Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 26. kapitola

16.01.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9880×

„Ne! Na horory vám kašlu!“ zamítla jsem to rozhodně. Emmett a Jasper se zamračili. Nehodlala jsem s nima dál vyjednávat a otočila se k nim zády.

„Co…?!“ vydechla jsem vyděšeně, když jsem spatřila Volvo, ze kterého se čoudilo jak z továrny. Přední sklo i kapota byla spálená na škvarek. Rozběhla jsem se k němu a přitom prožívala jedny z nejhorších sekund mého života… Ne, tohle nebyly jedny z nejhorších. To byly nejhorší. Tělo se mi chvělo, ale přesto jsem ho donutila k pohybu. Edward… Poslala jsem ho do auta, které je spálené. Upír v hořícím autě… Láska mého života a důvod mé existence v hořícím autě… V hrdle mě řezalo a oči se mi plnily slzami.
Doběhla jsem k boku auta a naprosto ignorovala vytržené dveře. Před očima jsem měla představu hromádky prachu na sedadle… Morbidní představy se na mě valily jedna za druhou.

„Edwarde,“ zavzlykala jsem a zírala na prázdnou sedačku. Byla černá – ani smítko prachu. Žádný smetáček a lopatka se konat nebude. Ledové ruce mě objaly kolem pasu a mně se vléval do žil mír…

„Ty idiote!“ zařvala jsem a on mě šokovaně pustil. Panicky si mě prohlížel a hledal, co udělal špatně.

„To jsi nemohl říct, že jsi v tom autě nebyl?“ Určitě viděl můj zoufalý běh… A co dělal zrovna? Objednával si u stánku hot dog? Žádný stánek tu není! A on navíc nejí!

„Promiň, ale právě jsem se dozvěděl, že jsi čistý člověk. A najednou tě vidím, jak běžíš… Ty ses o mě bála,“ konstatoval s blaženým úsměvem. Zatrnulo mi a dala jsem mu pohlavek. Nebylo správné mlátit tenhle nádherný klenot, ale nedalo mi to.

„Počkej… Co jsi říkal?“ Zadíval se na mě a usmál se doširoka a odhalil tak ostré, bílé zuby jako perličky.

„Jsi člověk.“

„Co?“ zeptala jsem se ještě jednou s otevřenou pusou. Mozek mi právě zkratoval… Úplně jsem viděla ty modré jiskry, co lítají z jeho slizkého povrchu. No, jo. To Discovery… Edward mě chytil za ramena a klad důraz na každou slabiku. Asi viděl ty jiskry taky.

„Ty jsi člověk. Žádný vlkodlak v tobě není.“

„Nejsem vlkodlak? Žádné chlupy na prsou? Žádný ocas?“ Edward stáhl zmateně obočí.

„Chlupy na prsou?“ Prsou mi zašeptal do rtů, když jsem se na něj radostně vrhla. Když naše jazyky tancovaly tango, nemohla jsem pořádně přemýšlet… Vlastně jsem nepřemýšlela vůbec. V hlavě jsem měla místo mozku opici hrající na bubny.

„Uuuu,“ výskal Emmett a pak nás oba objal. Jasper nás jen poplácal po ramenech s rozpačitým výrazem. Když jsem se dívala do jeho tváře a na lopatkách mi spočívala Emmettova hlava, opice přestala třískat do bubnů. Odtáhla jsem se.

„Edwarde, jak jsi na to přišel?“ Edward otevřel dokonalá ústa. „A proč ti hořelo auto?“
„Potter je pryč,“ zahlásil potěšeně Emmett. Potter… Sophie! Rozšířila jsem oči a spojila rty do úzké linky. Edward dal obraně ruce před sebe.

„Kde je?“ zasyčela jsem a rozhlížela se. „To já sbalila tebe. Vina padá na moji hlavu. Tobě auto zapalovat nebude!“ Nevím, kde se ve mně najednou vzal ten neovladatelný hněv, ale myšlenka na to, že ta zrzavá čůza chtěla upálit Edwarda zaživa – nebo zamrtva – mě přiváděla do varu. Co kdyby se jí to podařilo? Co kdyby z Edwarda zbyl jen prach? Tak ta by rozhodně v pokoji neodpočívala. A já už vůbec ne.

„Lásko, je pryč. Odchází z Forks. A ty jsi člověk. Já jsem neuhořel, takže tě můžu jednou přeměnit a trávit s tebou věčnost,“ uklidnil mě, a to dokonale. „Ale domů jdeme pěšky,“ dodal a podíval se na Volvo.

„To vypadá na zazvonil konec a pohádky je konec,“ řekl Emmett a mrknul na mě. Hlavou mi ještě vrtal Sophiin odchod a pokus o vraždu mého milovaného, ale usmála jsem se na něj.

„A ty jí věříš?“ zeptal se Jasper pochybovačně Edwarda. Šlehla jsem pohledem k Edwardovi, který přikývnul.

„No, není se čemu divit. Sophie je přece zdroj důvěryhodných informací,“ utrousil a upíral na něj přitom své velké zlaté oči. Všimne si někdo občas, že nemrkají?

„Nelhala. Poznal bych to,“ odporoval tvrdě Edward.

„Jako minule.“ Edward zavrčel, ale pak se sklonil ke mně, se smířlivým výrazem.

„Má pravdu. Nemůžeme to riskovat,“ řekl a já přikývla. „Takže pojedeme do Kanady,“ uzavřel to po chvíli.

„Do Kanady? Takže jsi jim to v hlavě našel?“ zeptala jsem se a nevěděla, jestli mít radost. A já jsem z Kanady? Javorový sirup mi ale moc nejede… Páni. Jsem Kanaďanka. Sice jsem to vlastně nikdy nechtěla vědět. Ta Bella je mrtvá, ale když už to mám na talíři. Situace to vyžaduje. Budu se o ní něco muset dozvědět, ať už chci nebo nechci. Už teď vím víc než dost.

„Našel. Jsi úžasně vynalézavá. Oni sami by ti to neřekli,“ pochválil mě pyšně, jako kdybych sestrojila první mobil. Rozpačitě jsem se zazubila… Já ho tak miluju. Ale je vůbec možné ho nemilovat? Má všechno na světě. Možná ne bijící srdce, ale plně to vynahradí svými ostatními vlastnostmi. Navíc, bijící srdce… Já mám za přítele sexy upíra. Kašlu na bijící srdce.

***

Vypadla jsem ze sprchy a sušila si vlasy ručníkem. Edward ležel v posteli s nosem v knize. Když jsem přišla blíže, zjistila jsem, že je to jeho veleoblíbená. Romeo a Julie.
Sedla jsem si na kraj postele, k jeho boku, a zírala na jeho nakrčené čelo. Pohledem jsem bloudila po jeho dlouhých svalnatých nohách, přes rozkrok až k bronzovým vlasům… Je to jen moje. Bohužel zakryto černým tričkem a trenkami.

„Zíráš na mě,“ konstatoval a přitom neodtrhnul oči od knihy.

„No,“ vypadlo ze mě a stále mu zírala na trenky. Kdo je vůbec vymyslel? Jen zdržují…

„Snažím se tomu přijít na kloub,“ řekl a já vzhlédla. Trenkám? Podíval se, jak zmateně zírám, a zatřepal knihou. „Co se ti na tom tak líbí?“ dodal a já si oddechla. Vážně, ale vážně jsem vděčná komukoliv, kdo může za to, že mi nečte myšlenky. Zbytku světa je mi upřímně líto. Lehla jsem si k němu a položila mu hlavu na prsa. Hladila jsem ho na břiše a přitom si četla s ním, ale moc jsem to v jeho blízkosti nevnímala.

„Edwarde?“

„Hm?“ broukl a konečky prstů jeho ruky mi jezdily po nahém stehnu.

„Nechceš se po Kanadě někde zastavit?“ zeptala jsem se nevinně. Konečně budeme z dosahu upířích uší a já už mám čekání dost. Myslím na to pořád, od té doby, co to načal.

„Chceš na výlet?“ zeptal se a stále si četl. No, na výlet po jeho těle. To přesně chci.

„Třeba, ale na tom výletě bychom mohli…“ Byla jsem příliš nevinná, než abych to dokončila úplně celé. Ale moje ruka si sama našla cestu k chloupkům na jeho břiše a následovala tu cestičku níž. Nejsem to schopná říct, ale konat můžu. Proč bych si upírala něco, co tak chci. Edward bleskově zaklapl knihu a hodil ji neznámo kam. Dlaní mi plně dolehl na stehno a podíval se roztouženě do mých očí. Zajela jsem mu rukou skoro až k bodu mého chtíče. Já netuším, kde se to ve mně vzalo, ale věděla jsem, že jestli brzo nedostanu to, co chci – vybuchnu. Jeden pravděpodobně čistý člověk nesnese víc intenzivního žáru. Edwardovi zčernaly oči a já ruku zase vytáhla. Po boku jsem mu přejela k pozadí.

„Edwarde?“ zeptala jsem se znovu, protože vypadal, že ze sebe není schopný dostat slovo. Beze slova se mi vrhnul na rty a zavalil mě celým svým tělem. Přirozeně byl neuvěřitelně těžký. To byly kameny před domem taky, ale podpíral se rukou, takže to byla příjemná váha mužského těla na mém. Sakra! Tohle bylo víc, než příjemné. Jestli jsem tohle cítila, když jsme ještě oblečení a já mám v sobě jen jeho jazyk v mých ústech, jak se budu cítit pak… Nejzvláštnější na tom bylo, že jsem se nečervenala… Asi jsem toho s Edwardem zažila tolik, že už nemám, proč se cítit trapně… Byla jsem zamilovaný duch, co vyhazoval pojistky a chtěl mu vlézt do sprchy. Už vážně chyběl jen tenhle bod, abychom byli jedno tělo a jedna duše.

„Výlet,“ vzdychl mi Edward do úst to krycí jméno.

„Výlet,“ souhlasila jsem. Výlet… Jeíjeíjééé!

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 26. kapitola: