Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odrazit se ode dna - 3. kapitola

15.02.2014 (07:00) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1520×

Člověk má občas pocit, že se cítí v bezpečí, jako v náručí své matky. Já, přestože jsem upír, mívám tento pocit v náručí hudby. Hodně jsem skládal, ale jen bezduché skladby, plné strojené upírské geniality. Když jsem ale tu noc po doprovodu Belly domů hrál na klavír, uvědomil jsem si, že moje hra je obohacená o její přítomnost. Cítil jsem ji v každém tónu, v každém akordu a souzvuku. Viděl jsem její nádherné oči, které mě donutily promluvit jako nějaký obyčejný mladý kluk a pozvat ji na další schůzku. Nechtělo se mi teď ale přemýšlet nad tím, že bych měl své city k ní utnout dříve, než bude pozdě. Ne, nechal jsem je proudit z mé mysli stejně, jako hudbu z klavíru.

Přestal jsem hrát až v tu chvíli, kdy Emmett s Jasperem naladili o patro výš televizi. Upřímně jsem ten nový přístroj nesnášel. V poslední době ho bylo všude plno, každý musel mít doma televizi, která vydávala ten odporný zrnivý zvuk. Jako upír jsem slyšel každé zakolísání zvuku, každou malou odchylku, která mi ale drala nervy jako žízeň v mém hrdle.

Žízeň. Měl bych jít na lov. Oblékl jsem si pár kousků vyřazeného oblečení, které Alice skládala na hromadu v přízemí. Vyšel jsem ven z domu a naskytl se mi pohled na pláně zelených lesů.
„Jdeš lovit?“ zaslechl jsem Jaspera z patra nade mnou.

„Jo,“ odpověděl jsem.

„Jdu s tebou,“ řekl, teď už stál vedle mě a spolu se mnou hleděl do lesa zahaleného rouškou noci.

„Tak pojďme.“

Běželi jsme lesem dobrých deset minut, dokud jsme nepřestali slyšet hluk města. Nechal jsem smysly divokého predátora, aby ovládly mou mysl. Zaslechl jsem přesně to, co jsem chtěl. Rozeběhl jsem se a za vteřinu byl o sto metrů dál. Držel jsem pumu v pevném sevření. Zvíře vypísklo a ochablo. Pohodil jsem jej na zem a bezcitně začal z pumy vysávat poslední doušky života. To mohlo pro dnešek stačit. Posadil jsem se na hliněnou zem a opět předal otěže nad mou myslí rozumném tvorovi, který se snažil predátora potlačit. S lidskou stránkou přišly opět vzpomínky na ni. Na její krásné oči, které na mě hleděly zpod řas, na omamné rysy její hebké tváře… V Jasperově hlavě jsem zachytil tázavé myšlenky. Nejspíš ze mě musel být zmatenější, než ostatní. Usmál jsem se. Vůbec nevěděl, co se se mnou děje.

„Já to taky nevím,“ odpověděl jsem mu.

„Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi zamilovaný. Nebo alespoň se tak cítíš,“ řekl opřený o kmen stromu kousek ode mě.

Zasmál jsem se. „Ne, zamilovaný nejsem. Spíš… zaujatý.“

„To mi vysvětli.“

„Víš, potkal jsem jednu dívku. Tedy lidskou. Potkal jsem ji už dřív. A najednou jsem se s ní setkal znovu. A já… já si k ní našel jakési pouto, ale nevím jaké…“

„Edwarde…“

„Já vím,“ přerušil jsem jeho námitku ještě dřív, než ji vyslovil. Jeho mysl to totiž vykřikovala už od začátku: Jestli mám nějaký vztah s člověkem, jakýkoliv vztah, je to k ničemu a v rámci celé rodiny bych ho měl co nejdříve utnout. „Neboj se. Mám to pod kontrolou.“

V Jasperově hlavě zazněly pochybnosti, které plynuly z mých pocitů vůči Belle. Tohle téma už jsem nechtěl dál rozebírat. Znal jsem se s ní sotva den. Bylo by zbytečné dělat z komára velblouda. Navíc, Belle jsem pomáhal jako doktor. Byla to má povinnost… Která ale končila jejím ošetřením a odběrem krve. Neměl jsem vyslechnout její příběh, neměl jsem ji zvát na večeři, neměl jsem si s ní domlouvat další schůzku.

Ale přeci jen ze setkání s ní jsem měl i dobrý pocit. Stále jsem před sebou viděl vděčnost, která se zračila v jejím obličeji, když jsme se loučili. Říkala přece, že ještě v Seattlu nemá žádné přátele. Bylo na ní vidět, že je sama.

Ano. Na krátkou dobu můžeme být přátelé. Budu si dávat pozor, aby to nezašlo moc daleko. Budu jí pomáhat vyrovnat se se vším, co přináší její nynější situace. A až se vyléčí a zvykne si na život takový, jaký má být, až si najde přátele, kterým na ní bude záležet, až si najde přítele a lásku… Potom se můžu z jejího života vytratit. Tiše jako upír, který utíká z místa činu. Zmizím.

Kdybych jen bylo tak jednoduché tu dívku nemít tolik rád. Když jsme se přivítali v jedenáct dopoledne u Green Lake parku, byl jsem z ní naprosto vedle. Zase jsem se cítil jako sedmnáctiletý kluk a ne jako půl století starý upír. Cítil jsem se vedle ní tak lidsky.

Měla jemné bílé šaty poseté drobnými květinkami a na hlavě slaměný klobouk se dvěma květinami, které ladily k jejím šatům.

„Přemýšlela jsem, že když jsi pozval tehdy na večeři mě, já pozvu dneska na oběd tebe,“ usmála se a ukázala na piknikový košík napěchovaný k prasknutí.

„Výborně. Taky pro tebe něco mám,“ usmál jsem se.

Oči se jí rozzářily jako malému dítěti. „Co to je?“

„Uvidíš po jídle,“ usmál jsem se a přebral nejméně pětikilový košík s jídlem do jedné ruky a druhou jí nabídl rámě.

Usadili jsme se na deku k jednomu z mnoha drobných jezírek v parku.

„Je škoda, že dneska není hezky,“ řekla smutně s pohledem na věčně šedou oblohu. Bylo ale teplo a okolní stromy kvetly pod náporem jara.

Já se na ni jen usmál, když vybalovala jídlo z košíku. Pro mě bylo všechno naprosto ideální. Jídla bylo opravdu hodně. Jen od pohledu jsem poznal, že vaření je její silná záliba. Pochopil jsem, že bych toho měl asi hodně sníst. Zapudil jsem myšlenky na to, jak ze sebe budu jídlo dostávat.

„Ještě před setměním mám pro tebe druhé překvapení,“ usmál jsem se.

„A to první?“ zeptala se tak, jak jsem očekával. Vytáhl jsem z kapsy krabičku s tabletkami.

„Tyhle by ti měly pomoct na anémii. Máš nedostatek železa. Jez je ráno a večer do vypotřebování. Mělo by se ti přilepšit. Pak vymyslíme dál, co s tebou.“

„Děkuju,“ řekla tiše, „ale… já ti je nebudu moct zaplatit.“ Pohledem provrtávala zem.

Najednou jsem pochopil. Jistěže už se snažila sehnat někde vzhledem ke svému vratkému zdravotnímu stavu nějakého lékaře, ale všechna vyšetření, hospitalizace, léky a speciální strava by pro ni byly jednoduše příliš drahé. Zapudil jsem myšlenky na to, co by se stalo, kdybych ji nepotkal. Stačilo by pár dnů a začala by omdlévat na ulici, čímž by se mohla vážně poranit nebo se udusit.

„Vem si je,“ přikázal jsem. „Nic mě nestály. Carlisle k nim má volný přístup.“

„Vážně ti nic nedlužím?“ zeptala se opatrně.

„Vážně nic. Teda až na svůj život,“ zasmál jsem se.

„Ha, ha,“ odvětila ironicky. „Takže co bylo to druhé překvapení?“ zeptala se.

Vytáhl jsem z kapsy dva lístky. Ani jsem nečekal, že její reakce bude tak ohromná. „Bože! To jsou lístky do kina! Já nebyla v kině snad od svých desíti! Na který film?“

„Který chceš. Tyhle lístky jsou na všechno,“ řekl jsem s úsměvem trochu překvapený nad její reakcí.

„Tak pojďme!“ vykřikla a začala házet zbytky jídla zpět do košíku.

Před kinem byla veliká cedule s nabídkou filmů a jejich promítacím časem. Místo hraných filmů se ale Bella dívala na pohádky od Walta Disneyho, které se staly po druhé světové jedny z nejoblíbenějších v Americe.

„Vybrala sis?“ zeptal jsem se.

„Sněhurka a sedm trpaslíků,“ usmála se a oči jí opět zářily, jako když jsem se jí zmínil o překvapení. Byla ale tak roztomilá, že jsem jí nemohl odpovědět jinak než úsměvem.

Bella celý film nesmírně prožívala. Byla celá napjatá, když si Sněhurka brala od zlé královny otrávené jablko a byla by si rozdrásala nehty prsty, když se do něj Sněhurka zakousla. Aby si ruce nerozškrábala do krve a já tím mohl přijít o své sebeovládání, položil jsem dlaň na její křečovité ruce. Bella ji pevně stiskla, ale já ji vůbec nezajímal. Řekl bych, že mou studenou ruku ani nevnímala. V očích se jí odrážel barevný děj na plátně. Když princ přišel ke Sněhurce, tak se celá napjatá rozkašlala v záchvatu dýchavičnosti. Nemohla přestat dobrou minutu. Lidé v kině se pohoršeně otáčeli. Nakonec jsem musel Bellu vzít za ramena a za slavnostní závěrečné hudby, kdy si princ odvážel Sněhurku na zámek, jsem já Bellu odváděl k východu. V předsálí jsem ji posadil na lavičku a čekal, než záchvat kašle nepřejde.

„Omlouvám se,“ vysoukala ze sebe, když už byla schopná se znovu nadechnout.

„To je dobré,“ chlácholil jsem ji. „Chceš jít na čerstvý vzduch?“

Bella pouze přikývla a snažila se ovládnout doznívající kašel.

Venku se opřela o zeď a poníženě si schovala obličej do dlaní. „Ach jo, já jsem taková nána… Kdybych ten film tak neprožívala, mohli bychom zůstat do konce.“

„To je v pořádku. Chceš jít ještě jednou?“

„Ne, hlavně jen to ne. Ještě bych tam udělala další hysterickou scénu,“ zasmála se. Něco s ní ale nebylo v pořádku. Zdála se bledší než obvykle a její smích byl podivně strojený.

„Radši bych tě měl doprovodit domů. Nevypadáš moc zdravě,“ řekl jsem se starostí v očích.

Bella nic nenamítala. Celou cestu byla potichu a křečovitě se držela mé paže. Evidentně jí bylo hodně špatně. Došli jsme až k jejímu domu.

„Děkuju, Edwarde, za večer a za všechno. Bylo to vážně úžasné,“ řekla a snažila se o velký úsměv. Vypadala ale ještě hůř. „Nahoru už dojdu sama.“

„To je vyloučeno, Bello. Nech mě tě doprovodit alespoň k bytu.“

Jen stroze přikývla.

Jak jsem čekal, nemohla vyjít schody. Striktně odmítala moje návrhy, že ji vezmu nahoru. Když se ale sotva na prvním patře začala sesouvat k zemi, vynesl jsem ji až do jejího pátého patra. Oči se jí přivíraly. Omdlévala. Vzal jsem klíče z její povolené dlaně a odemkl všechny zámky na dveřích do jejího bytu.

Uvnitř jsem jí sundal boty a položil ji na postel. Rychle jsem z piknikového košíku vytáhl tabletky a napustil vodu. Ještě stále byla trochu při vědomí. Do úst jsem jí vložil hned dvě tabletky a donutil ji je zapít vodou. Během chvíle se uklidnila. Léky zabraly. Poté upadla do spánku a pravidelně oddechovala. Říkal jsem si, že bych měl jít, ale ještě dobrou hodinu jsem seděl na kraji její postele a přesvědčoval se, že její tělo pracuje tak, jak má. Počítal jsem její tepovou frekvenci, sílu jejího srdce, počet nádechů a k tomu sledoval odstín její kůže. Když jsem se po hodině nehnutého sezení donutil vstát, neklidně se na posteli pohnula. Víčka jí zatřepotala a ona pootevřela oči.

„Edwarde…“

„Ano?“

„Co se stalo?“ zeptala se zmateně.

„To nic. Jen jsi omdlela. Klidně spi dál. Já už půjdu,“ řekl jsem a otáčel se k odchodu.

„N-ne! Teda… Nevadilo by ti tu se mnou ještě chvíli zůstat?“ zeptala se prosebně. Kdo by tohle mohl odmítnout, ten by neměl srdce. Vrátil jsem se k její posteli a posadil se na její okraj.

„Omlouvám se,“ řekla tiše. „Máš se mnou jenom starosti.“

„Některé starosti se mění v radosti. A teď už spi. Jsi vyčerpaná.“

Nenechala se dlouze pobízet a za minutu opět upadla do hlubokého spánku.

Většinu noci jsem se do ní vpíjel očima. Byla dokonale krásná. Po svém otci musela mnoho zdědit, jelikož vykazovala rysy té největší slovanské krásky. Měla souměrnou tvář, nádhernou linii lícních kostí a ty nejkrásnější rty, kterými občas jemně pohnula při nádechu. Její vlasy měly sytou kaštanovou barvu a dokonale doplňovaly kontrast její bezchybné pleti.

Vzpomněl jsem si na Jasperova slova: „Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi zamilovaný…“

S pocitem, který se dral z mého kamenného nitra na povrch, jsem si uvědomil tu pravdu.

Bella mi učarovala každým svým slovem a každou částí své nádherné bezbranné bytosti. Byl jsem do ní zamilovaný nekonečnou a oddanou láskou, kterou v sobě může unést jen upír.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odrazit se ode dna - 3. kapitola: