Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť, Alice 3. Rachel

01.08.2016 (07:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2535×

V noční tmě jsem slabou dívčí ruku hravě přitáhl k sobě na postel. Na okamžik jsem si myslel, že je to Rebecah. Přál jsem si, aby to byla ona. Navzdory tomu jak spokojeně vypadala s Mosesem, raději by byla se mnou? Neviděl jsem jí sice pořádně do tváře, ale ta dívka, kterou jsem nevědomky uvěznil vlastním tělem, byla drobnější než ta, po které jsem toužil.

„Co tady sakra děláš?“ zasyčel jsem vztekle.

„Pa-pane Jaspere, promiňte. Myslela jsem, že spíte,“ začala blábolit a mně konečně došlo, koho to pevně držím.

„Rachel, myslela sis, že spím? Co je to za odpověď?“ Dívala se na mě vyděšenýma očima a nevěděla co říct. „Proč jsi tu?“ trval jsem na odpovědi a ještě pevněji ji sevřel.

„Já – já občas se chodím dívat, jak spíte.“

Překvapením jsem ji skoro pustil: „Cože? Proč?“

„Spíte tak klidně,“ zašeptala a já se na ni nepřestával nevěřícně dívat a jen to po ní zopakoval, ale ona jako by mě neslyšela. Skoro jsem ji nedržel, a tak pro ni nebyl problém vymanit ruku ze sevření a pohladit mě: „Máte tak jemné vlasy, zářivé jako slunce.“

Byla mnou fascinovaná. Pravda, ty černé vlnité vlasy, které mají otroci, jsou na omak skoro stejně drsné jako žíně. Nikdy jsem netoužil se jich dotýkat tak, jako se ona s jistou slastí dotkla mé hlavy. Byly však jiné zajímavé věci na našich otrokyních, kterých jsem se dotýkal rád. Pravda, Sarah nebyla tak lákavá jako Rebecah. Nikdo nemohl být tak svůdný jako Rebecah, a to i navzdory tomu, že Rachel je její mladší sestra. Ale ani Rachel už nebyla žádná malá holka a nyní byla v mé posteli a tak blízko, že jsem cítil její dech na tváři. A měkké teplé lákavé tělo…

Její dotek mi však něco připomněl: „Chodíš sem často a hladíš mě ve vlasech. Je to tak?“ Ztěžka polkla a nervózně přikývla. „Taky jsem dnes chtěl společnost,“ usmál jsem se a více se k ní přitiskl.

„Nechtěla jsem vás vzbudit,“ pronesla kajícně.

„Nespal jsem. Nemůžu totiž spát. Ale ty bys mi s tím mohla pomoci.“

„Já?“ ptala se zmateně, podvolila se mému tlaku a roztáhla nohy. Nepotřeboval jsem její nahotu vidět, stačilo mi ji cítit pod tenkou vrstvou šatů, co měla na sobě.

Když jsem se jí dostal pod sukni, vykřikla. Rukou jsem jí zacpal ústa: „Buď zticha! Jestli tě otec uslyší, víš, co tě čeká.“ Slova jsem ze sebe popuzeně vyrážel v rytmu přírazů. Jediné co mě udivilo, že její už tak vytřeštěné oči se ještě rozšířily. Bylo mi jedno, jak asi musí být jasná noc, když jsou její oči ve tmě vůbec vidět. Vlastně jsem si ani téměř nevšiml neznámého odporu, který jsem při vstupu do ní pocítil. Nejspíš o nic nešlo, když to bylo hned pryč. Všechno šlo stranou. Všechno mi bylo jedno kromě toho pocitu úlevy, který brzy nastal, a pak jsem se spokojeně svalil vedle ní. Konečně jsem mohl spokojeně zavřít oči.

҉     ҉     ҉

Ráno jsem přemýšlel, kdy vlastně Rachel odešla. Usnul jsem rychle a jak vidno, spal jsem  tvrdě. Vstal jsem a protáhl se. Něco divného jsem zahlédl koutkem oka, a tak jsem se otočil zpátky k posteli. Na bílém lůžku byla velká rudá skvrna. Rychle jsem se dotkl svého roztrženého rtu, ale rána se mi nezdála tak velká, že by mohla udělat tolik nepořádku. Pokrčil jsem nad tím rameny a raději se spěchal připravit na snídani. Byl jsem si jist, že rodiče na mě již čekají a po včerejšku otcova nálada bude ještě méně příjemná než kdykoli předtím.

Nemýlil jsem se. Matka mě jako vždy přivítala s vřelým úsměvem, ale od otce mě místo odpovědi na pozdrav čekal jen přísný pohled. Navíc Jonah nebyl jediný, kdo měl dnes ráno špatnou náladu.

Jako vždy nás obsluhovala Rebecah. Vždy pro mě měla alespoň úsměv nebo nějaké hezké slovíčko, které mi zašeptala tak, aby to rodiče neslyšeli, a mně to vždy zvedlo náladu. Když se pán domu tvářil jako dnes, většinou se mi to o to víc snažila zpříjemnit, ale zřejmě se i ona nakazila podmračeným výrazem starého Whitlocka. Mrzelo mě to a přemýšlel jsem, co by toho mohlo být příčinou. Že by něco s Mosesem? Ta představa mi vyvolala úsměv, který jsem se snažil potlačit. Budu muset za ní zajít hned, jak to bude možné, a zeptat se.

„Jaspere, nemám dnes ráno dostatek času, abych jej s tebou ztrácel. Možná odpoledne bych se mohl podívat, zda dokážeš vůbec udržet šavli v ruce. Do té doby se ani nepřiblížíš k té prašivé klisně,“ promluvil konečně otec.

„Aféra není žádná prašivá klisna,“ zavrčel jsem podrážděně a zbytky dobré nálady byly pryč.

„Jak se zdá, kromě slušné výchovy jsme zanedbali i tvé vzdělání ohledně výběru koní,“ odfrkl si Jonah znechuceně. „Nic naplat, pokud je možná vůbec nějaká náprava, bude muset počkat, až se odpoledne vrátím. Teď běž do svého pokoje.“

Nemusel mi to ani říkat. Sám jsem se už zvedal k odchodu, protože jsem dál nechtěl poslouchat, jak se o mé kobylce vyjadřuje s takovým despektem. Copak rychlost a mládí je to nejdůležitější? Znal jsem Aféru od dětství a vždycky mě poslouchala, ať jsem po ní chtěl sebevětší nerozvážnost. Když jsem na ní seděl, měl jsem pocit, že naše tělo je jedno a ona poslouchá ne podle mých příkazů, ale myšlenek. To on nemohl o žádném ze svých hřebců říct. Ten, kterého si s velkou slávou koupil před pár lety, byl silný, to ano, ale rozhodně nebyl duší jeho. Jonah se mohl chlubit, že je jeho majitel, protože ho koupil a po dlouhých týdnech i částečně zkrotil, přesto pro něj byl stále moc divoký. Dal mu jméno Blesk, protože jeho pohyby byly tak nečekaně rychlé, že se daly jen ztěžka postřehnout. Když se otec nechtěl chlubit krásou svého vraníka před sousedy či hosty, raději dal přednost jinému koni.

Proti své vůli jsem poslechl a ukryl jsem se ve svém pokoji. Celou dobu jsem ale stál u okna a čekal na okamžik, kdy můj věznitel opustí dům.

Sotva se tak konečně stalo, počkal jsem tak dlouho, co si mohl dojít pro koně a odjet. Abych si byl jistý, že se s ním nepotkám, pro jistotu jsem počítal do tisíce. Bylo to otravně dlouhé, ale za tu jistotu mi to stálo. Když jsem konečně dopočítal, zamířil jsem ke dveřím, jenže jsem ani nestihl sáhnout po klice a ony se samy otevřely.

„Honey, snad jsi nechtěl odejít?“ Matka mi zatarasila cestu. To by mi tak nevadilo, kdyby se na mě nedívala ztrápeným pohledem. Neměl jsem rád, když se takhle tvářila.

Svěsil jsem hlavu a rezignovaně ji pustil dovnitř.

„Proč otce stále provokuješ? Víš přeci, jaký je a na jaké způsoby si potrpí. Chce, abys byl silný a pevný ve svých zásadách a…“

„Chce, abych byl jako on,“ skočil jsem jí do řeči. „Abych myslel jako on, cítil jako on a přitom ho ještě bez námitek poslouchal. Nesnesu to.“

„Ani netušíš, jak moc jsi mu podobný,“ usmála se blahosklonně a pohlazením mi dala vlasy z obličeje.

„To není pravda,“ osopil jsem se na ni. „Nikdy nebudu tak krutý a bezcitný jako on.“

„Vše, co dělá, dělá z lásky k nám a k našemu domovu.“

„Spíš z lásky k sobě a majetku.“

„Přestaň s tím a nebuď nevděčný. Jen tvému otci vděčíme za to, čím jsme a jak dobře žijeme. Je k nám velkorysý, vždyť jak často ti přiveze nějakou novou knihu? Nebuď k němu nespravedlivý.“

„Přivíráš oči před nedostatky těch, které miluješ,“ obvinil jsem ji.

Otevřela pusu k námitce, ale hned ji zase zavřela. Přešla k oknu, u kterého jsem ještě před chvíli stál, a povzdechla si. „Snad máš pravdu,“ pronesla. „Přála bych si, abys mě jednou pochopil. Našel si dívku, která tě bude milovat a ty budeš milovat ji a měli jste spolu kupu dětí. A pak zjistíš, jak složité je někoho milovat a zároveň respektovat jeho přání.“ Zhluboka si vzdechla a s nostalgickým úsměvem se ke mně otočila. Nevěděl jsem, co na to říct. Věděl jsem, že se jednoho dne budu muset oženit, ale neznal jsem žádné vhodné dívky. A ty věci, o kterých mluvila, mi přišly jako vzdálený svět na rozdíl od skutečných žen, které mě obklopovaly.

Najednou jsem byl v pokušení svěřit se jí se svým tajemstvím. Vždy jsem jí všechno říkal až do doby, kdy začaly mé noční návštěvy kuchyně. Už jsem se nadechoval, abych jí řekl o Sarah, ale ona pokračovala: „Když někoho milujeme, milujeme jej bez výhrad, a to i s jeho chybami. Možná jsem šťastná jen díky této slepotě, o které mluvíš, ale jsem snad špatná proto, že ti vše dovolím, dokud je otec pryč, a prosím tě, abys dodržel jeho přání, dokud je doma?“

„Ma, ty nejsi špatná,“ přistoupil jsem k ní. Zaplavil mě pocit viny s takovou silou, že jsem sotva kajícně pronesl:„Ty jsi ta nejlepší.“

Usmála se a pevně mě objala.

„Kdy se vrátí?“ zašeptal jsem jí do ucha, jako by nás někdo mohl slyšet.

„Nejspíš až na večeři. Proč?“

Kvapně jsem ji pustil a zamířil zpátky ke dveřím a v rychlosti zavolal: „Budu zpátky dřív než on.“

„Honey,“ zavolala za mnou nešťastně.

҉     ҉     ҉

„Co tady děláš?“ vyčetla mi Rebecah, sotva za mnou vešla do stájí. „Otec ti zakázal sem chodit.“

„Odjel,“ pokrčil jsem rameny a usmál se na ni. „Jonathanovi zase není dobře?“

„Leží s horkostí ve své posteli a ty bys měl možná následovat jeho příklad.“

„Proč? Ty otci přece neřekneš, že jsem tady.“

„A proč myslíš?“ přistoupila ke mně s nakvašeným výrazem. „Třeba by ti prospělo, aby tě otec trochu propleskl.“

„Žertuješ?“ zasmál jsem se. „Není důvod, aby mi kazil den ještě víc.“ Stále mě sledovala s vyčítavým pohledem, a proto i já změnil přístup k věci: „Nevím, proč bys mi chtěla škodit, když je doma. Máš teď sice Mosese zpátky, ale až se otec se svým jediným gramotným otrokem rozhodne vydat zase na cesty, přijdeš za mnou.“

„Za tebou bych nešla, ani kdybys byl jediný mužský na celým světě,“ vyprskla na mě. „Myslíš si, že když jsi pánem otroků, můžeš si dělat, co se ti zachce? Na nikoho se neohlížet? To se ale mýlíš, mládenečku,“ začala na mě ječet a nebezpečně se přibližovat. Nechápal jsem, co se děje, a o krok ustoupil. „I my máme svoji hrdost, slyšíš? I černá holka je slušná, čeká na své poprvé až po svatbě.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem těch kroků kamsi dozadu udělal víc, nežli jsem tušil, o cosi jsem zakopl a tvrdě dosedl na balík slámy, ze kterého jsem se začal neohrabaně zvedat.

„Jaká svatba?“ zamumlal jsem.

„Neměl jsi na ni co šahat. Rachel je hloupá holka, kterou pobláznily tvoje medový vlasy, ale sladké slovíčko od tebe nikdy neslyšela. A jen máš příležitost, tak ji zatáhneš k sobě do postele, ty bílá špíno,“ začala mě tlouct pěstmi do hrudi a já nebyl ani schopný se bránit, jak ke mně pomalu s děsivou jistotou začala doléhat její slova a nářek.

„Beco, co se děje? Přestaň,“ zachroptěl kdosi kousek od nás, ale ona ani já jsme mu nevěnovali pozornost.

„To jsem nechtěl… Nevěděl jsem… Nenapadlo mě…“ plácal jsem a ani pořádně nevěděl co, podobně jako jsem nejspíš na dnešek v noci netušil, co doopravdy dělám.

„Rebeco, přestaň s tím,“ snažil se ji kdosi odtáhnout, ale byl na muže podivně slabý. „Co to do tebe vjelo?“

„Nech mě, Jonathane,“ zaječela. „Kdybys věděl, co provedl, přerazil bys mu všechny kosti v těle.“

„Jasperovi?“ podivil se kamarád a nepatrně se zapotácel, jak byl zesláblý nemocí. Sice byl stále o něco vyšší nežli já, ale jak se mu v posledních letech stále vracela horkost, zdál se být tak nějak… křehčí. Stále jsme spolu trávili dost času, ale na mušketýry jsme si už dávno nehráli. Přitom, jak se začínal ztrácet, jsem neměl chuť s ním poměřovat síly jako dřív.

Jonathan se na mě podíval a já měl pocit, že bych se nejraději propadl do země. Je to tak dávno, a přesto jsem měl pocit, že mi to říkal včera: „Chtěl bych Rachel za ženu. Viděl jsi ji? Ona je ta nejhezčí holka na světě.“ Navzdory jeho přesvědčení mně nikdy nepřišla nijak zvlášť zajímavá. Ne do dnešní noci, kdy ke mně přišla v nevhodnou dobu.

„Odpusť,“ zašeptal jsem a doufal, že to postačí k tomu, abych neztratil jediného přítele.

„Já?“ ptal se, ale jeho údiv se ztratil v ženském křiku.

„Dnes v noci si vzal Rachel. Násilím ji zatáhl k sobě do postele jako ten nejodpornější bílej otrokář. Bez jejího svolení, bez…“

„Běž pryč, Rebecah,“ zasyčel jsem na ni. Teď tu neměla co dělat. Tohle bylo jen mezi mnou a Jonathanem.

„Co jsi udělal?“ obrátil se na mě a v očích se mu odráželo zmatení.

Snad tomu nechtěl věřit, ale byl to můj přítel a já ho nedokázal klamat: „Říká pravdu. Udělal jsem to, ale věř mi, nevěděl jsem, co vlastně dělám.“

„Co jsi udělal?“ zopakoval. Nejspíš nechtěl pochopit, co se doopravdy stalo, a tak jsem se musel doznat nejvýstižněji, jak to šlo, ale sám jsem netušil jak to zároveň říct šetrně.

Ztišil jsem hlas, jako bych tak mohl zabránit tomu, aby to slyšel: „Přišla dnes v noci do mé ložnice. Překvapila mě. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, že je to ona, dokud jsem ji nestáhl k sobě do postele a…“

„Rachel k tobě v noci přišla? Proč by to ksakru dělala?“

Aniž bych nad tím přemýšlel, samolibě jsem se usmál a řekl: „Nejspíš toužila po tom, co dostala?“

„Lžeš!“ zaječela Rebecah. „Ty odporný hade, ona by se ti nikdy nedala dobrovolně.“

„Nebránila se a já vlastně ani pořádně netušil, co dělám. To ona ke mně přišla,“ namítal jsem na svou obranu, ale Jonathan už začínal chápat.

Roztáhly se mu nozdry a přimhouřil oči. „Nevěděl jsi, co děláš?!“ zařval a dříve než jsem se na to stihl připravit, narazil do mě celou svou silou.

Jak se prát s někým, kdo je v právu a navíc ho každá rána, kterou dá, znatelně vysiluje? Sice jsem sketa, ale zbytky nějaké cti jsem si musel ponechat.

Z počátku jsem mu dovolil, aby mě bil bez toho, aniž bych se bránil. Zasloužil jsem si veškerou bolest, kterou mi jeho pěsti způsobily. Jenže Jonathan se zlobil, že mu to nechci vrátit a že bych se měl alespoň pokusit zachránit svoji hnusnou zrádcovskou kůži dřív, než mě umlátí k smrti. Řval na mě nadávky a u toho lapal po dechu. Nechtěl mi ublížit, ale zároveň nemohl jinak. Rozpřahoval se k další ráně, ale tentokrát minul. Místo toho rozrazil vrata stáje a padl na tvář.

Chtěl jsem mu pomoct vstát, ale on mě od sebe odehnal. Zopakoval jsem svůj pokus a zahrnul mě další salvou nadávek. Pokoušel jsem se mu domluvit, že si takhle jen ublíží, ale to se mu konečně podařilo vyškrábat na nohy a začal se napřahovat k další ráně. Zase zavrávoral, až upadl na kolena. A v tu chvíli nedaleko zařehtali koně, jak jejich páni prudce změnili směr a kvapem zamířili k nám. Těsně u nás se pod jejich kopyty zvedl oblak prachu. Přesto jsem poznal, kdo je jezdec a s hrůzou jsem polkl vyschlým hrdlem.

„Co se to tu k čertu děje?“ vykřikl můj otec.

„Jonathanovi není dobře a upadl,“ pokoušel jsem se mu vysvětlit a navzdory kamarádově nechuti jsem ho podepřel.

„Není mu dobře, ale stihl ti uštědřit pár tvrdých ran?“ odplivl si Jonah vztekle. Ani jsem se moc nedivil, že mi nechce věřit. Netušil jsem, jak přesně vypadám, ale bolelo mě snad celé tělo a krev mi tekla nejen z úst. „Zahoď toho otroka,“ přikázal mi a otočil se na svého společníka: „Jamesi, postarej se o toho negra.“

„Pane, prosím vás, to ne. Je slabý, zabijete ho,“ zanaříkala Rebecah, která až do teď jen přihlížela.

„Otče, prosím, nechte  Jonathana být. Byla to moje chyba. To já jsem…“

„Ticho,“ zavrčel Jonah nespokojeně, ale to už ke mně přistoupil náš předák a chtěl mi vzít kamaráda z rukou.

„Nepustím ho. Je to můj přítel,“ prohlásil jsem vzdorovitě.

„Přítel?“ vykřikl můj otec a seskočil s koně. Bezohledně vyrval chlapce z mého sevření a s odporem se na něj podíval. „Je to otrok. Ne přítel,“ s těmi slovy ho strčil do Jamesových rukou a znechuceně si otřel ruce do kalhot.

„Jen hlupák se může přátelit s negry. Hlupák nebo slaboch. Co jsi vlastně dělal venku, když na mě máš čekat v domě?“

Zatínal jsem pěsti a horečně přemýšlel, jak Jonathana dostat co nejdál od Jamese. Nic mě však nenapadalo.

„Jaspere Whitlocku, čekám na vysvětlení.“

„Chtěl jsem se projet na Aféře.“ Sotva jsem to dořekl, na bolavé tváři mi přistála facka.

„Rebecah, podej mi pušku a ty jdi do svého pokoje.“

„Proč?“ vyděšeně jsem sledoval, jak mu služka podává zbraň, kterou měl připnutou k sedlu. Když ji sevřel v rukách, bez mrknutí oka zamířil do stáje.

„Co chceš dělat? Počkej?“ snažil jsem se běžet za ním, ale bolela mě noha z nějakého pádu či kopnutí, ani nevím, bylo mi to jedno. Štvalo mě, že jsem pomalý a nemohu s ním držet krok ani ho pořádně dohnat.

„Stůj!“ křičel jsem na něj a blížil se k němu, jak nejrychleji to šlo. Jenže to bylo moc pomalu. „To nesmíš. Nedělej to! Nééé!“

Až když výstřel dozněl a ozval se tlumený zvuk padajícího koně k zemi, konečně se  na mě otočil: „Jen slaboch dává přednost negrům a starým klisnám. Je na čase, abys byl pořádný chlap. A teď běž do svého pokoje.“ 

҉     ҉     ҉

Vběhl jsem do své ložnice a práskl za sebou dveřmi, o které jsem se pak opřel, a snažil se zadržet vzlyky. Nešťastně jsem se rozhlížel po pokoji, jako bych cosi hledal. A pak jsem to spatřil hned po své levici, kde se na mě škodolibě usmívala čistě ustlaná postel. Váhavým krokem jsem k ní přistoupil. To nové povlečení mě dráždilo. Vzteky jsem ho strhl na zem a zoufale zakřičel a zhroutil se za ním. Konečně mi to došlo v celé své děsivé podobě i navzdory tomu, že krvavý důkaz toho, co jsem provedl Rachel, je pryč.

Rozbrečel jsem se a špinavou tvář si začal utírat do té neposkvrněné nádhery. Zase jsem ji pošpinil, ale teď ta krev byla doopravdy moje. Jak jsem byl hloupý. Myslel jsem si, že všechny otrokyně jsou stejné. Všechny ty ženy, které vlastní můj otec, jsou přeci k mání.

Znechuceně jsem se otřásl, když jsem si uvědomil pravdivost matčiných slov, jsem svému otci podobný víc, než si uvědomuji.

Jsem syn pána domu, syn otrokáře, který vlastní černé lidi. Pro Jonaha nemají větší hodnotu než zvířata. Ale já mezi nimi našel přítele, jediného opravdového přítele, kterého jsem měl, a zradil jsem ho. Sarah mi otevřela svět, o kterém jsem neměl ani tušení. Líbil se mi, ale teprve s Rebecah jsem mu propadl. A když se na chvilku přede mnou zavřely dveře rozkoše, rozhodl jsem si ji vzít tam, kde se ve své nevinnosti nabídla dívka, která o něm neměla ani tušení.

To já jsem se stal zvířetem. Já bílý otrokář jsem zradil nejen Jonathanovu důvěru, ale i důvěru matky. Vždy mě vychovávala, abych byl pravý gentleman a choval se k ženám vybraně, a to bez rozdílu jejich původu. To matka měla slitování, a to i navzdory veškerým otcovým snahám přivést ji k jeho přísnější verzi chápání světa.

V uších mi ještě hučel výstřel a před očima jsem stále viděl krvavou skvrnu, která byla vedle mojí milované kobylky.

Další krev.

Byla to cena za přátelství, které jsem zradil. Cena za hloupost, do které jsem se vrhl po hlavě, aniž bych si uvědomoval její důsledky.

Sarah pro mě nikdy nebyla lákavá, dokud mi neukázala, co ženy dovedou. Tenkrát jsem z toho měl spíš strach, ale věděl jsem, jak otec nenávidí, když jsem ve společnosti negrů. Tak označoval lidi, se kterými jsem se přátelil, kteří mě krmili a pomáhali mě vychovávat. Pomstil jsem se mu dokonale. Násilím jsem si vzal Rachel. Tak dokonale jsem se pomstil Jonahovi, až jsem se mu stal podobným.

Roztrhl jsem kus látky, který jsem ještě držel v rukách.

K čertu s tím! Zase jsem zničil něco, co bylo nevinné a neposkvrněné.

A v tom se ozval děsivý zvuk – rány biče.

҉     ҉     ҉

Slaboch.

Zoufalec.

A… vyděděnec. Tím jsem se stal.

Už nikdy se nedokážu podívat do očí matce. Už nikdy nebudu moci přijít za Sarah nebo Rebecou. Nikdy se neprojedu na Aféře a hlavně, už nikdy nebudu moci mluvit s Jonathanem a poprosit ho o odpuštění.

Neztratil jsem všechny síly, vlastně jsem ani neměl kdy o ně přijít. Jen jsem byl pomlácený a fyzická bolest se mi najednou zdála titěrná. Jenže moje síly by nestačily na Jonaha a Jamese. Nedokázal bych je přemoci oba najednou a vysvobodit tak Jonathana z pout. A i kdyby se mi to povedlo, už bych mu nestihl pomoci k útěku. I za ten by ho čekal stejný úděl jako teď, smrt.

Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, zda je lepší umírat pod bičem anebo na oprátce. Rvalo mě to na kusy. Přicházím o přítele a ještě navíc svou vlastní vinou. To já jsem zpečetil jeho osud. Kdybych se nedotkl dívky, kterou miloval, nic by se mu nestalo. Kdybych chápal hloubku jeho citů… Jenže já miloval jen matku.

Pobídl jsem černého hřebce k větší rychlosti.

Muž má milovat ženu, kterou si vybírá. Tak mě to matka učila. Jenže mě si vybraly ženy. Nevadilo mi to, naopak se mi to líbilo.

Další známka slabosti.

„Jeď, Blesku,“ zařval jsem a ještě víc ho pobídl ostruhami. Věděl jsem, že snad rychleji už ani jet nemůžeme, ale bylo mi to málo. Chtěl jsem daleko, co nejdál od Jonaha Whitlocka. Chtěl, abych se po něm stal pánem velkého panství. Chtěl ze mě prý dostat jen to nejlepší, ale opak se stal pravdou.

Musel jsem pryč. Pryč z místa, kde jsem se stal otrokem svého osudu.

Řítil jsem se do tmy a možná, že i skutečná bouře by byla proti mému koni pomalá, ale mně to nestačilo. Potřeboval jsem víc šlehání větru ve tváři. Víc bolesti ze zaťatých končetin, jimiž jsem Bleska pobízel. Víc vlastního sebebičování! I tak ho bylo žalostně málo. To Jonathan… 

҉     ҉     ҉

„Pěknej hřebeček,“ řekl kdosi uznale.

„Nejspíš ho ukradl. Měli bychom ho odvést na nejbližší usedlost. Podívejte, jak vypadá,“ pohoršoval se jiný.

„Ale no tak, Johne, nevypadal jsem o nic líp, než jste mě vzali s sebou.“ Ten třetí byl chlapec, ale zněl tak nějak dospěle.

Nebyl jsem si pořádně jistý, o čem mluví. Všechno mě hrozně bolelo a v hlavě jsem měl snad tisíce střepů. V noci jsem nechtěl nikde zastavit, a tak jsem nejspíš usnul v sedle a po čase se svalil na zem. Na kůži jsem cítil zaschlý pot a špínu, na kterou jsem nebyl zvyklý.

Teď už slunce muselo být vysoko na obloze, a tak jsem si  rukou zakryl tvář a pokusil se zamžourat na nečekané společníky.

„Brý ránko,“ usmál se na mě asi osmiletý kluk.

„Nevypadáš na zloděje. Spíš na někoho, kdo se dostal ve špatnou dobu na špatný místo,“ mhouřil na mě oči vysoký světlovlasý muž. Možná byl jen o pár let starší než já, ale přes sluníčko jsem mu pořádně neviděl do obličeje.

„To nemůžeš vědět, Metthew,“ ozval se John, ale navzdory antipatii, kterou ke mně určitě cítil, se ke mně sehnul, aby mi ošetřil rány. Byl téměř stejně hubený jako já, ale byl určitě dospělý. Nebo tak možná vypadal díky tmavým vlasům a černému oděvu?

„Poslední whisky a ty ji plýtváš na zloděje?“ divil se Metthew.

„Nejsem zloděj,“ ohradil jsem se a pak sykl bolestí.

„Možná ne. Ale řekni, jak dopadl ten, co tě tak zřídil?“ vyzvídal ten malý a na mě se upřely tři páry zvědavých očí.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť, Alice 3. Rachel: