Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 11. kapitola

18.02.2012 (15:45) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3793×

11. kapitola

Věděla jsem, že už jsem vzhůru, ale stejně jsem se přetočila na druhý bok a zkoušela zase upadnout do snů. Nešlo to. Otráveně jsem zafuněla a protáhla se. Začichala jsem. Kafe? Jak můžu cítit kafe, když jsem ještě v posteli?

„Snídaně jen pro tebe,“ ozvalo se ode dveří. Zamžourala jsem na Edwarda, který se ležérně opíral o futra a v rukou držel tác s kouřící kávou a jídlem.

Rty se mi samovolně roztáhly do zasněného úsměvu. Edward. Noc, kterou jsme spolu prožili. Nikdy jsem nebyla moc hrrr, co se kluků týče, ale s ním to jinak nešlo. Vybavily se mi jeho polibky, kterými pokrýval každý kousek mé kůže, doteky, jež našly každou, byť i nepatrnou prohlubeň a skulinu. Blaženě jsem se převalila na záda a dala tak Edwardovi najevo, že jsem připravená na snídani. A nejen na ni, ale hlad byl v tu chvíli přednější.

Vajíčka se slaninou, mňam. Toho chlapa chci, pomyslela jsem si a pak se zarazila. Vždyť ho mám.

Natáhla jsem se pro polibek a pak se pustila do té úžasné snídaně.

„Ty nebudeš?“ zahuhlala jsem s plnou pusou.
„Jedl jsem, když jsem to připravoval.“ Natáhl se vedle mě a objal mě paží okolo ramen. Uvelebila jsem se v jeho náruči a pokračovala v jezení.
„Je to báječný,“ chválila jsem mu pokrm.
„To jsem rád.“ Rty se dotkl mých vlasů. Ach jo, jsem zamilovaná, totálně a neodvolatelně.

Když jsem dojedla, skočila jsem si vyčistit zuby, přece jen kafe a jídlo… Očistu jsem urychlila, jak jen to bylo možné a pak skočila zpět do postele k Edwardovi. Při svém pádu jsem loktem narazila do jeho paže. Vykvikla jsem, chytila se za postižené místo a třela si ho.

„Jsi snad z kamene?“ zeptala jsem se překvapeně a sledovala modrý flek, který se mi rozlil pod kůží.
„Jsi v pořádku?“ Vzal mě opatrně za ruku a chladnými prsty prozkoumával zranění. Nebylo to nic vážného ani velkého. Modřin jsem už měla.
„Je to dobrý, ale asi budu potřebovat pusinku na bebí.“ Edward nezaváhal a políbil mě tam. Spokojeně jsem vydechla a nechala jeho ústa prolíbávat si cestičku od lokte k rameni, přes klíční kost až na krk. Vzdychla jsem a naklonila hlavu víc na stranu. Přejel mi rty po hraně čelisti a pak konečně našel má ústa.

Bolest byla zapomenuta. Po těle se mi rozlil úplně jiný pocit. Poddala jsem se Edwardovu laskání a nechala se unášet až někam mezi hvězdy.

ȣȣȣȣȣ

Sice se mi vůbec, ale vůbec nechtělo, ale musela jsem. Tátovi jsem návštěvu slibovala už nějakou dobu a pořád ne a ne tam jet. Teď, když na mě uhodil, už jsem ho nemohla odmítnout. Víkend jsem měla volný a Edward… musel počkat. Prý mu nevadí, že nebudu ve městě, počká na mě, uvidíme se v neděli večer… To všechno znělo moc hezky, ale moc mě to neuspokojilo.

Sbalila jsem si s sebou pár věcí. Forks bylo malé městečko, kde se nejvíc chodilo v pláštěnce a holínkách a to jsem měla doma.

Autobus, kterým jsem měla dojet do Port Angels, byl plný do posledního místečka. Vedle mě se usídlila stará paní, která hned po vyjetí začala svůj monolog. Vůbec jí nevadilo, že nereaguju, prostě si mlela svou.

„Zrovinka včera mi v nemocnici dělali klystýr, není to nic příjemnýho, to vám povídám.“ A pak to začala popisovat! Co jsem komu udělala? Já chci Edwarda!

„No a zuby. Zuby mám perfektní, jestli chcete, dám vám číslo na svýho doktora, je to moc šikovnej chlap.“ Než jsem ji stihla zarazit, sáhla si do pusy a na její vrásčité dlani se přímo před mýma očima objevila zubní protéza horního patra. „Dívejte, ani se nehnou.“ Na ukázku zaklinkala jedním zubem. Udělalo se mi zle. Raději jsem zavřela oči a po zbytek cesty dělala, že tam vůbec nejsem.

Když autobus konečně dohrkal do Port Angels, měla jsem dost. Sice jsem svou sousedku nesledovala, ale paní to vůbec nevadilo a pokračovala ve výčtu svých nemocí, vyprávěla mi o všech operacích, které kdy zažila a jako bonus byl porod vnuka, který se narodil doma, protože to do nemocnice nestihli. Všechno velmi barvitě popisovala a neopomněla ani jediný detail. Nikdy se mi v autobuse špatně nedělalo, ale tentokrát jsem byla ráda, že jsem venku na čerstvém vzduchu.

„Jsi zelená jak sedma,“ přivítal mě táta a sevřel mě pevně v náruči.
„Díky.“ Objala jsem ho a obličej přitiskla do jeho policajtské bundy.
„Je ti dobře?“ staral se a otcovsky si mě prohlížel.
„Jasně, jen… špatný vzduch.“

Vzal mi z ruky tašku a vedl mě k autu. Strašně nerada jsem jezdila autem s modrými majáčky a potisky po stranách, ale pokud jsem nechtěla jít pěšky, neměla jsem na výběr.

Celou hodinovou cestu do Forks se mě táta vyptával na práci, na Seattle, na osobní život. V tom posledním jsem mlžila, jak jen to šlo. Živě jsem si pamatovala, když jsem si jednou domů přivedla kluka a táta na něj vyběhl s pistolí. Jeff se otočil na podpatku a už jsem ho pak vídala jen z dálky.

Forks se nezměnilo. Jak dlouho jsem tu nebyla? Půl roku? Možná i víc. Ulice byly pokryté sněhem, který se stále snášel z oblohy. Zahlédla jsem sněžný pluh a v kabině známou postavu. Dan… asi tak stý letý stařík, který vyhrnoval sníh, už když jsem byla malá a i v té době už nebyl nejmladší.

Byla jsem ráda, že věci zůstávají tak, jak byly. Bylo příjemné vrátit se do známého prostředí.

Táta zaparkoval před naším bílým domečkem. Příjezdová cesta byla zapadaná za tu dobu, co tu nebyl, a tak jsem hned popadla vyhrnovák a pustila se do toho. Tohle mě bavilo.

Pak jsem celá promočená, protože jsem do sněhu párkrát hupla, vešla do domu. Byl vyhřátý a já se nemohla dočkat, až si s tátou sedneme s horkým čajem a popovídáme se. Šla jsem si dát věci do svého pokoje a napsala sms Edwardovi, že jsem dorazila a že mi moc chybí. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Přitiskla jsem si mobil na prsa a zatočila jsem se dokola. Stejně bych byla radši s ním.

„Kde je teď vůbec máma?“ zeptal se táta, když jsem oběma rukama držela hrnek s čajem.
„Když mi naposledy volala, byla v Austrálii.“
„Teda, ta si užívá,“ poznamenal.
„Trochu.“ Věděla jsem, že o mámě nemluví příliš rád, tak jsem raději změnila téma. „A co tady? Nějaký novinky?“

V sobotu večer jsem si asi hodinu volala s Edwardem. Slíbil, že na mě v neděli počká na nádraží a něco podnikneme. Nemohla jsem se dočkat.

Neděle probíhala ve znamení úklidu. Táta si uklízel sám a bylo to vidět. Proč zajíždět prachovkou za televizi nebo mezi porcelánové sošky, které tu ještě zbyly po mámě, a táta je z nějakého podivného sentimentu nedokázal vyhodit. Rovnou jsem také vyprala prádlo, povlékla čistě postele a posbírala všechny utěrky a ručníky roztroušené po domě.

K obědu jsem nám udělala pořádný kus masa a ve čtyři mě táta vezl do Port Angels.

„Doufám, že tě uvidím dřív než za půl roku. Přijeď se brzo ukázat,“ nabádal mě. Usmála jsem se a lípla mu pusu na neoholenou tvář.
„Přijedu,“ slíbila jsem a nastoupila do autobusu. Zamávala jsem mu a pak už se těšila na Edwarda, kterého za pár hodin uvidím.

Tentokrát jsem cestu přežila bez újmy na psychice. Seděla jsem sama a mohla tak nerušeně přemýšlet o tom, co asi tak budeme s Edwardem dělat. Napadala mě spousta věcí, ale jedna se přece jen hlásila o slovo poněkud výrazněji.

O dvě a půl hodiny později jsem vystoupila na seattleském autobusovém nádraží a rozhlížela se po tvářích všech přítomných, abych našla tu jedinou, co jsem chtěla.

Stál v pozadí a když jsem ho našla očima, nádherně se usmál. Prodírala jsem se davem, abych se k němu co nejrychleji dostala.

„Ahoj,“ vydechla jsem, když jsme konečně stáli tváří v tvář.
„Ahoj.“ Objal mě a na přivítanou políbil. Pak mi podal kytičku kosatců.
„Ty jsou pro mě?“ zeptala jsem se skoro dojatě, protože kytku jsem od kluka ještě nedostala. Edward jen zavrtěl nechápavě hlavou a já kytici přijala.

Cestou ztemnělým městem jsem ho v autě držela za ruku a pozorně sledovala cestu, abych zjistila, kam máme namířeno.

Edward byl tajemný jak hrad v Karpatech, nechtěl mi nic prozradit. Nakonec se z toho vyklubala malá příjemná restaurace s italskou kuchyní. Až když nám číšnice podala jídelní lístky, uvědomila jsem si, že mám obrovský hlad. Objednala jsem si penne se špenátem a žampiony a divila se, proč Edward nechce nic jíst.

„Jedl jsem před chvilkou, měl jsem hlad,“ pokrčil omluvně rameny. Škoda, těšila jsem se, že se najíme spolu, ale nevadí, hroutit se kvůli tomu nebudu.

Jídlo mi přinesli brzy, takže jsme ani neměli čas pořádně začít hovor. Až když jsem nabírala ještě kouřící sousta, zeptal se mě Edward, jak jsem se u táty měla.

„Fajn. Moc za ním nejezdím, mám trochu špatné svědomí, ale není moc čas a teď…“ Teď mám tebe a bude to s ním ještě horší, ale to jsem nahlas říct nedokázala.
„Rodiče máš jen jedny. Měla by sis jich užívat.“
„Já vím, snažím se. Ale asi málo,“ připustila jsem. „Máma hodně cestuje, neviděla jsem ji už dlouho, ale voláme si. S tátou taky. Co jsou rozvedení, je to trochu složitější. A co tvoje rodina?“
„Jsem jedináček. Rodiče zemřeli,“ řekl.
„To je mi líto. Promiň, nechtěla jsem se vyptávat.“ Stiskla jsem mu ruku, za kterou jsem ho držela přes stůl.
„To nic, je to už dávno, ani se na to moc nepamatuju.“
„Jsi ze Seattlu?“ ptala jsem se, abych se vyhnula bolestným vzpomínkám, musí to být těžké.
„Ne, vyrůstal jsem v Chicagu, sem jsem se přistěhoval před pár lety. Myslel jsem, že by to chtělo změnu. Předtím jsem trochu jezdil po světě.“ Poslouchala jsem ho a záviděla mu. Taky bych se ráda někam podívala. Celý svůj život jsem trčela na jednom místě.
„Páni. A kde všude jsi byl?“

Zbytek večera mi Edward vyprávěl o všech těch úžasných místech, která viděl, a o tom, co tam zažil. Pod pojmem - trochu jezdil po světě - jsem si představovala, že byl třeba v Evropě, jednou, možná dvakrát, ne to, že byl snad na každém trochu zajímavém místě světa. Hltala jsem každé jeho slovo a teprve, když jsme dorazili do mého bytu a jeho ústa zaměstnala ta má, jsem byla schopná mlčet a nesypat ze sebe další a další otázky.

ȣȣȣȣȣ

V práci bylo všechno skvělé, v mém osobním životě bylo všechno skvělé. Všude bylo všechno skvělé. Adam si ze mě dělal legraci, že jestli budu takhle dál zářit, za chvíli oslepne. Vysloužil si za to dloubnutí a následný úsměv, až si rukou zakrýval oči. Pacholek jeden.

Měla jsem pocit, že když jsem tak šťastná já, měli by být i všichni ostatní. A chudák Adam byl pořád sám. Nenapadlo mě nic lepšího, než mu začít vybírat holku.

V jídelně jsem pohledem prohlížela všechny kandidátky a třídila zrno od plev. On si zaslouží to nejlepší. A to nejlepší, alespoň podle mě, byla Mary. Sedla jsem si k ní a začala takový ten holčičí rozhovor o klucích a doktorech a než jsem se nadála, povídala mi, že se jí líbí Adam, ale bojí se ho oslovit, aby se prý neztrapnila. Osud už mi víc do karet nahrát nemohl. Slíbila jsem jí, že to nějak zařídím a pak se vrhla na svého kolegu.

Z práce jsem odcházela s ještě lepší náladou. Adam a Mary půjdou na večeři. Radila jsem mu, co dělat a co nedělat, aby to nedopadlo jako se mnou. On mi to všechno odkýval, ale neodpustil si několikeré protočení očí. Ať se pak ale nediví.

Těšila jsem se, až se o své úspěchy podělím s Edwardem. Bude na mě určitě pyšný, jak dobře jsem to vymyslela. A nač vlastně čekat?

Stáhla jsem si rukavici, teploty byly hodně pod nulou, nemohla jsem se dočkat jara, a z kabelky vylovila mobil. Za chvíli už vyzváněl, ale nikdo to nezvedal. Pak se najednou ozval obsazovací tón. Divné. Vytočila jsem ho znovu a to už mě rovnou hodilo do hlasové schránky.

„Edwarde, tady Bella, kde jsi?“ namluvila jsem mu vzkaz. Nechápala jsem, co se děje. Edward měl mobil vždycky zapnutý. Doufala jsem, že se mi co nejdřív ozve, protože tohle se mi vůbec nelíbilo.

Opět Vám moc děkujeme za komentáře. :-)

10. kapitola Ȣ Kim ȢȢ zuzka88 Ȣ 12. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 11. kapitola: