně pálit.

„Dobrý den. Trefili mě míčem při volejbalu,“ vysvětlila jsem sestřice, která ke mně seděla zády.

„Dobře, dobře. Podíváme se na to,“ zamumlala si pod nos a otočila se ke mně.

„Toaletní papír. Nic sterilnějšího jste nenašla?!“ zanadávala. Sundala mi kousek toaletního papíru, co jsem si tam nechala a zůstala zaraženě zírat.

„A kde byste to zranění měla mít?“ zeptala se zmateně. To nevidí tu ránu jako kráva?

„Na dolním rtu,“ řekla jsem a ona mi poodtáhla ret, aby se podívala i zevnitř. Ať to není na šití… Prosím.

„Asi vás to jenom praštilo, ale kde se vzala ta krev?“ mumlala a prohlížela mi čelisti. Vyskočila jsem na nohy a běžela k zrcadlu na stěně.

„Sophie,“ zašeptala jsem, když jsem spatřila svůj zdravý dolní ret.

„Prosím?“ zeptala se sestra.

„Asi mi tekla krev z nosu. Máte pravdu. Jen mě to praštilo. Nashledanou,“ zašveholila jsem s úsměvem a rozběhla se pryč.

Večer, když dorazili ostatní domů, jsem s Esmé vařila. Edward vlítl do domu a v náruči mě prozkoumával jako pod rentgenem.

„Co hledáš?“ zeptala jsem se pobaveně. Usmál se a objal mě. Nasála jsem jeho sladkou vůni a on nejspíš nasával tu moji. Jsme dva feťáci.

„Všechno v pořádku?“ zašeptal mi ještě pro jistotu do vlasů.

„V tom nejlepším.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 20. kapitola: