Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 21. kapitola

13.06.2010 (08:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5821×

Tak hned pro začátek. Tahle kapitolka bude o něco kratší, jelikož přesně nevím, jak to teď bude pokračovat. Mám totiž jistý problém, který je před narozením dítěte nutné vyřešit! Hlavní prioritou je - bude to holka nebo kluk? Anebo dvojčata? Prosím napište mi do komentářů, co byste chtěli.

Hlavní věc je, že já pro další rozvoj příběhu tam potřebuji holku, ale chtěla bych i kluka, ale moc se mi nezamlouvá představa dvojčat. Tohle je pro mě strašné dilema a bez toho prostě nemůžu pokračovat.

Budu vděčná za všechny Vaše nápady. S láskou vaše Salazaret.

21. kapitola - Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.

Ale ve chvíli, kdy jsem mu tuhle krásnou novinku chtěla říct, se mi udělalo špatně. Jednou rukou jsem se o Edwarda opřela a snažila se nadechnout. Můj malý šťouchánek mě tedy pěkně zlobí.

„Bello!“ strachoval se Edward.

„Už je mi líp…“ Ale jen na chvíli. Otočila jsem se, a co nejrychleji jsem běžela do koupelny. Tohle mi opravdu dělá naschvál. Chvíli na to jsem ucítila něčí chladné ruce, jak mě něžně drží okolo boku.

„Tohle se mi nelíbí Bells! Co se to děje?“ ozvalo se za námi. Přikrčila jsem se. Co když se jim to nebude líbit? Co když… Pak jsem si uvědomila, co se vlastně děje. Jsem z poloviny člověk, a jestli čekám upíří dítě… Znamená to jen jedno… Po tvářích se mi začaly kutálet slané slzy…

Edward mě objal a na Jaspera zavrčel. Tiskla jsem se k němu.

„Při-přijdeme za chvíli,“ řekla jsem tiše a snažila jsem se jim nenápadně naznačit, že chci chvíli klid. Jediná Alice to asi pochopila, jelikož všechny z koupelny vyhodila.

Znovu jsem se podívala do Edwardových očí. Díval se na mě hodně zvláštně. Tak něžně a při tom překvapeně.

„Bello? Nemusíš mít strach, opravdu. Vše dopadne dobře. Znamenáš pro mě strašně hodně. Miluji tě a vždy budu. Tebe i to malé co nosíš pod svým srdcem.“ Zmateně jsem zamrkala. Jak to ví?

„Tvůj štít, nefunguje a to znamená, že ti dokážu číst myšlenky,“ šeptl mi do ucha a pak si mě přitáhl blíže k sobě. Chvíli se jen tak na mě díval a pak spojil naše rty. Jeho polibek ve mně vzbuzoval takový zvláštní pocit. V břiše mi poletovali motýlci. Rukou jsem mu zajela do vlasu a lehce ho kousla do rtu. Tiše zavrčel a polibek ještě prohloubil.

„Miluji tě, Edwarde,“ šeptala jsem a užívala si jeho blízkosti. Tak strašně moc dlouho mi chyběl. Udělala jsem tolik chyb, ale teď bude snad vše, tak jak má být.

Znovu jsem si ho přitáhla k dalšímu polibku. Dokázala bych tu být s ním celou věčnost.

„To já taky miláčku, ale ostatní netrpělivě čekají,“ řekl mi s úsměvem na tváři. Já se na něj taky usmála a ruku v ruce jsme se vydali ke schodišti. Byla jsem strašně nervózní. Ono je něco jiného tohle říkat v normální rodině, ale v rodině upírů? A navíc v rodině, kde vůbec nevěděli, že jsme na toho prcka zadělali.

Edward vyprskl smíchy. Zamračila jsem se na něj. No, ale nemám pravdu? Přece u toho taky byl! Mile jsem se na něj usmála a se vztyčenou hlavou jsem scházela ze schodů.

„To je dost, že jdete. S takovou bych tu zešedivěl,“ smál se Emmett, kdo jiný že? Ale ostatní se moc hezky netvářili. Měřili si nás ostražitým pohledem, a to hlavně Jasper. Z jeho reakce jsem měla opravdu čirou hrůzu.

„Nemusíš se bát, jen má strach. Vezme to dobře, uvidíš,“ usmíval se Edward a já mu uvěřila. Protože co může být krásnější, než miminko? Ale kdybyste mi něco takového řekli před několika měsíci, vysmála bych se vám. Přece jenom jsem poloupírka, a tohle jsem opravdu netušila.

„Bello, celá rodina je jak na trní. Můžete nám tedy říct co se přesně děje?“ ptal se Carlisle. Vím, že jsou nervózní. Jde to poznat už podle toho jak se tváří.

„Já… Tedy my…“ Podívala jsem se na Edwarda. On se na mě mile usmál a já pokračovala.

„Proč to protahovat, že? No prostě jsem těhotná,“ řekla jsem a čekala, co rodinka na to. Tedy čekala jsem nějakou reakci. Ale bylo hrobové ticho. Zmateně jsem se podívala na Edwarda, ale ten se pořád usmíval. Byla jsem zmatená. Já jim řeknu, že čekám potomka a oni nic?! Zamračila jsem se.

„Tohle je nějaký vtip?“ ozvala se náhle Rosalie. Podívala jsem se na ni. Ve tváři měla opravdu podivný výraz. Moc dobře jsem chápala, proč se ptá zrovna ona.

„Není to vtip, Rose,“ ujistila jsem ji. Esme se rozvzlykala a po ni hned Rose. Pak to bylo jako v jednom kole. Putovala jsem z náruče do náruče. Ale nejdéle mě držela Alice.

„Je ti jasné, že tím, že jste nic neřekli, bude následovat trest?“ trochu se odtáhla a já si všimla těch jiskřiček, v jejích očích. „Půjde se nakupovat!“ Já zaúpěla. Tohle jsem si mohla myslet. Když už jsem putovala do všech náručí snad po sté, Edward si mě k sobě přivinul a nehodlal pustit. A já mu za to byla nesmírně vděčná. Všichni jsme se posadili. Každý hezky po párech.

„Tak teď nám řekněte, jak se to stalo,“ usmál se Carlisle, ale asi mu pak došel význam svých slov. Anebo si všiml, jak se červenám.

„Tedy, nemusíme vědět podrobnosti. Jen… Víte jak to myslím?“ zachraňoval situaci Carlisle. Ale i tak jsem byla rudá jako rajče. Ostatní se smáli a já se pak přidala k nim.

„Tak co bude? Řeknete nám, jak jste se k sobě vlastně dostali? Nic jsem neviděla.“

„Není to zas tak složité. Prostě nás štvalo, jak nás chcete dát dohromady, a tak jsme předstírali, že se nesnášíme a pak to ostatní přišlo samo,“ smál se Edward a políbil mě do vlasů.

„Ach jo! To už se ti nemůžu posmívat, co?!“ ozval se Emmett. Zavrčela jsem na něj. Mému Edwardovi se nikdo posmívat nebude ani tak!

„Ale no tak, Bello, on to myslí jako srandu,“ zastávala se ho Rose. Od okamžiku, co jsem řekla, že čekám miminko, se Rose strašně změnila. Dokonce se na mě směje a normálně se semnou baví. Usmála jsem se na ni.

„Já vím, Rose.“ Do očí se mi zase nahrnuly slzy a já začala plakat.

„Ale no tak, miláčku,“ konejšil mě Edward a stíral mi mokré cestičky z tváří.

„Zatracené hormony,“ ulevila jsem si.

„Stejně je to záhada. Jak se vůbec něco takového může stát,“ ozval se Jasper. Moc dobře jsem chápala, o čem mluví. Já budu mámou a ještě tomu pořád nedokážu uvěřit. Vymanila jsem se z Edwardovy náruče a přešla k Jasperovi. Ten ihned pochopil a vzal si mě do náručí.

„Jsem tak strašně rád, že tohle vše máme za sebou. Mám tě rád, Bells! A jsi pro mě vším tak jako Alice a celá tahle rodina. Možná jsme měli nějaké neshody, ale to k rodině patří, ne?“ Jen jsem přikývla a dál plakala do jeho bílé košile.

Pak mi můj šťouchálek ukázal, že tu taky je. Cítila jsem podivné pnutí v břiše. Chytla jsem se za něj a tiše sykla.

„Co je?“ ptal se hned Edward.

„Ale nic, jen o sobě dává vědět.“ Povytáhla jsem tričko a tím odhalila malou vybouleninku. Celá rodina se ke mně nahrnula a chtěla se ho dotknout. Byla jsem zase po dlouhé době šťastná a vděčná za každou minutu se svou rodinou. Tedy než jsem zase letěla na záchod zvracet, ale to hold už k tomu patří.

„Zlato? Nechceš si zajít na lov? Miminko bude určitě potřebovat i krev,“ ptal se mě Edward. A já si v tu chvíli vzpomněla na incident v Port Angeles. Byli jsme zrovna v u mě v ložnici a odpočívali, když jsem se začala třást a brečet jako smyslu zbavená.

„Bello! Ty za to nemůžeš! Já vím, že zapomenout se nedá, ale ty a my to zvládneme. Věř mi, prosím. Každý jednou tohle zažije,“ mluvil tiše a já se pomalu začala uklidňovat. Možná má pravdu, musím se uklidnit a snad i zapomenout. Nesmím se rozrušovat, už kvůli dítěti.

Pak někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekl Edward a k nám přišel Carlisle.

„Můžu se na tebe podívat?“ zeptal se mě.

„Otče, chtěli jsme si zajít na lov a pak musí odpočívat. Nech to na zítra, je víkend a bude ještě hodně času,“ řekl Edward. Musela jsem se tomu usmát. Chápu Carlislea. Taková možnost se jen tak nenaskytne.

„Tak dobře, hlavně opatrně,“ rozloučil se s námi. Ještě chvíli jsme tam jen tak ležely a přemýšlely o tom, co bude dál. Pak jsme se vydali na společný lov. Který bude určitě úžasný, jako pokaždé…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 21. kapitola: