Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 23. kapitola

02.08.2010 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6879×

23. kapitola

Isabella

Ráno mě probudilo bubnování na okno. Rozespale jsem se posadila a zamžourala do světla panujícího v pokoji. Okenní tabule byla posetá drobounkými dešťovými kapkami.

Moment, není náhodou prosinec? Je. Včera jsme s Edwardem plánovali silvestr. Jenže pak… El měla nehodu. Podívala jsem se na sestřinu postel. Byla prázdná a ustlaná, což u ní nebývalo zvykem. Nechávala postel rozházenou tak, jak byla, když vstala a byla jsem to já, kdo ji stlal, protože mě to prostě iritovalo.

Vyskočila jsem ven a hnala se dolů. Nevím proč zrovna tam, možná jsem se chtěla ujistit, že to všechno byl jen příšerný sen a El sedí dole u snídaně.

„Bello.“ Slyšela jsem za sebou volání, ale nedbala jsem a pokračovala v cestě. Na schodech jsem se málem přizabila, a kdyby nebylo šmouhy, která kolem mě prolítla a nastavila mi svou náruč, válela bych se jak široká tak dlouhá. Vymanila jsem se mu a běžela do kuchyně, která k mému zděšení zela prázdnotou. Možná je v obýváku, přeběhla jsem chodbu, ale nebylo to nic platné. Výsledek byl stejný a to znamenalo jediné. Nebyl to sen. El měla opravdu nehodu a Jacob zemřel.

V očích se mi zase sbíraly slzy. Dala jsem hlavu do dlaní a nechala je tiše téct po tvářích.

Neslyšela jsem žádné kroky, ale najednou mě objaly studené paže a přitiskly k sobě.

Edward, byl tu se mnou celou noc. Vděčně jsem se o něj opřela, obličej mu zavrtla do hrudi a smáčela mu košili. Ani jeden z nás nic neříkal. Nechal mě se vyplakat, a když mi došly slzy, zvedl mi bradu ukazovákem a palcem a donutil mě tak podívat se na něj.

Jeho oči byly vážné, ale na rtech mu pohrával drobný úsměv. Dal mi pusu na čelo a řekl.
„Co kdyby ses nasnídala? Něco ti připravím.“ Záporně jsem zakroutila hlavou. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
„Měla bys něco sníst. Včera jsi ani nevečeřela,“ káral mě.
„Chci jet za El.“
„Ale nejdřív se najíš. Běž se převlíknout a já ti něco připravím,“ poslal mě do pokoje a sám se odebral do kuchyně. Neměla jsem sílu protestovat. Než jsem na sebe navlékla kalhoty a tričko se svetrem, nesla se z kuchyně nádherná vůně.

Sešla jsem dolů. Edward se zručně motal kolem sporáku a dělal palačinky. Bylo jich jak pro celý regiment. Chtěla jsem mu začít vyčítat, že já to jíst nebudu, ale pak jsem držela pusu. On za nic nemohl a moc se snažil mi pomoct. Takže jsem zaplula na židli a nechala se obsloužit.

Nakonec jsem do sebe dostala dvě palačinky a hrnek mléka. Edward mě celou dobu bedlivě sledoval a pořád se mě ptal, jestli ještě něco nepotřebuju.

Když se zeptal asi po páté, vyletěla jsem na něj, že nejsem nemohoucí a už jsem řekla, že nic nechci, tak ať nemá péči, že o to nestojím a ať se stará o sebe.

Vzápětí jsem svých slov litovala. Nechtěla jsem na něj být tak hnusná, nevím, kde se to ve mně bralo.

Sklopila jsem pohled, abych se nemusela dívat do jeho obličeje a zašeptala jsem tiché promiň.

„To je v pořádku,“ odvětil Edward, zvedl se a šel umýt můj talíř. Zbytek palačinek přikryl se slovy, že si je může dát Charlie, až se vrátí z nemocnice.

Taky jsem se postavila šla k němu blíž.
„Nechtěla jsem na tebe křičet. Jsem moc ráda, že jsi tu se mnou, nevím, co bych si bez tebe počala. Teď, když El…“ nedokončila jsem větu.
„Bello, El bude v pohodě. Nemusíš se o ni bát, ano?“ Znovu mě přinutil, abych se mu dívala přímo do očí. Věřila jsem mu. Věřila jsem úplně všemu co říkal. Mírně jsem kývla a asi mu to jako odpověď stačilo, protože pokračoval. „Vždycky tu budu pro tebe. Jsi to nejdůležitější v mém životě. Bez tebe by neměl žádnou cenu. Ty jsi to, proč jsem stále tady. Jsi důvod mé existence.“

Slzy se mi znovu nahrnuly do očí.

„Miláčku promiň, nechtěl jsem tě rozbrečet, zapomeň na to,“ drmolil Edward vyděšen mým počínáním. Popotáhla jsem a vrhla se mu kolem krku.

„Tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl. Miluju tě,“ štkala jsem.
„Já tebe taky, ty můj blázínku.“ Jemně mě políbil a hladil přitom rukama po zádech.

„Jdi si vzít bundu a pojedeme do nemocnice, jo?“ navrhl, když mě nakonec políbil na čelo. Vděčně jsem přikývla, vtiskla mu rychlý polibek na rty a už jsem pospíchala pro boty a zimní bundu.

I když venku pršelo, bylo stále hodně pod nulou, takže to znamenalo pěknou námrazu. Paráda.

---

El v těch bílých peřinách nebyla skoro vidět. Nebýt tmavých vlasů a kruhů pod očima, docela by s nimi splynula. Její pokožka byla bílá stejně jako Edwardova, možná ještě víc, pokud to bylo možné. Z ruky jí vedla hadička do kapačky. Druhou měla v sádře. Byla to přesně ta, která mě včera tak brněla.

Byla připojená na přístroj, který hlídal činnost jejího srdce. Pohled na ni mě vyděsil. Vypadala hrozně a pípavý zvuk atmosféře taky zrovna nepomáhal.

Byla jsem tu sama, tátu jsme poslali domů, aby se trochu vyspal a najedl a Edward zůstal na chodbě.

Posadila jsem se na židli vedle postele a vzala sestru za ruku.

„El, nevím, jestli mě slyšíš,“ začala jsem. „Ale jestli ano, prober se prosím. Prosím tě, otevři oči. Potřebuju vědět, že jsi v pořádku,“ promlouvala jsem k ní, ale její víčka byla stále nehybná. Chtělo se mi zase brečet, ale zakázala jsem si to. Nesmím propadat beznaději. El bude zdravá. Edward měl pravdu, opakovala jsem si v duchu.

Seděla jsem tam a vyprávěla, jak jsme byli s Edwardem včera na procházce, že se mnou chtěl trávit silvestra, ale slíbila jsem jí, že budu s ní.

Za celou tu dobu se nic nezměnilo. Přístroj pípal pořád ve stejném intervalu a El ležela bez pohnutí.

„Lásko?“ oslovil mě Edward tiše, jako by se bál, že ji vzbudí. „Pojď se najíst.“ Zavrtěla jsem hlavou. Před chvílí jsem snídala, tak nebudu zase jíst.
„Už jsou dvě hodiny, měla bys něco sníst,“ přemlouval mě. Dvě hodiny? Tolik? Ten čas tak letí. Edward do mě ještě chvíli hučel a já nakonec souhlasila. Potřebovala jsem si protáhnout nohy, protože dlouhým sezením zdřevěněly.

Dala jsem si jen zeleninový salát a ani ten jsem nebyla schopná dojíst.

Když jsme se vrátili zpět do pokoje, kde ležela El, dostala jsem málem infarkt. Pokoj byl prázdný, teda ne úplně prázdný, ale sestra tam nebyla. Kdyby mě Edward nedržel, asi bych už ležela na podlaze.

To přeci není možné. Tohle se nemohlo stát!

Elizabeth

Tma, která mě obklopovala, byla najednou pryč. Všude bylo jasno, jako když na obloze bez mráčku svítí slunce. Nemohla jsem být ve Forks. Tam jsem slunce ani pořádně nezahlédla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ať už jsem byla kdekoliv, bylo tu krásně. Bílý písek mi zahříval nohy. Vlnky přicházející z moře se lehce omílaly o břeh a pak se s lehkým šuměním vracely zpět. Nedaleko rostly palmy a nějaké keře se spoustou barevných květů. Bylo to tu jako v ráji. Dokonce jsem zahlédla barevného papouška.

„Bee,“ zavolal na mě někdo. Ten hlas mi byl povědomý, ale v tu chvíli jsem ho nedokázala zařadit. Otočila jsem se na dotyčného. Jak bych si mohla jeho hlas pamatovat, když jsem ho dva roky neslyšela.

Josh běžel po pláži a mával na mě.

Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala. Vysoký se sportovní postavou. Hnědé vlasy měl rozcuchané od teplého větříku, který foukal od moře. Šedé oči se na mě usmívaly z krásného obličeje. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Tolik se mi po něm stýskalo.

„Bee,“ zopakoval znovu moji přezdívku a zastavil se u mě. Jednou rukou mě pohladil po tváři a pak mě políbil na tvář. Jeho rty mi určitě zanechaly doutnající značku, jinak si totiž horkost v místě, kde se jeho ústa dotkla mé tváře, nedokážu vysvětlit.

Dívala jsem se mu přímo do očí. Vypadaly stejně, jako když jsem se do nich dívala naposledy. Šedé se spoustou modrých teček, díky kterým na slunci měnily barvu. Povzdechla jsem si. Proč je jen tak nedostupný. Ale pak jsem si uvědomila jednu věc. Už jsem nebyla ta malá holka, se kterou kamarádil. Byla jsem starší a víc jsem si věřila. Ale stejně mi něco bránilo v tom, abych mu řekla pravdu. Najednou jsem vůbec nevěděla co říct, ale Josh to vyřešil za mě. Vzal mě za ruku a vedl někam do lesa.

Nebyl to les v pravém slova smyslu. Byl to spíš takový prales. Všude spousta zeleně a barev. Byly tu snad všechny, které znám. Všimla jsem si, že zde roste také ovoce. To místo mě omamovalo. Ale možná to nebylo místem, ale Joshovou přítomností. Znovu, po několika letech, jsem cítila jeho vůni. Vůni, která mi vždycky připadala mužná, taková kořeněná. Měl ji jen on. Nikdo jiný.

Otočil se na mě, jakoby se ujišťoval, že ho následuju. V jeho očích jsem zahlédla něco, co tam před lety určitě nebylo. Nedokážu to přesně určit, ale díval se na mě jinak.

Z nedalekého keře utrhl velký rudý květ a zastrčil mi ho za ucho. Jeho prsty se přitom dotkly mého krku a srdce mi při tom letmém doteku málem vyskočilo z hrudi.

Chtěla jsem ho obejmout, políbit ho a říct mu, jak moc ho miluju, ale pořád mi v tom něco bránilo.

„El, nevím, jestli mě slyšíš. Ale jestli ano, prober se prosím.“ Slyšela jsem Bellu, ale ať jsem se rozhlížela jakkoliv, nikde ji neviděla. „Prosím tě, otevři oči. Potřebuju vědět, že jsi v pořádku,“ mluvila dál.

Jak to myslí prober se, copak nejsem vzhůru? Štípla jsem se do paže a nic se nestalo, jen to bolelo, takže musím být vzhůru. Znovu jsem zaslechla její hlas. Mluvila o Edovi.

Já teď nechci poslouchat nic o Edovi. Chci si užít Joshovu přítomnost. Vytěsnila jsem Bellin hlas z hlavy a podívala se, kde je můj průvodce.

V tápání po tom, co se děje mi skoro zmizel. Zahlédla jsem v ohybu cesty jeho mizející záda, tak jsem se rozběhla, aby mi neutekl. Dostihla jsem ho až na konci cesty. Na konci, který ústil na travnatý břeh vysokých vodopádů padajících s hlasitým duněním z vysoké skály. Břeh se mírně svažoval dolů, až trávu nahradil písek. Voda byla průzračně modrá a přímo vyzývala ke koupání.

Neváhala jsem, byli jsme tu jen my dva. Do dvou prstů jsem vzala ramínka letních šatů, které jsem měla na sobě a stáhla je z ramen. Šaty tak se šustěním přistály u mých kotníků. Ouha, nemám spodní prádlo. No co, nemám se za co stydět.

Aniž bych se na Joshe podívala, jsem vstoupila do vody. Nebyla nejteplejší, ale zažila jsem i horší. Celá jsem se ponořila a pak se podívala na břeh. Po Joshovi tam zbyla jen kupička šatů. Za chvíli se vynořil vedle mě, a jelikož bylo krásně vidět pod vodu, nemusela jsem dlouho přemýšlet o tom, zda má něco na sobě… neměl. Byl tak, jak ho pánbůh stvořil. Nechtěla jsem ho okukovat jako nějaká puberťačka, tak jsem se mu zadívala do očí.

I on mě propaloval pohledem. Točila se mi z toho hlava, a když se tváří přiblížil k mému obličeji, bála jsem se, abych se neutopila, až to se mnou dočista sekne.

Jiskry létaly všemi směry, aspoň jsem měla takový pocit a pak se to stalo. Dostala jsem ránu elektrikou a Joshovy rty se spojily s mými. Vyšla jsem mu vstříc a objala ho rukama kolem krku. Konečně se splnilo moje dávné přání a dokonce předčilo moje očekávání. Jeho paže byly volně položeny na mých bocích a on si mě tiskl co nejblíže. Musela jsem vzdychat blahem, protože jinak si neumím vysvětlit ty zvuky, co jsem slyšela.

Josh se přesunul na mou tvář a postupoval na krk. Zvrátila jsem hlavu, abych mu ulehčila přístup, a konečně jsem mohla vyřknout ta slova.

„Miluju tě,“ zaskřehotala jsem. Hlas jsem měla nakřáplý, jako bych denně kouřila krabičku cigaret.
„Miluju tě, Bee“ řekl Josh a znovu mě políbil na rty.

Jenže najednou tam nebyl. Nebyl tam ani vodopád, les, nic. Jen bílo a pak znovu ta hrozná tma a divné pípání.

Tak jak se Vám to líbilo? Vím, že to bylo tak mimo, ale nějak jsem nevěděla, co psát. Ale i tak Vás prosím o komentář a moc děkuju za všechny, které jste mi napsali. Vážím si jich, strašně ráda si je čtu a věřte, že se u nich tvářím jako naprostý imbecil, ale líbí se mi to. :D

22. kapitola     SHRNUTÍ     24. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 23. kapitola: