Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 16. kapitola

02.06.2010 (20:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5371×

16. kapitola - Je jenom jedna cesta za štěstím a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.

„Ale koho nám to tu všichni čerti nesou. To tak moc toužíš po smrti maličká?“ zeptal se mě ten úlisný hlásek. Mírně jsem se rozechvěla, ale nebrečela jsem jako minule. Snažila jsem se být odolná vůdčí těmto zvířatům.

„Vím, že mě možná nenávidíte, ale mám pro vás docela dobrou dohodu,“ řekla jsem pevně a můj hlas se ani jednou nezadrhl. Viděla jsem, jak nadzvedl jedno obočí. Jeho hladový pohled mě rentgenoval, ale mlčel. Pak přistoupil ke mně blíž a chytl mě za ruku. Přitáhl s mě blíže a propaloval mě pohledem.

„Jsi, zvláštní Isabello.“

„Nejsem Isabella, ale Anabella, ale jinak spíš Bella, jen Bella,“ na tváři se mi objevil podivný usměv. Kde se tam vzal? V téhle situaci bych se rozhodně smát neměla.

„Vysmíváš se mi?!“ zavrčel mi do obličeje. Já zavrtěla hlavou, aby věděl, že ne.

„Snažím se být jen zdvořilá, nemám důvod se vám vysmívat, pane,“ řekla jsem mile a slovo pane jsem zdůraznila. Tzv. na důkaz pokory. Ale ve skrytu duše jsem začínala mírně panikařit. Co když to nevyjde tak jak jsem chtěla? Co když mě teď zabije a já už nikdy neuvidím ani jednoho člena mé rodiny? Rodiny, která mi začala chybět… Viděla jsem před sebou ty jejich poplašené výrazy, když jsem odcházela. Ale když teď zemřu, oni se to nikdy nedozví, jelikož neví, kde teď jsem. Ale kdybych svůj štít sundala, určitě by přijeli a tím bych je ohrozila ještě víc.

Naštěstí mě pustil, ale zůstal v pohotovostní vzdálenosti. Lidé okolo začali ještě více panikařit. Začali křičet hrůzou, když se upíři začali přibližovat. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Demetri,“ zavolal Aro.

„Ano, můj pane?“ ozvalo se během vteřiny za námi. Podívala jsem se do té ustarané tváře a pochopila jsem, že tu jsem správně a že to co dělám je dobrá věc.

„Odveď tady Bellu do mé pracovny. Za chvíli přijdu, jen co se najím.“ Bylo mi z něj na zvracení, ale nedala jsem na sobě nic znát. Tedy aspoň myslím. Trochu poplašeně jsem se vydala za Demetrim a raději se neohlížela. Stačí, že mi ten křik bude znít v uších ještě hodně dlouho.

Šli jsme mlčky, ale i tak jsem se mírně rozechvěla. Bylo tu temno a vlhko a vůbec se mi tu nelíbilo. Demetri mě vedl dlouhou chodbou, kde na konci stály bytelné dveře. Vstoupili jsme a já se na chvíli zarazila. Byla to docela dost velká místnost a všude kolem byly regály s knihami a na každé volné stěně byl obrovský obraz. Nemohla jsem si nevšimnou i toho, který visí u Cullenů doma. Byl na sto procent totožný a určitě hodně starý.

„Proč jsi tu?“ ozvalo se do ticha. Otočila jsem se a podívala se na Demetriho. Podivně si mě měřil.

„Sama nevím. Možná chci dokázat nemožné a možná jsem jen chtěla na chvíli vypadnout od rodiny,“ řekla jsem jako by nic a zadívala se do jeho krvavých očí. Nebyl, jako ostatní toho jsem si všimla už tehdy v lese. I teď se tváří prostě jinak. Nepatří sem. Ale proč tu vlastně jsem? Proč tohle vše chci dokázat? Co když prohraji?

„Aha. Takže jen z rozmaru?“ Viděla jsem, jak jeho tvář lehce posmutněla, ale hned vteřinu na to nahodil nepropustnou masku.

„Nejsem tu z rozmaru! Jen prostě chci něco dokázat.“

„Co přesně? Chceš se stát jednou z nás? Volturiovou? Chceš tu trpět jako nějaká pokusná hračka? Aro to tak nakonec udělá. Bylo bláhové sem chodit. Nemusíš se už vrátit.“ Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Ale čím víc jsem si uvědomovala svou chybu, tím víc odvahy jsem v sobě našla.

„Já vím, ale já odtud odejdu a ne sama. Aro, přistoupí na mou podmínku. Prostě musí!“ šeptala jsem tiše a pořád ho hypnotizovala pohledem.

„Aro nic nemusí, Bello!! To ty budeš ta, co bude muset zůstat. Nevím, jestli ses náhodou někde nepraštila do hlavy, jinak si tvé chování nedokážu vysvětlit.“ Během vteřiny byl u mě a pevně mě chytil za paže. Lehce se na mě usmál. Celá jsem se rozechvěla a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Vidíš? Bojíš se a stejně chceš bojovat?“ zavrčel mi do obličeje. Kdyby tak věděl, za koho chci bojovat a proč jsem vlastně tu. Z ničeho nic mě pustil a postavil se ke dveřím, které se náhle otevřely. Do místnosti vstoupil, Aro a Jane s Alecem. Tak a je to tady. Snažila jsem se usmát, ale teď když jsem čelila skutečnosti, opravdu to nešlo. Pořád jsem se chvěla. Ale zatím jsem situaci zvládala…

„Bello,“ šeptl ke mně Aro. Poplašeně jsem zamrkala. „Máš pro mě nějaký návrh že?“ Přikývla jsem. On se na mě usmál, ale viděla jsem v něm tu touhu. Určitě to bude, jak říkal Demetri. Budu jen hračka, s kterou si pohraje a pak zahodí, ale jen pokud prohraji. Ale toho se nedočká!!

„Já-já.“ No tak Bello! Uklidni se!! „Vím, že mě nenávidíte. Že si myslíte, že jsem jen hříčka přírody. Ale chci vám dokázat, že to tak není. Navrhuji souboj, jen já a váš bojovník,“ řekla jsem už o něco klidněji. Ale teď jsem tam jen stála a čekala na odpověď. Nemůžu mu přímo říct, že si to chci vyřídit s Jane, jen doufám v to že ji vybere.

„Nevím proč by jsme měli s tebou bojovat? Tohle já nemám zapotřebí děvenko. Možná si neuvědomuješ s kým, že to mluvíš. A takové směšné návrhy od někoho jako jsi ty? Copak jsi si opravdu myslela, že na to přistoupím?“ ve mně zatnulo. Nevěděla jsem co teď budu dělat. Sakra tak s takovým odmítntím jsem opravdu nečekala.

„Proč ne? Je to dobrá šance jak získat něco nepoznané! Pokud prohraji zůstanu dobrovolně a bez problémů!“ řekla jsem a pořád se dívala do jeho krvelačných očí. Mírně se na mě usmál, ale pak se zamračil. Jo, jo přemýšlení asi bolí. Tohle mi na tváři nakreslilo mírný úsměv.

„O co ti přesně jde?! Vím, že se nemůže stát, že vyhraješ, ale co když ano? Co budeš za to chtít?“ zeptal se tiše, ale přesto jsem ho slyšela.

„To nemůžu říct teď. Ale pokud vyhraji budu moct odejít. Ale to jak a s kým, řeknu pokud vyhraji,“ řekla jsem se vztyčenou hlavou a na chvíli jsem se zadívala na Demetriho. Možná pochopil, možná ne. Ale každopádně jsem tu a pro mé vítěství udělám cokoliv!

„Pořád nevím proč bych měl přistoupit na tvé podmínky, ale může to být zpestření odpoledne. Každopádně vítej mezi námi Bello.“ Byl si tak strašně moc jistý sám sebou. Ale nic jsem na to neřekla jen přikývla. Ještě jednou se usmál a pak jsme společně vyšli zpět do chodby. Vedli mě spletitýmy chodbami. Šli jsme docela dlouho, ale nakonec jsme dorazili k velkým, kovaným dveřím. Nevěděla jsem co se bude dít. Podlo toho co o Volturiových vím, jsou to podrazáci. Jednou něco slíbí a pak skutek utek.

Ale když se dveře otevřeli všimla jsem si velkého sálu. Na jedné straně byli jen zrcadla a jinak holý prostor. Asi nějaká treninková hala, nebo něco na tento způsob. Ale taky jsem si všimla, že tu nejsme z sami. Za námi vešel Markus, Caius, Felix a další čtyři upíři, které jsem neznala. Mé srdce bušilo jako splašené a myslí, že oni so toho všimly.

„Tak dobře. Přišla jsi tu s prozbou. Chceš bojovat, tak ti dám šanci. Slibuji, že pokud vyhraješ splním tvé přání ať je jakékoliv. A taky věřím, že pokud prohraješ, bude se ti u nás líbit. Možná časem pochopíš, že sem patříš a staneš se právoplatnou Volturiovou,“ usmíval se na mě. Kde se to v něm to sebevědomí bere? To ho tady někde rozdávají? Že bych si taky koupila... Stejně se divím, že dokážu ještě vtipkovat. Jindy bych se zhroutila, už jen při vyslovení jejich jména. Nevím co se ve mně změnilo... Zlomilo...

„Taky slibuji, že splním to co jsem řekla. Ale naž předbíhat událostem? Ještě jsme ani nezačali a už bych se měla stát jednou z vás?“ Viděla jsem v jeho tváři údiv. Určitě si mě pamatuje jako ustrašenou malou holku, ale opak je pravdou. Za těch kdoví kolik desetiletí jsem vyrostla a hlavně se poučila o životě. O tom, jak dokáže být věčnost ubíjející, ale taky dokonalá a krásná. Jen musíme chtít...

„Jsi odvážná Isabello to musím uznat. Myslím, že Jane bude pro tebe dobrou soupeřkou,“ usmál se a pokynul jmenované. Ta se semnou vydala doprostřed místnosti. Ostatní zůstávali postávat po okrajích. Jen naše trio si sedlo na vyvýšené trůny. Byli o něco menší než v hlavní místnosti, ale i tak vypadaly skvostně a bytelně. Byla jsem tak zabrabá do svých vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla útočící Jane. Jen jsem ucítila silný náraz a pachuť vlastní krve v ustech. Mrcha jedna...

Svou přirozenou rychlostí jsem se postavila na nohy. Můj štít jsem rozšířila kolem nás, tak aby nikdo jiný nemohl zasahovat. Ale nechránil mě samotnou. Ale musím ji ukázat, že jsem slabá a má nademnou navrh a pak ji dostat na kolena.

Malou chvíli jsme jen tak postávali v bojové pozici a měřila si jedna druhou. Nevnímala jsem nic než jí a to, že když vyhraji uvídím svou rodinu... Edwarda... A hlaně dokážu nemožné a to přežít v těchto podmínkách. Já jsem vystartovala proti ní, ale zasáhla mě její moc a já se skácela k zemi. Štít jsem stáhla víc k sobě a její moc zastavila. Ale i tak jsem zůstala ležet a tu nesnesitelnou bolest jsem vydýchávala. Pak jsem zase vyskočila na nohy. Cítila jsem jak její moc narazila do mého štítu až jsem se mírně zachvěla. Na její tváři se oběvil naštvaný škleb. Já se jen usmála.

Vrhla se na mě, ani jsem nevěděla co přesně dělám, ale lítali jsme sem a tam po celé místnosti. Párkrát jsem dostala ránu, ale několikrát se zastavila o můj štít. Ale cítila jsem, že pomalu slábnu. Proto jsem štít stáhla jen těsně okolo mě a dala do něj vši sílu, aby mě chránil před jejími útoky. Zrovna běžela naproti mně a napřáhra ruku, jako že mě chce chytit, ale zarazil ji štít. Slyšela jsem nepříjemné křupnutí a Janin výkřik.

„Ty malá mrcho!“ zasyčela na mě a znovu se na mě vrhla, ale tentorkát zaútočila svou mocí i silou. Štít vydržel tak tak, ale podlomili se mi kolena. Do očí mi vhrkly slzy. Nebyla to bolest jako na začátku, ale spíše bolest z vyčerpání. Ach, Edwarde! Tiše jsem vzlykla. Taky jsem uslyšela pobavený smých z místa, kde seděli ti tři. Ano jen se kochejte pohledem na mě. Ale já na kolenou moc dloho nezůstanu.

Jane pořád a pořád narážela svou mocí do mého štítu a snažila se ho rozbít. Ale čím víc se snažila tím víc můj štít sílil. Myšlenky se točily kolem mé rodiny. Vzpomínala jsem na jejich ublížené výrazy, když jsem probíhala kolem nich. Vzpomínala jsem na ty překrásné okamžiky v Edwardově náručí. To jak jsem poprvé zahlédla svého bratra. Jak jsem mu usínala v náručí. To jak mi vyprávěl svůj příběh. To jak mi řekli, že můžu u nich zůstat a mít vlastní rodinu... Edwardovy polibky... Lehké dotyky... Ještě jednou jsem vzlykla.

„Vzdáváš se Bello?“ ozvalo se posměšně kousek ode mě. Vzhlédla jsem a zadívala se do Arovi tváře. Bylo tak tolik pobavení a touhy po něčem novém, že se mi z toho dělalo špatně. Ušklíbla jsem se. Nemůžu mu přece dovolit, tohle vše zničit. Nemůže mě mít a nikdy mít nebude. Přišla jsem pro jědinou věc a s tou taky odejdu... Tedy věc... Spíše jsem přišla pro někoho...

Otočila jsem se na Demetriho a lehce jsem se na něj usmála a pak jsem znovu vstala. Polkla jsem vlastní krev a postavila se před Jane. Ignorovala jsem naštvaný Arův výraz a znovu jsem napadla Jane. Zase jsme se míhaly jako čmouhy po celé hale. Ale tentokrát jsem to byla já co měĺa navrh. Poháněla mě tak silná láska... Poháněla mě vlastní rodina. To, že je znovu uvidím.

Párkrát jsem ji uděřila svým štítem a odhodila jsem ji přes celou místnost. Slyšela jsem třískot skla, ale já se jí pořád dívala do očí a pomalu se k ní přibližovala. Cítila jsem energii snad po celém těle, vibrovala mi v konečcích prstů a tím dodávala mému štítu dostatek síly a moci. Čerpala z jejího strachu a snad i zoufalství.

Když už jsem stála tak metr od ní, vyslala jsem proti ní svůj štít. Velmi loudavě se k ní přibližoval. Byl najednou jako mé další ruce. Chytili ji pod krkem a jedním škubem jsem si ji přitáhla k sobě bez toho abych se pohnula z místa. Od mé tváře byla sotva pár centimentu.

„Tak co Jane? Pořád jsem tak slabá jak si myslíš,“ zavrčela jsem ji do obličeje a pak ji pustila. Těžce dopadla na podlahu, ale než se stačila pohnou znovu jsem ji chytila těmi neviditelnými provazy a otočila ji směrem k Arovi.

„Kdo vyhrál?“ zaptala jsem se tiše. Všude bylo tiše a všichni mě nenávistně propalovaly pohledy. Tedy skoro všichni. Aro stál jako přikovaný a díval se na mě s neskrývavým údivem. Ale mlčel.

„Kdo vyhrál?!“ řekla jsem o něco hlasitěji. Zesílila jsem stisk na Janině krku až to zakřuplo. Ozval se její výkřik.

„Její život za Demetriho!“ zavrčela jsem na něj a Jane znovu bolestně vykřikla. Stála jsem tam a čekala na svůj ortel. Teď v dalších minutách se rozhodne o mé budoucnosti. Ale jelikož si budoucnost utváříme svými činy a myšlenkami vím, že mám vyhráno.