Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpustíš mi? 12. kapitola

07.10.2010 (11:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2555×

Otočí se za hlasem a při tom gestu přivře oči. Věděla, že dřív nebo později tohle přijde. Věděla, že tomuhle se nevyhne, vděčná, že její lidská podstata už není, že ji nemůže zradit bijící srdce, červeň ve tváři.

„Edwarde…“ řekne s jistou kapitulací, musí se to vyřešit, tento rozhovor, který bude následovat je rozhodující. Jak pro ni, tak pro mladíka stojícího nerozhodně opodál. Edward se zhluboka nadechne, pomalu přejde k Belle, posadí se naproti ní dostatečné daleko, aby se jí nijak nedotkl. Dívá se jí do očí, Bella mu pohled opětuje, v duši ale cítí neklid. Ví, že kdyby byla člověk, srdce by se rozbušilo šílenou rychlostí a červeň by se jí nahnala do tváří. Nic neříká, čeká, až začne Edward sám, až jí vysvětlí, proč ji opustil, proč ji přestal milovat.

„Bello… já…“ zarazí se Edward, hledí na dívku před sebou, na tu, jenž nikdy nepřestal milovat, na tu, jenž vždy viděl místo hvězd, když noc co noc ležel na zemi a hleděl na nebe, její tvář se mu nikdy nevymazala z paměti. Nikdy se nevymaže.
Bella čeká, jeho hlas, jeho nerozhodnost, váhání a ticho ji ničí, jako by nevěděl co říct, jak začít.

„Edwarde, proč jsi mě opustil?“ zeptá se jej sama, hledí mu do zlatých očí, neucukne pohledem. Ač kdyby byla člověk, jistě by sklopila pohled k zemi. Její tvář by byla rudá a srdce by zběsile tlouklo, strach z odpovědi, z pravdy by ji ochromil. Chlapec sebou lehce cukne, zavrtá pohled do jejích rudých oči, které začínají mít zlaté žilkování.

„Opustil jsem tě, abych tě ochránil…“ zarazí se, zhluboka se nadechne a zavrtí hlavou nad tou absurditou, kterou právě vyřkl. Bella nakloní hlavu ke straně.„Opustil jsem tě kvůli tomu, abys byla člověk, abys měla šanci na normální lidský, šťastný život…“ zašeptá Edward tiše, normální smrtelník by jej jistě nemohl slyšet. Bella jen s vytřeštěným pohledem zírá na Edwarda, než se začne hystericky smát.

„Tomu říkám ironie, abych měla šťastný lidský život…“ vymáčkne ze sebe Bella, Edward na ni hledí. Ví, že má pravdu, že ona opravdu šťastná nebyla.

„Ale to neznamená, že jsem tě přestal milovat,“ začne potichu Edward v dalších slovech, Bella vytřeští oči, její smích okamžitě utichne.

„Ale… ale tvrdil jsi…“ zavrtí hlavou, zavře oči, před očima se jí mihne vzpomínka, jak ji opouští, jak jí tvrdí, že ji nemiloval, že ji nikdy nemiloval.
Edward se k ní zlehka nahne, jen opatrně a hledí jí do očí, do těch, které jej učarovaly, které byly a stále jsou plné tichých tajemství.

„Lhal jsem ti, doufal jsem, že tak to bude lepší. Lhal jsem ti, abys na mě zapomněla, lhal jsem ti, abys byla šťastná.“ Vydechne jí do tváře. „Vím, že jsem ten největší pitomec pod sluncem, trápili jsme se oba dva, já se každý měsíc držel, abych se nevrátil. Nežil jsem, přežíval jsem a jen vzpomínal na tebe, na tvou tvář…“ aniž by si to uvědomil, zlehka Belle přejede prstem po lícní kosti.

Bella se ani nehne, nedá na sobě znát, co udělal jeho dotek s jejím tělem, vděčná za to, že jí tělo nemůže zradit, opětuje Edwardův pohled, v tom jejím není nic jen prázdnota, jako by své emoce uzamkla do sebe a nedávala je nijak najevo.

„Edwarde…“ začne pomalu Bella, „myslíš, že tohle stačí? Že to stačí na to, abych zapomněla na těch deset let, kdy jsem se snažila přežívat, ale nakonec jsem skončila v blázinci?“ zavrtí hlavou.

„Nemyslím si to. Vím, že mě nejspíš nenávidíš, ale prostě…“ řekne Edward hned, jakmile může a skloní hlavu k zemi. „Prosím, můžeš mi někdy odpustit?“ pozvedne oči k Belle a propaluje ji láskyplným pohledem. Bella jen tiše zavrčí.

„Nevím, zda ti někdy odpustím. Nedokážu na to zapomenout, a nedívej se tak na mě!“ přikáže mu nahněvaně. „Jdi, prosím, nech mě o samotě…“ řekne, když zavře oči a zhluboka se nadechne. Edward ji poslechne, ale nejdřív, aniž by se mohl zastavit, ji pohladí ve vlasech a zmizí v lese.

Alice společně s ostatními mizí na hřiště, už v dálce je slyšet burácení hromů.
„Alice, ty jseš dobrá rosnička, co?“ zazubí se Dean, když se zastaví na hřišti, které by potřebovalo dát do kupy.

„No jasně, a teď vidím, že to stejně váš tým projede…“ ušklíbne se na Deana. Ten se zatváří ublíženě.

„Jak tohle můžete...“ nestačí doříct větu a Alice mu do ní skočí.
„…snášet,“ mrkne na Deana a ten jen tiše zavrčí, Emm jej poplácá po rameni.

„No jo, normálka, zvykej si…“ řekne Emm truchlivým hlasem. Na obloze se ozve hromová rána a Emmett ihned pookřeje.

„No konečně, jdeme hrát!“ zavelí a ostatní jej se smíchem poslechnou.
Edward se připojuje k rodině, Alice se na něj jen lehce pousměje.

„To bude dobré, uvidíš…“ pošle mu povzbudivě a mrkne na něj. Hra je v plném proudu, pro smrtelníka jsou hráči skoro neviditelní, jakou rychlostí obíhají hřiště. Alice zamžourá do dálky a překvapeně vydechne.

„Co se děje, Alice?“ zeptá se jí Jasper společně s Edwardem.

„Já nic nevidím, budoucnost zmizela,“ ostatní jen překvapeně zamrkají, v tu chvíli Edward zavrčí.

„Vlci…“ zodpoví otázku, kterou nikdo nevyřkl nahlas, ale všem se mihla v myšlenkách.

Alice se chytne za hlavu.

„Bože… to je na nic, jsem úplně slepá…“ postěžuje si Jasperovi, který ji konejšivě objímá. Hra ustala a všichni upíři se přimkli k sobě.

„Edwarde, co chtějí? Kolik jich je?“ Pošle svému synovi Carlisle.

„Je jich pět. A co chtějí? Nevím, zavětřili náš pach a jdou po nás…“ odpovídá Edward rychle tak, aby ho slyšela jen jeho rodina.

„Jsou to ti samí co minule?“ Další otázka prolétne Carlisleovi v hlavě, Edward zavrtí hlavou.

Na mýtině, kde stojí skupina upírů, se objeví pět mohutných vlků s vrčením. Edward se zaměří na myšlenky toho velkého hnědého vlka.

„Jste zpátky na trvalo?“ zeptá se jej s autoritou alfa samce.

„Ptají se, zda tu budeme sídlit,“ zopakuje Edward, Carlisleovi, ten předstoupí o krok vpřed.

„Ne, jen tak na měsíc, nechceme zde trvale žít. Ani to není možné…“ zodpoví Carlisle s autoritou, kterou získal svým lidským přístupem ke všemu živému.

Vlci zavrčí.

„Proč jste se vrátili?“ další myšlenka se promítne Jakeovi v hlavě.

„Soukromé důvody,“ zodpoví Edward, Jakeovy myšlenky jej dráždí. Ví, kdo to je, zná jej, pamatuje si na něj, na jeho pobuřující myšlenky na jeho Bellu.

„Bella sedí na kamenné lavičce, za ní se objeví mladík s dlouhými černými vlasy.

„Bello…“ ozve se jeho hlas, Bella se otočí se širokým úsměvem.

„Jaku, máš tu rande?“ zeptá se jej dívka v modrých šatech přívětivě, Jake se jen ušklíbne a nesouhlasně zavrtí hlavou.

„Ne, můj táta mi zaplatil, abych ti vyřídil vzkaz,“ odpoví jí. Bella se zamračí a čeká, co z mladíka vypadne. Ten se zhluboka nadechne. „Bello, chce, aby ses rozešla se svým přítelem…“ Nesměle se usměje a je na něm vidět, že je mu to nepříjemné, ale i přes odpor, který k tomuto „poslání“ cítí, nedokáže připustit, že i on by si přál, aby byla volná, aby ji mohl mít pro sebe…"

Vlci zavrčí jako jeden, hrom, který právě udeřil společně s bleskem, vytváří nebezpečnou atmosféru. 
Bella vstane, rozhodnutá se nevyhýbat Edwardovi. Mohli by být přáteli, ví, že to bude těžké, ale přeci jen by to mohli zvládnout, a kdo ví, co se přihodí časem. Běží na hřiště, nebojí se, že by je nenašla, její nos jí povede. Doběhne na hřiště a zastaví se v půli kroku, vytřeštěně se dívá na Jaka.

„Jacobe…“ vydechne překvapeně…

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpustíš mi? 12. kapitola: