Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 9. kapitola

12.04.2010 (15:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5234×

9. kapitola - Bez rodiny se upír chvěje zimou v nekonečném vesmíru.

„Co chceš!“ štěkla jsem po něm a následně jsem toho litovala. On přece za to nemohl. Je stejnou obětí jako já. Podívala jsem se na něj. Vypadal zaskočeně. Stál ve dveřích a pravděpodobně nevěděl co říct.

„Promiň Edwarde, jen je toho na mě moc,“ šeptal jsem. On za sebou zavřel dveře a pak přišel blíž.

„Chápu tě, vím jak se cítíš…“

„Nevíš. Ty jsi nic podobného nezažil. Máš svou rodinu, ale já sem nepatřím. Nehodím se k vám,“ syčela jsem na něj. Při každé větě se zamračil, ale nic nenamítal.

„Pochop, mají tě rádi. Chtějí pro tebe to nejlepší. Alice to přehnala, ale musíš ji brát s rezervou. Ona už taková je a nezmění se,“ říkal tiše. Věděla jsem, že nechce, aby tento rozhovor slyšel někdo jiný.

„Já opravdu nehodlám poslouchat na slovo! Nejsem něčí hračka a kdykoliv budu chtít odejdu!“

„Proč chceš pořád odcházet hm? A kam vlastně chceš jít? Jsme tvá rodina… I když nás tak možná nebereš, patříš k nám.“

„A proč bych nemohla? Víš, jak dlouho jsem byla sama? Zvykla jsem si na to! A navíc proč ti to všechno říkám? Nemusím ti nic vysvětlovat!“ Otočila jsem se a mířila si to k oknu. Jedním ladným pohybem jsem z něj vyskočila a ani se neohlédla. Musím si provětrat hlavu, jinak bych mohla říct něco, co nechci… A to opravdu nechci…

Pohled Jasper

Vím, co cítí ona. Vím, co cítí on, ale přesto tu sedím a nedokážu pro to nic udělat. Právě naopak. Je naštvaná a podle toho co jsem cítil hodně naštvaná. A taky má na co, je u nás chvíli a už ji každý říká co má a nemá dělat. Co má a nemá cítit… Povzdech jsem si.

„Jazzi? Děje se něco?“ usmála se na mě moje spřízněná duše. Jen jsem zatřepal hlavou a úsměv ji oplatil.

Momentálně sedíme skoro všichni v obýváku a sledujeme nějaký film. Tedy spíše jen Emmett sleduje film, já ani nevím, o čem je. Rose si lakuje nehty, jako pokaždé. Alice ta si s ní při tom vesele povídá o zítřejších nákupech a Edward někam zmizel, stejně jako Bells. Ani nic necítím, ve chvíli kdy tak vybuchla, rozmístila kolem sebe štít. Slyšel jsem z vrchního patra nějaký tichý rozhovor. Tedy jestli se to dá říct tichý…

„Já opravdu nehodlám poslouchat na slovo! Nejsem něčí hračka a kdykoliv budu chtít odejdu!“ Kdyby teď mé srdce bilo asi by zvonilo na poplach. Ona chce odejít! Teď? Neslyšel jsem, co jí Edward odpověděl, ale byla čím dál tím víc naštvaná a to jsem to ani nemusel cítit. Alice vedle mě se napnula a taky poslouchala. Jen Emmett s Rose, dělali jako by nic.

„A proč bych nemohla? Víš, jak dlouho jsem byla sama? Zvykla jsem si na to! A navíc proč ti to všechno říkám? Nemusím ti nic vysvětlovat!“ Pořád jsem seděl a snažil se zaslechnout každé slovo, ale už tam najednou bylo ticho. Znervózněl jsem.

Najednou se objevil Edward na schodišti. Okamžitě jsem se postavil.

„Kde je Bells?“ zavrčel jsem na něj.

„Odešla.“ Ani se na mě nepodíval a posadil se do volného křesla.

„Jak… Jak myslíš, odešla? A ty jsi ji jako nechal? Copak ses zbláznil?“ Chtěl jsem po něm skočit, ale zastavila mě má drahá polovička.

„Jazzi, no ták, vrátí se uvidíš. I když zrovna nic nevidím.“ Poslední větu zašeptala spíše pro sebe, ale i tak jsem ji moc dobře slyšel. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Mám ji nechat odejít? Ale tak dlouho jsem byl bez ní a teď jí mám nechat jít?

Zůstal jsem stát jak opařený a díval jsem se na dveře. Mám jít za ní? Mám jí hledat? Nebo je to zbytečné? Vrátí se?

„Nevrátí se… Vidím její rozhodnutí…“ šeptla z ničeho nic Alice. Mé mrtvé srdce poskočilo hrůzou. To jí mám teď opravdu ztratit?

„Alice, kde je?“ zeptal jsem se ji naléhavě a ignoroval pocity okolo, ale snažil jsem se uklidnit hlavně sám sebe. Ale opravdu to nešlo. Nesmí odejít!

„Jazzi promiň,“ špitla Alice, „za vše můžu já…“ Jen jsem zatřepal hlavou. Přešel jsem k ní a políbil ji do vlasů.

„Ty za nic nemůžeš Alice, jen na ni musíme být opatrnější. Je křehčí něž jsem si myslel.“ Alice se na mě kouzelně usmála.

„Je u sebe doma,“ řekla a já ihned vystartoval ze dveří. Musím si s ní promluvit. Jestli chce žít sama klidně ji v tom podporovat budu, ale pokud chce zmizet a nevrátit, tak na tohle nepřistoupím. Běžel jsem rychle, cítil jsem jak mi déšť bubnuje o obličej, ale nevnímal jsem to.

Cesta mi netrvala moc dlouho, ale i tak jsem začínal mít obavy, jestli přece jen nejdu pozdě. Na konci lesa, kde začínala pěšinka, jsem zpomalil a k hlavnímu vchodu jsem už přišel normální lidskou chůzí. Dveře byli pootevřeny. Pomalu jsem je otevřel a nahlídl dovnitř. Všude bylo ticho, ale nemohl jsem přeslechnout tlukot jejího srdce.

„Bells?“ promluvil jsem. Vešel jsem dovnitř a porozhlédl se po pokoji. Seděla na pohovce, ale na mě se ani nepodívala. Přešel jsem k ní.

„Bello?“ Zase bez reakce. Posadil jsem se vedle ní.

„Bells, prosím promluv na mě. To jsi na Alice tak moc naštvaná?“ Otočila hlavu a zadívala se mi do očí.

„Jazzi co tu chceš?“ řekla tiše, ale pohledem zůstala viset na mých očích.

„Bello, musíš pochopit, že Alice už taková je. Ale vše dělá pro rodinu. Má tě ráda… Tak jako já.“ V jejích očích se zaleskly slzy.

„Ale já nejsem něčí loutka, nenechám sebou manipulovat…“ Ukápla ji jedna slza. Automaticky jsem zvedl ruku a slzičku setřel.

„To nikdo nechce.“ Touhle prostou větou jsem ji rozplakal. Seděla tam a brečela. Vzal jsem ji do náruči a pevně ji objal.

„No tak sluníčko, co ty slzy?“ usmál jsem se na ni.

„Jazzi, tak moc jsi mi chyběl. Tak strašně moc…“ rozvzlykala se ještě víc. Chápal jsem ji. Taky mi chyběla. Neměl jsem ještě příležitost jí to říct z očí do očí.

„Ach sestřičko… proto ty slzy?“ zeptal jsem se jí. Mírně kývla hlavou. Já se usmál a ještě více ji k sobě přivinul. Opřela si o mě hlavu a jen tiše vzlykala.

„Pamatuji si ten den, kdy jsem tě viděl naposledy. Ani jsem se pořádně s tebou nerozloučil. A pak jsem potkal ty upírky… Pak následovali ty hrůzostrašné tři dny plné bolesti. Jako novorozený jsem byl docela nepříčetný a jediná věc, po které jsem toužil, byla krev, ale zabíjení lidí mě strašně mučilo. Tím, že jsem cítit ty jejich emoce… Ten strach… Tu paniku. Rok uběhl jako voda a já si začal uvědomovat, že jsem tě ztratil. Když jsem se vrátil do našeho domu, nebyla jsi tam. Ptal jsem se, jestli tě tu někde neviděli. Samozřejmě opatrně, ale říkali, že před rokem se tímto městem přehnala jedna z těch strašných válek. Pochopil jsem, že to museli být Volturiovi… Měl jsem strašné výčitky… Že jsem tě tu nechal, že jsem ti ani nemohl dát sbohem… Byl jsem ještě více zoufalý, nevěděl jsem, co se s tebou stalo. Jestli jsi dokázala přežít, nebo jestli tě taky zabili. Chtěl jsem se tě vydat hledat, ale nedovolili mi to. Hlídali mě na každém kroku, až jsem nakonec ztratil veškerou naději na tvou záchranu a tehdy pochopili, že hlídat už nepotřebuji… Byl jsem opravdu jen loutka a pěší voják, ale nakonec jsem dokázal odejít… A pak jsem potkal Alice… To ona mi ukázala, že se dá žít i jinak… Ukázala mému odpornému životu nový směr, to ona mě vyvedla z té strašné agonie. Jsem ji za to vděčný… Nebýt jí, kdo ví co by se semnou stalo. Možná bych tu už nebyl… Už bych tě nikdy nespatřil… Nemohl bych tě obejmou a říct ti jak strašně moc pro mě znamenáš. Jak strašně moc jsi mi tu scházela…“ Podíval, jsme se na ni. Už nebrečela a pečlivě mě poslouchala. Pohladil jsem ji po vlasech a něžně je políbil.

„Slibuji, že udělám vše pro to, abys byla šťastná. Jestli se k nám nechceš vrátit, nevadí. Ale chci tu být pro tebe v jakékoliv situaci. Chci s tebou prožívat všechny tvé strasti, všechnu tvou radost. Jen mi to musíš dovolit. Můžeš zůstat v tomhle domě, ale jednu věc ti řeknu na rovinu. Nechci, abys odešla z mého života, a opravdu pro to udělám cokoliv.“ Zadíval jsem se do jejích čokoládových očí. Už neplakali, ale byly plné radosti a snad i pochopení. Znovu jsem ji objal. Chtěla něco říct, ale nedovolil jsem jí to. Nemusela nic říkat, cítil jsem to. Cítil jsem každou její emoci a byl jsem jí za to nesmírně vděčný. Svůj štít schovala a tím, řekla vše i beze slov. Ještě nějakou dobu jsme tam seděli a potom v mém náručí usnula a já ucítil, jak kolem sebe znovu rozprostřela svůj štít. Určitě to takhle dělá automaticky. Kdo ví co si za ty roky musela protrpět… Celou noc jsem tu byl s ní, držel jsem ji a nehodlal ji pustit.

Pohled Bella

Bylo tu strašné ticho. Rozespale jsem otevřela oči a protáhla jsem se. Pak jsem se zarazila. Nebyla jsem tu sama. A kde to vlastně jsem? Prudce jsem se posadila a zadívala jsem se na svého bratra, ano konečně jsem to mohla říct. Je to můj bráška…

„Dobré ráno ospalče,“ usmál se na mě. Já mu úsměv velice ochotně opětovala.

„Měli bychom jít, nebo přijdeme pozdě do školy,“ řekl Jasper. Z toho všeho jsem byla ještě pořád trochu mimo, ale vůbec jako bych nepochytila poslední větu. Chvíli jsem se jen tak na něj dívala. Až mi to najednou docvaklo. Vyskočila jsem na nohy.

„Ale nemůžu jít v tom, co mám na sobě,“ Vystartovala jsem do schodů, do mého bývalého pokoje. Snad mi tu Alice, nechala nějaké oblečení. Rozrazila jsem dvířka mé bývalé skříně a pořádně si oddechla. Něco tu ještě bylo. Prošmejdila jsem to pořádně. Nakonec jsem si vybrala, tmavě zelenou skládanou sukni a bílé uplé tričko se zeleným nápisem ‚I love Blood‘ No nevím, co se Alice na tom tričku nelíbilo. Ještě jsem ze skříně vytáhla černé balerínky a vydala se zpět do obýváku.

„Sluší ti to,“ ušklíbl se Jasper, když jsem scházela ze schodů. Cítila jsem jak se mi do tváří nahrnula červeň.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Jak se tam dostaneme, auto mám u vás,“ zeptala jsem se ho. Chytl mě kolem pasu a usmál se na mě.

„Je docela pěkně na procházku, ale naštěstí nesvítí slunce.“

„To jako fakt chceš jít pěšky?“ zeptala jsem se ho s mírně nadzvedlím obočím.

„A proč ne?“ Společně jsme tedy vyšli a on mě pořád majetnicky držel kolem pasu. Ale vůbec mi to nevadilo, právě naopak.

„Moc děkuji Jaspere,“ řekla jsem po chvíli naší docela svěží chůze.

„Za co sestřičko?“

„Za to, že jsi tu včera byl a za to co jsi mi o sobě řekl. Moc mi to pomohlo. Konečně jsem to všechno pochopila a jedno ti teď řeknu. Už se mě nezbavíš,“ začala jsem se smát.

„Hezky řečeno andílku.“ Tak já jsem andílek jo? To mě asi ještě moc dobře nepoznal. Ušklíbla jsem se.

„Co tak se proběhnout, ať to stihneme?“ zeptal se a já přikývla. Společně jsme vyrazili naší přirozenou rychlostí. Cesta bylo opravdu úžasná. Cítila jsem se najednou tak plná energie. Celou cestu jsme běželi lesem, a těsně před parkovištěm jsme zabrzdili. Já si trochu poupravila účes a zase společně jsme vyšli na parkoviště. No ono by na tom nebylo nic zvláštního, kdyby tam nebyla celá škola. No nebo skoro celá škola, ale i tak si nás podivně měřili. Můj zrak, ale putoval po celém parkovišti, až se zastavil na jedné docela naštvané upírce.

„Nevíš, co jsem udělala?“ zeptala jsem se šeptem bratra.

„No myslím, že je to tím, že jsi nepřišla domů a ona ti nemohla vybrat oblečení. Alice měla důvod nechat to oblečení v tvém bývalém domě,“ zářivě se na mě usmál. Tak o tohle ji jde?

„Ona se opravdu nezmění že?“ Jasper se začal smát a chytl mě kolem pasu. A tím na nás upoutal ještě větší zájem. Jejich pohledy kmitali mezi námi a Alice a zase zpět. Nasadila jsem nejkrásnější úsměv jaký jsem dokázala a vydala se za svou sestřičkou a její rodinkou.

Tak snad se Vám dílek líbil.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 9. kapitola: