Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 10. kapitola

12.02.2012 (16:30) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2738×

Přítelkyně? Cože? Tak tohle jsem nečekala.

Jak by se táta mohl někomu líbit? Vždyť je tak… tak… tak… Je to táta!!!

„Já jsem Luisa. Ráda tě poznávám, Bello. Charlie mi o tobě hodně vyprávěl.“

„Doufám, že jen to dobré.“

Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl přiškrceně, ale jak to tak vypadá, nikoho to nezajímalo, protože naše drahá Luisa se rozhlížela po hale a táta mi nakukoval přes rameno do kuchyně.

„Uvařila jsem brambory se šunkou,“ dostala jsem ze sebe.

Jo, je to jenom tátova přítelkyně. Má právo si najít někoho nového. Já mu to nezazlívám. A je pravda, že když jsem se podívala na Luisu, musela jsem uznat, že vypadá docela dobře. Sportovní postava, vysoká trochu pod tátovo čelo, hnědé vlasy, které byly uvázané do culíku, se krásně leskly a hnědé oči byly orámované černou tužkou a zvýrazněné slabou vrstvou řasenky. Jo, to se táta překonal…

Kde se asi poznali? Má děti? Kolik jí je? Je přísná? Hodlá se k nám nastěhovat? Má psa? Kočku? Morče? Rybičky? Dost otázek. Začínám být na ni docela zvědavá. Rychle jíst. U jídla se přece vyptává nejlíp… Není třeba masový vrah?

_

„Teda Bello, tohle jsi vážně vařila?“ zeptal se mě táta s kapkou podezřívavosti v hlase.

„Ano, tati. Tohle jsem vážně vařila já. Možná se tomu nechce věřit, ale nejsem zase tak špatná kuchařka…“ obhajovala jsem se.

„Tak v tom případě to máš velmi dobré…“

„To musím souhlasit. Už dlouho jsem nejedla tak dobré brambory.“

„Děkuju, Luiso.“

Jeden bod pro Luisu. Přecházím do útoku…

„A kde jste se vůbec poznali?“

„No víš, to je taková zábavná historka… Byla jsem zrovna na cestě k matce do sousedního města, když najednou se mi začalo auto nějak špatně řídit. Tak jsem zastavila, vylezla a zjistila, že se mi píchla guma. No a tady Charlie jel zrovna kolem a jako milý muž zastavil, aby mi pomohl. Tak jsme začali spravovat tu pneumatiku. O něco se propíchla a nešla zalepit. Tak jsme ji společnými silami odmontovali a schovali do kufru. Potom jsme si uvědomili, že jsme zapomněli vyndat rezervu, tak jsme zase tu pneumatiku vydělali a začali vyndávat rezervu. Tak jsme ji chtěli přimontovat, ale to vůbec nešlo, pořád to upadávalo. Asi po desátém pokusu jsme to vzdali, namontovali tam tu starou, píchlou. Zahákli moje auto o to Charlieho a jeli jsme zpátky do Forks. Když jsme dojeli, tak slovo dalo slovo a já trvala na tom, že musím Charlieho aspoň pozvat na oběd. A takhle to začalo.“

No teda nevím, jestli je tohle zábavné, ale budiž…

„To je velice vtipná historka. A jak dlouho už se znáte?“

„Jsou to asi tři měsíce, co jsme se poznali.“

„Tři měsíce?! To je vážně dlouhá doba…“

„Jo, to je.“

„A Luiso, co vy? Máte děti, nebo psa, kočku?“

„Bello, nejsi trochu zvědavá?“ napomenul mě táta.

„Ne, Charlie, mně to nevadí. Jen ať se Bella ptá, nějak se seznámit musíme. Takže, mám jednoho syna, je mu dvacet dva. Psa, ani kočku nemám, protože jsem alergická na zvířecí chlupy. Jediná moje zvířátka, co mám, jsou rybičky.“

„Hm, zajímavé.“

„Bello? Teď se chováš, jako detektiv na výzvědách,“ upozornil mě Charlie.

„Co? Jo jasně. To asi těžko…“ oponovala jsem mu.

„A kde pracujete, Luiso?“

„Jsem fotografka na volné noze. A nevykej mi, prosím tě. Připadám si ještě starší, než jsem.“

„Jo, dobře. Promiňte. Teda vlastně, promiň.“

„Zajímá tě ještě něco, Bello?“

„Ne, to je, myslím, všechno.“

„No výborně, tak to mi můžeš říct i něco o sobě.“

„O sobě? A co by tě tak zajímalo?“

„Já nevím, co mi řekneš, to budu vědět.“

„No, tak. Chodím na střední sem, do Forks.  A to je asi všechno…“

„To máš velmi zábavný život,“ poznamenala Luisa. „Co třeba tvoje koníčky?“

„Já vlastně ani nemám nějaký opravdový koníček. Ale asi jako většina holek v mém věku. Nakupování, kino, kluci… Jsem nudná,“ řekla jsem se smíchem. „S tím už asi nic neudělám…“

„Holky, já myslím, že toho vyptávání už bylo víc, než dost. Měli bychom to sníst, ať nám to výborné jídlo nevychladne,“ vložil se do toho táta. Myslím, že byl rád, že jsme si s Luisou padly oka. Asi nechce, aby se něco pokazilo.

„Tak dobře. Já už se tě, Luiso, na nic vyptávat nebudu. Aspoň ne teď,“ řekla jsem a usmála se.

„Tak já taky ne,“ souhlasila Luisa.

Zbytek večera proběhl v pořádku. Žádná hádka, žádný velký skandál. Takže ok. Myslím, že mám Luisu docela ráda. Snad se nic nesemele. Bylo příjemné, vidět tátu, jak vedle ní září. Myslím, že po dlouhé době byl pořádně šťastný. Těším se, až potkám jejího syna. Doufám, že to bude, co nejdřív. Jsem na něho docela zvědavá.

_

Hned po večeři jsem zkusila opět zavolat Jess.

Ahoj, tady Jess. Nebo spíš moje hlasová schránka. Po pípnutí mi zanechte zprávu a já se vám ozvu. Píp.

„Jess! Okamžitě mi zavolej! Co je s tebou?! Tvoje máma je nejspíš strachy bez sebe. Takže se, prosím tě, co nejdřív vzpamatuj!“

Asi ji zabiju… Starám se o ni, jako by byla moje dítě. Jako bych neměla svých starostí dost… Jo, rozhodla jsem se. Nejspíš ji zabiju. A řeknu Alice, ať mi pomůže. Doufám, že se jí nedělá blbě při pohledu na krev. Ta vražda totiž bude pořádně krvavá…

_

Zase ten stupidní budík. Proč mě vždycky ráno vzbudí? Nesnáším pondělní rána. Člověk je po víkendu tak unavený a ještě aby vstával do školy. Tak řekněte, kdo to vymyslel? Myslím, že nebyl moc chytrý. No nic, měla bych vstát. Tento rok ještě nemám ani jeden pozdní příchod, tak si to přece nezkazím.

Po snídani jsem nasedla do svého milovaného náklaďáčku a vyjela jsem do školy. Normálně s sebou beru i Jess, ale ta, jelikož se za mnou nezastavila, nejspíš není doma.

Nechtěla bych teda teď být její mamkou. Chuděra, sedí doma a myslí si, že její dcera spí u nějaké kamarádky a přitom je ztracená a nikdo neví kde. Tak jo, částečně za to můžu i já, protože jsem jí to nakecala, ale přece ji nebudu znepokojovat. Nebo bych měla? Mám dilema a jsem zmatená. Už aby bylo odpoledne, potřebuju to všechno probrat s Alice.

_

Konečně je půl třetí a zvoní na konec hodiny. Myslela jsem, že dnešní vyučování nikdy neskončí. Celé dopoledne jsem přemýšlela o Jess. Kde jenom může být? Ve škole se neukázala. Asi se u nich dnes odpoledne ještě stavím, abych zjistila, jak je na tom její mamka a jestli náhodou o Jess něco neví. Asi se jí přiznám, že jsem jí lhala. Snad na mě nebude moc naštvaná. Po celou dobu, co jsem jela domů, jsem si v duchu připravovala, co jí asi řeknu: „Promiňte, že jsem vám neřekla, že nevím, kde je vaše dcera. Tak si můžeme třeba sednout k televizi a doufat, že ještě není mrtvá.“ To by ji asi moc nepotěšilo…

_

Nádech, výdech. Třikrát zazvonit, jako obvykle.

„Dobrý den, já bych… Cože, Jess??? Co ty děláš doma? Proč jsi mi nezavolala? Já jsem se po tobě včera sháněla! Víš ty vůbec, kolik jsem ti nechala vzkazů na mobilu? Můžeš mi laskavě říct, kdes byla?“

„Ahoj, Bello. Taky tě ráda vidím. A vzhledem k tomu, že tady bydlím, docela uznávám za vhodné tady být. A ne, nevím, kolik jsi mi nechávala vzkazů na mobilu, protože můj mobil spadl v sobotu do punče a mně už se nepodařilo ho zprovoznit.“

„To je všechno, co mi na to řekneš? Já tvé mamce lžu, že spíš u vymyšlené spolužačky a ty mi řekneš, že ti mobil spadl do punče?!“ Pomalu, ale jistě jsem si zadělávala na pořádný hysterický záchvat. A to jsem normálně klidná. Ale tohle? Já se po ní sháním, bojím se o ni, že je někde mrtvá, ale slečně Důležité spadl mobil do punče!!! To mě má jako zajímat? Tak jo, možná jsem se jí ptala, proč se mi neozvala, ale to není podstatný!

„Tak kdes byla?“

„Bello, uklidni se…“

„Ne, nebudu se uklidňovat, ty to asi nechápeš! Sháněla jsem se po tobě, poprvé v životě jsem lhala tvé mamce. A to jsem ti nestála ani za to, aby sis od někoho půjčila mobil a alespoň mi napsala, kde seš! Tímhle si mě pěkně naštvala. A víš co? Mě nezajímá, kdes byla. Já to vědět nepotřebuju a ani nechci! Když ti nestojím ani za pitomou esemesku. Nechoď mi na oči, jestli nechceš, abych musela navštívit policejní stanici. Nevím, jaký trest dávají za brutální zbití! Kamarádko!“ vyřvala jsem si plíce a nasupeně odkráčela domů.

Co si o sobě sakra myslí? Měla jsem sice v hlavě úplně jiný plán, jak ji uvítám, až se objeví, ale tohle bylo o dost lepší. Doufám, že si to nechá projít hlavou. Možná se někomu tahle reakce zdá přehnaná, ale já si to nemyslím. Jess ve mně probudila emoce, které jsem dusila pěkně dlouho. Ale musím se pochválit, povedlo se mi to. Jsem vážně dobrá. Nikdy bych nevěřila, že dokážu někoho takhle seřvat. Možná, že jsem si na ní vybila i emoce, které nebyly určené jenom jí, ale je mi to jedno. Zaslouží si to. Takhle se chovají nejlepší kamarádky? To asi těžko. Nejlepší kámošky drží pořád při sobě, říkají si tajemství, a když se opijí na mejdanu, tak si aspoň napíšou debilní esemesku! Nebo ne? Je to den a půl od toho, co skončil večírek a to ať mi nikdo neříká, že člověk nevystřízliví. Já sama vím, jaké to je, pořádně se opít a potom střízlivět a den a půl mi bohatě stačí na to, abych vnímala a dokázala používat mobil!!! Musím za Alice a všechno jí říct, jak o Jess, tak o Luise. Doufám, že ona mě pochopí…

Doufám, že se vám kapitola líbila. Mně osobně se zdá, že poslední dobou píšu jinak, tak uvidím, co vy nato. Čekám slova kritiky, ale doufám, že nějak to slovíčko chvály se najde. ;) Příští kapitola: Návštěva u Alice a malé překvapení - Edward se nám pomalu rozhoupe... :) Nevím, kdy ji přidám, ale doufám, že co nejdřív, protože poslední dobou mě psaní opět chytlo. :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 10. kapitola: