Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 3. kapitola

23.02.2010 (18:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5975×

3. Kapitola - Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?

Stála jsem schovaná za místní hospodou a sledovala hlouček lidí, jak se o něčem horečně dohadují. Z krku se mi vydralo zavrčení... Přikrčila jsem se. Jedna postava se oddělila a vydala se temnou uličkou směrem ke mně. Ještě více jsem se přikrčila.

„Halo?! Je tu někdo?“ ozval se hlas mladé dívky. Pak mě uviděla. Chtěla jsem prchnout, ale bolest v krku a hlad mi to nechtěl dovolit.

„Copak tu děláš holčičko? Takhle pozdě večer?“ Ale já nevnímala její slova, jen její krásnou vůni a běžící tepnu na jejím krku.

„Jsi v pořádku? Kde máš rodiče?“ Skočila jsem. Byla jsem blízko, cítila jsem její bušící srdce. Ale pak jsem se zarazila. Do očí se mi nahrnuli slzy.

„Pro-Promiň.“ Pustila jsem ji a svou rychlostí jsem utíkala pryč. Pryč od té příliš lákavé vůně. Zastavila jsem se až daleko za městem. Unaveně jsem si klekla do lesního porostu a dál brečela.

„Ach Jaspere, kde jsi?“ Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se nemyslet na strašlivý pocit hladu. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nic nepomáhalo. Asi po hodině marného úsilí jsem ucítila nějaký neznámý pach. Během vteřiny jsem byla na nohou a během další jsem už vysávala malou pumu.

Vzbudila jsem se. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla, a když jsem zjistila, že jsem v bezpečí svého domu, znovu jsem si lehla. Tyhlety výjevy minulosti mám od té doby, co se tu přistěhovali Cullenovi. Další vroubek už na tak dlouhém seznamu věcí, co na nich nesnáším.

Už jsem nedokázala znovu zabrat, tak jsem neochotně vstala a přešla do koupelny. Napustila jsem si vanu, aspoň mám trochu času na pořádnou koupel. Když jsem se vracela z koupelny, venku byla ještě tma. Chvíli jsem se přehrabovala ve skříni.

Oblékla jsem se a vydala se do obýváku. Zapla jsem počítač a chvíli vyčkávala než naběhne. Nehledala jsem nic konkrétního, ale narazila jsem na zajímavý článek o profesoru mytologie Morlonu Bownovi.  A v tu ránu mě napadl perfektní plán. Není to nic moc, ale pro zpestření dne to bylo perfektní. Na lístek jsem si opsala telefonní číslo a bezpečně ho založila do kapsy kalhot.

Ze znovu obnovenou náladou jsem si udělala snídani a vydala se ke svému broučku. Sedla jsem si za volant, zapnula rádio na plné pecky a rychlostí blesku jsem vyjela. Nevnímala jsem okolí, jen hlasitou hudbu. A tohle se mi stalo osudným. Do zatáčky jsem se vřítila jako uragán a moje autíčko dostalo smyk na zamrzlé vozovce. Snažila jsem se ho znovu narovnat, ale nechtělo mě poslouchat a navíc naproti jeli další dvě auta. Strhla jsem volant na bok, a pak už jsem jen čekala náraz.

V té rychlosti jsem narazila do stromu a z mého broučka zůstalo jen pár trosek. Nějakým způsobem jsem vylezla ven.

„Slečno, jste v pořádku?“ volal na mě řidič, který zastavil, aby mi pomohl. Chytla jsem se za hlavu a ucítila mírnou bolest. Krvácela jsem a nejen na hlavě. Měla jsem mnoho škrábanců od skla. Musela jsem opravdu vypadat hrozně, už jen podle výrazu onoho muže. Z dálky jsem uslyšela sanitku.

‚To si ze mě dělají srandu!! Který blbec ji zavolal.‘ Ano mohla jsem odtut zmizet, ale začali se tu shromažďovat lidé a navíc jsem jediná ve městě, která má takové auto, takže by poznali, kdo boural. Lidé ke mně přišli a začali mě poplašeně uklidňovat. Jako bych to potřebovala. Po chvíli dorazila sanitka a já začala silně protestovat.

„Ne, mě je dobře. Nechci do nemocnice!“ Zdravotníci mě začali strkat dovnitř. Nechtěla jsem jim ublížit, tak jsem raději poslechla a hrála si na vzornou pacientku. Ale jakmile si mě chvíli nebudou všímat, zmizím.

Doktoři mě začali ošetřovat. Po celém těle jsem cítila povědomé šimrání. To vždy, když se mi rány hojily. Byl to divný a nepříjemný pocit, ale za ty staletí jsem si na něj už zvykla. Začala jsem se nepříjemně ošívat. Zranění bylo asi více. Určitě to byla hlava, taky jsem se podívala na nohy. Měla jsem tam dvě hluboké rány, a tak samou i na hrudníku a pravé ruce. Povzdechla jsem si.

Saniťáci kolem mě poskakovali, jak jen to šlo v malém prostoru sanitky. Asi po pěti minutách jsme přijeli k nemocnici.

„Máme tu mladou dívku, autonehoda. Zavolejte doktora Cullena, ten si s ní snad poradí.“ A sakra! Rozhlédla jsem se okolo sebe. Jeden saniťák se vybavoval se sestřičkou a druhý jen nehybně čekal u dveří. Asi pochopili, že se jen tak nedám ošetřit. Usmála jsem se a velmi opatrně jsem kolem nich svou upíří rychlostí proběhla. Přece nedovolím, aby můj plán zničil zrovna Carlisle. Jediný upír, kterému jsem vděčná za svou existenci.

Pohled Alice

„Jazzi, co tyhle?“ Usmála jsem se na svého miláčka a ukázala mu dlouhé tmavomodré šaty.

„Víš zlatíčko že tobě sluší všechno.“ Laškovně se na mě usmál a strhl mě do postele.

„Hej to není fér.“ Začala jsem se smát. Jasper se ke mně naklonil a políbil mě. Přitáhl si mě blíže a já mu ochotně začala polibky oplácet. Najednou jsem se odtáhla a povzdechla si.

„Co je lásko?“ zeptal se Jasper.

„Emmett.“ Stačila jsem říct, než se rozletěly dveře a v nich stál náš povedený bráška.

„No ták, nechcete přece přijít pozdě ne?“ Jen se na nás usmál a byl pryč. Neochotně jsme se zvedla a oblékla se. Nakonec jsem se rozhodla pro bílou košili a černé kalhoty. Když jsme vešli do obýváku, byla tam už celá rodina. Připadalo mi to trochu komické, každé ráno se tu loučit s rodiči jako by to bylo naposled. Ušklíbla jsem se. Edward se na mě zkoumavě podíval, ale radši to nekomentoval.

Vydali jsme se k autům, které už stáli u vchodu. Já jsem si šla sednout k Rose. Rozhodli jsme se jít dneska hned po škole na nákupy, tak se rozhodla, že vezmeme její auto. Snažila jsem se k nákupům přemluvit i Jaspera nebo aspoň Edwarda, ale marně. Jasper a Edward jeli ve Volvu a Emmett v jeho Jeepu.

„Sakra!“ zaklela jsem. Rose se na mě podívala s otázkou v očích.

„Zase nic nevidím.“ Rose trochu zpomalila, aby mohla kolem nás projet houkající sanitka.

„Stejně to nechápu, poslední dobou se tu něco děje,“ ozvala se Rose a pořádně šlápla na plyn. Ale chvíli na to prudce zabrzdila, jinak bych vrazila do Edwarda. Za námi bylo slyšet taky zvuk pneumatik.

„Edwarde, co to proboha vyvádíš? Mohla jsem do tebe vrazit,“ ozvala se pobouřená Rose. Ze zadu jsem jen slyšela jak Emmett křikl.

„Ale copak, copak, nějaká puma na obzoru?“

Pak jsem se teprve pořádně rozhlédla okolo. Ještě před námi stálo asi 5 aut a odtahová služba. Zvědavě jsem vystoupila a šla za Edwardem, který mluvil s policistou.

„Jela příliš rychle, dostala smyk a vrazila přímo do stromu. Sanitka ji zrovna před chvílí odvezla do nemocnice,“ mluvil strážník. ‚O koho se jedná?? Komu se co stalo?‘ Edward se na mě jen podíval a mírně se pootočil. Podívala jsem se směrem, kam se díval. Ke mně se přidali i ostatní sourozenci.

„Je to vážné?“ zeptal se znovu Edward strážníka.

„No byla při vědomí, když vylezla. Ale podle svědků měla rozbitou hlavu a dost hluboké rány po celém těle. Divili se, že vůbec přežila takový náraz.“ Strážník zatřepal hlavou a šel k roztříštěnému tmavočervenému New Beetlu.

Moc dobře jsem věděla, komu to auto patří. ‚Co to ta holka prováděla. Chudák Edward.‘ Až pak jsem si uvědomila, že mě slyší. Zavrčel na mě. ‚No jo no jo, já zapomněla, že se ti vůbec nelíbí.‘ Usmála jsem se na něj. A pak jsem dodala. ‚Doufám, že bude v pořádku.‘

Nasedli jsme zpět do aut a vyrazili, abychom nepřišli pozdě. Na parkovišti jsme se shlukli a tiše řešili to, co se stalo.

„Viděli jsme ji jen jednou a už zamíchala naší rodinou,“ ozval se Emmett.

„Ale no tak Edwarde, netvař se tak, jako by ti na ní nezáleželo. Stačilo se na tebe dívat včera, když byla někde poblíž.“ Emmett do něj dloubl loktem. Pak se ozval Jasper.

„Bohužel Emmett má pravdu, nezapomeň, že já dokážu cítit, co ty. A dneska, když ses díval na to zdemolované auto. Tolik strachu a lásky z tvoji strany jsem ještě necítil.“ Edward si povzdechl.

„Co máme za hodinu.“ Snažil se vyhnou odpovědi. ‚Kdybych tak viděla její budoucnost. Aspoň bych věděla jak to mezi ní a Edwardem dopadne.‘

„Alice prosím, nech si tyhle hypotézy pro sebe!“ zavrčel na mě Edward a vydal se do třídy. Teď jsme měli mít angličtinu, já Jasper a Edward. Jasper mě lehce objal kolem pasu.

„Ale no tak zlatíčko, nemrač se, vždyť víš jaký Edward je.“ Usmála jsem se na něj a ani jsem nevnímala podrážděný výraz našeho bratříčka. Sedli jsme si do zadních lavic a čekali na příchod profesora.

Asi v polovině hodiny se ozvalo zaklepání na dveře. Profesor Hursty zamumlal něco o pozdních příchodech a šel otevřít. Najednou do dveří vpadla Bella. Byla úplně v pořádku, neměla na sobě ani škrábnutí. S úsměvem se na nás podívala a sedla si vedle překvapeného Edwarda. Na chvíli jsem se otočila směrem na ni. Podívala jsem se jí do jejích oříškových očí. Neuhnula, právě naopak. Dívala se na mě zvláštně. Najednou jsem se zarazila.

„Alice co vidíš?“ šeptl Jasper. Neviděla jsem nic konkrétního, jen úryvky. Byly rozmazané a nic se z nich nedalo vyčíst. Otočila jsem se zpět k tabuli.

Do konce hodiny zbývalo asi patnáct minut. Bella se chovala, jako by se nic nedělo. Po chvíli jsem uslyšela vibrovat Edwardův mobil.

„Ehm profesore?! Mohl bych si odskočit?“ zeptal se.

I když neochotně, ale pustil ho. Ihned jak zašel za dveře, zvedl to. Moc dobře jsem slyšela o čem mluví. Nechal pootevřené dveře.

„Carlisle? Děje se něco?“ Chvíli bylo ticho.

„Ano, vím o kom mluvíš. Před chvílí přišla.“ Zase ticho.

„Je v pořádku. Opravdu, ani škrábnutí.“ Po chvíli zavěsil a šel si zase sednout do lavice. Po cestě se na mě významě podíval. Otočila jsem se k němu, rychle něco načmáral na papír a podal mi to. Taky jsem si všimla, že nás Bella pozoruje. Jen jsem se na ní usmála a otočila se dopředu. Rozložila jsem lístek a rychle ho přečetla.

Volal Carlisle. Prý Bellu dovezli v hrozném stavu, ale ona jim prostě utekla. Carlisla nejvíce překvapilo, že ji nic není. Nechápe to.  Máme si na ni dávat pozor!

Do konce hodiny jsme všichni mlčeli. Ale podle mých myšlenek jsem poslouchala, jak na mě sem tam Edward zavrčel. Opravdu je na té holce něco zajímavého a divného.

Zazvonilo. Konečně.

Bella kolem nás rychle prošla a v tu chvíli mě napadl takový menší plán.

„Bello!! Počkej!“ Dohonila jsem ji na chodbě. Jasper a Edward zůstali nevěřícně stát u dveří a k nim se přidali i ostatní sourozenci.

Bella se zastavila a pomalu se rozhlédla kolem. Jako by uvažovala, jestli se nepřeslechla. Ale když mě uviděla, jak na ní mávám, vydala se zpět směrem ke mně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Hm... Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala se opatrně.

Už podle jejího výrazu jsem pochopila, že není moc nadšená z toho, že se mnou musí mluvit. Tak jsem se rozhodla, s ní jednat na rovinu.

„Vím, že víš, co jsme zač.“ Chvíli jsem počkala. Její výraz se náhle změnil. Nejprve radostný, pak najednou smutný a nakonec naštvaný.

„Možná ano, možná ne,“ odpověděla jen a dál se na mě mračila. Trošku jsem se zarazila. Tak ona si chce hrát. Nevím proč vede tuhle válku proti nám, ani jak se o nás dozvěděla, ale proč se nevyhnout válce a rovnou nevyjednávat.

„Já jen, že dneska s mojí sestrou jedeme na nákupy do Port Angeles, tak se chci zeptat, jestli nechceš jet s námi??“ Nevěřícně se na mě dívala. Ale z jejího výrazu jsem nemohla nic vyčíst a po chvíli jen řekla.

„Tak jo.“ Otočila se k odchodu a já za ni jen křikla.

„Ve tři tě vyzvedneme.“ Neotočila se, ale viděla jsem, jak kývla hlavou.

Komentář potěší

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 3. kapitola: