Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 28. kapitola + Epilog

20.01.2012 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 123× • zobrazeno 13197×

Už dvě minuty jsme seděli v autě před domem Cassie a já přemýšlela, kam pojedeme. Odpověď byla v nedohlednu…

„Nechceš mapu?“ zeptal se Edward a já mávla rukou, protože jsem myslela, že si ze mě dělá legraci. Ale sám pán nic nevymyslí… Pak otevřel palubku a vytáhl mapu světa. Aha. Otevřel ji a položil si ji na kolena. Chvíli zíral a já s ním.

„Paříž?“ zeptal se a s úsměvem vzhlédnul.

„Tam jezdí každý,“ odbyla jsem ho a prohledávala dál evropský kontinent.

„Jo? Ty už jsi tam byla?“

„Ne. A Alice by mě zabila.“ Povzdechnul si.

„Co Austrálie?“

„Nemám ráda klokany.“

„Ty už jsi nějakého viděla?“

„Na Animal Planet. Navíc – nad Austrálií je velká ozonová díra. Každý pátý člověk tam má rakovinu kůže.“

„Discovery,“ konstatoval. „Já ti tu televizi vážně zakážu.“

„No, tak jsi mě měl po nocích bavit ty a nepředstírat spánek,“ šeptla jsem a civěla na Skotsko. To radši ne. Ještě by se Edward navlékl do té kostkované sukně a hrál na dudy před oknem. Jistě, že by hrál na dudy. On umí všechno. A kdyby to čistě náhodou neuměl – naučí se to do hodiny.

„Hawaii,“ navrhnul po chvíli a zabodnul prst do ostrova v Tichém oceánu.

„Tam je moc teplo.“

„Japonsko?“ Poposunul prst napříč oceánem.

„Neumím japonsky.“

„Bello?“

„No, jo. Je tam moc lidí! To rovnou můžeme jet do New Yorku a vyjde to na stejno.“

„Čína?“

„Ne,“ zavrhla jsem to okamžitě. Co v Číně?

„Egypt?“

„Moc písku. A je tam vedro.“

„Takže by to mělo být v mírném pásu a výš?“ zeptal se a já přikývla.

„Má to být malá, klidná země...“ Kývala jsem hlavou dopředu, když vyjmenovával všechna kritéria, která jsem si úmyslně nestanovila, ale nakonec to vlastně bylo tak.

„Věříš mi?“ zeptal se po chvíli a v očích mu pohrávaly jiskřičky.

„Samozřejmě.“ Přikývnul a rozvlnil rty do kujícího, ale radostného úsměvu.

„Tak mi věř dál,“ řekl a vytrhl mi mapu z ruky. Zastrčil ji zpátky do palubky a vytáhnul mobil - s tím samým úsměvem. Poslouchala jsem každé jeho slovo, ale někdo mi zapomněl říct, že já francouzsky neumím. Po chvíli blábolení, kdy jsem si aspoň vychutnávala jeho sexy francouzskou mluvu, přešel do němčiny. To jsem ale taky neuměla. Takže jsem ho zamračeně sledovala, jak chrchlá a s někým se dohaduje. Pak ukončil hovor veselým „Auf Wiedersehen“ a hodil ho do kastlíku.

„S kým jsi to mluvil?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„S nikým,“ hlesl a nastartoval.

„S nikým? A křestní jméno?“

„Překvapení, lásko,“ šeptl škodolibě a políbil moje nakrčené čelo. Třeba mluvil se Santou Clausem a jedem na severní pól. V tomhle světě je možné všechno.

***

V letadle – ano, v letadle, jsem byla jak na trní. Chtěla jsem vědět, co se mu pod tou bronzovou čepicí zrodilo za plán. Letenky si skoro provokativně zastrčil do zadní kapsy a seděl vedle mě s veselým úsměvem. Po hodině hádání všech možných míst světa jsem se přestala snažit hádat a rozhodla se získat ty letenky. Nejprve jsem začala mlátit hlavou o opěrku a civěla před sebe na velkou plazmovou televizi.

„Není ti zle?“ zeptal se Edward. Zle? To se mi hodí. Zkroutila jsem obličej a přikývla. Edward se tvářil, jako kdybych umírala a přitiskl mě na svou chladnou hruď. Hladil mě po vlasech a já se vítězně usmívala.

„Podal bys mi ten polštářek?“ Ukázala jsem na sedadlo před námi a Edward mě něžně položil do sedadla. Vstal a já místo toho, abych fantazírovala nad jeho zadkem, jsem natáhla ruku a dlaní mu zajela do kapsy… Která ale byla prázdná. Edward vzal béžový polštářek ze sedadla a bez jediného pohledu mi ho položil na kolena. Pak vyčaroval letenky, bůhví odkud, a položil je na to prázdné sedadlo. Pak si ke mně sednul zpátky a dlaní mi okupoval stehno.

„Schválně, kdo u nich bude dřív,“ navrhnul a na rtech mu zase pohrával ten úsměv pětiletého chlapce.

„Hmm,“ zabrblala jsem a založila si ruce na prsou.

„Už je ti dobře?“ zeptal se sladce a já se zamračila.

„Máš štěstí, že tě miluju, Cullene.“ Náhle se jeho výraz změnil na roztátou čokoládu… I já pookřála. Strašně ráda jsem mu to říkala.

„Ještě,“ zaprosil a přiblížil se. Měli jsme nosy pět centimetrů od sebe a oba se blaženě usmívali.

„Miluju tě,“ zopakovala jsem na jeho přání a držela se pevně opěradla, když mi vháněl do nosu opojnou upíří vůni. Otřel se mi o nos rty a sjel níž.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu znovu do ledových, hladkých rtů, které mě dováděly k šílenství. Když už je řeč o šílenství a hladkých rtech – začala na mě padat nervozita. A to neskutečně hustá a neprostupná nervozita…

***

Když jsem se vypotácela z letadla s mým milovaným, zjistila jsem, že jsme na místě, kde je zatracená zima. A nutno dodat, že na místě, kde se mluví německy. Na letišti mě Edward  na každém rohu líbal, abych nejspíš nezahlédla nic, co by bylo psáno anglicky. Proletěl se mnou halou a řekl, abych počkala na místě. Po deseti vteřinách se vrátil s komentářem, že kontroluje, jestli jsem nezdrhla. Pak zase zmizel a po pár minutách přede mnou stál černý Hummer.

„Pěkné,“ zamumlala jsem a sledovala Edwarda, jak hází dvě tašky na zadní sedadlo. Byl elegantní i u toho házení. Pak mi otevřel dveře a já začala šplhat na Mount Everest. Podtrhnul mi nohy a pevně mě stiskl v náruči. Posadil mě na sedadlo a já se s velkými obtížemi nakonec připoutala.

„Nemyslíš, že by bylo fajn prozradit mi, na kterém kontinentě se nacházíme?“

„Nemyslím,“ odbyl mě a já měla rázem přilepené ledviny na opěradle, když vyrazil po silnici, neznámo kam. Zkoumala jsem cedule u silnice, která hlásila GimmeWald, Eschen a další, nic neříkající, názvy.

„Jsme v Evropě?“ střelila jsem nedočkavou otázku po dlouhé hodině. Ta příroda brala dech. Edward nepatrně přikývnul a vyťukával si do volantu neznámou melodii. Já přemýšlela, kde je v Evropě takhle nádherně a mrazivo. Nikde žádné velkostavby – jen surová příroda a hory. Kde je ještě svět tak zachovalý a lidmi nedotčený? Sakra, Evropa. Svět za velkou louží… V zeměpisu jsem asi moc nevynikala. Mluví se tu francouzsky a německy a všude, kam se podívám, jsou hory. V Evropě jsou hory… Alpy.

„Jsme v Alpách?“ Zase přikývnul a skenoval můj přemýšlející obličej. No, jenže Alpy byly poměrně rozsáhlé. To jsem si moc nepomohla. Měla bych na to okamžitě přijít podle úředního jazyku, ale co já jsem věděla o zemích v Evropě. No, to samé, co o zemích v Asii. Takže nic.

Po další hodině, kdy jsem si marně lámala hlavu nad tím, kde jsme, mě do očí uhodila nepopsatelně okouzlující věc. Když jsme objeli po serpentinách úpatí hory, dorazili jsme k hotelu. Jenže ten hotel stál kousek od místa, kde se k zemi snášela kvanta vody z asi pěti set metrové skály. Vodopád. Tohle údolí obklopovaly smíšené lesy a další skály. Bůh vyhnal Adama a Evu z Edenu – nejspíš to tam vypadalo podobně. Edward mi otevřel dveře a neschopnou slova - mi pomohl z auta. Celou dobu jsem nespouštěla oči z té rajské zahrady. Jeho ruce se mi spojily na hrudníku a já si je tam pro jistotu přidržela.

„Vítej v Lauterbrunnenu,“ zašeptal mi do vlasů. „Ve Švýcarsku,“ dodal a já si okamžitě vybavila tu zemi, která se proslavila panenskou přírodou, hodinkami a bankami. Chvíli jsem se odmítala na Edwarda otočit, abych si to mohla ještě vychutnat. Věděla jsem, že vedle jeho nelidské nadpřirozené krásy mi tohle místo vybledne. Lauterbrunnen má smůlu. Titul Miss Skála mu už před sto lety vyfouknul někdo jiný.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se po chvíli nervózně.

„Říkám, že je to neskutečné,“ hlesla jsem napůl úst a zaposlouchala se do harmonického zvuku vody, jak dopadala na kameny.

„Takže se ti tu líbí?“ ptal se dál a já už to nevydržela a otočila se. Pomineme-li, že mi byla příšerná zima, protože jsme byli v horách, byla jsem absolutně spokojená. Tu zimu jsem měla ráda – jen na sebe musím něco hodit. Anebo spíš všechno shodit, a to na hotelovém pokoji. Nenechavá mrcha jménem nervozita se do mě zase tvrdě zakousla. Otřásla jsem se.

„Jen… jen vezmu věci,“ řekl a kmital očima všude kolem. Vypadal zmateně a já nevím… Ale takhle jsme ho ještě neviděla. Chlapi občas takhle prostě vypadají, ale Edward, můj Edward, co všechno ví, všechno zná a všude byl? Nikdy. Chytnul mě za ruku a v druhé táhnul naše dvě tašky. Přidala jsem do kroku, protože ta zima byla vážně tvrdá. Edward se mi přizpůsobil a brzo už na nás breptali německy v luxusním hotelu. Recepční si zálibně prohlížela mého přítele a já bych na ni nejradši otočila fiktivní zásnubní prsten, anebo jí vyškrábala oči. Dostali jsme kartu od pokoje a ploužili se nahoru. Tentokrát jsme se vážně ploužili. Oči jsem měla zabodnuté ve zlatém koberci, který byl náhle strašně zajímavý. I zdi mi teď přišly zajímavé… Všechno bylo důvodem k důkladnému prozkoumání. Jen Edward ne… Tváře mi hořely a rázem bych se nejradši schovala pod mech někde venku. Chtěla bych srůst se skálou nebo vylézt do koruny stromu a strávit noc tam. Mozek mi začaly atakovat otázky a obavy. On je upír, já člověk… Co když mu nebudu stačit? Co když nebudu dost dobrá? Co když se mu nebudu líbit nahá? Co když mám moc malá prsa? Co když, co když, a co když…

Ale no tak, Bello, nebyla jsi to náhodou ty, co pronášela myšlenky o jedné duši a jednom tělu?

Ňaňaňáňaňa.

Proklaté svědomí.

Edward projel kartou přístroj na dveřích a tím je odemknul. Podrbala jsem se na hlavě a na kratičký okamžik vzhlédla a pochopila, že naše výrazy jsou identické. Zdravíme, jsme Edward a Bella a neumíme počítat do pěti. On je vážně nervózní? Proboha, z čeho? Neunavitelný upír s perfektním tělem a mým neskonalým obdivem a láskou. Prošla jsem kolem něj a rozhlédla se po pokoji. Dominovala mu obrovská terasa s výhledem na celé údolí. Ale především tu byla gigantická postel, do které by se naskládalo dalších pět lidí. Všechno bylo zařízeno do tmavých, studených barev.

„Mohli bychom sem pozvat dalších pár set lidí,“ zamumlala jsem si pod nos, když jsem si prohlížela ten velký hotelový pokoj.

„Ty mi budeš stačit,“ zavrčel mi do ucha a já nadskočila. Panika, panika, panika… Kousla mě do všech slabin a rány se nestačily hojit… Bello, je to Edward, ty ho miluješ, chystáš se s ním trávit věčnost, jsi neskutečně nadržená a na tohle se těšíš, takže klid.

„Ty mně taky,“ šeptla jsem mu na oplátku a otočila jsem se k němu s našpulenými rty. Vyzdvihl mě a já mu omotala nohy kolem pasu. Stehny jsem se pevně tiskla k jeho bokům a rukama mu svírala krk. Člověka bych už dusila, ale za ty měsíce jsem si zvykla, že u něj můžu dát plný průchod svým emocím. Když mi jeho dlaně přejížděly po holých zádech a studený, sladký jazyk plaval v mých ústech, neměla jsem v hlavě jedinou smysluplnou myšlenku. Na pár vteřin všechna nervozita zmizela. Jenže já měla za sebou hodiny cestování a před sebou první milování s bystrým upírem, takže nejdřív se hlásila o slovo koupelna. Restartovala jsem svoje mozkové závity a chtěla se odtáhnout, jenže i Edward měl jednu ruku v mých vlasech a já neměla s hlavou kam couvat. Když jsem ho zatahala za vlasy, abych mu odtáhla hlavu od mé, zavrčel a vpil se do toho ještě vášnivěji.

„Koplna,“ zamumlala jsem mu téměř nesrozumitelně do dutiny ústní a on mě v tom momentě položil na zem. Ukázala jsem za sebe a pak začala zmateně máchat rukou jemu před obličejem.

„Já… Koupelna.“ Jakmile jsme zase byli od sebe, nervozita mě zase vzala pod svá děsivá křídla. Vydolovala jsem tašku s potřebnými věcmi a couvala pozadu do koupelny. Přitom jsem se připitoměle zubila a mávala. Pak jsem za svým retardovaným ksichtem třískla dveřmi a oddechla si. Mnula jsem si čelo a přeběhla očima koupelnu z černého a bílého mramoru. Ale nejdůležitější bylo zrcadlo, ve kterém se zračil můj, nervozitou strhaný, obličej. Je fakt, že mě moje smrt asi změnila a já měla díky tomu vždycky na všechno odpověď a ke všemu komentář – teď jsem se cítila jako vyplašené děvčátko a jazyk jsem měla přilepený k hornímu patru. S třesoucíma rukama jsem vytáhla žiletky a sprchový gel, i když už ve sprchovém koutě jeden byl. Zase jsem se na sebe podívala do zrcadla a hrozila si prstem, že jestli tohle nezvládnu, tak končím sama u sebe… Zapadla jsem do sprchy a pustila na sebe vařící vodu. Než jsem se stačila pěkně opařit – stáhla jsem to na teplou. Začalo to normálně… Voda mi stékala po zádech a uvolňovala mě, a pak jsem se sesunula na zadek. Mlátila jsem se pěstí do čela a snažila se uklidnit. Sebrala jsem mýdlo a drhla se tak silně, že mi na kůži zůstávaly červené čáry po mých nehtech. Výborně. Naservíruju Edwardovi opařenou, otrhanou, mokrou slepici… Ach jo. Když jsem si holila nohy, modlila jsem se, abych se poprvé od doby, co mě někdo seznámil s tetou žiletkou, neřízla… To bych tomu vážně nasadila korunu.

Úspěšně jsem dokončila celý rituál a vylezla ze sprchy. Vyfénovala jsem si vlasy, které jsem si, díky svému pádu na zadek, úspěšně namočila. Pak jsem si začala drhnout silně zuby i na místech, kde jsem žádné zuby neměla. Dáseň mě začínala pekelně pálit, tak jsem radši přestala, protože by mi taky mohla začít krvácet… Přiznávám, bála jsem se toho okamžiku, kdy krvácet opravdu budu. Bála jsem se o Edwarda… Ale věřila jsem mu, a to bezmezně. A když už mu tak bezmezně věřím, tak bych se mohla sebrat, navléct na sebe to nebezpečné prádlo a udělat to, po čem tak toužím. A tak jsem taky tak udělala. Vyhnula jsem se pohledu do zrcadla a chtěla zatáhnout za kliku. Anebo se radši podívám, jestli mi někde nic nečouhá…

„Huu,“ vylezlo ze mě a vytřeštěně jsem zírala na to zdánlivě jemné prádlo, co mě dohánělo k rozpakům. Neodolala jsem a natáhla se po froté županu na věšáku. Zabalila jsem se do něj a zase sbírala odvahu k tomu, abych zatáhla za stříbrnou kliku. Je to jen klika… Zaber za ni… A zabrala jsem. Otevřela jsem dveře a tiskla ruce do pěstí. Edward stál ke mně zády… Za to mu žehnám. Tak bylo pro mě snazší přicupitat ložnicí až k němu. Byl oblečený… No, já ho toho oblečení velice ráda zbavím. Chytila jsem ho za ruku a shlížela na údolí, které začínala obklopovat hustá tma, s ním.

„Nechceš se jít projít k vodopádu?“ zeptal se zcela vážně a já vykulila oči. Otočil se ke mně a naklonil hlavu na stranu. Pohledem mi přeběhl po holých klíčních kostech.

„Asi ne,“ hlesl zastřeným hlasem a natáhnul prsty k lemu županu. Tentokrát mi ho nepřisunul ke krku, ale rozhrnul ho. Sledovala jsem jeho počínání, a když se náhodou letmo dotkl mého dekoltu, naskočila mi husí kůže. Skoro jsem nedýchala. Jen mělké, trhané nádechy. Župan ze mě spadnul a Edward byl na mém těle přikovaný pohledem. Já bych se nejradši schovala pod deku.

„Páni,“ šeptl a z hrudi se mu začínalo drát vrčení. A když začal vrčet, bylo to jako bomba. To tiché, děsivé vrčení vycházející ve vlnách z jeho hrudě mě popostrčilo k tomu, abych ho objala kolem pasu a dlaně mu nakonec zastrčila do kapes, abych se mohla dotýkat toho nádherného zadku. Vadilo mi, že je ještě oblečený. To nebylo fér. Přisála jsem se mu na rty a jeho ledové ruce prozkoumávaly moje stehna. Ta studená kůže nebyla nepříjemná – naopak mě nutila chtít to ještě víc. Stáhla jsem ruce z jeho pozadí a nedočkavými prsty mu rozepínala košili. Proč pořád nosí ty košile? Pravda, milovala jsem je na něm, ale měly moc překážejících knoflíčků. U třetího jsem se na to vykašlala a prudce trhla. Knoflíky se rozsypaly po zemi a Edward si stáhnul košili z ramen. Ta jeho široká, bílá ramena, hladká jako sklo, přímo vybízela, abych je polaskala svými rty. Z nich jsem se přesunula na hruď. Zasténal a mně to vlévalo do žil pocit moci. Než jsem se stihla vzpamatovat, ležela jsem v posteli pod ním a jeho vzdouvající se rozkrok se otíral o můj, který už hořel. Edward opustil moje rty a vlhkou uličkou, kterou způsoboval svým jazykem, se blížil k mé podprsence. Sledovala jsem se zatajeným dechem, jak rozkousnul moji podprsenku a fascinovaně shlíží na moje prsa. Místo toho, abych se červenala, jsem si znovu přehrála jeho zuby, jak rozkously ten kus látky… Tahle jeho upíří stránka byla jako afrodiziakum… Chtěla jsem a líbilo se mi, když popustil uzdu svojí upíří stránce. Teď už jsem měla jen kalhotky a on měl pořád kalhoty. Tohle nebyla žádná rovnováha a já potřebovala vidět jeho tělo…

Až teď jsem začala poznávat pravou sílu ledu, když mi studeným jazykem kroužil po bradavce. Vyjekla jsem a prsty mu zabořila zase do jeho vlasů. Jenže on se s tím nenechavým jazykem posouval na moje břicho. Už jsem nevěděla, jak si vybít moje vzrušení, a tak jsem rozhodila paže a drtila peřinu v prstech. A pak jsem začala šokovaně třeštit oči, když se s tím jazykem posunul ještě dál. Když mě zbavil, zase zuby, posledního kousku prádla a já si v tu chvíli přála přitáhnout k sobě kolena a obmotat je bezpečnostním zámkem, přeběhl mi po roztouženém klíně několikrát jazykem a já myslela, že exploduju. Prsty na nohou i na rukou se mi zkroutily v křeči a já nemohla ovládat nic. Ani hlas a ani tělo. Byla jsem v extázi… Byla jsem na vrcholu. Otevřela jsem oči a spatřila ty Edwardovy uhelně černé, které se nade mnou skláněly. Zase měl ten fascinovaný a trochu samolibý výraz a já mu do tváře vydýchávala svůj mohutný orgasmus. Chtěla jsem mu způsobit to samé, chtěla jsem být ta, co ho přivede na pět sekund do absolutního ráje, jenže on měl chlapec jiné plány. Jedním trhnutím ze sebe strhnul kalhoty i s trenkami. Tak tohle mi každou noc leželo v posteli a zůstávalo sobecky ukryto? To nádherné tělo zase rozehřálo moje útroby a já se nemohla dočkat, až splyneme v jedno tělo. Bez rozpaků jsem roztáhla nohy a přitáhla si Edwarda na rty. Jeho mužství bylo na hraně. Podíval se mi do očí a hledal můj souhlas, ale já už se mu dávno odevzdala. Sama jsem mu vyšla vstříc, a tak jsme jediným plynulým pohybem spojili naše těla. Pálilo to, ale studené to příjemně chladilo, a tak jsem jen na kratičký okamžik bolestně přivřela oči a zapadla Edwardovi hlavou do ramene. Dopadla jsem zpátky hlavou na polštář a uvědomila si, co se teď stalo. Edward se nehýbal. Zíral do prázdna a já instinktivně natáhla ruce a položila mu je na tváře.

„Miluju tě,“ promluvila pevně a rozhodně, ale taky se vší láskou, kterou jsem k němu cítila. Zamrkal a z očí se mu ten děsivý, žíznivý výraz vytratil. Zůstal tam jen můj upírek, který ve mně nebyl až na dně, ale když poprvé přirazil, a tak vyzkoušel mé tělo, dorazil i tam. Prohnula jsem se, a pak mu obmotala nohy kolem těla. Pevně jsem ho sevřela a on slastně přivřel oči. Pak je zase otevřel doširoka a já vyzkoušela tu neunavitelnost, kamennou tvrdost a hlad mého upíra. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale tohohle chlapa už nikdy nikam nepustím. Je jen můj, a to navždy.

***

Po tom, co jsme strávili několik nocí v posteli a přes den šplhali po horách a jiných krásách Švýcarska, jsme se vrátili domů. Nechtělo se nám, ale přece jenom bych ještě chtěla zkusit dodělat střední školu jako člověk. Když jsme před domem vylezli z auta, nikdo nás kupodivu nevítal. Myslela jsem, že Emmett, Jasper a Alice budou přešlapovat na verandě a vyhlížet nás.

„Ví, kde jsme byli?“ zeptala jsem se Edwarda a ten zakroutil hlavou. Ale stejně jsem věděla, že poznají, čemu jsme se oddávali. Ten jejich protivný čich odhalil všechno a my jsme si s Edwardem vyměňovali tělesné tekutiny už pár dnů. Žila jsem s nimi dost dlouho, abych věděla, že jim nic neujde. No, tak ať si začichají…  Ať to máme zasebou.

V domě vládlo ticho. Přišli jsme do obýváku, kde seděl Emmett a tiše koukal na televizi. Moment! Emmett je tichý… Něco tu nehraje.

„Ahoj, bráško,“ pozdravila jsem ho a sedli jsme si vedle něho.

„Nazdar, ségra,“ zašveholil vesele. Hmm… „Kde jste byli?“ zeptal se s mírným zaujetím. Nebude žádný výslech?

„Tak různě,“ řekla jsem a zkoumala ho dál. Pak jsem se podívala na obrazovku televize, kde na Animal Planet souložily včely.

„Samečkovi se odkrví hlava a vysune svůj…,“ ozývalo se z televize.

„A byli jste i tam?“ zeptal se Emmett a ukázal na obrazovku.

„Ne, tam jsme nebyli,“ odsekla jsem a chtěla mu jednu fláknout. Sebrala jsem ze stolu ovladač, ale on mi ho vytrhnul z ruky.

„Dej tam něco jiného!“ vřískla jsem a on se dál chechtal. „Copak nic nedávají?“ povzdechla jsem si a Emmett začal kouzlit s ovladačem. Než jsem si stihla přečíst, co tam vyvádí, naskočila tam animace studia, který produkoval film… Pak začala hrát známa znělka.

„Dávají Caspera.“

Epilog

Za dva roky jsem si přidala na svůj pomyslný seznam – čím chci v budoucnu být – i upíra. Tohle už byla vážně poslední transformace. Nic jiného už se konat nebude. Tohle je navždy. Já jsem s Edwardem navždy.

V mém případě se ukázalo, že i smrt může být k něčemu dobrá. Nevím, jestli byla náhoda, že mě Edward našel v lese a tam to zkratovalo, ale pokud byla, tak mě udělala nevyslovitelně šťastnou. Pokud ne a někdo vážně řídí náš osud, tak na mně si vyhrál. Nevadilo mi to. Bylo to něco za něco. Musela jsem si to vybojovat – nebo spíš vytrpět. Ale stálo to za to.

Sophii jsme už nikdy neviděli, a pokud ještě nezemřela stářím, tak žije na tom slunečném místě dodnes.

A dodnes taky nevím, jestli existují mořské panny. Zatím jsem ještě neměla myšlenky na to prozkoumat oceán, ale kdo ví, co tam najdu.

Z Forks jsme ještě před proměnou odešli a ještě se tam nevrátili. Tamním obyvatelům se nebude moc líbit, že naše rodina se rozrostla o jednoho člena, a to o mě. Ale já se tam vrátit nepotřebovala. Ať si klidně Forks sežerou. Možná za sto, dvě stě let… Máme všechen čas světa.

„A tak se upír zamiloval do ducha,“ zašeptal mi Edward.

„Bylo to obráceně. Já jsem se do tebe zamilovala první,“ opravila jsem ho.

„Zvláštní. Tenhle příběh by nám jen tak někdo neuvěřil.“ Podívala jsem se do jeho zlatých očí a usmála se.

„Neuvěřil? Vždyť jsi mi kdysi tvrdil, že je to zcela přirozené."

Tak, a konec. Klasický proslov následuje zde. S povídkou se mi těžce loučí, protože mi neskutečně mnoho dala. Dala mi skvělé čtenáře a z jejího psaní jsem se těšila - takže jsem velešťastný autor.

Kdo četl mé předchozí povídky, tak ví, že nesnáším protahování, takže jsem to natahovat na dvě kapitoly nechtěla. Navíc Bella Swanová odpočívá v pokoji... RIP.

Takže ještě jednou děkuji. Vážím si vašich slov, která mi dávají pocit, že se mi něco fakt povedlo. :)

Mějte se krásně a přeju vám, abyste si našli taky lásku navěky, i když ta cesta nemusí být tak komplikovaná, jakou měli Edward a Bella.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 28. kapitola + Epilog: