Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 2. kapitola

21.02.2010 (10:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5829×

2. kapitola - Cílem války není padnout za svou vlast, ale donutit ty parchanty na druhý straně, aby padli za svou.

Takže mám ještě dva dny volno. Lehce jsem se usmála. Přece nejsem nějaká citlivka. Ano můj bratr žije, ano opustil mě, ale teď mu to přece můžu vrátit a to i s úroky.

Vzpomněla jsem si na tu chvíli na parkovišti. Prohlížel si mě, ale nepoznal mě a to mi hraje do karet. Udělám mu a jeho celé rodině peklo na zemi. Budou litovat dne, kdy se sem přistěhovali a zničili tak vše co jsem tady vybudovala.

V sobotu ráno jsem vstala poněkud brzo, musela jsem si pořádně urovnat myšlenky a hlavně jsem se musela dát do pucu. Po těch pár dnech tranzu jsem opravdu vypadala hrozně. Vypadala jsem jako bych tu ležela celé další století a ne pouhé tři dny.

Vydala jsem se do koupelny a tam jsem ze sebe udělala aspoň trochu člověka, no pokud se to dá říct že jsem člověk. Hodila jsem na sebe, černé kalhoty a bílou košili a rozhodla se že si zajdu na malý lov. Přece jenom jsem si už dlouho nedopřála tuhle slastnou tekutinu. K životu krev nepotřebuji, naučila jsem se žít bez ní, abych zapadla mezi lidi.

Vyskočila jsem z okna které jsem měla v prvním patře a svým vynikajícím čichem jsem zavětřila malé stádo jelenů kousek na domem. ‚No alespoň nemusím chodit daleko.‘ Vystartovala jsem přím k nim, a pár rychlými pohyby jsem skolila jednu malou srnku. Zakousla jsem se ji do krku a vychutnávala jsem si každou kapku, která mi protekla hrdlem.

„No to bych měla,“ řekla jsem si spokojeně a v tu chvíli mě napadla jedna malá provokace Cullenových. A nejen jedna, hned několik.

Vydala jsem se zpět domu vzala si klíčky od svého broučka a vydala se na nákupy do Seattlu. Měla jsem v hlavě moc dobrý plán, jak je vyprovokovat hned prvním pohledem na mě. Po obchodech jsem se brouzdala celý den, ale nakonec jsem našla přesně to co jsem hledala. A tohle byl teprve začátek!

Domů jsem dorazila docela pozdě. Udělala jsem si večeři a zapla tv. Dávali docela dobrý film o upírech. Hlavní hrdinka Selene, se zamilovala do člověka, kterého pokousal vlkodlak. Bylo tam mnoho zajímavých zápletek, ale nakonec ho musela kousnou a zněj se stal napůl upír a napůl vlkodlak a ona pak zabila vlastního otce. No na můj vkus tam bylo moc mrtvých upíru, ale ušlo to. Některých pasážích jsem se doslova neudržela a vypukla v hlasitý smích. Aspoň, že bydlím sama. Normální lidé by se na mě asi dívali dost blbě. S úsměvem na tváři jsem se vydala do koupelny a pak spát.

Neděla utekla jako voda a ani jsem se nenadála a bylo pondělí ráno. Neochotně jsem se zvedla z postele. Ale, když jsem si uvědomila co mě dneska čeká na tváři se mi objevil usměv. Rychle jsem se umyla a oblékla. Naházela jsem do sebe snídani a vydala se ještě do lesa. No můj druhý plán, kdyby náhodou ten první nezabral tak jak jsem chtěla.

Ale bohužel do školy jsem přijela pozdě, stříbrné volvo už tu stálo a jeho majitelé byli v nedohlednu.

„Bello, tady jsme,“ volala na mě Angela. Ještě jsem jednou vrhla pohled na jejich auto a pak se vydala za kamarádkami. Srdečně mě objaly.

„Tak co už je ti lépe?“

„Určitě jo, jak koukám máš nový batoh a oblečení. Byla jsi na nákupech,“ zeptala se Jess

„No chtělo to změnu, hezké že?“ usmála jsem se.

„Odkdy máš ráda Drákulu?“ zeptala se mě se zájmem Angela.

„Ani nevím, ale hrozně se mi líbil, tak jsem si říkala proč ne.“

Došly jsme ke třídě, zrovna jsme měly mít matematiku. Naštěstí všechny tři, zatím se mi nechtělo být ve třídě samotné s nějakým Cullenem.

„Tak co jste zjistily o těch nových??“ zeptala jsem se naoko se zájmem.

Slova se hned ujala Jessika, jak jinak.

„Cullenovi jsou úplně úžasní, jsou tak nádherní, však sama uvidíš. Hned první hodinu máme se dvěma z nich. Ale stejně nejhezčí z nich je Edward. S tím máš dneska biologii.“

„Ano Jess, jsou úžasní, ale mi je můžeme maximálně pozorovat z dálky. S nikým se nebaví. Všude chodí jen spolu. Dokonce bych řekla, že Rosalie a Emmett spolu něco mají a nejen oni. Ta malá Alice a ten Jasper asi spolu taky chodí. Jen Edward je sám, ale všechny holky ignoruje,“ přitakala Angela

Zrovna jsme vstoupily do třídy. Zůstala jsem chvíli stát. Jess do mě drkla.

„Tohle je Emmett a Rosalie.“ Podívala se směrem kde seděli. Usmála jsem se na ně. Emmett mi usměv oplatit, ale Rosalie se jen zašklebila a pak se otočila jinam. Tohle mi docela vychází. Sama mám lavici hned před nimi. Pomalým krokem jsem k nim došla a sundala jsem si bundu a batoh jsem položila na vedlejší židli, tak aby šlo vidět, co je na něm natištěné. Jakmile jsem dosedla uslyšela jsem za sebou uchychtnutí. Emmett. Asi se mu líbí moje tričko. Přes celé záda je velký kříž a pod ním  pár kapek krve. A to ještě neviděl co mám ve předu. Stálo tam ‚I love blood‘ a pod nápisem byl otisk upířích zubu.

„Čemu se tak směješ??“ zeptala se mě Angela, která seděla přede mnou a asi si všimla mého šťastného výrazu.

„Ani nevím Angie, jen jsem si vzpomněla na film co hrál včera. Myslím, že se jmenoval Underworld.“

„Ten znám, strašně se mi líbí Michael. A hlavně ten konec jak Selene zabije toho svého otce, upíři jsou bezva mám tyhle filmy moc ráda.“

„Jo mě se taky líbil, Michael byl fajn, ale více mě zaujal Kraven, ten upír by fakt stál za hřích nemyslíš,“ řekla jsem tak, aby to bylo slyšet i za námi. Myslím, že by to slyšeli i kdybych to zašeptala. Reakce byla okamžitá. Emmett se začal smát a Rosalie zavrčela. Ale nikdo jiný kromě mě to neslyšel. V tu chvíli do třídy vešla vyučující a mi se museli začít věnovat učivu.

Nuda, nuda. Bože kdo něco takového jako matiku vymyslel. Celou hodinu jsem jen seděla a znuděně si hrála s propiskou. Znovu jsem se zamyslela nad minulostí. Jako od doby co přijeli Cullenovi mnohokrát.

„Bello??! Kde se schováváš??“ ozval se povědomý hlas z kuchyně, ale já odmítala vylézt ze svého úkrytu. Hlas se ale blížil ke mně. Najednou jsem vyskočila a přistála bratrovi na zádech.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj.

„Bello, tohle mi už nedělej, mohl bych dostat infarkt,“ ušklíbl se na mě. Já na něj jen vyplázla jazyk a začala mu prohrabávat malý batůžek co měl v ruce.

„Nic moc jsem nepřinesl, ale doufám, že to na pár dní bude stačit.“ Smutně se na mě usmál. Popadla jsem kousek chleba a sýr a s chutí se do něj zakousla.

„Jsi na mě hodný, i když vím, že mě nemáš rád, pro to co jsem udělala mamince,“ řekla jsem jakoby mimochodem. Neodpověděl, jen se na mě zase usmál a lehce mě pohladil po hlavě.

„O mě si nemusíš dělat starosti Jazzi, víš že se dokážu krmit i jinak.“ Zkoumavě se na mě podíval.

„Nechci, aby s tebe byla zrůda Bells.“ Vážil každé slovo.

„Víš jak by to bylo nebezpečné, kdyby na tebe někdo přišel??“ Objal mě. Objetí jsem mu oplatila a pak jen sledovala jak odchází, zase do války. Tehdy jsem ho viděla naposledy.

Z přemýšlení, mě vytrhl zvonek. Setřela jsem si zatoulanou slzu a sbalila si věci do batohu. Nespěchala jsem. Emmett a Rosalie, kolem mě prošli a já si všimla jak si mě on zkoumavě prohlíží a pak si všiml mého nápisu na přední straně trička. Nejprve se zamračil, ale pak se začal zase smát, ale tím si vysloužil herdu do zad od Rose. Usmála jsem se. ‚Tak co mě čeká teď?‘ podívala jsem se do rozvrhu. Hm francouzština. Další nudná hodina. Ach za co mě bože trestáš. Zamířila jsem si do ke dveřím, tam na mě čekala Angela.

„Co máš teď?“ zeptala se mě.

„Francouzštinu, ale ve vedlejší budově. A co máš ty?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Zeměpis. Je škoda, že už nemáme společné hodiny jak minulý rok. Stejně by mě zajímalo, proč Cullenovi nastoupili, až teď v listopadu.“

Usmála jsem se na ni. „To mě taky Angie.“

Vydala jsem se tedy sama na další hodinu, jsem zvědavá kdo tam bude tentokrát. Tentokrát jsem tam přišla mezi prvními a nikdo z Cullenu tu zatím nebyl. Sedla jsem si do zadní lavice. Ale zase mi to hrálo do karet. Vím, že jediná volná lavice je ta přede mnou. Začala jsem se zase culit. Ale jakmile jsem se podívala ke dveřím, úsměv mi zamrz na rtech. Směrem ke mně šel Jasper s tou malou Alice. Drželi se ruku v ruce a nebýt mého tichého zavrčení, možná by si mě ani nevšimli. Zastavili se v půli třídy a chvíli vyčkávali. Jasper vypadal jako by se rozhodoval jestli jít dál nebo raději rychle zmizel, ale Alice ho mírně popostrčila kupředu, ale sama se k němu přitiskla blíže, jako by se mě bála. A pak jsem uslyšela jak potichu zašeptala.

„Já zase nic nevidím. Prostě jakoby naše budoucnost zmizela.“ Bylo o asi určeno jenom Jasperovi, ale moc dobře jsem ji slyšela i já. Takže ona vidí budoucnost a jak to vypadá můj štít funguje perfektně. Zase jsem se usmála i když mi moc do smíchu nebylo. Na Alicině tváři se mihl taky usměv, ale jen na okamžik. Méně bystří by si ho možná ani nevšimli.

Ale já si spíše všímala Jaspera, prohlížela jsem si ho. Očima jsem prozkoumávala každý detail jeho tváře. Vypadal skoro stejně jak si ho pamatuji z dne kdy odešel, jeho světlé vlasy mu poletovali okolo hlavy s každým jeho krokem, ale nejvíce mě fascinovaly jeho zlatavě-hnědé oči. Důkaz toho, že je opravdu tím čím je. Upírem, který se živý krví zvířat. Ale chyběly mi ty jeho světle zelené oči, kdysi byly ale plné skryté zášti, ale taky smutku. Nyní, v nich bylo tolik něhy a lásky, že mě z toho až bodlo u srdce. Na mě se nikdy takhle nedíval.

Najednou jsem uslyšela mírné zavrčení. To Alice, asi se ji nelíbilo, jak se dívám na jejího Jaspera. Jen jsem zatřepala hlavou a dělala, že se na něj vlastně vůbec nedívám. Ale nemohla jsem si pomoct, seděl přímo naproti mně a já se celou hodinu jen soustředila na to abych se na něj nevrhla a nevybila si na něm svou zlost a smutek.

Neměla jsem ani náladu na něj cokoliv zkoušet, abych ho vyprovokovala, v jeho přítomnosti jsem byla prostě ztracený případ. Povzdechla jsem si.

Zvonek nezačal ani pořádně zvonit a já už byla na nohou a pelášila si to co nejdál od něj a jeho ‚milé‘. Teď mám Biolu, tak doufám, že aspoň tam budu mít klid. Třída byla hned vedle, tak jsem nemusela moc daleko chodit. Frustrovaně jsem seděla na židli a něco neurčitého si čmárala na zadní stranu sešitu.

„Ehm můžeš si vzít ten batoh, tady sedím já!“ ozvalo se nade mnou. Ani jsem se nepodívala komu ten hlas patří. Jen jsem hrábla po batohu a se zabručením jsem ho položila vedle lavice.

„Vadí ti, že tu sedím?“ ozval se tentýž krásný hlas. Cože krásný, ne ne ne není krásný. Otočila jsem se a jen jsem zůstala zírat. Vedle mě seděl, snad ten nepěknější upír, kterého jsem měla tu čest potkat. Měl stejně oči jako ostatní, ale mě připadaly jiné. Klidně bych se v nich mohla utopit.

„Já… já… ne nevadí…“ koktala jsem a musela jsem od něj odrhnou zrak, protože jsem strašně zrudla.

„Jmenuji se Edvard, Edward Cullen,“ představil se. Otočila jsem se zpět na něj.

„Bella…“ to je jedinné co jsem ze sebe dokázala dostat. Z tohoto zasnění mě trochu probral až příchod profesora. Radši jsem se na něj moc nekoukala, ale moje druhé já si prostě nedalo říct a neustále ho po očku sledovala. Po chvíli jsem se na něj ještě jednou podívala a trochu mě zarazil jeho pohled. Zaraženě se mi díval do očí. Jeho oči najednou změnili barvu, s krásných zlatohnědých na temně černé. Moc dobře jsem věděla co to znamená. Nevím co, ale něco ho naštvalo a on byl každou chvíli připraven zaútočit. Sakra, co jsem zase udělala??!

Ale byl to přece plán je naštvat a vyprovokovat ať už k čemukoliv. Ale, ne tak abych z toho neměla srandu, ale naopak strach. Ne o sebe, ale o lidi kolem nás. Rychle jsem vyskočila na nohy.

„Slečno Swanová přejete si něco?“ otázal se profesor.

„Já… já, jen není mi dobře, můžu si zajít na záchod?!“ nasadila jsem ztrápený výraz a on jen kývnul a já popadla věci a zase vyrazila ze třídy jako střela.

Ihned jak jsem zavřela za sebou dveře, opřela jsem se o zeď a vydýchávala to. Chvíli jsem tam jen tak postávala a pak se vydala směrem k jídelně. Stejně za chvíli zvoní. Myslím, že pro dnešek s provokováním končím. Než jsem došla ke dveřím, zazvonilo a chodby se zaplnili studenty mířící na oběd. Pomalým krokem jsem je následovala. Najednou mě minula skupinka pěti studentů. Moc dobře jsem věděla kdo jsou, ale hlavu jsem nezvedla. Copak jsem takový zbabělec? Přece jsem si řekla, že se Jasperovi pomstím a zatím tu chodím jako nějaká troska, která se lekne jednoho upírka.

Stoupla jsem si do řady a nabrala si několik druhů jídel. No stačilo by to i pro malý ruský zájezd, ale hlad je hlad.

Sedla jsem si hned vedle stolu, kde seděla naše milá rodinka. Po chvíli si ke mně přisedla i Jess a Angela.

„Tak co jak bylo na biologii?? Bylo ti prý špatně?“ zeptala se hned Angie.

„No jo, jen taková nevolnost. Už je mi mnohem lépe,“ odpověděla jsem a sledovala reakci u vedlejšího stolu. Oni jen seděli a dělali, že vůbec nevnímají co říkám, ale moc dobře jsem slyšela, jejich tichou konverzaci.

„Je divná, vůbec ji nevidím do hlavy. Slyším všechny okolo, ale u ní jako bych narazil na zeď,“ říkal zrovna Edward. Ušklíbla jsem se. Takže další se schopností, a ne ledajakou. Čtení myšlenek mě vždy fascinovalo. Ale na mě to zase nepůsobí. Škodolibě jsem se usmála.

„Víš Bello, že když se takhle směješ, vždy se přihodí něco divného??“ řekla Jess a nervózně poposedla.

„Ale já nic nechystám, opravdu,“ smála jsem se teď ještě více. Bylo to spíše výrazům Cullenu. Alice se na mě podívala a snažila se mi něco vyčíst z tváře, ale já se jen usmívala a když se ohlédla znovu, lehce tak že si toho všimli jen oni, jsem ji zamávala. Její vyděšený výraz mi na tváři vykreslil ještě větší úsměv.

Pak jsem se zase podívala na Jess. Taky se tvářila trochu vyděšeně.

„Víš, že to samé jsi říkala i posledně a co se pak stalo??“

„Myslíš to jak jsem do třídy propašovala toho potkana a profesorka Veketová pak málem dostala infarkt, když se ji z ničeho nic objevil na stole. Nebo to jak jsem při závěrečném večírku na Mika a jeho kamarády omylem vylila celý punč?“ zeptala jsem se naoko lhostejně.“

„No to je jedno, ale vždy když se takhle tváříš skončí to průšvihem,“ přitakala ji Angela.

„Opravdu nic nechystáš?“ zeptala se opatrně.

„Opravdu ne!“ řekla jsem, ale velmi tiše jsem dodala.

„Snad jen pár uvítacích balíčků pro naši novou rodinku.“ Jo, jo slyšeli to. Už podle jejích výrazů. Emmett se zrovna něčemu smál, a prostě ztuhl. Tak samo i Jasper a Edward. Holky si mě měřili nebezpečným pohledem a Rose navíc zavřela. Usmála jsem se zase na ně a začala se konečně věnovat mému prázdnému žaludku. S chutí jsem se pustila do bagety a přikusovala k ní jablko.

Rozhodla jsem se že pro dnešek mám Cullenu až po uši a tak jsem si místo tělocviku  zaběhla na malý lov do lesa za školou. Zrovna, když jsem přicházela na parkoviště, vyučování končilo a po chvíli se tu objevila i naše ‚dokonalá‘ rodinka. Ale pro tentokrát, jsem je nechala v klidu odjet a sama se vydala domů.

Celý den jsem pak prolenošila doma na pohovce u dalšího ‚velmi‘ zajímavého filmu, pro změnu o upírech. Večer jsem si udělala jen něco malého na večeři, přece jenom jsem byla plná z poledního lovu a vydatného oběda. Celá utahaná jsem zabruslila do sprchy a pak hurá do postele. No dneska jsem toho nic moc nestihla, ale zítra je taky den. S blaženým úsměvem na tváři jsem se vydala do říše snů.

Prosím komentář

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 2. kapitola: