Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 25. kapitola Konec krásného víkendu

07.04.2012 (17:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1352×

Když jsem se probudila, první, co přišlo, byl šok. Pak jsem si ale uvědomila, že ta cizí postel a pokoj patří Edwardovi.

„Dobré ráno,“ ozvalo se mi nad hlavou.

S úsměvem na tváři jsem se podívala do toho obličeje anděla, který se mnou strávil noc – v mezích slušnosti samozřejmě – a natáhla jsem se pro polibek.

„Teď už jo.“

Edward mě políbil znovu a polibek prohloubil.

„Hm, máš pravdu,“ přizvukoval Edward a já se zasmála.

Vtom do pokoje vlítla jak velká voda Alice.

„Vstávat, ospalci!“ zařvala.

„Alice!“ okřikl ji Edward.

„To bych spíš čekala od Emmetta,“ zašeptala jsem a Alice se rozesmála.

„Neboj, Bello. Ten si sem od včerejška jen tak netroufne.“

„Za to ty jo,“ řekl Edward a s povzdechem si zabořil obličej do mých vlasů.

„Jéžišmarjá, brášule, ty s tím naděláš. Včera prohrál sázku Emm a dneska já,“ oznámila a rozhodila rukama.

Edward se připravoval, že po ní hodí polštář, ale to už rozesmátá Alice zavírala dveře.

„Bello, dole máš snídani,“ zakřičela ještě za dveřmi.

Po chvíli jsem si sedla, ale Edward mě stáhnul zpátky do peřin.

„Já ti to přinesu.“ Spíše to oznámil, než nabídnul.

„Ne. Potřebuju se projít,“ zamítla jsem.

„Tak dobře. Chceš pomoct do koupelny?“ zeptal se.

„To bys byl skvělej.“ Udělala jsem na něj psí oči.

Edward se zasmál. Vstal a vzal si mě do náručí.

„To je moje druhý jméno.“

Když mě Edward odnesl do koupelny, zjistila jsem, že už mám od Alice připravené věci na převlečení, ale nechápala jsem, jak to stihla přichystat.

Nakonec jsem to nechala být a dala si krátkou sprchu.

Díky ortéze mi ranní hygiena neuběhla tak rychle jako vždycky a prakticky při každém kroku jsem stáhla víčka bolestí.

Když jsem se konečně dostala ven z koupelny, Edward na mě čekal u dveří.

„Nechceš pomoct dolů?“ zeptal se mě obezřetně, když jsem se kolem něj belhala.

„Ne, to bude v pohodě,“ ubezpečila jsem ho.

„Tak dobře,“ řekl, ale stejně šel opatrně za mnou a při sebemenším zaškobrtnutí mě okamžitě chytal.

Když jsem byla u schodů, tak už mě opravdu naštval – aniž by mi cokoliv řekl, vyhodil si mě do náruče a sešel se mnou schody.

„Já bych to zvládla sama,“ obořila jsem se na něho.

„Prosím, nevyčítej mi to,“ řekl a pokládal mě na zem, při tom mu obličej zdobil dobře hraný smutek.

„Ahoj, Bello,“ pozdravili mě Rose s Jasperem.

„Ahoj.“

„Čau, Bello!“ zařval Emm a rychle mě objal a zatočil se se mnou ve vzduchu, než ho Edward odtrhl. „Vyspala ses do růžova?“ zašeptal a jezdil obočím nahoru a dolů.

Mně jeho poznámka dodala jen růž.

Před nemístnými Emmettovými poznámkami mě zachránila Esmé, která na mě křičela z kuchyně, že tam mám snídani.

Když jsem odcházela z místnosti, tak jsem slyšela jen Emmettův smích a Edwardovy nadávky mířící na jeho hlavu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Esmé a ona mi s úsměvem pozdrav opětovala.

Docela mě zarazilo, že Carlisle je pořád v práci. Jestli náhodou nepatří mezi ty workoholiky, kteří se doma ukážou, teprve až jim jejich podniková budova lehne popelem, ale raději jsem to neřešila.

 Esmé udělala perfektní koláč.

 Zbytek dne už proběhl bez větších podivností.

Navečer se vrátil Carlisle z práce, zkontroloval moji nohu, vynadal mi, že moc chodím, a podíval se s námi ostatními na začátek Ďábel nosí Pradu, u kterého jsme se s Emmem smáli, že takhle dopadne Alice a Lexie. Samozřejmě, že si to Alice nenechala líbit a započala tak polštářovou válku, kterou ovšem utnula Esmé s tím, že nemůžeme zničit všechno kolem sebe.

 Bohužel jsem byla tak utahaná, že jsem nevydržela do konce filmu a někdy v polovině jsem usnula Edwardovi na rameni.

Ráno jsem se probudila samozřejmě opět s úsměvem na rtech, ale ten mi hned zkameněl, když jsem si uvědomila, že dneska už musím domů.

Je zvláštní, jak rychle jsem si zvykla u Cullenových a jak obtížně se od nich musím odtrhnout, abych šla domů.

Ale kdo by si nezvykl na dokonalé snídaně, obědy i večeře od bravurní kuchařky Esmé, na překrásné buzení v podobě polibku od Edwarda a ještě krásnější usínání, teda když vám zrovna nevlítne Emmett nebo Alice do pokoje a pak si z vás celý následující den neutahují.

Nesnáším čas, protože když nechci, tak se ztratí mrknutím oka a nijak nejde nastavit.

Proto jsem se neubránila lítosti, když mě Edward odvezl domů a loučil se se mnou.

„Moc se mi to líbilo,“ přiznal a políbil mě.

„Mně víc.“ Políbila jsem ho znovu.

„O tom bychom se mohli hádat,“ zasmál se a polibek mi vrátil.

„Bello! Jsi to ty?“ zařval ze zápraží táta.

„Musíš jít,“ oznámil mi s povzdechem Edward a ukradl si bohužel poslední dnešní polibek.

„Já nikam nechci,“ zaškemrala jsem a samozřejmě jsem svou reakcí rozesmála Edwarda.

„A myslíš, že tě pouštím jen tak? Víš, kolik mě to stojí přemáhání?“

Naklonil se ke mně a hypnotizoval mě očima.

„Asi už opravdu budu muset jít,“ přiznala jsem.

Uhnula jsem před jeho spalujícím pohledem a zničila naši soukromou atmosféru, když táta znovu zakřičel do šera.

Edward mi ještě pomohl z auta a dovedl mě až na verandu, potom nasedl do svého Volva a odjel pryč.

Když jsem se dokulhala až do obýváku, svalila jsem se na gauč a byla neschopna pohybu. To ale nebránilo mému tatínkovi, aby nezačal s výslechem.

„Bello, jak si to představuješ? Víš, kolik je hodin?“ zeptal se mě se špatně hraným kázacím tónem.

 „Nevím,“ přiznala jsem bez okolků.

 „Šest,“ řekl a ukázal na hodiny.

 „No a?“ zeptala jsem se. Dneska jsem na něj už opravdu neměla náladu. Ta ortéza mě každý den stojí až příliš energie.

 „No a?“ zopakoval po mně, „no a? Slíbila jsi, že přijdeš odpoledne,“ vyčetl mi.

 „Tati, tak zaprvé jsem ti to neslíbila já, ale Alice. A zadruhé to je v podstatě její vina, že jsem se trošku zpozdila."

„Tak Alice, jo?“ zeptal se táta a v očích se mu objevily Sherlockovské jiskřičky pátrání. „No, mně se ten člen rodiny Cullenů, se kterým jsi byla v autě, nezdál jako Alice,“ řekl a podíval se na mě. Já jen vykulila oči nad zjištěním mého otce.

 „Ty jsi mě sledoval?“ zeptala jsem se vystrašeně.

 „Neblázni, Bello. Jen… Přece musím vědět, s kým se moje dcera schází, ne? Ale stejně nevím, jestli nejsi na přítele ještě mladá.“

 „Tati, je mi sedmnáct.“

 „No právě. Říkám, že jsi mladá a zranitelná. Teprve se před tebou otevírá svět.“

 „Pane Bože, ty děláš, jako bych byla těhotná a měla si Edwarda brát.“ Ale tohle jsem neměla říkat, protože to ho jen nastartovalo.

 „Ty jsi těhotná?“

 „Ne! To byla ironie.“

 Najednou se tátovo hrané kazatelství změnilo na vážnou přednášku.

 „Víš, Bello, musíš být opatrná… když chceš být… k… někomu… no… otevřenější.“

 „Tati, stop. Nedělej mi přednášku,“ zastavila jsem ho.

 „Chci ti jenom dát cenné rady do života. Věř mi, že pro mě je to stejně tak trapné jako pro tebe.“

 „To pochybuju.“

 „Takže… jste… no… opatrní?“ zeptal se potichu.

 „Tati, o tohle se vůbec nemusíš bát. Jsme spolu zatím krátce.“

 „Ale stejně si dejte pozor. Edward je obyčejnej kluk a i když má skvělou rodinu a peníze, neznamená to všechno.“

 „Tati, já to chápu. Můžu si jít už lehnout?“ řekla jsem už rudá až na zadku.

 „Jistě. Dobrou, zlato,“ řekl.

 „Dobrou,“ popřála jsem mu taky a odkymácela se zhroutit do postele.

Tak co vy na to?

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 25. kapitola Konec krásného víkendu: