Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 5. kapitola

19.12.2011 (12:30) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4268×

Život dokáže být pes. Každý to ví, ale všichni o tom mlčí. Je to snad nějaká obrana lidí? Nemluvíme, neslyšíme, neexistuje? Bohužel tohle schovávání je k ničemu. Realita se dřív nebo později objeví a v tu chvíli nám nezbývá než se s ní pustit do křížku. Dennodenní boj člověka unaví, vyčerpá a nakonec úplně vyšťaví, takže se pak odplazí do kouta lízat si rány.

Jenže pak nastane další den, další týden, další měsíc, další rok a všechno se znovu a znovu opakuje.

Přijde někdy zlom? Zadostiučinění, že to, co jsme museli vytrpět,  to, co jsme obětovali, nebylo tak úplně k ničemu?

Optimisté říkají ano, pesimisté ne. Skutečnost je někde mezi. Jsou šťastlivci, kterým je dopřáno zahlédnout světlo naděje, že se vše v dobré obrátí. Pocítí, co je to štěstí a že ne všechno stojí za starou bačkoru, jak se zpočátku zdálo. Pak jsou ti méně šťastní, kteří za celý svůj krátký život nepoznají nic lepšího a s pocitem, že všechno, oč se snažili, bylo zbytečné, s radostí opouštějí tento svět doufajíce, že jinde bude líp. To jim ale nikdo nezaručí.

Musela jsem se nadechnout. No páni.

Nezoufejte však. Je třeba věřit, že těch šťastných duší je většina. S představou, že na každého čeká někde láska, kariérní úspěch, spokojený rodinný život nebo třeba jen výhra ve sportovním utkání, se přece jen žije o mnoho líp, ne? Každá z těchto věcí přinese dotyčnému hrst, hromadu, kopec nebo třeba rovnou celou horu radosti, která mu zlepší život plný boje o místo na výsluní.

Zírala jsem na novinový papír a v hlavě nechala doznívat ta slova.

Ten chlap měl naprostou pravdu. Život je boj, ale výhra stojí za to. A já byla odhodlaná ji získat. Vlastně jsem už jednou vyhrála, stala se ze mě sestřička. Teď je na řadě láska. Zatím to vypadalo bledě, ale věděla jsem, že tam na mě někde čeká a já ji najdu. Tím jsem si byla jistá.

Vyskočila jsem z pohovky a v šuplíku hledala nůžky. Ano, přiznávám, jsem blázen, co si vystřihuje novinové články. Od Jamese McMahona jsem měla všechny.

Vyšmikla jsem obdélník a vložila ho do připravených desek. Do růžku jsem si napsala den a číslo novin. Tak to by bylo. Spokojeně jsem desky uklidila a šla si dopít už vystydlé kafe.

ȣȣȣȣȣ

Stáli jsme s Adamem před sálem a čekali, až nás pustí dovnitř. Všude byla spousta lidí a já stále nemohla uvěřit tomu, na co mě vzal. Šli jsme na horor o upírech. Bohužel jsem se na té naší večeři zapomněla zmínit, že mám strach i z malých myší a sledování hororů je pro mě jako zkouška ohněm. Dovedu si představit, jak budu spát se světlem rozsvíceném v celém bytě a před spaním třikrát zkontroluju, jestli se někdo neschovává pod postelí nebo třeba ve skříni.

Zašklebila jsem se. Skvělé vyhlídky.

„No tak, to bude dobrý, uvidíš, že se ti to bude líbit,“ řekl Adam, který zahlédl můj radostný obličej. On sám se na to těšil, proto taky ten film vybral. Celou dobu mě tu utěšoval a sliboval, že mě před vším ochrání. To mi tak bude něco platný.

I přes všechny své obavy jsem se neubránila rozhlížení se. Nedělala jsem to jen tak samozřejmě. Bůhví proč mě napadlo, že bych tu mohla zase náhodou narazit na toho zvláštního krásnýho kluka. Ale kde nic, tu nic.

„Hledáš někoho?“
„Ne, jen koukám, co je tu bláznů,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„No jo, kamarádko, mám to na paměti. Příště vybíráš ty,“ oznámil mi velkoryse.
„Máš se na co těšit, kamaráde.“ Můj úsměv se nebezpečně podobal tomu Grinchovu, když kradl v domech vánoční stromky. Adam hraně zasténal, ale to už jsme byli vpuštěni do zšeřelého sálu, takže jsme to dál nerozebírali. Ale na tohle určitě nezapomenu.

Nakonec to nebylo tak hrozný, ale to z jediného důvodu. Nedívala jsem se. Celý film jsem měla oči přikryté dlaněmi a litovala, že nám ještě jedny ruce, abych si zacpala i uši, protože ty zvuky… Brrr. Doufala jsem, že se mi o tom nebude zdát.

Cestou domů mě Adam přesvědčoval o tom, že to bylo fajn a já v tom jasně cítila naději, že moje pomsta nebude tak sladká, jak jsem plánovala, ale o tom si mohl nechat jen zdát. Já trpěla, on bude taky. Haha.

Na rozloučenou jsem mu dala malou pusu na tvář. To šlo snadno. Čekala mě teď služba na lůžáku, takže se pár dní neuvidíme. Bylo mi to docela líto, v ordinaci nám to klapalo úplně samo.

Nespala jsem sice s rozsvíceným světlem, ale té kontrole jsem se neubránila.

ȣȣȣȣȣ

Přiběhla jsem akorát na ranní vizitu.

S doktory, mediky a ještě jednou sestrou jsem obešla oddělení, zapisovala, co se řeklo, a pak oběhla děti, které nemohly z postele s tácy se snídaní.

Když jsem připravovala věci na převlékání postelí, zjistila jsem, že nám chybí nějaká prostěradla, takže jsem se se Sashou dohodla, že skočím do prádelny. Nevadila mi trochu delší procházka nemocnicí. Ráda jsem pozorovala cvrkot a neslyšně proplouvala různými odděleními.

Takhle po ránu byla všude spousta pacientů. Lidé posedávali na lavičkách nebo postávali kolem zdí. Na všechny jsem se usmívala a tanečním krokem procházela chodbami.

A pak jsem mezi tou spoustou obličejů rozeznala známou tvář. Zachránce mého telefonu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a zastavila se před ním. George, aspoň myslím, že mu tak Emilka říkala, seděl na jedné z laviček. Vypadal malý a podivně shrbený. Vrásky v obličeji se zdály hlubší než minule.
„Dobrý den, slečno Swanová.“
„Bella,“ opravila jsem ho a usmála se.
„Já jsem George.“ Podal mi ruku a mou dlaň stiskl s překvapivou silou.
„Jdete na kontrolu?“ zeptala jsem se a rukou mávla ke dveřím ordinace. Přikývl.
„Nepřisednete si na chvíli?“ nabídl mi místo, které se uvolnilo po paní, jíž zavolala sestra.

Rozhlédla jsem se, jestli někde není někdo od nás, protože kdyby to viděla Emilka, dostala by asi psotník.

„Na chviličku.“ Sedla jsem si. „Jak se máte? Chodíte sem nějak často.“
„Tak… to víte, už nejsem nejmladší,“ řekl a jeho oči se v úsměvy schovaly do malých tmavých dírek.
„Vážně?“ Vykulila jsem překvapeně oči.
„To od vás není hezké, dělat si legraci ze starých lidí,“ káral mě, ale bylo vidět, že se dobře baví. „A kam musím jít, abych potkal tak krásnou sestřičku, jako jste vy?“
„K malým dětičkám,“ odpověděla jsem. Dál se vyptával na mou práci, a kdybych si neuvědomila, že jsem šla pro prádlo a brzy se po mně bude někdo shánět, povídala bych si s ním dál.

Byl to moc milý starý pán. Živě jsem si ho dokázala představit ve starém ušáku s fajfkou v puse, na nose brýle na čtení, v rukou knihu v kožených deskách a na dřevěném stolku vedle sklenku s brendy.

Když jsem byla malá, moc jsem si přála dědečka. Měla jsem akorát jednu babičku, ale ta nás taky brzy opustila. Záviděla jsem spolužákům, kteří na víkendy jezdili k prarodičům. Nikdy jsem to nezažila, protože babička těch pár let bydlela s námi.

Vyzvedla jsem prostěradla a mazala zpátky, aby nebyl průšvih. Když jsem šla kolem čekárny, George už tam nebyl. Sama pro sebe jsem se usmála a trochu přidala do kroku.

Především bychom Vám rády poděkovaly za komentáře, které nám u povídky necháváte. Doufáme, že se Vám povídka i nadále líbí.:)

4. kapitola ȢȢ Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 6. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 5. kapitola: