Ehm... takže jsem dostala nápad na novou věc... tak jsem vám sepsala prolog... O čem bude povídka? Deset let poté, co Edward opustil Bellu... Takže jak název vypovídá... Asi tušíte, zatím sama nevím, jakým směrem se budeme odvíjet, takže kdyby jste zanechali dojmy, tak se nikdo zlobit nebude. :-)
17.09.2010 (18:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2763×
Seděla na lavičce, dívala se do dáli, na tváři zmučený výraz, oči nepřítomné a plné bolesti. Tolik času uběhlo od toho osudného dne, kdy jí ublížil, kdy jí řekl sbohem. Je tomu deset let, kdy láska, ta pravá a osudová, zmizela z jejího života. Deset let plné bolesti a utrpení.
Sedí na lavičce, dívá se do dáli, myšlenkami v minulosti, ve vzpomínkách je šťastná.
„Slečno Swan, máte návštěvu.“ Vyruší ji ze vzpomínání sestřička. Podívá se na ni prázdným pohledem, jako pokaždé jen nepřítomně přikývne. Nevrací se do reality, která je pro ni tolik bolestivá, opět stočí svůj prázdný pohled na místo, na které se dívala.
„Bello...“ Ozve se vedle jejího ucha sametový hlas, srdce se jí rozbuší, oči se jí zalijí slzami. Tolik si přála slyšet ten hlas, tolik si přála spatřit tu nejkrásnější tvář, neotočí se, dál hledí do dáli, přesvědčujíc sama sebe, že je to jen sen.
„Bello, slyšíš mě?“ Opět se ozve ten krásný hlas, tiše se rozpláče.
„Proč, proč mi nedáš konečně pokoj? Proč konečně neskončí tohle utrpení!“ vykřikne a podívá se na nově příchozí osobu.
„Holčičko moje…“ řekne otcův hlas a obejme ji pevně kolem ramen, přitáhne si ji k sobě a v objetí ji konejší. Ale ona nevnímá teplo vycházející z jejího otce, nevnímá nic, jen bolest a žal nad ztrátou milované bytosti.
Otec odchází, nepoznán, zastaví se u ošetřujícího lékaře.
„Doufal jsem…“ nedořekne větu, zlomí se mu hlas. Lékař sleduje zlomeného muže s tichým povzdechem.
„Je mi líto, pane Swane, ale je absolutně apatická, léky, které jí podáváme sice tiší záchvaty zuřivosti a pocit beznaděje, který cítí, dokonce klidněji spí, ale…“ zavrtí smutně lékař hlavou a hledí na náčelníka policie ve městě Forks, ten si jen promne kořen nosu.
„Na shledanou,“ rozloučí se bez naděje na světlejší zítřek pro svou jedinou dceru, která tolik trpí a on není schopen jakkoliv jí pomoc.
Přesuneme se do jiného města, ba dokonce na jiný kontinent, díváme se na velký dům na Anglickém venkově, obklopen lesem. V jednom temném pokoji, kde jsou okna zatažena těžkými závěsy, leží postava na pohovce. Je absolutně nehybná, ani hrudník se jí nenadouvá nad náporem vzduchu, který vniká do plic. Nepotřebuje vzduch, nepotřebuje spánek, který by teď tak uvítal.
„Edwarde…“ pronese krásný melodický hlas, který zní jako zvonkohra. Vedle postavy klečí malé drobné stvoření, tolik podobné elfce.
„Krucinál, ty jeden paličatej, umíněnej blbče,“ zavrčí ono stvoření. „Fajn, jak si přeješ,“ odfrkne si a zadívá se na bratrovu tvář v soustředění.
„Alice…“ vykřikne zmučeně postava, do teď ležící se zavřenýma očima. Oči má dokořán, v nich ukrutná bolest. „Nech toho, neukazuj mi to,“ vykřikne zmučeně, kdyby mohl plakat, prosil by ji na kolena, aby jej dál nemučila. Ale ona nepřestává, ponořuje se dál do vzpomínek. Edward zaúpí, rychlým pohybem vyskočí z okna a zmizí v lese.
„Blbec,“ uleví si Alice, stavějíc se na nohy.
„Netrap jej konečně, copak nevidíš, jak jej to ničí?“ vyřkne její adoptivní matka z dolního patra, jako by slyšela, co se odehrálo v temném pokoji.
„Může si za to sám, nevěří mým vizím…“ postěžuje si Alice, obejmou ji bledé paže, přitáhnou si ji k sobě.
„Alice, jedu s tebou,“ řekne láska její věčnosti a políbí Alice na krk. „Je to z velké části i moje chyba,“ povzdechne si Jasper.
„Ne není, kolikrát ti mám opakovat, že by ji Edward dřív nebo později stejně opustil,“ usměje se na něj a ruku v ruce sejdou schody.
„To není dobrý nápad, co když je Bells vdaná?“ zapochybuje Esmé, Alice rázně zavrtí hlavou.
„Copak mě nikdy neposloucháte?“ zavrčí naštvaně a vlítne do auta, Jasper jako stín se drží za ní, auto vyrazí směr nejbližší město, nejbližší letiště.
Na letišti jsou za hodinu, za další hodinu letí letadlo do Států. Alice sedí jako socha na lavičce, soustředěná a lehce nesvá, Jasper ji drží za ruku nic neříká, je jen s ní. Nastoupí oba do letadla.
„Alice…“ stiskne jí pevně ruku Jasper, normálnímu smrtelníkovi by jistě rozdrtil kosti, ale Alice je upír stejně jako on. Podívá se na něj nepřítomným pohledem, lehce se usměje, kývne hlavou a opět zaostří do dáli, do budoucnosti.
Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Odpustíš mi? - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!