Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 9. kapitola

12.12.2011 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 83× • zobrazeno 11541×

Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Edward se pořád nervózně ohlížel, aby se ujistil, že tam ještě pořád jsem. Dokonce mě předtím hledal i doma, protože se převléknul do džínů a saka. I když si taky myslím, že to s hledáním Belly nebylo moc žhavé. Zírala jsem do lesa, na silnici, a občas jsem se neubránila podívat se na něj. Naštěstí jsme se nikdy netrefili ve stejný čas, kdy jeden druhého skenoval pohledem. Ve městě byl klid. Nikde ani živáčka. Proč by tady taky někdo otravoval ve dvě ráno? Nakonec silnice začala stoupat do kopce a Edward prošel černou tepanou bránou a já šla bezmyšlenkovitě za ním. Měla jsem totiž moc práce s přemýšlením nad mými city. Až po pár minutách mi docvaklo, kde vlastně jsme.

„Edwarde?“ zeptala jsem se překvapeně, ale on šel pořád dál a mě začal naplňovat děs. Dřív, než jsem se mohla vytratit, se Edward zastavil před čerstvým hrobem, nesoucí mé křestní jméno a datum smrti. Můj společník měl hlavu skloněnou a nejspíš držel minutu ticha.

„Páni, ten náhrobek je pěkný,“ ocenila jsem suše černý mramor a přemýšlela, kdo tu drahou parádu zaplatil.

„Vybral jsem ho já,“ ozval se Edward. Aha. Od muže, do nějž jsem se pravděpodobně zamilovala, jsem dostala náhrobní kámen. To… to je moc milé.

„Rakev,“ konstatovala jsem bez výrazu a bez mrkání. Stále jsem zírala na hrob a nemohla to vstřebat, třebaže jsem duchem skoro měsíc a moc dobře vím, že jsem mrtvá.

„Proč ne urna? Teď zabírám takového místa,“ zamumlala jsem.

„Nebylo by to správné… spálit tvoje tělo,“ odpověděl zdráhavě a já k němu šlehla pohledem.

„Edwarde, ty… neříkej mi, že pořád věříš, že tohle se dá zvrátit,“ řekla jsem mu a začala se hystericky smát. Byla jsem trochu jako praštěná palicí. Edward pokrčil rameny.

„Stejnak už to tělo hnije...“

„Nechceš toho náhodou nechat?“ vylítnul najednou.

„Čeho?“

„Tohohle! Nemáš vůbec žádnou naději!“ obvinil mě pravdivě.

„No promiň, ale jestli máš naději, tak je to tvoje blbost. Já jsem mrtvá a moje tělo hnije pod zemí. Na tom nic nezměníš,“ řekla jsem tiše a bez výkyvů výšky hlasu, zatímco on zuřil. Bouchnul pěstí do vyleštěného mramoru, který okamžitě zareagoval tím, že popraskal.

„Právě jsi mi zničil hrob. Nemáš úctu k mrtvým,“ mumlala jsem dál jako stroj. Přišel ke mně a natáhnul ruce, jako kdyby mě chtěl chytit za ramena. Nechal je viset ve vzduchu a očima se dožadoval mojí pozornosti. Já si ale prohlížela svůj hrob, takže jsem neměla čas nazbyt.

„Můžeš mi věnovat chvíli?“ zeptal se vážně, s prosíkem. Nerada, a zároveň neskutečně ráda, jsem se mu podívala do očí - se zatnutými zuby. Bože, proč jsou zrovna oči ty nejdůležitější body kontaktu? Kdyby aspoň byly třeba na zadku. Pak by se nesetkávaly tak často…

„Co je?“ hlesla jsem bez života.

„Bello, já ti slibuju, že udělám všechno pro to, abys byla v pořádku,“ přísahal a ani jednou nemrknul a já věděla, že opravdu udělá všechno. Jenže to nestačilo. Slova – když se chce, tak jde všechno – nejsou pravdivá. Třeba kdybych si já chtěla založit síť fastfoodů, kde by se podávaly burgery z ledních medvědů, tak by to taky nešlo. Za prvé – jsou lední medvědi chráněni a za druhé – Mc´Ghost by stejně moc populární nebyl, takže bych brzo zkrachovala.

„V pořádku je u mě dost široký pojem,“ opáčila jsem a pokrčila rameny. „A proč bys to vlastně dělal? Stejně mě nesnášíš.“ Vykulil oči a zavrtěl hlavou.

„Jsi otravná, protivná, odsekáváš a nikdy se mnou nesouhlasíš, ale svým způsobem tě mám rád,“ řekl rozpačitě a bázlivě se zazubil. Když vyslovil to, že mě má rád, naprosto jsem roztála. Bylo to jako zaklínadlo.

„Ty taky ujdeš,“ zalhala jsem. Ty taky ujdeš. Sice jsem se do tebe zamilovala, ale to je přece maličkost, která nikoho nezajímá.

„Asi budeš chtít jít,“ začal a podíval se na hrob.

„Ty bys měl jít. Já tu asi zůstanu,“ uvažovala jsem nahlas a přikývla si pro sebe.

„To se mi nezdá… Zvládneš to?“ zeptal se tiše.

„No, kdybych náhodou propadla depresi, tak sebevraždu stejně spáchat nemůžu,“ vysvětlila jsem mu. Dál pochybovačně zíral a mě to znervózňovalo.

„Buď rád, že se mě zbavíš,“ šeptla jsem směrem k němu. Nechtěla jsem řvát. Jsme na hřbitově, sakra.

„To je pravda,“ odpověděl tónem, že jsem nevěděla, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně, ale spíš vážně. Přes jeho krátký výlev emocí ke mně si nemyslím, že by mě chtěl po boku. A výlev emocí je dost přehnané, ale stejně mě to zahřálo u srdce. Myslela jsem, že jsem prostě trn v jeho oku, ale on mě má rád… Svým způsobem – to se dá vyložit různě, ale stejně… Má mě rád. Ježiši, já ho vážně miluju. Můžu se zbláznit z toho, že mi řekl, že mě má svým způsobem rád.

„Tak já půjdu. Budu ve škole, kdyby něco,“ dodal a významně přikývnul. Ve škole. Se Sophií. Mé mrtvé zahřáté srdce zase o své znovu nalezené teplo přišlo. Na chvilku jsem měla nutkání ušít boudu a hrát si na zhroucenou, takže by tu se mnou zůstal a do školy nešel. Ale on se na Sophii těšil určitě víc, jak na to, sedět na hřbitově. A já nebudu takhle zoufale ubohá jen kvůli pitomé nechtěné lásce.

Nebyla jsi to náhodou ty, která před pár hodinami vyhodila pojistky?

Já? Ne. Žádnou Bellu neznám, ale šla směrem na sever.

Edward vlažně zamával a pak udělal jeden ze svých upířích pohybů a dřív, než jsem stačila říct švec, byl pryč. Povzdechla jsem si a vylezla na vyleštěný katafalk. Nohy jsem si dala do tureckého sedu a zírala na ten kámen s mým jménem. Teda, kdo měl tohle šanci zažít? Kromě nočních můr. Jak to, že už mě pohřbili, když ještě nenašli někoho, ke komu patřím? Samozřejmě, pokud k někomu patřím. Třeba jsem ze sirotčince. Možná mám zasebou takovou minulost, že bych se to ani neměla dozvědět. Třeba jen policie odvádí špatnou práci. Třeba jsem taky byla nějaká příšera. Možná, že už mě pohřbili, protože v márnici mě už déle nechávat nemohli. Ale tak - mají přece mrazák. Asi mají jen fotku. Navíc to Edward prostě nějak zařídil. Jak by taky ne, když jeho kreditky nikdy nevypoví službu a v garáži je moře aut. A nesmím zapomenout na to, že když něco chce, nikdo mu neodporuje. Kromě mě, ale jak v čem… Od hledání svého původu jsem naprosto upustila, protože se středem mého vesmíru stal někdo jiný. Asi to nebylo správné, ale opravdu mi může být srdečně jedno, co si kdo myslí. Navíc, jestli mě nikdo nehledá, tak proč bych se měla snažit najít já je. To já jsem tady mrtvá. Já nikoho hledat už nemusím.

Obkreslila jsem stříbrná písmena, která tvořila dohromady mé jméno.

„Odpočívej v pokoji, Bello,“ zašeptala jsem a spustila ruku.

Nevím, kdy přesně mě přestalo bavit civět na můj hrob, ale po nějaké době jsem se sbalila a kráčela pryč. Nešla jsem do školy, protože Edward řekl - kdyby něco a ono se nic nedělo. No, dělo se toho vlastně hodně, ale o to větší důvod se mu teď vyhýbat. Když jsem došla domů, s velkým nadšením jsem zjistila, že je prázdný. To bylo poprvé. Nemusím mít strach o to, že narazím na nějaký vzdychající pár. Nejdřív jsem čuměla na televizi, ale to mě vážně, vážně už nebavilo. Ještě do ruky kbelík z KFC a můžu si gratulovat. Rozhodla jsem si prohlédnout ložnici Carlislea a Esmé. Když už nic, tak tam mají úžasnou sbírku starožitností.

Byl tu obraz tří podivných týpků s Carlislem v pozadí. Taky nějaká ta váza, koberec a podobně. Všechno to vyhlíželo majestátně. Nedivila bych se, kdybych tu našla nějakou ztracenou památku. Stejně, kdyby měli historici na pár hodin Carlislea zavřeného v kanceláři, potom, co by z ní vyšel, by museli přepsat učebnice. Takových věcí není doloženo, anebo jsou to jen domněnky. Ale Carlisle to všechno zažil. No, Edward taky není zrovna mladíček. Vlastně to už ani není staříček. Je to chodící starožitnost.

Prošla jsem knihovnou do další místnosti. Nebylo tam překvapivě okno, a tak jsem soustředila svoji ruku po zdi a pátrala po vypínači. Objížděla jsem dlaní omítku, až jsem konečně narazila na cíl. Rozsvítila jsem a nechápavě zírala před sebe. Byly tu obrovské nástěnky úhledně pokryté výstřižky a stránkami z knih. Knihy samotné byly rozevřené na stole. Byly to v kůži vázané bichle. Některé byly psané latinsky, což jsem odhadla díky pár slovíčkům, co jsem znala, protože angličtina je převzala. Přejížděla jsem očima po ozdobných písmenech a snažila se přijít na jejich význam. Natáhla jsem prsty a chtěla se dotknout té staré stránky, ale stalo se něco, co jsem nečekala. Ta kniha – což zní divně – mi dala takovou pecku, že mě odhodila do protějšího koutu. Nevím proč, ale neprolétla jsem zdí – já se od ní odrazila. Sjela jsem po zádech k zemi a oklepávala se z toho překvapení. Na chvilku mě napadlo, že možná… Postavila jsem se a zkusila ruku strčit do zdi. Bohužel jí prošla… Tak nic.

„Co to, do háje, bylo?“ prskla jsem na tu knížku, jako kdyby za to mohla. Nejhorší a nejpodivnější na tom bylo, že ona za to opravdu mohla. A bolelo to! Když mi dala tu pecku, projela mnou elektrika a pekelně to bolelo. Ale i když to bolelo, měla jsem neuvěřitelnou radost z toho, že jsem cítila bolest. Pak mě do ksichtu uhodily ty titulky z výstřižků na nástěnce. Všechno se o to do posledního písmene týkalo paranormálních jevů, okultismu a voodoo.

„Tak buď mi Edward něco neříká - nebo je tu někdo úchyl.“ Samozřejmě to byla ta první možnost. Byly tam i podivné rady, jak se zbavit ducha zesnulého a poslat ho pryč. Ten parchant! Já to věděla, že ty jeho sliby jsou jen pitomé zjemňující řečičky. Je mu úplně jedno, co bude se mnou, jen mě chce pryč ze svého života. Co jsem taky od něj měla čekat? Má něco v plánu a týká se to mě, takže mi to chlapec vysvětlí, nebo ať se připraví na pekelný hněv vládce zesnulých - Belly… Dobře, to bylo trochu dramatické a žádný vládce nejspíš nejsem, ale občas si musím zvednout sebevědomí.

Celou cestu do školy jsem běžela. Nejspíš už bylo odpoledne, protože se studenti trousili nadšeně nebo ospale z budovy. Edwardovo Volvo tu ještě bylo, takže jsem si k němu stoupnula a čekala.

„Ta zrzavá šlapka na něj nemá,“ říkala své kamarádce nějaká naštvaná dívka.

„Nevím, co na ní vidí…,“ šeptala za chvilku další, co procházela kolem Volva. Tam se se svou spolužačkou zastavily a nejspíš měly nějaký sraz slepic, protože za chvíli se k nim přidala další skupina nerudně vypadajících holek.

„Já ti povím, co na ní vidí, Jessico. Ty prsa,“ prohlásila jedna závistivě. Jessica se narovnala a pohledem si sklouzla do výstřihu, který tak trochu přetékal.

„No, promiň, ale nemyslím, že by nás v tomhle ohledu nějak převyšovala.“ Kriste pane…

„Náhodou jim to sluší. Ty zrzavé vlasy a jak jsou oba vysocí,“ řekla jedna blondýnka. Všechny se na ni nevraživě podívaly a ona hned sklapla.

„Jo, máte pravdu, vůbec se k sobě nehodí,“ utrousila jsem spokojeně. Ale no tak, Bello, nebuď jako tyhle krávy. V tom momentě, kdy jsem si to pomyslela, Edward a Sophie vyšli ruku v ruce ze dveří a já zatnula ruce v pěst. Kašlu na to, jsem největší kráva pod sluncem a vůbec mi to nevadí. Hlouček se rozpustil, ale dál všechny nenápadně sledovaly je dva. Když Edward odlepil oči od Sophie a všiml si mě, usmál se a já na něj udělala neslušné gesto. Nechápavě se na mě podíval a já to neslušné gesto udělala i druhou rukou. Prošli kolem mě a Edward Sophii otevřel dveře. Sám se posadil za volant. Já vplula na zadní sedadlo a spustila proud nadávek a požadavků na vysvětlení voodoo místnosti. Edward němě otvíral pusu, protože se nedostal ke slovu a zíral na mě karamelkami ve zpětném zrcátku. Pak si povzdechnul a zakroutil očima.

„Už je zase tady?“ zeptala se Sophie a já uprostřed slova zmlkla.

„Kdo?“

„Ten duch, kterého vidíš.“

Tak, a konec. Jsem zvědavá, co z toho vyvodíte. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 9. kapitola: