Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 4. kapitola

26.11.2011 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 10851×

Vyzvídat na Edwardovi odpovědi týkající se jeho nekonečné existence sice byla legrace, ale jen do té doby, dokud neulehnul na jeho určitě pohodlnou lenošku a nezavřel oči. Otravovala jsem ho až do večera a bylo vidět, jak se mu nervy natahují a stávají se z nich tenké špagátky. Přišlo mi to zábavné. Moje jediná zábava byla otravovat toho rozcuchaného upíra. Někdo hraje tenis, já jsem za otravu.

„Edwarde, ještě nechoď spát!“ přemlouvala jsem ho a skláněla se nad ním. Nechtěla jsem tu bloudit sama. Ale jeho víčka už zůstala zavřená a já si tiše povzdechla. Chvíli jsem chodila sem tam, máchala rukama a snažila se tlesknout. Ale tohle jsem celou noc dělat nemohla. Rozhodla jsem se projít po domě. Vyrazila jsem proti zdi a hlava nehlava jsem šla, kudy mě napadlo. A za to jsem taky zaplatila.

„Ááá!“ zaječela jsem a prudce zavřela oči, když jsem narazila na koupelnu a začala mnou protékat voda. Stála jsem v obrovské vaně a v rohu ležela zlatovlasá kráska na Emmettovi. Oba nazí a oba měli plné ruce práce.

„Promiňte! Promiňte!“ horlivě jsem se omlouvala a rozeběhla se ke dveřím. Bylo mi jedno, kam běžím, ale hlavně pryč. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsem opravdu pryč z koupelny. Když jsem se podívala před sebe, nevěřila jsem vlastním očím.

„Děláte si ze mě legraci? Copak tu nikdo nedělá nic jiného?“ lamentovala jsem, když jsem spatřila Jaspera a Alici, jak si vzájemně dokazují svoji lásku. Chvilku jsem zírala na Jaspera. Prostě jsem nedokázala odolat, a pak Alice vydechla a já se probudila. Tentokrát jsem dávala pozor, kam jdu, a zdržovala jsem se jen na chodbách a společných prostorách. V obývacím pokoji jsem si sedla na pohovku a zírala na černou obrazovku televize. Kdybych ji tak dokázala zapnout. Zkoušela jsem prstem zmáčknout to proklaté červené tlačítko na ovladači, co ležel na stole. Opravdu jsem se snažila, protože jsem zoufale potřebovala něco, co by ukončilo tuhle bezednou nudu. Nakonec jsem to vzdala a vydupala schody vedoucí do Edwardova pokoje. Jen bez té zvukové kulisy…

Stále ležel ve stejné pozici a pravidelně oddechoval. Byl tak roztomilý. Navíc v tom modrém pyžamu.

„Edwarde! Edwarde!“ začala jsem a natáhla ruce s úmyslem s ním zatřást.

„Edwarde, potřebuji zapnout televizi!“ šeptala jsem mu u ucha. Otráveně otevřel oči a probodl mě pohledem.

„Vidím, že jsi z toho celý nadšený, ale já nemám co dělat!“ stěžovala jsem si a on si rezignovaně povzdechnul. Vstal a já si všimla jeho dlouhých prstů na nohou. A protože jsem se neskutečně nudila, začala jsem se tomu smát.

„Co je?“ vyštěkl a prohrábnul si nervózně vlasy.

„Nekecej a zapínej!“ nařídila jsem mu a on k mé úlevě konečně zapnul televizi.

„Díky,“ vydechla jsem s úlevou a nedávala pozor, takže jsem se propadla pohovkou. Z jedné strany mi trčely nohy a z druhé hlava. Edward se začal smát jako na lesy a já po něm hodila kyselý škleb. Vstala jsem a posadila se ještě jednou.

„Jaký tam chceš program?“ šeptnul a čekal na moje další příkazy.

„Nevím.“

„A kdo to má vědět?“ zeptal se ironicky a netrpělivě na mě shlížel.

„Něco, na co se dá koukat celou noc,“ vysvětlila jsem mu a on přikývnul. Chvíli hledal a pak se vítězně usmál.

„Tohle tě zabaví,“ prohlásil a položil ovladač na stůl. Už jsem ho nevnímala a vpíjela se očima do obrazovky. Bylo to psychologické drama… Těch mám sice dost, ale alespoň je nemám jediná.

Až do rána jsem zírala na televizi. Bylo to divné – nespat. Nemít tu potřebu zavřít oči a na pár hodin vypnout a dostat se do jiného světa, a to do snů. Jakmile se rozednilo, po domě začalo lítat hned několik upírů.

První přiběhnul Emmett a zmateně zíral na televizi. Nakonec pokrčil rameny, sedl si nevědomky vedle mě a přepnul to na sport.

„Tohle mě nezajímá,“ stěžovala jsem si, ale on mě samozřejmě neslyšel. Sledovala jsem ty provazce svalů a Emmett je v euforii zatínal, a tak se ještě zvětšily. Další přišel Jasper a posadil se na mě. Povzdechla jsem si a trochu se posunula, aby mu moje hlava netrčela z hrudi.

„Na Alici jsi byl včera milejší,“ vytkla jsem mu.

„Žraloci vedou o dvanáct bodů. Máš smůlu, kamaráde,“ řekl Emmettovi Jasper a Emmett zavrčel. Bylo to děsivé a hrudník mu přitom mírně vibroval.

„Sázka?“ zeptal se Emmett vyzývavě. Jasper se napřímil a natáhl ruku.

„Měsíc se nedotkneš Rosalie,“ navrhnul tvrdě Jasper.

„A ty půl roku Alice.“

„Ať tě to ani nenapadne!“ vyjekla rozčíleně Alice, která se tu vzala bůhví kde a Jasper stáhnul ruku tak rychle, že se změnila v rozmazanou čmouhu.

„Stejně prohrají, mohli jsme mít měsíc pokoj,“ brblal nespokojeně Jasper.

„Emmette, jdeme,“ nařídila mu ta zlatovlasá kráska, o které Edward říkal, že se jmenuje Rosalie. Byla neuvěřitelná. Štěstí, že jsem neviditelná, protože jsem si náhle připadala strašně méněcenná. No, když jsem se stala duchem, tak moje cena na trhu tak klesla, že ekonomická krize zasáhla i arabské šejky.

„Ale Rose, Žraloci zrovna…,“ začal Emmett, ale Rosalie natáhla svoji bílou ruku a vypnula televizi. Páni, i u vypínání televize vypadá elegantně.

„Tentokrát střední doděláme, ano?“ zeptala se vytočeně a nečekala na odpověď. Dlouhé nohy ji nesly ven ze dveří. Emmett poraženecky utíkal za ní a Jasper se mu pochichtával.

„Ty se nesměj! Ani sázku uzavřít nemůžeš!“ Jasper sklapnul a napnul čelist. Alice k němu přišla zezadu a obtočila mu ruce kolem krku.

„Večer ti to vynahradím,“ šeptla a Jasper si ji stáhnul přes sedačku k sobě do klína.

„Ježiši, zabijte mě!“ prosila jsem a místo toho mě zachránil Edward. Měl na sobě vážně, ale vážně sexy šedivou košili a já věděla, že tohle mi někdo dělá naschvál. Ani ten kbelík pod bradu si přitáhnout nemůžu.

„Nazdar,“ řekla jsem mu naštvaně, protože mu to trvalo ze všech nejdéle. Určitě stál celou dobu před zrcadlem a vytvářel si na hlavě to dokonalé dílo. „Jdeme, protože jinak budu očitý svědek,“ řekla jsem mu a ukázala na Alici a Jaspera, kteří se vášnivě líbali přímo vedle mě. Edward protočil oči a navlékl si bundu. Šla jsem za ním jako stín – na tom něco bude – a komentovala noční program televize.

„…a byl tam takový velký…“ Edward se náhle zastavil a já v zápalu vypravování prošla jeho tělem. Šla bych pořád dál, kdyby mě nezastavil ten příšerný chlad.

„Umíš taky někdy mlčet?“ zeptal se s rozšířenými nosními dírkami.

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem a zamknula si imaginárním klíčem pusu. Oddechnul si a pokračoval do garáže a sednul si za volant. Vzadu seděli Rosalie a Emmett. Aspoň si můžu sednout na přední sedadlo.

„Edwarde, ty vážně potřebuješ ženskou,“ řekl Emmett a Rosalie zadržovala smích. „To stoleté panictví se začíná odrážet na tvojí psychice,“ řekl a já otevřela pusu dokořán.

„Dělá si legraci, že jo?“ zeptala jsem se a začala se smát spolu s Rose, za to Emmett nasadil výraz psychologa a bradu si položil na Edwardovo sedadlo a začal mu šeptat do ucha.

„Řekni mi, co tě trápí, můj milý,“ řekl a Edward drtil volant.

„Sto let?“ zeptala jsem se. „Hele, kněze přece dělat nemůžeš, když jsi upír.“

„Imaginární přítel je symptom nedostatku sexu…“

„Ty nemáš zájem o ženy?“

„Taky příznakem nastupující demence, což je v tvém věku velice pravděpodobné…“

„Neřekl jsi mi, že je ti sto…“

„Musíme ti nakoupit pleny, ale ušetříme na prezervativech…“

„Máš problém s potencí? Víš, když jsi mrtvý…“

„Jak se ta kamarádka jmenuje?“

„Někde jsem četla, že…“

„Buďte zticha!“ zařval Edward a volant prasknul. Hrozivě vrčel a v autě se to hlasitě rozléhalo.

„Chtěl jsem ti jenom pomoct,“ urazil se Emmett a opřel se o sedadlo.

„Dost snadno vyletíš, abys věděl,“ řekla jsem mu a kroutila nad ním hlavou. Edward zabočil a před námi stála červená budova, které tu nejspíš říkali škola. Děkovala jsem bohu, že jsem konečně v jiném prostředí a je tu spousta zajímavých věcí na prozkoumání.

„Tohle bude bezva den, nemyslíš?“ zeptala jsem se ho a on hlasitě zafuněl.

„Vidím, že si myslíš to samé.“ Edward najednou změnil výraz a oči měl přilepené na zrzavé krásce, co právě procházela kolem jeho auta. Vůbec se mi nelíbilo, jak na ni zíral. A v zápětí mi došlo, kdo to nejspíš bude. Podívala se na něj modrýma očima a usmála se zářivým úsměvem. I Edward se usmál a já naprosto vylítla, jako kdyby mě někdo píchnul do zadku špendlíkem. Nechtěla jsem, aby se na ni takhle smál.

„Nečum tak blbě!“ nařídila jsem mu a chtěla ho probudit. Dřív, než mi došlo, že to nepůjde, natáhla jsem ruku a chtěla ho udeřit do ramene. A najednou se moje ruka dotkla jeho drsné šedivé bundy a já ten materiál cítila. A cítila jsem i to, že jeho rameno je tvrdé jako kámen a chladné i přes bundu a košili. Edward se na mě podíval a já skenovala svoji ruku, která se ho právě dotkla. Pocítila jsem záchvěv štěstí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to tak krásný pocit se někoho dotknout… něco ovlivnit.

„Viděl jsi to?“ zeptala jsem se radostně.

„Spíš jsem to cítil.“

„Vážně?“ zeptala jsem a natáhla znova ruku, ale tentokrát udělala to, co vždycky. „Je vadná,“ okomentovala jsem svoji končetinu a povzdechla si. Můj malý zázrak se zase rozplynul. Však já to vypiluji. Podívala jsem se na Edwarda, který právě vystupoval z auta a zamykal. Bude můj pokusný králík.

„Já jsem tady!“ panikařila jsem, když zámek cvaknul a chtěla zaklepat na okno. Asi mi to trochu zatemnilo mozek. Vyplula jsem z auta a sledovala Edwarda, jak prochází školním parkovištěm. Bylo po ránu plné a chaotické, ale jemu mohli rovnou rozvinout červený koberec, protože stejně všichni ustupovali na stranu.

„Taková komedie,“ zabrblala jsem a pokračovala za ním.

Ani na mě nepočká. Blbec.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 4. kapitola: