Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 5. kapitola

25.02.2010 (07:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5592×

5. Kapitola - Nespravedlivý mír je pořád ještě lepší než spravedlivá válka

Stála jsem v davu asi dvaceti lidí. Byla jsem tu jediné dítě. Okolo mě panoval strach a beznaděj. Ještě nikdy jsem se nesetkala s jinými upíry, ale tihle byli zvláštní. Tři z nich seděli na trůnech a dívali se, jak dva z nich chodí okolo a náhodně mučí lidi. Dostala jsem strach. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Tohle jsem nechtěla, jsem přece skoro jedna z nich. Nemůžou mě jen tak zabít. Klepala jsem se strachy. Přišla ke mně drobná dívka a rudýma očima mě propalovala. Po chvíli se zarazila.

„Pane máme tady problém,“ řekla a ve vteřině u ní stál starší upír a podíval se na mě.

„Co se děje Jane?!“ otázal se.

„Nefunguje na ni moje moc Aro!“ Ukázala na mě. Dostala jsem ještě větší strach.

„Co jsi zač dítě,“ zeptal se mě Aro a chytl mě za ruku. Po chvíli se rozesmál.

„Obdivuhodné.“

„Prosím já nechci umřít jako můj táta.“ Vzlykla jsem a podívala se do jeho rudých očí.

„Neboj dítě, myslím že vymyslíme něco mnohem lepšího.“ Usmál se na mě a pomalým krokem mě odváděl pryč.

„Já nechci jít s vámi,už jsem jednou z vás!“ Vzlykla jsem znovu.

„Prosím, věřte mi!“ Byla jsem zoufalá. Copak nevidí kdo jsem?

„Jak to myslíš dítě?“ zeptal se mě upír a dál mě táhl pryč z místnosti.

„Já jen hledám svého tátu, říkal že jede za vámi, ale už nepřijel zpět.“ Podívala jsem se do jeho rudých očí.

„Co si zač dítě, když tvrdíš, že nejsi člověk, ale moc dobře slyším tvé srdce bít!“

„Moje máma byla člověk a můj otec Charlie byl upír. Moje maminka umřela při porodu a když se to táta dozvěděl odešel.“ Pustil mě, jako by byla něco odporného. Ve vteřině mě držel pod krkem a vší silou mě mrštil přes celou místnost až ke dveřím. Cítila jsem bolest v celém těle. Během další vteřiny byl u mě a zhnuseně si mě prohlížel.

„Jsi odporná zrůda. Budeš zabita, to ti nemusím říkat, že!“ vrčel.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál další upír, ale byl jiný něž ostatní okolo. Jeho oči měly barvu medu. Podíval se na mě a pak na upíra nade mnou.

„Promiň Aro, nebudu rušit,“ řekl a chtěl zavřít. Já jsem vyskočila na nohy a než stačil dveře zavřít proklouzla jsem jimi.

Z mého snění mě vyrušilo zatroubení. Tyhle cesty do minulosti mě psychicky vyčerpávají. Protáhla jsem se a vydala se ke dveřím. Do čeho jsem se to zase uvrtala. Otevřela jsem dveře a pomalým krokem jsem se vydala k jejich autu. Obě se na mě podívaly, ale nic neřekly. Nastoupila jsem.

„Tak připravena na celodenní nakupování?“ zeptala se mě Alice.

„Asi jo, stejně jsem se tam chtěla zastavit, tak proč toho nevyužít,“ řekla jsem.

„Co máš v plánu všechno koupit?“ zeptala se Rose. Byli nějaké divné, ptaly se mě hrozně opatrně. Že by Emmett něco řekl? Něco co se stalo u něj v autě?

„Pár drobností a hlavně auto, to moje jaksi vypovědělo službu.“

„Co jsi vlastně vyváděla, že jsi skončila ve stromě?“ Alice je až moc zvědavá, za chvíli se mě rovnou zeptá co jsem zač.

„Dostala jsem jen smyk, nic nenormálního. Tohle se mi stalo už mnohokrát,“ odvětila jsem.

„I to, že utečeš z nemocnice, i když jsi byla vážně zraněná?“ zeptala se zase Alice.

„Nebylo to tak vážné, doktoři přehánějí!“ řekla jsem trochu víc tvrdě. Dal už mlčely, asi pochopily, že tohle téma už je tabu.

Cesta netrvala moc dlouho. Alice zaparkovala hned u vchodu, a pak jsem se od nich na chvíli rozdělila.

„Jen si něco zařídím a pak si vás najdu.“ Odběhla jsem do autosalonu, který byl o ulici dál. Přemýšlela jsem jaké si pořídím, stejně tady ve Forks už dlouho nebudu. Je to nejlepší nápad. Prostě odejít. Tahle ta válka už je stejně prohraná a mír přišel až moc překvapivě rychle. Utéct z bojiště je nejlepší plán pro budoucnost. Budoucnost, kde budu opět sama ztracená v minulosti. Ale bude to tak lepší pro všechny.

V autosalonu jsem strávila asi dvacet minut. Už jsem měla předen vybráno. Bylo to samé auto jaké má Edward Cullen, jenže v bílé barvě. Ještě večer mi ho dovezou domů. Pro tuhle chvíli jsem byla spokojená, i když vím, že budu muset zbytek dne strávit se dvěma praštěnýma upírkama.

Najít je bylo snadné. Byly hned v prvním obchodě s oblečením. Za těch dvacet minut stačily nakoupit věcí jak pro celou školu. Povzdechla jsem si.

„Tak co, zařízeno?“ Usmála se na mě Alice.

„Dá se to tak říct, večer mi nové autíčko přivezou domů.“ Na tváři se mi taky usadil úsměv, ani nevím kde se tam vzal.

„Jak se ti líbí tyhle šaty?“ zeptala se Rose a hodila je po mně.

„Vyzkoušej si je.“ Opatrně jsem se na ně podívala. Byly to bleděmodré šaty po kolena na tenkých ramíncích.

„No nejsem si jistá, že to budu nosit,“ řekla jsem a šaty ji chtěla vrátit. Ale Alice mě chytla za ruku a vedla ke kabince.

„Uvidíš, budou ti slušet. Za zkoušku přece nic nedáš.“

„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Alice mezitím co jsem se převlékala.

„Já nevím jestli je to dobrý nápad Alice, je mnoho věcí, na které se chceš určitě zeptat, tak samo to je i u mě, mám mnoho otázek, ale bude lepší když ty se nebudeš ptát mě a já Vás,“ odpověděla jsem ji a vyšla z kabinky. Obě se na mě dívaly a z očí jsem mohla vyčíst zmatek a možná i porozumění.

„Ale možná někdy přijde čas, kdy si obě strany vysvětlí co a jak,“ dodala jsem a na obě se usmála. A nebo si půjdu po svých, tak jak jsem to měla udělat na začátku. Nemůžu se s nimi kamarádit, už jen kvůli Jasperovi a možná kvůli sobě samé. Jsem zvyklá na samotu a ještě nikdy za svou existenci jsem neměla opravdové přátele, kteří by nezestárli a neumřeli.

Ve společnosti Alice a Rose jsem se úplně uvolnila. Ze začátku jsem si myslela, že je urazím když jsem jim řekla, to co jsem řekla, ale vzaly to sportovně. Už se mě neptaly na nic co by mi bylo nepříjemné a já jim na oplátku trochu otevřela své srdce.

„Takhle příjemný den jsem snad ještě nikdy nezažila,“ řekla jsem a ládovala do sebe hot-dog.

„Stejně je to zvláštní, jsi člověk a přitom nejsi,“ řekla Rose s znechuceně sledovala jak s chutí jím.

„Celý můj život je zvláštní Rose, možná ne tak jak váš, ale možná to časem pochopíš.“

„Jak si nás tedy poznala?? Normální člověk by to nepoznal, takže opravdu nejsi člověk.“ Tahle holka mě opravdu přivede k šílenství. Jednou ji nenápadně naznačím, že se nemá ptát a ona pořád.

„Alice, prostě jsem vás poznala nehledej v tom nic zvláštního!“ Zvedla jsem se a vyrazila pomalým krokem k východu. Alice mě doběhla. „Jsi naštvaná??“ zeptala se.

„Proboha to ne, proč bych měla být. Nejsem typ člověka, který se hned urazí.“ Nedůvěřivě se na mě podívala.

„Tak možná někdy se urazím, ale teď to opravdu není. Jsem ráda, že jsme mě na chvíli vytáhly z toho mého nostalgického života. Ale myslím, že už je čas jít.“

„Nechceš se na chvíli stavit k nám?? Carlisle by tě velmi rád poznal.“

„Ne!“ řekla jsem asi až moc zprudka.

„Tedy ne, že bych nechtěla, ale na večer už něco mám.“ A to tedy mám. Jeden hod-dog za jeden den co to je. Chtělo by to nějakého medvídka, nebo aspoň laňku. Při téhle představě jsem se začala usmívat.

Cesta domů se mi zdála nějak delší. Určitě to bylo tím, že Alice jela pomaleji než jindy a snažila se ze mně celou cestu dostat, co mám večer v plánu. Ale já jsem se jen tak nedala a domů dorazila bez úhony.

Měla jsem aspoň tucet tašek a v každé něco jiného. Alice to chtěla za mně všechno zaplatit, ale i to jsem ji nedovolila. Věci jsem hodila do ložnice a šla se osprchovat, po tak dlouhém dni jsem to opravdu potřebovala. Když mi horké pramínky vody stékaly po kůži, vzpomněla jsem si na jeden z posledních dnů, které jsem trávila s Jasperem.

Prosím o komentáře

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 5. kapitola: