Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 12. kapitola

08.05.2010 (07:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5296×

12. kapitola - Největším štěstím v životě upíra je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.

„Ale, ale copak se to tu děje?“ ozval se strašně přesládlý hlas, až se mi zježili chloupky na celém těle. Vykoukla jsem z poza Edwarda a zalapala po dechu. Celá jsem se rozechvěla až jsem cítila, jak se Edward napjal. Pak jsem uslyšela další šum a z ničeho nic mě chránili další ruce. Podle vůně jsem poznala Jaspera. Přitulila jsem se k němu a snažila se nedýchat a dělat, že tu vlastně nejsem.

„Co tě přivádí do těchhle končin Jane?“ promluvil tiše Jasper.

„Ale znáte to, povinnosti volají. Hledáme tu skupinku novorozených.“ Ten její přehnaně sladký hlásek mi jde na nervy, ale přitom ve mně vyvolával hrůzu. Hrůzu toho dne kdy jsem o vlásek unikla smrti. Ještě více jsem se rozechvěla a udělalo se mi špatně od žaludku.

„Bells zlato neboj, se to bude dobré,“ konejšil mě tiše můj bratr, ale vůbec to nepomáhalo. Jane se na mě zhnuseně podívala.

„Nevěděla jsem, že se taháte s lidmi… Nebo to je jen svačinka? Docela hezky voní…“ Na těhle pár vět se ozvalo několik zavrčení. Nějaké ruce mě popadli a schovali za sebe. Tentokrát to byla Alice. Ale moc jsem nevnímala, kde se nacházím, hlavně jsem chtěla být co nejdál od ní.

„Tady žádní novorození nejsou,“ řekl Edward a snažil se změnit téma. Ale na Jane to neplatilo. Pořád mě provrtávala tím svým rudým pohledem. Cítila jsem jak mi po tváří začala stékat první zbloudilá slza.

„Jane?“ ozvalo se najednou za námi, až jsem nadskočila. Kolik jich tu proboha je? Ona se jen otočila a k nám dorazili Felix s Demetrim.

„Co se to tu děje? To se všichni hádáte o jednu jednohubku?“ řekl úlisně Felix a mrkl na mě. Tiše jsem vzlykla.

„Ale no tak plašíte ji…“ ozvala se Jane a znovu po mě šlehla znechucený pohled.

„Patří k nim,“ dodala, když se na ni ti dva podívali. Cítila jsem jak se Edward a Jasper snaží po nich nevystartovat. Ale možná to bylo taky mnou. Roztáhla jsem kolem nás svůj štít a tak nikdo nemůže ven a nikdo dovnitř. A asi to ani nevěděli, ale i přes mé momentální rozpoložení jsem se snažila svou rodinu chránit.

„Jsme tu navíc. Myslím, že bude rozumné, když si půjdeme každý po svých,“ řekl Edward a výzvami se na ně podíval.

„To si nejsme tak jisti. Co máte s tou lidskou dívkou?“ zeptal se zostra Demetri.

„To myslím není vaše starost. Žádná pravidla jsme neporušili!“ řekla Alice.

„Možná ano, možná ne. Ale každopádně jestli ví, co jsme zač, je to přeci porušení pravidel?“ Cítila jsem, jak do štítu něco narazilo. Cítila jsem to velmi silně, ale postupně to sláblo, až to nakonec zaniklo. Pak se náraz opakoval. Proč se nás snaží napadnout?

„Prosím, opravdu jsme žádné pravidla neporušili. Jsem jednou z vás, i když jen napůl,“ vzlykla jsem. Zarazili se.

„Ty jsi ta malá holka co byla tehdy ve Volteře?“ zeptala se zvědavě Jane. Přikývla jsem, navíc jsem se totiž nezmohla.

„Zajímavá informace, Aro bude velmi rád, že jsme tě našli.“ Celá jsem se rozechvěla a rozbrečela jsem se naplno. Alice mě objímala. Dostala jsem strach. Co když budu muset jít s nimi? Co když mě odtáhnou a tam zabijí? Ale zachráním tím rodinu? Nebudou je obtěžovat, když odejdu? Mám jít dobrovolně?

„Proč jí to děláte?! Udělala vám snad něco?“ zavrčel Jasper. Nad jeho hlasem jsem se až zachvěla a přestala jsem vzlykat.

„Ale no tak, co na ni vidíte? Je to jen zrůda…“ uchechtla se.

„Nic o naší rodině nevíte! A neurážejte mou sestru!“ Jasper se postavil do bojové pozice. Snažil se mě chránit, ale co když štít povolí? Co když mu ublíží? A vše kvůli mně!

„Takže sestřička, měla jsem si všimnout jisté podoby.“ Znovu nahodila ten svůj hnusný úsměv.

„Jane, nechci tě honit, ale čeká nás letadlo a je třeba jít. Buď to s nimi vyřídíme, nebo je necháme jít. Je to jejich život! Nechápu, proč se do nich pořád musíš navážet,“ řekl z ničeho nic Demetri a všechny nás zaskočil. Tohle jeho chování je divné. Všichni jsme zůstali ohromeně stát a Jasper se dokonce uklidnil.

Jane se na chvíli na Demetriho otočila a propalovala ho pohledem, pak bez jediného slova odešla a ti dva s ní. Jen Demetri na nás kývl a pak se ztratili v lese. Zůstali jsme tu sami. Já se pořad chvěla v náručí mé sestřičky.

„Co to sakra mělo znamenat?“ řekl Edward a pořád se díval na místo, kde ti tři zmizeli. Jasper se na mě otočil a převzal si mě do náručí. Nemohla jsem si pomoct, ale strašně jsem si oddechla. Ale i tak ve mně hlodal červíček pochybností. Co když na rodinu poštvu Ara? Vím, že oni budou chránit mě, ale dokážu ochránit já je? Je můj štít dostatečný? Myšlenky mnou lítaly jako splašené.

Pohled Edward

Viděl jsem, jak Jasper konejšil Bellu, najednou jsem začal žárlit. I když jen koutkem mysli, chtěl jsem být na jeho místě. Pohladit ji po vlasech, políbit ji… I když jsme toho teď prožili hodně. Vím, že chce dál hrát tu naší hru. Nelíbí se i to čím dál tím víc, ale možná to bude k něčemu dobré…

Jasper po chvíli přešel k Alice, a také ji objal. Bella zůstala stát na kraji naší malé skupinky. Pak se na mě významně podívala. Nechápal jsem co má za lubem, ale neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Pak jsem uslyšel její myšlenky. Tedy spíše jen jednu.

„Prosím ať mě nehledají. Vrátím se!“

A pak zmizela mezi stromy dřív, než se kdokoliv dokázal vzpamatovat.

„Bells?“ zašeptal Jasper a začal se rozhlížet kolem sebe, ale když ji nenašel podíval se na mě.

„Kam šla?“ zeptal se mě.

„Nevím, nejsem její chůva,“ řekl jsem trochu ostřeji.

„Bello?“ zvolal a vydal se hloub do lesa s Alice za zády. Ale když si všimli, že nejdu s nimi, otočili se na mě.

„Ty ji nejdeš hledat?“ zeptala se mě Alice.

„Proč? Jestli se bude chtít vrátit, vrátí se a pokud ne. Je to její rozhodnutí, proč se jí do toho plést?“ Otočil jsem se a mířil si to zpět na parkoviště.

„Edwarde?! To nemyslíš vážně? Co ti udělala takového, že ji nenávidíš?“ řekla skoro plačtivě moje sestřička. Nechtěl jsem ji takhle trápit, ale kdo ví, co z toho vyplyne.

„Alice nepleť se mezi nás, už jsi toho zkazila dost!“ řekl jsem klidně a pak se otočil a už jsem se neohlédl. Šel jsem pomalu, ale nikdo mě nesledoval. Přišel jsem k autu, nasedl a nastartoval. Oni se snad domů nějak dostanou. Ale já domů nehodlal jet. Tušil jsem, kde by mohla Bella být. Jel jsem pomalu, chtěl jsem jí dát čas. Snad mě Alice nevidí, to by bylo zase otázek.

Jel jsem asi hodinu, měl jsem otevřené okno, abych popřípadě ucítil její vůni a taky se povedlo. Zastavil jsem na kraji silnice a pak šel za tou omamnou vůní. Cesta mi netrvala nijak dlouho a já ji uviděl. Stála na okraji útesu a dívala se do rozbouřeného moře.

„Bello?“ šeptl jsem. Neotočila se a dál sledovala hukot vln. Přišel jsem k ní blíže. Lehce jsem se dotkl její ruky.

„Bell?“ Zvedla hlavu a já se mohl podívat do jejích uplakaných očí. Jedním prstem jsem ji setřel zrovna padající slzu.

„Jestli semnou nechceš mluvit, nemusíš. Jen bych chtěl být s tebou,“ pošeptal jsem ji. Jemně se usmála.

„Děkuji,“ špitla a pak opřela hlavu o můj hrudník a tiše plakala. Dokázal bych ji takhle držet hodiny…

„Edwarde?“ špitla a podívala se mi do očí. Seděli jsme na jednom velkém pařezu a opírali se zády o sebe a sledovali krásný západ slunce.

„Hm?“

„Jsem opravdu tak špatná?“

„Proč si to myslíš?“

„Já…“

„No vidíš. Neřeš to, co se stalo, jednou by tě stejně našli. Ale bát se jich nemusíš. Aro má rád podivnosti, nakonec by ti stejně neublížil. Jen někdy reaguje přehnaně.“

„Jak to víš?“

„Carlisle nám toho hodně vyprávěl. O všech, víš Jane, to nemá jednoduché proto si vylévá zlost na těch slabších. Ale opravdu to neřeš. Máš tu rodinu, která tě nadevše miluje…“

„A ty mě taky miluješ?“ její otázka mě docela zaskočila. Ale musel jsem se usmát.

„Miluji a vždy budu.“Cítil jsem, jak se otočila a to mě donutilo se taky otočit. Zadíval jsem se do jejích přenádherných očí. Pak jsem jí chytl obličej do náruče a pomalu se přibližoval ke rtům. Bylo to tak úžasné, lehce se zachvěla. Cítil jsem její přerývavý dech. Srdce ji bušilo jako splašené… Pak jsem naše rty spojil. Lehce jsem je ochutnával a čekal na její reakci. Zajela mi rukou do vlasu a pak do polibku dala vše. Cítil jsem tolik energie okolo. Přitáhl jsem ji jí blíže k sobě. Naše těla se dotýkala a mě to dohánělo k šílenství. Byla najednou tak křehká. Na chvíli jsem naše rty odpojil, aby se mohla nadechnout. Vůbec se jí to nelíbilo, znovu si mě přitáhla k sobě a polibek mi ochotně vrátila. Byl jsem šťastný, tak neskutečně šťastný…

„Měli… Měli bychom jít… Budou mít strach,“ šeptl jsem. Nechtěl jsem tento okamžik přerušit, ale po okolí bloudí Volturiovi a to není ideální na noční toulání. Znovu jsem se jí podíval do očí. Celá zčervenala a sklopila zrak. Byla tak roztomilá. Chytl jsem ji za ruku a lehce ji pomohl vstát. Usmála se na mě. Přivinul jsem ji k sobě a bok po boku jsem vyšli k autu. Teď jen doufat, že nic z toho Alice neviděla.

Moc moc moc moc děkuji za komentíky v minulé kapitolce a proto Vám hned přináším tuhle.

Snad se Vám líbila.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 12. kapitola: