Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 20. kapitola

12.06.2010 (07:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5594×

20. kapitola - Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru.

„Bells?“ otočil jsem se na ni. Ona jen stála a pozorovala dívku za námi. Najednou se proti ní rozeběhla. Ani jeden z nás neváhal a běželi jsme za ní. Ale narazili jsme do jejího štítu. Jen jsme bezmocně stáli a dívali se, jak z dívky uniká život. Co se to s Bellou děje? Poslední dobou je divná, ty její nálady a pak tohle. Cítil jsem kolem sebe jen zoufalství.

„Bello!“ volala na ni Alice, ale ani ji nevnímala. Demetri bezmocně bušil do jejího štítu. Ale nepomáhalo zhola nic.

„No tak, Bells!“ zkusil jsem to znovu. Rukou jsem uhodil do jejího štítu. Tenká membrána se jen trochu zachvěla, ale jinak nepovolila. Ve chvíli, kdy už srdce dívky vypovědělo službu, Bella se odtrhla. Byla zmatená. Z ničeho nic se otočila a vyrazila pryč, a my všichni za ní. Slyšel jsem, jak vzlyká, ale přesto uháněla pryč. Ta síla v ní byla nekonečná. I když měla kolem sebe štít, mohl jsem uhodnout, jak se cítí. To zklamání sám ze sebe moc dobře znám. I mně se tohle stávalo...

Všichni jsme běželi za ní a utvářeli podivnou formaci, tak abychom ji nasměrovaly domů. Během chvíle proběhla hlavními dveřmi a mi samozřejmě pořád za ní. Zrovna běžela po schodech, když se jí podlomila noha a ona těžce sklouzla zpět dolů. Carlisleova reakce byla okamžitá. Nechápal, o co jde, ale ihned k ní přiskočil a popadl ji za ruce. Začala se vzpouzet a tak jsme my ostatní přispěchaly na pomoc.

„Ne! Pusťte mě! Já chci… Já musím… Žízeň…“ křičela na celý dům. Viděl jsem, jak do místnosti přišel i Edward. Určitě si přečetl v někom z nás, co se vlastně stalo. Chvíli tam jen tak stál, ale pak přišel pomoct. Ale pak jsme si všimli přicházející osoby. Byla to ta její kamarádka Angela. Sakra!

„Alice! Odveď ji pryč, jinak to bude ještě horší,“ říkal jsem mé drahé polovičce.

„Držte ji!“ mluvil Edward. Chvíli na to se rozezněl zvonek. Alice s Rose šly ke dveřím a něco tam Angele říkaly. Ale pak jsem ucítit dutý náraz a všichni jsme letěli na druhou stranu místnosti. Bella vyskočila a hnala se ke dveřím. Ale v další vteřině jsme ji zase drželi. Bál jsem se o ni. Brečela a vůně lidské krve byla snad všude. Taky jsem měl namále. Cítil jsem, jak se přestávám ovládat.

Bella se najednou prohnula v zádech a krev, kterou vypila, byla rázem na nás. Zadržel jsem dech, ale nemohl jsem se pohnout.

„Já chci! Musím…“ hlas se ji zadrhl a přestala sebou házet. Unaveně zůstala ležet na zemi. Ale já se pořád nedokázal nadechnout. Jen jsem se díval na mou malou sestřičku, jak se celá klepe.

„Co to bylo!“ zeptal se Edward. Jenom já, Carlisle a Emmett jsme teď u ní stáli.

„Nevím, v jedné chvíli se normálně s námi bavila a pak…“ hlas se mi zlomil. Nedokázal jsem říct, co vlastně udělala. Tolikrát říkala, že nikdy nikoho nezabila a teď? Pomalu jsem se k ní přiblížil. Ale když jsem se ji dotkl, cukla sebou.

„Bells,“ šeptal jsem její jméno. Znovu se rozbrečela. Pomalu se posadila a měřila si nás pohledem. Tak strašně moc jsem chtěl být u ní a obejmout ji. Ale cítil jsem to divné vibrování jejího štítu.

„Bello, co se stalo?“ zeptal se opatrně Carlisle. Ona jen na něj otočila hlavu, ale nic neřekla. Po tvářích jí znovu začaly téct slzy. Vypadala tak bezbranně. Trochu se posunula dozadu a opřela se o zeď. Přitáhla si nohy k sobě a zavřela oči.

Celá rodina tu stála a sledovala tenhle uzlík neštěstí. Alice přišla ke mně a chytila mě za ruku. Taky jsem se podíval na všechny přítomné. Ani nevím, kdy Edward zmizel.

„Je to moje chyba,“ ozval se Demetri. Nechápal jsem co tím myslí. Zatřepal jsem hlavou.

„Tohle nikdo nemohl předvídat. Nevím co se s ní děje, ale pokud k sobě nikoho nepustí, nemůžeme to zjistit. Nikdo za to nemůže.“ Sehnul jsem se k Belle. „Ani ty za to nemůžeš, Bells!“

***

Pohled Belly

Po tvářích mi zase tekly slzy, ale už jsem je vůbec nevnímala. Jen jsem se opírala o zeď a snažila jsem se být neviditelná. Proč mě neobviňují. Proč! Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla. Zabila jsem nevinnou lidskou dívku… Unaveně jsem si opřela hlavu o nohy a těžce oddechovala.

„Bello?“ slyšela jsem nad sebou Esme. Pomalu jsem vzhledla.

„Nemáš hlad?“ konejšivě se na mě usmála. Ale já se pořád dívala do jejích karamelových očí. Znovu jsem se rozbrečela. Ještě více jsem se přitlačila do rohu místnosti. Odvrátila jsem hlavu.

„Takhle to dál nejde, už tam sedí tři dny!“ slyšela jsem Carlislea.

„Myslíš, že to nevíme? Ale co máme udělat? Zkoušeli jsme už snad skoro vše. Prostě nekomunikuje!“ to mluvil Jasper. I když byli v druhé místnosti, moc dobře jsem je slyšela. Už tři dny? To přece není možné? Pomalu jsem odlepila víčka a zamžourala do místnosti přede mnou. Byla prázdná. Zamrkala jsem a snažila se pomalu postavit na nohy. Ale nechtěly mě poslechnout. Pořád jsem na sobě měla ty zakrvácené šaty. Jednou rukou jsem se opřela o zeď a vstala jsem. Nohy jsem měla jako z olova. Každý krok mi dělal problém.

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou, až jsem nadskočila a znovu upadla.

„Ach Bello! Promiň,“ šeptala Alice a chtěla ke mně přiskočit, ale můj štít jí v tom zabránil.

„Co se děje? Bello, my ti nechceme ublížit.“ Dívala se na mě smutným pohledem. Znovu jsem se postavila na nohy a s jednou rukou na zdi jsem se přesouvala ke schodům. Na Alice jsem se raději už nepodívala. Když už jsem byla v polovině schodů, nahoře se objevil můj bratr. Díval se na mě zkroušeně. Ještě víc jsem sevřela zábradlí a celá jsem se rozechvěla.

„Bells! Prosím, pomůžu ti,“ řekl a snažil se ke mně dostat.

„M-mě nepomůžeš, Jaspere! Prosím nech mě projít. Bude to tak lepší,“ ani jsem svůj hlas nepoznala. Byl tak hrubý a zněl nemocně.

„Trápíš nás všechny. Carlisle tě prohlídne, měl by to udělat,“ mluvil dál.

„Já nejsem nemocná, jsem jenom zrůda, to tabletkami nezažene.“ Prošla jsem kolem něj a mířila do svého pokoje. Když jsem procházela kolem Edwardovy ložnice, všimla jsem si, jak sedí na své sedačce a zaujatě mě pozoruje. Viděla jsem, jak se na mě jemně usmál. Ale mě se do očí nahrnuly slzy a do pokoje jsem vlítla jako stoletá voda. Padla jsem na postel a usnula.

***

Už jsou to dva týdny co jsem zase začala chodit do školy po tom mém incidentu v Port Angeles. A už jsou to čtyři dny, kdy Demetri odjel. Nevydržel ten nápor rodiny a rozhodl se odejít. Slíbil, že si mě najde a jednou se vrátí. Nevím za jak dlouho, nevím na jak dlouho. Ale snad to bude brzy a on mě osvobodí z tohohle pekla. Chtěla jsem jít s ním, ale nedokázala bych rodinu znovu opustit. Tentokrát by to mohlo být napořád a přes to by se už nepřenesli.

Seděla jsem v lavici a Angela do mě něco hustila. Ale já byla myšlenkami úplně jinde. Samozřejmě u své rodiny… Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Skoro vůbec s nimi nejsem, nedovolím nikomu se přiblížit. Vím, že je to trápí, ale zvyknou si. Tak jako si zvykla já!

„Bello? Co kdybychom vyrazily do Port Angeles?“ ptala se mě Jessica, která seděla za mnou.

„Ne!“ řekla jsem až příliš prudce. Cítila jsem na sobě plno pohledů.

„Promiň, Jessiko, ale dneska vážně nemůžu,“ řekla jsem už o něco tišeji. Moc dobře si vzpomínám, co se tam stalo a jen tak mě tak asi někdo nedostane.

„Slyšeli jste o té dívce, co tam zmizela? Její tělo se ještě nenašlo,“ řekla Jessika a čekala na odpověď. Ale já na ni jen kývla, že vím a dál jsem to nehodlala rozebírat. Zrovna do třídy vešla profesorka a já se začala věnovat učivu, aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Když konečně zazvonilo, vydala jsem se i s holkami na oběd. Měla jsem strašný hlad. Na lovu už jsem taky dost dlouho nebyla a měla bych to napravit.

„Co si dáš?“ ptala se mě Angie, když jsme přišly k pultu. Vzala jsem si tác a začala si nabírat od každého trochu. No hlad je hlad.

„To všechno sníš?“ smála se mi Jessika. Já jen pokrčila rameny a šla si sednout k jednomu z posledních volných stolů. Docela spokojeně jsem jedla, když jsem si všimla jak si mě Jess prohlíží.

„Co je?“ zamumlala jsem s plnou pusou bramborové kaše.

„Já vím, že máš asi hlad, ale z téhle kombinace chuti se mi dělá zle. Kdybych věděla, že s někým něco máš, myslela bych si, že jsi těhotná,“ zasmála se. Já jsem ztuhla. Cože! Počkat, tohle vše sedí… Vidlička mi vypadla z ruky a já polkla sousto, které jsem měla v puse. Tohle, ale není možné. Projevilo by se to dřív. Já sama jsem na svět přišla během pár týdnů... Ale já přece nejsem člověk... Co když se to tím prodloužilo na normální dobu? Prudce jsem vstala, ale to jsem dělat neměla. Zamotala se mi hlava a já se musela opřít o stůl.

„Bello? Jsi ok?“ ptala se mě Angela.

„Já... Nevím...“ šeptla jsem a podívala se na svou rodinu. Sledovali mě. Chytla jsem se za břicho a ucítila malou vybouleninku. Tak tohle tam před nedávnem určitě nebylo. Já... Jsem...

Rozběhla jsem se pryč. Kašlala jsem na to, jestli tu jsou lidi nebo ne. Vletěla jsem na záchody a vše co jsem snědla, letělo ven. Opláchla jsem si obličej a zadívala se na svůj obraz v zrcadle. Vypadala jsem opravdu hrozně. Měla jsem opuchlé oči a obrovské kruhy pod očima. Pak jsem se znovu dotkla bříška. Pomalu jsem nadzvedla tričko a podívala se. Bylo tam. Teď si ho plně uvědomuji!

„To vše bylo kvůli tobě?“ šeptala jsem a tiše plakala. Takže já nosím Edwardovo dítě?

„Bello?“ strčila hlavu do dveří Alice. Ale já ji nepustila dovnitř, prudce jsem rozšířila svůj štít a tím ji donutila dveře zavřít.

„No tak Bells! Co se zase děje?“ Ach Jaspere, kdybys jen věděl. Svezla jsem se po stěně a naplno se rozvzlykala. Ach Edwarde... Držela jsem se za břicho a počítala minuty. Seděla jsem na té studené zemi a snažila se nemyslet na budoucnost. Můžu být někdy šťastná? Bude mě Edward milovat? Miloval mě někdy? Ale co když se to dozví? Mám mu to říct?

Chytla jsem se za hlavu. „Edwarde...“ šeptla jsem a štít jsem odstranila. Během chvíle se objevil ve dveřích i s ostatními.

„Bello?“ zeptal se opatrně. Vzhlédla jsem k němu.

„Edwarde... Já...“ Nemohla jsem pokračovat dál. Jen jsem plakala. Přišel ke mně blíž a krásně se na mě usmál.

„To bude dobré, uvidíš.“ Lehce mě vzal za ruku a pak postavil mě na nohy. Celá rodina tomu němě přihlížela. Alice vypadala nejvíc překvapená.

„Edwarde...“ vzlykla jsem. Přitáhl si mě k sobě na hrudník. Políbil mě do vlasů. Konečně po těch nekonečných týdnech jsem zase byla v jeho náručí. Mohla jsem cítit jeho překrásnou vůni a cítit se v bezpečí. On tu je pro mě, kvůli mně.

„Chci domů...“ špitla jsem do jeho košile.

„Pro tebe cokoliv, Bello,“ řekl mi tiše a znovu mě políbil.

„Tak tohle mi musí někdo vysvětlit. Taky jste tak zmateni jako já?“ ozval se Emmett, když mě Edward pomalu vedl k autu.

„Myslím, že se to dozvíme velmi brzy,“ řekla Alice a nasedla na místo řidiče. Mezi tím já a Edward jsme nastoupili dozadu a Jasper jako spolujezdec. Emmett a Rose jeli v jejím BMW.

Celou cestu jsem se tiskla k Edwardovi a vychutnávala si jeho blízkost. Chvíli jsem se usmívala a chvíli zase plakala. Už jsem pochopila tyhle návaly nálad. Strašnou touho po krvi a pak to mé omdléváni. Vše to do sebe perfektně zapadá.

Domů jsme dojeli v klidu a pohodě, ale vůbec jsem se netěšila na další okamžiky. Tohle bude ještě velmi dlouhé vysvětlování. Anebo možná ne...

Když jsme došli do obýváku, sešla se tam celá rodina. Včetně hlavy rodiny a Esme. Všichni seděli po dvojicích jen já a Edward jsme stáli. Byl taky dost nervózní, ale pořád mě tiše konejšil. Jako by věděl, co se teď bude dít.

„Tak jsme tu všichni, asi bychom nám měli říct co se to tu děje,“ promluvila jako první Alice.

„To jo no, v jednu chvíli se Bella s nikým nebaví a pak skočí Edwardovi kolem krku. Tohle by se mělo vyšetřit,“ smál se Emmett a tím si vysloužil pohlavek od Rose. Usmála jsem se tomu.

„Co se tedy stalo?“ zeptala se zmatená Esme. Tiše jsem polkla.

„Já...“ začala jsem. Ale nedokázala jsem to říct nahlas. Všichni se na mě dívali s očekáváním, něčeho velkého. Znovu jsem se rozbrečela, jako pokaždé, když se dostanu do podobné situace.

Edward se ke mně otočil a vzal mou tvář do dlaní.

„Bello, já jsem tady,“ usmál se na mě a lehce políbil špičku mého nosu. Rozesmálo mě to.

„Tak tohle je tedy něco! Vidíte to co já?“ ptal se Emmett. Ale já pořád visela na těch dokonalých zlatých očích mého Edwarda.

„Edwarde?“ začala jsem směrem k němu. Nedokážu to říct celé rodině najednou, takhle to bude mnohem snažší.

„Ano, lásko?“ znovu se usmál až se mi z toho málem podlomila kolena.

„Já jsem...“

Já vím! Já vím! Prosím nezabíjet...

Ale snad se Vám i tak dílek líbil. Moc se omlouvám za ten konec, ale chci si s další kapitolkou pořádně pohrát, a tak to muselo dopadnou tak, jak to dopadlo.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 20. kapitola: