Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 24. kapitola

10.01.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 65× • zobrazeno 10020×

Domů jsem přijela před setměním. Úplně jsem zapomněla na důvod, proč jsem z něj vlastně odešla a rozhodla se kápnout božskou. Řeknu Edwardovi všechno – teda moc toho není, ale to, co vím… Mám takový pocit, že bych ho měla zavřít do klece, obehnanou rozžhavenou hranicí, a potom mu to teprve říct. No, Edwarde, víš, on mě tak trochu zabil vlkodlak. Jestli vím, kdo to byl? No, jo. Moje sestřenice… Jo, a dneska jsem navázala konverzaci se dvěma vlkodlaky. Jak jsem to dokázala? No, já byla v La Push. Jo, a taky už ví, že s vámi mám co dočinění. A jaký jsi měl jinak den?

Ne, musím na to jemněji.

Než jsem stihla vzít za kliku, Edward už mi otevíral dveře od auta a zvedal mě do náručí.

„Jsi doma,“ šeptal mi úlevně do vlasů.

„Kde jinde bych měla být?“ zeptala jsem a z hlasu mi kapala nervozita. Kde asi? Edward ode mě odstoupil a stáhnul obočí. A tak někdo stvořil upíra a dal mu otravný sluch. No, a aby to nosánku nebylo líto, hned na to mu daroval ještě otravnější čich.

„Bello? Kde jsi byla?“ zasyčel a přešel do hrubšího tónu, jestli je to u sametu možné. Takže přešel do hrubšího tónu na Edwardově stupnici

„Projet se. Prohlédla jsem si krásy Forks… A taky La Push,“ dodala jsem šeptem a zazubila se. Edward ztuhnul. Potom si stiskl kořen nosu a podíval se na nebe.

„Jak jsi se, proboha, dostala do La Push? A proč z tebe táhnou vlkodlaci?“ Tak já smrdím. To je výborné. Momentálně mě to zajímalo mnohem víc, než jeho otázky.

„Jdu se vysprchovat,“ zahlásila jsem a chtěla kolem něj projít. Chytil mě za paži a stáhnul zpátky.

„Nikam! Nejdřív mi to vysvětlíš,“ nařídil nekompromisně a já udělala otrávený obličej.

„Prostě jsem se jela projet a zajela jsem dál, než jsem plánovala. A protože jsem slíbila, že nepůjdu do lesa – což jsem dodržela – tak jsem vystoupila, když jsem se narazila na civilizaci,“ vysvětlila jsem a Edward přikývnul.

„A proč máš na sobě jejich pach?“ Slovo pach řekl dost znechuceně. Jé! Já nechci Edwardovi smrdět.

„Potkala jsem je. Šli naproti, když jsem šla po chodníku,“ dodala jsem a zvýraznila ten chodník, aby věděl, že jsem vážně nebyla v lese. Vzal moji ruku a nastavil mi ji před obličej.

„Nešli jen naproti. Dotkli se tě!“ No, jestli takhle vyvádí jenom kvůli doteku, tak to jsem zvědavá, co poví, až mu řeknu všechno. Ale tak strašně se mi líbilo, že kvůli mně vyvádí. Blaženě jsem se usmála. A to jsem asi dělat neměla, protože jsem se usmála jak měsíček na hnoji hned potom, co řekl – dotkli se tě.

„Bello?“ vyhrkl zděšeně.

„Edwarde, ani na to nemysli!“ zakázala jsem mu to a on pokýval hlavou. „Mám toho hodně, co ti chci říct, ale nejdřív se vysprchuju,“ řekla jsem a on si povzdechl. „Vidíš? Jedna ruka, druhá a obě nohy. Jsem v pořádku,“ dodala jsem na uklidněnou.

„Dobře. Jsem rád, že jsi doma,“ zašeptal smířlivě, ale věděla jsem, že má z toho v hlavě pěknou paseku.

„Já taky. To je děsivý. Den bez tebe a můžu se zbláznit. Jsem pěkná závislačka,“ zamumlala jsem si pro sebe, takže pro všechny upíry v okolí deseti kilometrů.

„To mi povídej.“

„Aspoň vím, jak jsou na tom lidi, co jsou na drogách. Edward Cullen – moje droga,“ přiznala jsem a on mě objal kolem pasu.

„Víš, jak mi tímhle zvyšuješ sebevědomí? Začíná nebezpečně růst,“ prozradil mi.

„Ale prosím tě. To už máš stejně dávno do nebes,“ zabreptala jsem a on na mě vyvalil oči. Vyplázla jsem jazyk a běžela do sprchy.

Edward

Tak já mám sebevědomí do nebes? Jak na to přišla? Stejně za to může jen moje sladká Bella sama. To, co poslední dobou padalo z jejích úst… Nikdy jsem se necítil důležitější a milovanější. Moje existence měla důvod… Už jsem si nepřipadal jako stín, co ničí životy druhých. Teď jsem někoho dělal šťastným.

Když jsem z ní ucítil vlkodlaka, myslel jsem, že mě šlehne. To mi jen potvrdilo, že ji nikam nemůžu pouštět samotnou. Nemůžu, ale musím. Jinak by mi taky mohla vzít roha, kdyby se ze mě stal nesnesitelný a žárlivý přítel. To jsem přesně byl, ale držel jsem to na uzdě. Ale nechápal jsem to. Co mi chce říct?

Napjatě jsem čekal před dveřmi koupelny a poslouchal, jak kapky vody dopadají na její kůži. Lámal jsem si nad tím hlavu zbytečně, protože vysvětlení mi může dát jen ona. S těma čoklama jsem si moc starostí nedělal. Zapřísáhli jsme, že neproměníme žádného člověka, a to se sice brzo stane, ale až Bella dostuduje střední. A hned potom stejně musíme odejít. Nemají takové prostředky, aby nás mohli pronásledovat po celé zeměkouli. A kdyby ano – válka by byla nevyhnutelná. Jenže oni byli ohrožený druh. I kdyby se proměnila celá jejich vesnice – dokázali bychom je zlikvidovat. Nás bylo přece jenom na světě víc než dost a měli jsme lépe uspořádanou hierarchii. Stačilo by se zmínit, že místní indiáni se mění v přerostlé psy a ještě k tomu ví o naší existenci a on by jim někdo zatnul tipec.

Bella vyšla v kraťasech a mém tričku. Byla úžasná. Měla oblečení na příštích deset let, ale stejně lezla do skříně mně. Posadila se na postel a překrásné nohy zkřížila do tureckého sedu. Tvářila se vážně, a to se tváří málokdy. Kromě jejího dnešního rána… Vůbec jsem na to nepomyslel, že by se to mohlo stát, přitom to bylo naprosto jasné. Je to lidská dívka. Už moc dlouho žiji s upířími ženami.

„Takže…,“ začala a jazyk se jí bezvýsledně motal, když se snažila dát dohromady větu. Položil jsem jí dlaň na koleno a povzbudivě se usmál. Přikryla ji svojí dlaní a zhluboka se nadechla. „Edwarde, já vím, jak jsem zemřela,“ řekla a já vytřeštil oči.

„Kdy… Jak?“ zeptal jsem se zmateně.

„Prožila jsem znovu svoje nejhorší vzpomínky a tahle tam logicky patří,“ odpověděla a já si zanadával. Jistě, že tam patří. Jenže když jsem vždycky viděl, jak obličej bolestně zkroutí, neptal jsem a snažil se to zatlačit do pozadí své mysli. Podívala se na mě a přivřela oči.

„Pojď sem,“ nařídila a natáhla se pro mě. Lehl jsem si a ona na mě. Rukou mi žmoulala tričko a pevně se ke mně tiskla. „Edwarde, jestli začneš vyvádět, roztrhnu tě jako hada!“ pohrozila mi a Emmett s Jasperem se dobře pobavili.

„To asi ne,“ hlesl jsem a ona se na mě vražedně podívala. „Slibuji,“ odsouhlasil jsem okamžitě.

„Nepamatuji si nic víc, než že jsem šla nahoru po schodech v tom domě a věděla, že mě tam čeká něco špatného,“ začala vyprávět a já přestal dýchat. V tom domě? Myslela dům, ve kterém bydlela předtím? Ví, kde bydlela? Bude se chtít vrátit? Ne, to ne. Označila ho jako ten dům. Nepovažovala ho za svůj domov. Ten měla tady. Nemohl jsem se ubránit těmhle majetnickým myšlenkám. Všechno, co se týká Belly, se týká mě a mého mrtvého srdce. S ní jsem ten nejslabší a nejsobečtější tvor na světě.

„Pokračuj,“ vybídl jsem ji napjatě. Bolelo ji o tom mluvit a díky mému upířímu intenzivnímu prožívání jsem se cítil, jako kdyby mi někdo opakovaně trhal končetiny.

„Byla tam dlouhá chodba a já otevřela jedny z těch dveří. V tom pokoji měla ložnici moje sestřenice. Najednou jsem věděla, kdo to je a poznala ji.“ Když mi docvaklo, co se dělo nejspíš dělo dál, hruď mi začala vibrovat a nabírala na obrátkách. „Chtěla jsem, aby šla do nemocnice, protože měla vysokou horečku. Křičela, že nechce a posílala mě pryč. A pak… Pamatuji si jen obrovskou tlapu a pak bolest, tady,“ řekla a položila si ruku na místo, kde měla ránu, když jsem ji našel. „Zabil mě vlkodlak. Omylem,“ dodala, jako kdyby to snad mělo ovlivnit situaci. Zíral jsem do prázdna a celou ložnicí se neslo vrčení. Nešlo to ovládat. Celý jsem se třásl vztekem.

„Edwarde?“ hlesla a zmateně se na mě podívala. „Edwarde!“ vyjekla a třískla mi rukou o hruď. Bylo jako nejjemnější pohlazení. Dveře málem vypadly z pantů, když je Jasper rozrazil. Hned za ním se přiřítil Emmett. Každý mě chytil za jedno rameno a přitlačili k posteli. Ještě trochu a postel se pod tím tlakem zbortí jako domeček z karet. Bella vyskočila se založenýma rukama a tvářila se jako bůh pomsty.

„Tady se klepe!“ štěkla a Jasper otevřel ústa dokořán. Nechápal ji.

„Bello, právě jsme ti zachránili nábytek,“ řekl Emmett. Nemohl jsem se pohnout ani o centimetr a mluvit jsem nebyl schopný.

„Já ho zvládnu sama,“ prozradila jim sebejistě a oni se po sobě nechápavě podívali.

„Podívej se na něj! Není ani schopný mluvit, jak je navztekaný!“ nařídil jí Jasper a ona se na mě podívala. Vnímal jsem to periferně a přes jejich mysl, protože jsem pořád zíral do prázdna.

„Mohli bychom mu předhodit Sophii, aby se na ní vyřádil,“ navrhnul Emmett. Sophii… Ten ví, jak přilít olej do ohně.

„Tak to se ti povedlo, Emmette,“ zavrčel Jasper a myslel na to, že jsem tak rozzuřený, že nebýt jeho daru, tak asi už dělám čistku v lese. „Bello, měla bys na chvíli odejít,“ řekl a Bella a přimhouřila oči.

„Hele, Jaspere, mám tě ráda, ale nebudeš mi říkat, co mám a co nemám. Teď se sbalte a padejte. Já se postarám o svého přítele,“ rozkázala a Jaspera tím dostala. Myslel, že lidi doslova zahání a Bella mu právě řekla, že ho má ráda. Trochu pookřál. Trochu víc… Usmál se a pustil mě.

„A mě nemáš ráda?“ zeptal se Emmett dotčeně. Bella mávla rukou a chytila jeho paži. Naznačila mu, ať ji ze mě sundá, což okamžitě udělal. „Fajn,“ prsknul a vydal se pryč. Jasper se pořád přihlouple usmíval a zíral na Bellu.

„Jaspere?“

„Už jdu,“ řekl a zavřel za sebou tiše dveře.

„Tak co ty, upírku…,“ začala s nevinným úsměvem a položila vedle sebe zavřené pěsti. Ústy udělala zvuk a pěstmi zakroutila, jakože něco trhá. Zmučeně jsem se na ni díval a říkal si, jaký mohla mít krásný lidský život nebýt pitomého psa.

„Edwarde, na co myslíš?“ zeptala se a já se zachichotal. Překvapeně se na mě podívala.

„Já jen, že na tohle se většinou ptám já,“ vysvětlil jsem a ona nazdvihla obočí.

„Takže vždycky, když budeš naštvaný, tak se tě zeptám, na co myslíš a všechno bude dobré,“ řekla si pro sebe a usmála se. Chytil jsem se za vlasy a snažil se pořádně se uklidnit. Slíbil jsem to. „Pozor, ať si nevytrháš všechny vlasy. Holohlavý bys už nebyl tak neodolatelný,“ zašeptala mi do ucha a Emmett se zase prohýbal smíchy.

„Bello, mně je to tak líto.“

„Co je ti líto?“

„Všechno,“ odpověděl jsem a díval se na svůj osmý div světa. Ne, žádné ostatní nebyly. Byla jen Bella.

„Edwarde, ber to takhle – kdyby se to nestalo, nikdy bychom se nepotkali. Nikdy bychom se do sebe nezamilovali,“ řekla, ale tímto nezmírnila. Tedy u mého nesobeckého já. Kdyby se to nestalo, prožila by lidský život a nikdy by nemusela strávit několik dní v pekle. Nikdy by se nerozhodla pro přeměnu v upíra… Počkat!

Ne!

Ne!

Ne!

„Co je?“ zašeptala Bella.

„Bello, Cassie byla tvoje sestřenice?“ zeptal jsem se, jako kdybych to ještě neslyšel. Přikývla. „Bello, jestli byla tvoje sestřenice vlkodlak…“

„Tak jsem taky?“ vykřikla zděšeně.

„Já nevím, ale…“

„Edwarde, co, sakra?“

„Jestli máš v sobě vlkodlaka, nemůžu tě proměnit, protože… protože upíří jed vlkodlaky zabíjí,“ vyslovil jsem nevyslovitelné a uvědomil si, že i když se mi ta přeměna nezamlouvala, teď mě ta možnost, že to nepůjde, užírala. Belle se jako na povel zaplnily oči slzami.

„Ale vždyť ho ze mě necítíš!“ zavzlykala a já ji v tom momentě choval v náručí.

„Necítím. Voníš nádherně. Není tam ani kapka,“ řekl jsem pravdu, ale jistý jsem si nebyl.

„Musím být nevlastní… To nejde.“ Ta naděje mě zase postavila na nohy.

„Musíme si být jistí.“ Bella vzhlédla a přikývla.

„Najdi ji, Edwarde. Zeptám se přímo jí.“

Původně jsem to chtěla useknout pod Edwardovým oznámením, že ji nemůže proměnit, ale to by mě někteří asi chtěli vidět hořet na hranici, takže jsem to radši neudělala. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 24. kapitola: