Je to půl roku co se do Forks přistěhovala Bella. Ale ona není jen tak obyčejný člověk. Je to poloupírka, která se sama potlouká světem, téměř dvě století. Ale co když se do Fokrs přistěhuje nová rodina a ona mezi nimi uvidí svého bratra? Bratra, který ji opustil a tím ji donutil žít bídný a osamělý život? Chcete vědět víc? Čtěte a uvidíte.
19.02.2010 (16:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6788×
1. Kapitola – Tvou bolest nářek nezhojí, jen prozradí.
„Bello na co myslíš??Jsi dneska nějak mimo??“ zeptala se mě Angela a jemně do mě drcla.
Povzdechla jsem si.
„Zítra mají přijet ti nový. Jen jsem přemýšlela, kde jsem o nich už slyšela. Cullenovi, něco mi to jméno říká, ale za boha si nemůžu vzpomenout co.“ Řekla jsem ji tiše a dělala, že sleduji výklad naší matematikářky.
„Myslím, že nejsi jediná, kdo o nich přemýšlí, je toho plná škola. Jsou to prý nějací zbohatlíci, taky jsem na ně zvědavá.“ Jen jsem přikývla a dál se snažila vzpomenout, kde jsem tohle jméno slyšela.
Dneska jsem opravdu hodně mimo. Celou cestu domů jsem musela přemýšlet o těch zatracených Cullenových. K nám do školy jich má nastoupit celkem pět a jejich otec přijal místo primáře v místní nemocnici.
Moc dobře vím co jsou zač, máme toho mnoho společného.
Moje matka Renné mě porodila před necelými dvěma stoletími, ale bohužel při mém porodu zemřela, jako každá žena která čekala dítě s upírem. Otec mi o ni často vyprávěl, strašně moc ji miloval a to ho dohnalo k sebevraždě.
Tehdy jsem byla ještě malé dítě, ale moc dobře jsem věděla co Volturiovi dokážou a taky co od nich můj otec chtěl a ti byli až moc ochotní mu vyhovět.
Jediný kdo mi zbyl byl můj bratr. I když byl jen člověk, chápal co jsem zač a nenáviděl mě za to. Obviňoval mě z matčiny smrti a proto ve svých 17 narukoval k vojákům. I když mě nenáviděl, snažil se o mě postarat jak jen to šlo.
Ale jednoho dne i on zmizel a já se musela sama protloukat světem. Snažila jsem se ho najít, ale marně. V době kdy zmizel jsem vypadala tak na sedm let, rostla jsem strašně rychle, proto jsem se rozhodla ten odporný zapadákov opustit a vydala se na vlastní pěst do Itálie, kde jsem to chtěla skončit stejně jako můj nanicovatý otec.
Moc pozdě jsem si uvědomila, že jsem udělala osudovou chybu a tak, tak jsem utekla z Volterry, díky svému daru. Jsem totiž mentální a fyzický štít a to mě zachránilo, před mučením a smrtí Ara a jeho stoupenců. Vrátila jsem se zpět do Mexika, snažila jsem se najít bratra ale veškeré pátrání bylo na nic. I když vím, že mě nesnášel, věděla jsem že by mě jen tak neopustil. Potřebovala jsem ho.
Tehdy jsem se zhroutila a vůbec jsem nevěděla kam mám jít, nebo co mám dělat. Jako poloupír se můžu živit jak krví, tak normálním lidským jídlem, ale jak jsem si ho měla sama obstarat to jsem nevěděla. Nakonec jsem utekla do Španělska kde jsem nějaké to stolení žila jen s krve zvířat. Skoro století a půl jsem žila v lesích. Byla jsem predátor, který se snažil jen přežívat. Ale byla jsem na sebe hrdá, nikdy jsem neublížila člověku a nesmočila své rty v lidské krvi.
Je to asi třicet let co jsem se rozhodla vrátit zpět mezi lidi. Nejtěžší bylo pro mě sehnat peníze, ale i to jsem vyřešila. Ne že bych byla zlodějka to ne, ale nějak jsem ty peníze získat musela. Myslím, že ještě dodnes nechápou jak se z toho trezoru ty peníze ztratili. Ale co, peněz je na světe nespočet, tak snad nějaká ta sumička, která jim zmizela nebude vadit. Pár let jsem počkala a pak se vydala do Washingtonu kde jsem peníze bezpečně uložila. A tam jsem začala studovat. Nemohla jsem na jednom místě zůstávat dlouho a tak jsem co tři roky střídala různé školy.
Je to půl roku co jsem se přestěhovala sem do Forks, nastoupila jsem jako prvačka na místní střední školu a ihned jsem si našla pár dobrých kamarádů. I když jsou i výjimky. Ale je to první místo kde jsem opravdu spokojená, ale nyní po půl roce sem mají přijet nějací nováčci a já měla takovou zlou předtuchu, že to nevěstí nic dobrého.
Doma jsem si udělala malou večeři a zapnula si televizi. Ale jelikož v ní nebylo nic zajímavého, šla jsem do sprchy a pak spát. A to je ta věc co mi na tom poloupírství vadí, to že musím chodit spát jako obyčejný člověk.
„Sakra, jsem tak nervózní, že ani spát nemůžu.“ Postěžovala jsem si a podívala se na hodiny.
„Pět ráno!“ Povzdechla jsem si a neochotně jsem vstala, stejně bych už neusla. Šla jsem se umýt a pak jsem zakormidlovala k pohovce v obýváku a začetla se do knížky. I když jsem moc nevnímala co čtu, čas uběhl rychle a já si udělala snídani. Rychle jsem to do sebe naházela a vydala se ke skříni.
„Tak co si na dneska obleču?“ Podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla které stálo vedle skříně. Měla jsem dlouhé tmavě hnědé vlasy, lehce kudrnaté, štíhlou postavu a čokoládové oči. Ze skříně jsem vytáhla uplé tílko na ramínka a mini sukni.
„No myslím, že by to šlo.“ Usmála jsem se svému výběru, rychle to hodila na sebe, načesala si vlasy do copu, natáhla si bundu a hurá do školy.
Bydlela jsem na odlehlé části Forks trochu schovaná, abych mohla sem tam chodit na lov do lesa co mám za domem.
Nasedla jsem do svého New Beetla, mého malého autíčka. Vždy se mi líbilo a tak jsem si ho koupila. Pro jednoho ‚člověka‘ to bohatě stačí.
Ke škole jsem přijela i tak dost brzo skoro nikdo tu ještě nebyl a tak jsem vylovila z batohu knížku a pokračovala ve čtení než dorazila Angela a Jessika.
„Ahoj,“ pozdravila jsem je.
„Ahoj Bello, tak jakpak se na dnešek těšíš?? Vidím, že ses vyparádila,“ řekla Jess a zkoumavě si mě prohlížela.
„Ještě tu nejsou, že?“ Zeptala se Angela a rozhlížela se po parkovišti.
V té samé chvíli se na parkoviště vřítilo stříbrné Volvo a zastavilo kousek od nás. A z něj vystoupilo pět upírů. Ano UPÍRŮ!
Věděla jsem, že mi tahle rodina něco říká, kdysi jsem o nich slyšela. Zastavili se jakmile mě spatřili. Zkoumavě si mě prohlíželi, ale já se dívala jen na jednoho z nich. Držel se za ruku s malou tmavovláskou a taky si mě podivně prohlížel. Moc dobře jsem ho poznala, i když byl krásnější než tehdy, tuhle tvář bych poznala kdekoliv. Byl to můj bratr Jasper. Najednou to na mě všechno spadlo. Celé ty roky a staletí samoty. Začala jsem se mírně chvět, do očí se mi vhrkly slzy.
„Bello? Jsi v pořádku, jsi nějak bledá?!“ Otázala se mě Angela. Neodpověděla jsem, prostě jsem to nedokázala. Jen jsem tam stála a dívala se do tváře ‚člověku‘ který mě nechal na holičkách. Který mě opustil a nechal mě v tomhle hrozném světě samotnou.
Najednou jsem se otočila zpět ke svému autu, nastoupila jsem, nahodila motor a bez jediného pohledu zpět jsem se vydala domů. Po tvářích mi tekli slzy.
„Jak mi to mohl udělat!“ Vzlykala jsem.
„Když se stal jedním z nás proč mě nehledal!!“ Přes slzy jsem ani neviděla pořádně na cestu a tak tak jsem se vyhla protijedoucímu autu. Rychle jsem zaparkovala na příjezdovce.
Chvíli jsem ještě seděla na sedadle a ignorovala zvonící telefon. Určitě to je Angela nebo Jessika, s otázkou proč jsem tak rychle zmizela. Zavrčela jsem a mobil hodila na vedlejší sedačku.
Ani nevím jak jsem se dostala do domu, bylo mi všechno jedno. Z očí mi pořád proudili vodopády slz. Ležela jsem na pohovce a nevnímala znovuopakující se západ a východ slunce. Z mého stavu mě vzbudilo horečné bouchání na domovní dveře. Jen jsem nadzvedla hlavu, ale jinak jsem se nepohnula. Znovu bušení, ale tentokrát na mě někdo volal. Kdybych byla obyčejný člověk, asi bych ty hlasy nezaslechla, jenže já je slyšela jako by stáli hned vedle mě.
„Myslíš, že je uvnitř??“ ptala se Jessika
„Musí být, má tu auto. Víš že se bez něj nikde nehne.“ Odpověděla ji Angela
„Zkus znovu zabouchat, třeba spí a neslyší nás.“
Neochotně jsem se zvedla z pohovky a šla ke dveřím. Nechtělo se mi je otevřít, ale určitě by mi nedali pokoj. Otevřela jsem dveře a viděla jak Angela a Jessika odchází, ale když uslyšely zavrzat dveře otočili se.
„Bello?? Vypadáš hrozně, co se ti stalo??“ Vyhrkla hned Jess. Asi jsem musela opravdu vypadat šíleně, stačilo se jen podívat jak se ty dvě tváří.
„Není mi moc dobře, asi nějaká chřipka.“ Řekla jsem tiše. Angela mě mezitím popostrčila do dveří, aby mohly vstoupit.
„Volali jsme ti, odjela jsi a ani jsi nic neřekla. Měli jsme o tebe strach!“ Řekla Angela a posadila se na pohovku kde jsem ještě před chvílí chtěla umřít. Jessika ji následovala.
„Opravdu vypadáš hrozně. Byla jsi u doktora??“ Otázala se Jess. Jen jsem zakroutila halovou a smutně se na ně usmála.
„Není to nic zlého, jen jsem unavená. Potřebuji si pár dní odpočinout.“
„Bello, tohle není jen nemoc. Děje se něco?“ zeptala se Angela.
„Od té doby, co přijeli Cullenovi si se ve škole neukázala, ty je znáš? Udělali ti něco?“
„Angie, Jess opravdu jsem jen nemocná. S těma novýma to nemá nic společného.“ Řekla jsem. I když to moc přesvědčivě asi neznělo. Do očí se mi zase nahrnuli slzy. Ale Jess jsem asi přesvědčila a Angela na sobě nedala znát, že by mi nevěřila. Ještě chvíli se zdrželi a když jsem je ujistila, že po víkendu už půjdu do školy, odešly.
Chcete pokračování?
Prosím o komentář. I smajlík bude stačit.
Děkuji
1. Kapitola – Tvou bolest nářek nezhojí, jen prozradí.
„Bello na co myslíš??Jsi dneska nějak mimo??“ zeptala se mě Angela a jemně do mě drcla.
Povzdechla jsem si.
„Zítra mají přijet ti nový. Jen jsem přemýšlela, kde jsem o nich už slyšela. Cullenovi, něco mi to jméno říká, ale za boha si nemůžu vzpomenout co.“ Řekla jsem ji tiše a dělala, že sleduji výklad naší matematikářky.
„Myslím, že nejsi jediná, kdo o nich přemýšlí, je toho plná škola. Jsou to prý nějací zbohatlíci, taky jsem na ně zvědavá. Jen jsem přikývla a dál se snažila vzpomenout, kde jsem tohle jméno slyšela.
Dneska jsem opravdu hodně mimo. Celou cestu domů jsem musela přemýšlet o těch zatracených Cullenových, k nám do školy jich má nastoupit celkem pět a jejich otec přijal místo primáře v místní nemocnici.
Moc dobře vím co jsou zač, máme toho mnoho společného.
Moje matka Renné mě porodila před necelými dvěma stoletími, ale bohužel při mém porodu zemřela, jako každá žena která čekala dítě s upírem. Otec mi o ni často vyprávěl, strašně moc ji miloval a to ho dohnalo k sebevraždě.
Tehdy jsem byla ještě malé dítě, ale moc dobře jsem věděla co Volturiovi dokážou a taky co od nich můj otec chtěl a ti byli až moc ochotní mu vyhovět.
Jediný kdo mi zbyl byl můj bratr. I když byl jen člověk, chápal co jsem zač a nenáviděl mě za to. Obviňoval mě z matčiny smrti a proto ve svých 17 narukoval k vojákům. I když mě nenáviděl, snažil se o mě postarat jak jen to šlo.
Ale jednoho dne i on zmizel a já se musela sama protloukat světem. Snažila jsem se ho najít, ale marně. V době kdy zmizel jsem vypadala tak na sedm let, rostla jsem strašně rychle, proto jsem se rozhodla ten odporný zapadákov opustit a vydala se na vlastní pěst do Itálie, kde jsem to chtěla skončit stejně jako můj nanicovatý otec.
Moc pozdě jsem si uvědomila, že jsem udělala osudovou chybu a tak, tak jsem utekla z Volterry, díky svému daru. Jsem totiž mentální a fyzický štít a to mě zachránilo, před mučením a smrtí Ara a jeho stoupenců. Vrátila jsem se zpět do Mexika, snažila jsem se najít bratra ale veškeré pátrání bylo na nic. I když vím, že mě nesnášel, věděla jsem že by mě jen tak neopustil. Potřebovala jsem ho.
Tehdy jsem se zhroutila a vůbec jsem nevěděla kam mám jít, nebo co mám dělat. Jako poloupír se můžu živit jak krví, tak normálním lidským jídlem, ale jak jsem si ho měla sama obstarat to jsem nevěděla. Nakonec jsem utekla do Španělska kde jsem nějaké to stolení žila jen s krve zvířat. Skoro století a půl jsem žila v lesích. Byla jsem predátor, který se snažil jen přežívat. Ale byla jsem na sebe hrdá, nikdy jsem neublížila člověku a nesmočila své rty v lidské krvi.
Je to asi třicet let co jsem se rozhodla vrátit zpět mezi lidi. Nejtěžší bylo pro mě sehnat peníze, ale i to jsem vyřešila. Ne že bych byla zlodějka to ne, ale nějak jsem ty peníze získat musela. Myslím, že ještě dodnes nechápou jak se z toho trezoru ty peníze ztratili. Ale co, peněz je na světe nespočet, tak snad nějaká ta sumička, která jim zmizela nebude vadit. Pár let jsem počkala a pak se vydala do Washingtonu kde jsem peníze bezpečně uložila. A tam jsem začala studovat. Nemohla jsem na jednom místě zůstávat dlouho a tak jsem co tři roky střídala různé školy.
Je to půl roku co jsem se přestěhovala sem do Forks, nastoupila jsem jako prvačka na místní střední školu a ihned jsem si našla pár dobrých kamarádů. I když jsou i výjimky. Ale je to první místo kde jsem opravdu spokojená, ale nyní po půl roce sem mají přijet nějací nováčci a
já měla takovou zlou předtuchu, že to nevěstí nic dobrého.
Doma jsem si udělala malou večeři a zapnula si televizi. Ale jelikož v ní nebylo nic zajímavého, šla jsem do sprchy a pak spát. A to je ta věc co mi na tom poloupírství vadí, to že musím chodit spát jako obyčejný člověk.
„Sakra, jsem tak nervózní, že ani spát nemůžu.“ Postěžovala jsem si a podívala se na hodiny.
„Pět ráno!“ povzdechla jsem si a neochotně jsem vstala, stejně bych už neusla. Šla jsem se umýt a pak jsem zakormidlovala k pohovce v obýváku a začetla se do knížky. I když jsem moc nevnímala co čtu, čas uběhl rychle a já si udělala snídani. Rychle jsem to do sebe naházela a vydala se ke skříni.
„Tak co si na dneska obleču?“ podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla které stálo vedle skříně. Měla jsem dlouhé tmavě hnědé vlasy, lehce kudrnaté, štíhlou postavu a čokoládové oči. Ze skříně jsem vytáhla uplé tílko na ramínka a mini sukni.
„No myslím, že by to šlo.“ Usmála jsem se svému výběru, rychle to hodila na sebe, načesala si vlasy do copu, natáhla si bundu a hurá do školy.
Bydlela jsem na odlehlé části Forks trochu schovaná, abych mohla sem tam chodit na lov do lesa co mám za domem.
Nasedla jsem do svého New Beetla, mého malého autíčka. Vždy se mi líbilo a tak jsem si ho koupila. Pro jednoho ‚člověka‘ to bohatě stačí.
Ke škole jsem přijela i tak dost brzo skoro nikdo tu ještě nebyl a tak jsem vylovila z batohu knížku a pokračovala ve čtení než dorazila Angela a Jessika.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem je.
„Ahoj Bello, tak jakpak se na dnešek těšíš?? Vidím, že ses vyparádila.“ Řekla Jess a zkoumavě si mě prohlížela.
„Ještě tu nejsou, že???“ zeptala se Angela a rozhlížela se po parkovišti.
V té samé chvíli se na parkoviště vřítilo stříbrné Volvo a zastavilo kousek od nás. A z něj vystoupilo pět upírů. Ano UPÍRŮ!
Věděla jsem, že mi tahle rodina něco říká, kdysi jsem o nich slyšela. Zastavili se jakmile mě spatřili. Zkoumavě si mě prohlíželi, ale já se dívala jen na jednoho z nich. Držel se za ruku s malou tmavovláskou a taky si mě podivně prohlížel. Moc dobře jsem ho poznala, i když byl krásnější než tehdy, tuhle tvář bych poznala kdekoliv. Byl to můj bratr Jasper. Najednou to na mě všechno spadlo. Celé ty roky a staletí samoty. Začala jsem se mírně chvět, do očí se mi vhrkly slzy.
„Bello??! Jsi v pořádku, jsi nějak bledá?!“ otázala se mě Angela. Neodpověděla jsem, prostě jsem to nedokázala. Jen jsem tam stála a dívala se do tváře ‚člověku‘ který mě nechal na holičkách. Který mě opustil a nechal mě v tomhle hrozném světě samotnou.
Najednou jsem se otočila zpět ke svému autu, nastoupila jsem, nahodila motor a bez jediného pohledu zpět jsem se vydala domů. Po tvářích mi tekli slzy.
„Jak mi to mohl udělat!“ vzlykala jsem.
„Když se stal jedním z nás proč mě nehledal!!!“ přes slzy jsem ani neviděla pořádně na cestu a tak tak jsem se vyhla protijedoucímu autu. Rychle jsem zaparkovala na příjezdovce.
Chvíli jsem ještě seděla na sedadle a ignorovala zvonící telefon. Určitě to je Angela nebo Jessika, s otázkou proč jsem tak rychle zmizela. Zavrčela jsem a mobil hodila na vedlejší sedačku.
Ani nevím jak jsem se dostala do domu, bylo mi všechno jedno. Z očí mi pořád proudili vodopády slz. Ležela jsem na pohovce a nevnímala znovuopakující se západ a východ slunce. Z mého stavu mě vzbudilo horečné bouchání na domovní dveře. Jen jsem nadzvedla hlavu, ale jinak jsem se nepohnula. Znovu bušení, ale tentokrát na mě někdo volal. Kdybych byla obyčejný člověk, asi bych ty hlasy nezaslechla, jenže já je slyšela jako by stáli hned vedle mě.
„Myslíš, že je uvnitř??“ ptala se Jessika
„Musí být, má tu auto. Víš že se bez něj nikde nehne.“ Odpověděla ji Angela
„Zkus znovu zabouchat, třeba spí a neslyší nás.“
Neochotně jsem se zvedla z pohovky a šla ke dveřím. Nechtělo se mi je otevřít, ale určitě by mi nedali pokoj. Otevřela jsem dveře a viděla jak Angela a Jessika odchází, ale když uslyšely zavrzat dveře otočili se.
„Bello?? Vypadáš hrozně, co se ti stalo??“ vyhrkla hned Jess. Asi jsem musela opravdu vypadat šíleně, stačilo se jen podívat jak se ty dvě tváří.
„Není mi moc dobře, asi nějaká chřipka.“ Řekla jsem tiše. Angela mě mezitím popostrčila do dveří, aby mohly vstoupit.
„Volali jsme ti, odjela jsi a ani jsi nic neřekla. Měli jsme o tebe strach!“ řekla Angela a posadila se na pohovku kde jsem ještě před chvílí chtěla umřít. Jessika ji následovala.
„Opravdu vypadáš hrozně. Byla jsi u doktora??“ otázala se Jess. Jen jsem zakroutila halovou a smutně se na ně usmála.
„Není to nic zlého, jen jsem unavená. Potřebuji si pár dní odpočinout.“
„Bello, tohle není jen nemoc. Děje se něco???“ zeptala se Angela.
„Od té doby, co přijeli Cullenovi si se ve škole neukázala, ty je znáš??? Udělali ti něco???“
„Angie, Jess opravdu jsem jen nemocná. S těma novýma to nemá nic společného.“ Řekla jsem. I když to moc přesvědčivě asi neznělo. Do očí se mi zase nahrnuli slzy. Ale Jess jsem asi přesvědčila a Angela na sobě nedala znát, že by mi nevěřila. Ještě chvíli se zdrželi a když jsem je ujistila, že po víkendu už půjdu do školy, odešly.
Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Older and far away 1. Kapitola:
veľmi pekné
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!