Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 19. kapitola

11.06.2010 (13:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4929×

19. kapitola - Tragédie pokročilých let nespočívá v tom, že stárneme, ale v tom, že zůstáváme mladí.

„Opravdu chceš jít do školy? Vypadáš jako bys přinejmenším týden nespala. Jsi bledší než my,“ ptala se ustaraně Esmé. Zrovna jsem seděla u stolu a cpala do sebe druhou porci perfektní snídaně. Musím toho využít, když už dva dny nezvracím.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptala jsem se, s plnou pusou, mého pozorovatele.

„Ani nevím, Carlisle mě chce vzít blíž k městu. A pak uvidím, asi si půjdu koupit auto. Asi jsem měl tušení, že se od tama jednou dostanu. Mám nějaké peníze na vlastním účtu,“ řekl mi bez zájmu Demetri a dál dělal, že tu vlastně ani není. Za celý víkend se tady moc nezdržoval, většinou byl v lese a lovil. Anebo byl zavřený v knihovně a četl si. Nedivím se mu, že tu nechce moc pobývat. S naštvaným Edwardem pod jednou střechou, to je o život…

I když vůbec nechápu jeho postoj a kdykoliv na něj pomyslím, je mi smutno. Tak jako teď, sedím tu a vzpomínám na to, jak to bylo mezi námi krásné. Ještě předtím než jsem odešla…

„Nechceš zajít večer do Port Angeles? Kino a tak? Zeptám se i ostatních? Je dobré zapojit se do života lidí. Pomůže ti to,“ usmála jsem se na Demetriho. Ze začátku přemýšlel a nic neříkal a pak jen kývnul hlavou a vydal se zpět do obýváku a já spěšně za ním. Celá rodina tam už byla, čekalo se jen na mě.

„To je dost, že jdeš, Bello!“ usmíval se Emmett.

„Ale no tak, ta chvilka tě přece nezabije Emme!“ oplatila jsem mu sladký úsměv. Pak jsem se otočila na Demetriho a hodila mu klíčky.

„Můžeš začít trénovat, zavezeš mě do školy.“

„Ale…“ začala Alice.

„On to zvládne. Přece jenom dost často se musel pohybovat mezi lidmi, když plnil ty nesmysly pro Ara,“ řekla jsem jí a taky se na ni usmála. Demetri tam jen stál se sklopenou hlavou, tahle společnost mu moc dobře nedělala. Podívala jsem se na Edwarda. Ten si mě nenávistně měřil, ale mlčel.

„Jak chceš, ale ten večer platí. Měla jsem vizi, kino je fakt skvělý nápad,“ řekla a pak jsme se všichni vydali k autům. Demetri šel trochu zaraženě, ale taky mlčel. Když jsme nastoupili, přes otevřené okýnko jsem zahlédla Emma, jak se k nám přibližuje.

„Co závod? Kdo bude dřív u školy, vyhrál!“ usmál se spiklenecky. Viděla jsem jak se Demetri škodolibě usmál a pak jsem uslyšela mé autíčko zatůrovat. Takže asi souhlasil. Emmett se zasmál a nasedl do svého auta. Pak jsme vyrazili. Bylo to úplně úžasné. Z otevřeného okna na mě vanul příjemný vzduch. A jelikož Demetri ještě u školy nikdy nebyl, navigovala jsem ho. Jeli jsme hodně rychle a Emm nám byl pořád v patách, ale Demetri mu nedal šanci nás předjet. Velmi živě si dokážu představit, jak se teď Emmett tváří. Tomuhle jsem se začala smát, ale tu už jsme přijížděli na parkoviště. Demetri prudce zabrzdil a plynulým pohybem zaparkoval. Emmett vedle nás. Když jsem vystupovala z auta, byla jsem trochu zarudlá od studeného větříku, ale byla jsem tak nějak happy.

Na parkoviště začali proudit lidé a já si uvědomila jednu zásadní chybu.

„Demetri, měl bys jet,“ řekla jsem mu, ale on nereagoval. S temným výrazem pozoroval skupinku jdoucí naším směrem.

„Demetri!“ vytrhla jsem ho z jeho transu. Poplašeně se na mě podíval a pak nastartoval a odjel.

„Bello! Tohle bylo nezodpovědné. Neměla jsi mu tohle vůbec dovolit. Není na tom tak dobře jako my!!“ vrčel na mě Edward. Já si ho jen přeměřila smutným pohledem, ale se vztyčenou hlavou jsem prošla okolo něj a vydala se k Angele, která postávala na kraji parkoviště.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji vesele.

„Ahoj,“ oplatila mi a usmála se na mě. „Takže už jsi přijela?“

„No… Tak nějak.“

„Hm… Kdo byl ten v tom autě, ten kdo tě přivezl?“ zeptala se mě. Ale v jejím hlase jsem poznala stopu vzrušení. Ušklíbla jsem se.

„To byl bratránek, moc dlouho se tu nezdrží. Je tu jen na návštěvě,“ řekla jsem a pozorovala, jak tuhle lež vezme.

„Aha… Škoda,“ řekla sklesle a tak nějak zvláštně se na mě podívala.

„Ale můžeš se večer stavit k nám, víš jak, pomůžeš mi s učením,“ řekla jsem tajemně a při slově učení jsem rukama naznačila uvozovky. Raději jsem se nedívala za sebe, kdo ví co na to má povedená rodinka.

„Opravdu? Páni Bello, to bys pro mě udělala?“ pištěla mi do ucha. Tak tohle určitě nepřeslechli. Ach jo!

„Pro tebe všechno Angie.“ Objala jsem ji.

Další hodiny probíhaly v klidu. Ale rodina se mi tak nějak vyhýbala. Ani nevím proč, třeba mi chtěli jen nechat větší volnost. Angela se mě pořád vyptávala, jak bylo na návštěvě u mého ‚bratrance' a já jí vykládala jen samé lži. Ale vůbec nevypadala, že by jim nevěřila. Vše jsem měla dokonale promyšlené a ty lži mi šly skvěle a u některých jsem se dost pobavila. Třeba o tom, že Demetri má kupu sourozenců, a tak jsem přemluvila jeho opatrovníka, aby mohl přijet na chvíli tady k nám a odpočinout si od nich. Jo! Tak nějak to bylo, až na to že jeho ‚sourozenci' jsou docela dost hnusní vrazi a zabijáci. Ale tohle téma bych před ní moc neprobírala.

Zrovna jsem mířila na parkoviště, když jsem si všimla, že mě pozoruje Jessika. Zašklebila se na mě a pak se vrátila zpět do školy. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Ale tohle jsem teď neřešila, protože na parkovišti už stálo moje autíčko i s řidičem. Usmála jsem se a vydala se k němu. Ale než jsem tam stihla vůbec, dojít popadly mě něčí silné ruce.

„Kampak pelášíš? Co tak další závod? Tentokrát vyhraji já!“ vykřikoval na celé parkoviště Emmett. Já se začala smát, ale na tu jeho hru jsem přistoupila. Ale tentokrát to budu já, kdo ho porazí.

„Hej Deme? Budu řídit,“ smála jsem se a už, už jsem vytahovala Demetriho z auta a cpala se na místo řidiče.

„Tohle bude jízda!“ řekla jsem vzrušeně a už jsem nahodila motor. Z parkoviště jsme vyrazili společně, ale hned v první zatáčce jsem ho šikovnou kličkou předjela a dělala jsem vše pro to, aby neměl šanci mě předjet. Celým tělem mi pulzoval adrenalin. Cítila jsem se opravdu báječně a Demetri mě ještě víc povzbuzoval, ať přidám. Uháněli jsme ulicemi a já se opravdu cítila dokonale, ale jen do chvíle, kdy se mi zase udělalo špatně.

Před očima se mi zatemnělo a pak už jsem jen ucítila ránu a ticho.

Probudil mě pach vlastní krve a něčí hlasy.

„Už se probírá!“

„Bello!“ Otevřela jsem oči a podívala se na přítomné. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, nebo co se děje. Prudce jsem se posadila a všimla si, že jsem u sebe v pokoji. Alice mě objala.

„Co si to vyváděla? Už nikdy nepřistupuj na Emmettovi blbosti, ještě si ublížíš!“ říkal naoko naštvaným tónem Jasper.

„Já… Omlouvám se, nevím, co se stalo…“ Ale moc dobře to vím. Omdlela jsem. Uprostřed silnice ve dvou set kilometrové rychlosti! Tohle už chce odbornou radu. Nenápadně jsem se podívala na Carlislea, který si tiše povídal s Esmé a Demetrim. Ale tenhle návrh jsem zatrhla hned, kdo ví, co najde a ten jeho sklon vrtat se do všeho... To bych taky nemusela přežít, a jestli jo tak s úhonou!

Vstala jsem a mínila jít do koupelny. Přece jenom je dneska to kino a večer přijde Angela.

„Kam jdeš? Měla bys odpočívat!“ zarazila mě Rose. Od kdy se zrovna ona stará o mé pohodlí? Tedy nikdy se ke mně moc nemusela, chovala se tzv. nijak. A když náhodou projeví snahu… No kdo ví… Raději se do toho nebudu motat.

„Jdu se obléct je nejvyšší čas vyrazit,“ usmála jsem se na ni mile.

„Počkat, něco ti přinesu. Dokonale ti padnou. Uvidíš!“ zapištěl ten malý skřítek a než jsem došla do koupelny, už byla zpět a cpala mi něco bílého do ruky. Ale řekla jsem si, že pro tentokrát neuškodí Alici poslechnou, a vzít si na sebe to co mi doporučí.

Když jsem se rychle osprchovala, šla jsem se podívat, co to vlastně na sebe budu oblékat. Když jsem ty šaty uviděla, vyhrkly mi do očí slzy. Ani nevím, proč jsem brečela, ale ty šaty byly tak krásné.

Byly bílé, ale kolem prsou měly stříbrné kamínky a navíc mi dokonale seděly. Když jsem přešla z koupelny do ložnice, všimla jsem si postříbřených balerínek a bílého kabátku u postele. Naprosto dokonale to k sobě pasovalo.

Když jsem scházela dolů do obýváku, trochu se mi zamotala hlava, ale přešla jsem to. Dívala jsem se na ně a viděla, jak si mě prohlíží. Hlavně tedy mužská část, včetně naštvaného Edwarda. Mile jsem se na něj usmála, ale jen něco zavrčel a bez pohledu na mě kolem prošel, do svého pokoje.

„On nejede?“ špitla jsem.

„Nechce se mu. Je to moroust, neřeš ho, Bells,“ řekl Jasper, a chytil mě kolem ramen.

„Sluší ti to,“ ozval se Demetri. Zářivě jsem se na něj usmála a společně jsme vyjeli do města.

Kino bylo dokonalé, byli jsme na nějakém krvavém hororu o upírech. Většinu času jsme se prohýbaly smíchy. Něco takového můžou natočit jen Američané, co víc k tomu dodat? Ani přesně nevím, o čem ten děj byl, ale to bylo jedno, hlavně, že jsme se skvěle bavili. A Demetri byl úžasný. Viděla jsem na něm, jak se snaží a tu svou touhu zvládá perfektně. Jeho oči už byly krásně zlaté a jeho bojovnost, byla vidět na sto mílí.

„Tohle mě jednou zabije, víte to?! Kdo vlastně vybíral film?“ smála jsem se. A když se přihlásil Emmett, začala jsem se smát nanovo. Zrovna jsme přicházeli na parkoviště. Bylo už docela šero a moc lidí tu nebylo. Ale i tak jsem najednou zmlkla a začala se mírně chvět. V krku mi začal z ničeho nic hořet oheň. Nikdy jsem takový pocit nezažila. Byla to tak obrovská touha. Zavrčela jsem.

„Bells?“ otočil se na mě Jasper. Ale já ho nevnímala. Jediné co mě teď zajímalo, byla ta dokonalá touha, ovládala celé mé tělo a myšlení. Všimla jsem si mladé dívky, jak kráčí temnou uličkou kousek od nás. Cítila jsem, jak mě drží něčí silné ruce, ale já se jim prudkými pohyby vyhoupla a vší rychlostí jsem běžela za tou lahodnou vůní. Těsně před dívkou jsem se zastavila a jedním pohybem ruky jsem si ji přitáhla k sobě. Neměla šanci ani zakřičet a už se mé zuby zahryzly do jejího krku... Sála jsem tu lahodnou tekutinu a cítila podivné teplo... Naplňovalo každičkou buňku mého nedokonalého těla. Slyšela jsem, jak na mě někdo křičí, ale je se nezmohla na normální myšlení. Až ve chvíli, kdy jsem uslyšela poslední bouchnutí jejího srdce, jsem se od ní odtrhla.

Cítila jsem se hrozně. Z ranky na krku jí začala téct krev a smáčela mé bílé šaty. Začala jsem brečet a vnímat tu hnusnou a krutou realitu. Stávala se ze mě zrůda! Ale proč? Proč teď najednou? Tolik let se snažím a najednou podlehnu.

Udělalo se mi zle od žaludku a já se celá zakrvácená vydala pryč. Běžela jsem, co mi jen síly stačily. Jen jsem chtěla být co nejdál od tohohle hrůzného činu. Kde je ten okamžik, kdy jsem se v kině smála, když jeden upír vysál nevinou dívku? Ještě víc jsem se rozbrečela.

Věděla jsem, že mě sledují a běží vedle mě. Ale přes můj štít se ke mně nedokázali dostat. Pořád jsem na sobě cítila její krev. V krku jsem měla hroznou bolest, ale snažila jsem se ji zahnat co nejhloub, do mého nitra. Ale vůbec to nepomáhala, právě že naopak. Pořád jsem viděla ten její vyplašený pohled, její tlukot srdce mi bušil v uších. Její snaha žít, byla marná.

Proletěla jsem hlavními dveřmi, ale když jsem chtěla vyběhnout schody, podlomila se mi jedna noha a já sklouzla dolů. Slané slzy se míchaly s krví a taky jsem cítila, jak mě můj vždy dokonalý štít opouštěl. Pak mě popadly něčí ruce. Vzpouzela jsem se.

„Ne! Pusťte mě! Já chci... Já musím... Žízeň...“ křičela jsem na celý dům, ale nikdo z nich nedokázal ten žár zastavit. Pak jsem uslyšela další bušící srdce. Bylo kousek odtud. Angela! Prolítlo mi hlavou její jméno.

„Držte ji!“ říkal zrovna někdo. Chvíli na to se rozezněl zvonek. Pak někdo otevřel dveře a ke mně dolehla další přenádherná vůně. Praštila mě do nosu a já se znovu začala prát se svými vězniteli. Celá jsem se chvěla a přitom bojovala. Ale jejich stisk nepovoloval. Znovu za chvíli zafungoval můj štít, odhodila jsem od sebe jak Jaspera s Edwardem, tak Carlislea, Emmetta a Demetriho. Znovu jsem se rozeběhla, ale pak štít zase zpadnul a já se znovu ocitla v pevném sevření.

„Já chci! Musím…“ hlas se mí zlomil. Prohnula jsem se v zádech a veškerou krev ze sebe vychrlila. Bylo mi špatně od žaludku a tohle vše tomu všemu jen pomohlo. Zhroutila jsem se. Pomalu jsem oddechovala. Ale cítila jsem se pod psa. Vše jsem zkazila a tohle mi už nikdo neodpustí…

No co říct?

Snad jsem Vás moc nezaskočila. Ale tohle se prostě stát mělo a Bells s tím už asi nic neudělá. Ale každý z nás se z podobných problému vylízal, a tak to bude i v případě Belly. Ale co nečekané zjištění, které tuhle situaci nečekaně změní?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 19. kapitola: