Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - Prolog + 1. kapitola

23.11.2011 (20:00) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 8924×

Prolog

Dívala jsem se na něj a měla pocit, že je to najednou někdo úplně jiný. Kde je ten Edward, kterého jsem milovala? Kam zmizel? Dech se mi krátil. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tohle se mi zdá. Musí to být jen pitomý sen.  Tohle se v normálním životě neděje. Jenže, on tam stál. Stál tam, díval se na mě se smutkem v očích a čekal, co udělám.

Pozorovala jsem každý kousek jeho mladé tváře a hřbetem ruky se pokoušela setřít příval slz. Nemohla jsem pochopit, že muž, kterého jsem milovala celým svým srdcem, mi lhal. Že přede mnou skrýval něco tak děsivého. Uběhla snad celá věčnost a já stále nebyla schopná něco udělat nebo říct. Teprve když Edward udělal malý krok směrem ke mně, mé nohy automaticky couvly dozadu. Najednou jsem měla strach.

Celý obličej se mu stáhnul bolestí, přesto se nevzdával. Pomalu zvedl paži. Sledovala jsem, jak se jeho ruka přibližuje k mému obličeji. Děs, který mnou prostoupil, byl ochromující. Nemohla jsem se pohnout. Vyděšeně jsem se dívala před sebe. Zarazil se.

„Je mi to líto,“ zašeptal. Líto? Tak jemu je to líto? A co konkrétně? To, že je neexistující zrůda nebo… Ne, nedokázala jsem na to ani pomyslet.

Udělala jsem dva kroky dozadu, prkenně jsem se otočila, vyběhla z místnosti, a pak pryč z celého bytu. Utíkala jsem tak dlouho, dokud mi nedošel dech a já si v křečích pláče nesedla na chodník.

1. kapitola

Převalovala jsem se ze strany na stranu. Na břicho, na záda. Hledala jsem tu nejvhodnější polohu pro spánek, ale marně. Jako bych měla víčka na pérkách. Pořád jsem jen koukala před sebe, neschopná zabrat.

Pozorovala jsem obdélník žlutého světla na stropě a přemýšlela, jak by to zítra mohlo vypadat. První den v práci. Nemívala jsem ty stavy naprostého šílenství, že někam nechci nebo naopak chci. Prostě jsem to brala, jak to přicházelo, ale tohle… To bylo něco docela jiného.

Žaludek jsem měla sevřený a představa, jak vcházím do té ohromné budovy, mi dokázala rozbolet břicho.

Vždycky jsem chtěla dělat s dětmi. Už jako malá jsem pořád tahala panenky, později malé kamarády a na střední škole jsem si přivydělávala hlídáním malých sousedů. Nejdřív jsem uvažovala o povolání učitelky, ale přiznejme si to, kdo z nás měl rád učitelky. Nechtěla jsem být ta čarodějnice, která nám napařila nečekaný test. Takže jsem se od učitelství přesunula ke zdravotnictví a zítra nastupuju do Fakultní nemocnice v Seattlu.

Budu taková ta hodná sestřička, která dětem rozdává lízátka a obrázky a přemlouvá je, aby vůbec vlezy dovnitř. Budu utírat slzičky, když někoho píchne včelička a chválit ty, kteří vydrží s úsměvem. V neposlední řadě na sobě budu mít slušivý bílý obleček a jako bonus k tomu všemu budu potkávat davy sexy doktorů.

Už aby byl zítřek za mnou, pak už to snad bude dobré a já se konečně vyspím.

Přetáhla jsem si polštář přes hlavu a doufala, že konečně zaberu. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou bylo ráno a budík mi vyhrával na plné pecky.

Se zaúpěním jsem ho vypnula a vynaložila veškerou svou sílu na to, abych udržela oči otevřené. Kam se ztratila ta pérka, co mě otravovala celou noc?

Skoro poslepu jsem dotápala do kuchyně, uvařila si kotel kafe a čekala, až začne působit. Děkovala jsem tomu, kdo vymyslel doping jménem káva a v tu chvíli ho vynášela do nebe. Bez něj bych nebyla schopná působit už v… mrkla jsem na hodiny… v šest! Brrr.

„Tomuhle se říká vražda,“ bručela jsem a zamířila do koupelny, abych si dala sprchu, udělala ze sebe člověka a konečně vypadla. Nebylo by zrovna nejvhodnější přijít první den pozdě.

ȣȣȣȣȣ

Zaklepala jsem na dveře hlásající Sesterna. Vrchní jsem viděla všehovšudy třikrát. Musela si mě pořádně proklepnout, než mě přijala. Byla to postarší žena s šedými vlasy zastřiženými těsně pod ušima, všimla jsem si, že se jí nikdy nepohnul ani pramínek, na špičce nosu nosila brýle s černými obroučkami. Vždycky, když se na člověka dívala, sklopila hlavu a zapíchla do něj jasně modré oči, které byly na první pohled jako krystalky ledu. Nejednou jsem šla z nemocnice celá promrzlá.

„Dále,“ ozvalo se ostře. Stáhla jsem obě půlky těsně k sobě a vstoupila.
„Dobrý den, já jdu…“
„Slečna Swanová.“ Zahleděla se na mě tím mrazivým pohledem. „Co tam tak stojíte,“ štěkla. K těm staženým půlkám jsem přidala přikrčení a sledovala, jak vstává, ze skříňky vytahuje kupičku bílé látky a pochoduje ke mně. Ačkoliv byla velká asi jako já, zdála se mi vyšší aspoň o půl metru.

Vrazila mi oblečení do ruky, a když jsem otevírala pusu, zarazila mě zdvižením ruky. „Jděte se převlíknout. Nemám čas na nějaké zdržování.“

Poslušně jsem vycouvala, v šatně jsem si dala věci do skříňky, jejíž klíček mi byl věnován při poslední nepracovní návštěvě a celá v bílém cupitala rychle zpátky.

„No sláva. Tady jste v nemocnici ne na dovolené. Pěkně svižně bych příště prosila. Jdeme,“ zavelela.

Následovala jsem ji bílými chodbami nemocnice a užívala si to. Někdo by možná řekl, že to na chodbách páchne, ale já tu vůni zbožňovala.

„Nejdeme na procházku, Swanová.“ Přidala jsem do kroku a snažila se s ní udržet tempo.

Na oddělení jsem přiběhla celá uřícená. Rukou jsem si nenápadně otřela zpocené čelo a vydýchávala se. Kde se to v té ženské bere?!

Vrchní zaklepala na dveře ordinace, počkala na vyzvání, a pak vešla. Nevěděla jsem, jestli jít za ní nebo počkat, a jak jsem tam tak nerozhodně přešlapovala, ozvalo se zevnitř mé jméno. „Swanová!“

Dobře, už to chápu.

Vešla jsem, očima nejdřív našla vrchní, a pak přejela na osobu sedící za ní za psacím stolem.

Ups…

Když jsem mluvila o sexy doktorech, nenapadlo mě, že budu mít jednoho přímo pod nosem.

Váhavě jsem se pousmála a pokoušela se o co nejlepší první dojem.

„Doktor Adam Donovan. Isabella Swanová,“ představila nás vrchní. „Až skončíte, hlaste se u mě,“ řekla směrem do místnosti, ale domyslela jsem si, že to bylo určeno mně, a vypochodovala ven. Rázně za sebou zavřela a bylo to.

„Milá osoba,“ zhodnotil ji doktor Donovan a věnoval mi smrtící úsměv. Odhalil tak bílé zuby vypadající jak z reklamy na perličku. Nevěděla jsem, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně, takže jsem se raději zdržela komentářů.

Doktor vstal, obešel stůl a natáhl ke mně ruku. „Adam Donovan, stačí Adam.“ Opětovala jsem mu stisk a nedokázala si ho mlsně neprohlížet. Mohlo mu být kolem třiceti. Špinavě blond vlasy měl nakrátko ostříhané a z opáleného obličeje se na mě smály modré oči. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mu bílý plášť napíná kolem ramen a paží. Polkla jsem. Tohle bude sranda.
„Bella.“
„Těším mě, Bello. Snad tě Emilka nevyděsila.“ Kdo?
„Emilka?“
„Naše vrchní sestra, Emily Skraksová. Je to takový náš miláček,“ zasmál se. Ukázal mi na volnou židli a vrátil se na své místo.

„Práce tady není těžká. Jedná se o běžné záležitosti, chřipka, neštovice, nějaké ty injekce.“
„Jsem připravená na všechno,“ dělala jsem ramena, ale uvnitř mě byla malá dušička. Za chvíli to začne.

Měla jsem svůj stůl s počítačem a hromádkou papírů, které budu muset během dne projít a než jsem se nadála, odbila půl osmá a my začali.

Čekárna byla plná kašlajících a smrkajících pacientů. No jo, podzim. Bacily jsou všude.

První byla tak čtyřletá holčička s culíčky, která se držela maminky jako klíště. Nosík měla zarudlý a kašlala jak starý tuberák.

„Půjdeš se mnou a maminka tu na tebe počká, ano?“ zkoušela jsem to na ni, ale dítě jen víc zavrtalo obličej matce do prsou. „No páni, co to máš na mikině?“ zeptala jsem se a dotkla se obrázku.
„To je Twilight Sparkl z My Little Pony,“ řekla a podívala se na mě.
„To jsem nevěděla. Je moc hezká.“
„Má krásnou hřívu.“
„To má. Co kdybys šla se mnou a pověděla o ní mně a panu doktorovi?“ Dítě se zamyslelo a podívalo se na matku. Byla jsem si jistá, že ji mám. Poníci byli její.
„Tak jo.“
„Hodná holka, maminka tu zatím počká.“

Chytila jsem ji za ruku a vedla do ordinace. Jestli byl předtím nějaký problém s komunikací, byl pryč. Malá Eve mluvila o svých oblíbených ponících a nic ji nemohlo zastavit. Trochu ji zarazilo, když si Adam nasadil stetoskop, ale vysvětlila jsem jí, že to jen trochu zastudí a pan doktor si poslechne její srdíčko. S tím se spokojila, a když si ho pak mohla poslechnout sama, byla nadšením bez sebe.

Oblékla jsem jí tričko a mikinu s poníkem, a zatímco Adam sepisoval recept, našla rychle obrázek. Byl na něm jiný poník, ale byla jsem si jistá, že jsou z jedné bandy.

Mamince jsem pak vysvětlila co a jak, řekla jí, ať přijdou za týden, Evě věnovala obrázek a sledovala, jak se jí štěstím rozzářily oči. Zahřálo mě to uvnitř. Přesně tohle byl důvod, proč jsem chtěla dělat tuhle práci.

„Další,“ křikla jsem a otevřela dveře.

Dopoledne uteklo jako voda. Píchla jsem tři včeličky do zadečku, s Adamem odhalila několik chřipek, pár angín a tak dále a tak dále.

Nohy mě bolely jako čert, a když jsme o půl dvanácté zavřeli, hodila jsem si je na stůl. V této poloze jsem pak dopisovala poslední informace do karet v počítači.

„Nech to na potom a pojď na oběd. Místní jídelna není zrovna pětihvězdičková restaurace, ale najíst se tam dá,“ tahal mě Adam. Hlad jsem měla a práce nikam neuteče, bohužel.

Jídelna byla veliká. Hemžilo se to tu lidmi v bílých a modrých stejnokrojích. Viděla jsem modré hloučky, bílé hloučky a občas i promíchané skupiny.

Výběr měli velký, a když jsem si vzpomněla na menzu ve škole, vypadal i lákavě. Vzala jsem si salát a minerálku a šla si sednout vedle Adama.

„Patty - neurologie, John - chirurgie,“ představil mi muže a ženu, co si k nám přisedli. „Tohle je moje nová pravá ruka, Bella.“

Celý oběd jsem byla jako u výslechu. Všichni se mě pořád na něco ptali. Kde jsem studovala, jak se mi líbí první den, co Emilka, kde bydlím, kde jsem vyrůstala… Po čtvrt hodině jsem měla z otázek pěkný guláš a byla ráda, když všichni dojedli a my se vraceli na oddělení.

„Ještě si odskočím,“ řekla jsem Adamovi a zapadla do dveří s panenkou.

V klidu jsem si umyla ruce, došla na malou, znovu si umyla ruce, prohlížela se v zrcadle, upravovala si vlasy, abych před Adamem, krásným Adamem, nevypadala jako čarodějnice.  A jen tak náhodou jsem pohledem zavadila o hodinky. Zděsila jsem se. Přesně jedna. Do háje, už jsem měla být dávno v ordinaci!

Vystřelila jsem ze záchodů a běžela nekonečnými chodbami. Emilka by měla z mé rychlosti radost, napadlo mě. Menší už by měla z toho, kdyby věděla, že jdu pozdě.

Na chodbách se motala spousta lidí, vyhýbala jsem se, co to šlo, ale při ostré zatáčce vpravo jsem nečekaně vrazila do shrbeného prošedivělého staříka. Zakymácel se, ale podařilo se mu chytit rovnováhu.

„Jejda, omlouvám se vám, promiňte. Jste v pořádku?“ zeptala jsem se, když se chytil stěny. Ještě aby se mu tak něco stalo. Oči měl přimhouřené, třeba je mu špatně!
„Nic mi není. To se stane,“ zachrčel.
„Jste si jistý?“
„Jen jděte.“ Ještě jednou jsem se na něj podívala, ale když říká. Znovu jsem se rozběhla a za chvíli zahlédla svůj cíl.

„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se,“ hekala jsem, když jsem padala na židli. Přijdu já vůbec někdy normálně?
„Klídek, akorát začínáme,“ mrkl na mě Adam a dal si na krk černou hadičku stetoskopu.

Tahle povídka je naše první společná, tak doufáme, že se Vám bude líbit a určitě se nebudeme zlobit, když se rozhodnete napsat nám, jak jsme uspěly.:)

Příští kapitolku Vám napíše Kim.

Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - Prolog + 1. kapitola: