Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 16. kapitola

25.05.2012 (16:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2223×

Edward

Seděl jsem na hodině dějepisu a věnoval se všemu možného, jen ne tomu, co učitel vykládal před tabulí. No tak většinu z toho, o čem se teď učíme, jsem zažil. Tak proč se snažit? Mně teď dělala starosti jenom jedna osoba. A tou byla Bella.

Ještě před necelou půlhodinou na mě křičela před chodbou plnou studentů. A to pěkně zostra. Já vím, že jsem si to tím vzkazem nejspíš podělal, ale co jiného jsem měl dělat, když mi Alice řekla, že Bella má vážný vztah s klukem jménem Ben? A že s ním šla na rande den poté, co jsme se spolu tak dobře bavili? Ale to mě nejspíš neopravňovalo jí tohle vyčíst. Má pravdu, měl jsem jí říct, co cítím, a nedělat s tím drahoty. Jenomže měla by mě pochopit. Jsem upír! Ten jenom tak k někomu nepřijde a neřekne: Moc se mi líbíš! Dobře, nejspíš mě nechápe, protože neví, že jsem to, co jsem… A to bych jí asi vyčítat neměl.

Bella má pravdu, jsem žárlivý idiot, který za to ale nemůže. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co cítím k Belle. Nemiluju ji, tím jsem si jistý, ale i tak je tam nějaké pouto, kterému nerozumím. Na kamarádství příliš silné, na vztah příliš slabé. A navíc, nemohl bych chodit s člověkem! Vždyť bych jí ublížil. Bojím se, že bych ji i u úplně normálního polibku mohl něco udělat. Třeba se neovládnout a kousnout ji. To by bylo dost možné, protože i když jsem vegetarián, její krev mě strašně láká. Je to jako touha, kterou čtu v myšlenkách narkomanů. Je to jako touha po droze, která se nedostává.

Ale já bych chtěl vydržet, chtěl bych si s Bellou vyjít na opravdové rande. Klidně bych do sebe nacpal nějaké to jídlo, kdybychom šli na večeři. Zkrátka bych udělal cokoli, jenom abych mohl být s ní.

Bella před chvílí odjela s brekem domů. To ji tak dostalo to, že na mě musela křičet? Protože kdybych byl na tom podobně jako ona a musel ji seřvat, neudělal bych to. Jasně, řvu na Emmetta s Jasperem. Jasně, piju krev zvířat, která by si zasloužila dál žít, ale nikdy, opakuju nikdy, bych nemohl křičet na Bellu. To bych prostě nedokázal.

Po škole asi zajedu k Belle domů a omluvím se jí za ten vzkaz. Co když ji tam najdu v kaluži její vlastní krve? Nebo oběšenou v koupelně? Tyhle představy mě děsí i přesto, že vím, že Bella by tohle neudělala. Prostě není taková citlivka. Je to rozumná holka. A navíc vůbec nevím, co ke mně cítí, takže třeba ta její scéna vůbec nebyla upřímná. Řekla mi sice, že se nikdy nebyla svými city tak nejistá, ale to mi moc nepomohlo. Není si jistá, jestli jsme jenom kamarádi? Není si jistá, jestli ji mám rád? Není si jistá tím, jestli se do mě náhodou nezamilovala? To by bylo asi blbé, protože by nejspíš chtěla hned nějaký vážný vztah, který já bych nevydržel.

Co kdybych se do ní doopravdy zamiloval? Co bych dělal potom? Buď bych jí musel říct o existenci upírů a doufat, že by mě i nadále milovala, nebo bych musel zlomit její srdce a to svoje mrtvé bych utápěl v nekončícím milování Belly. To nesmím dopustit. Jsem se totiž více než jistý tím, že kdyby Bella přece jenom znala celou pravdu o mně, utekla by a beztak to všude rozhlásila. Sice jí věřím, ale chápal bych ji. Vždyť co byste udělali, kdybyste v sedmnácti zjistili, že kluk, se kterým jste se vídala je nesmrtelná bestie? Já osobně bych to moc dobře nebral… A myslím, že nejsem sám…

Takže, abych to shrnul. Bella mě teď nejspíš nesnáší za to, co jsem jí provedl. Já mám Bellu asi vážně rád, ale nesmím se do ní zamilovat. Do toho mě Alice pořád od Belly odhání a ztrapňuje mě před ní. No, řekněte sami, vy byste chtěli chodit s někým, kdo se nedokáže postavit vlastní sestře? Ale o tomhle bych vůbec neměl přemýšlet, s kým by Bella chodila, protože do toho mi vůbec nic není! To je na Belle, s kým bude a nebude chodit. Mě se to vůbec netýká, protože já nikdy nebudu a hlavně nesmím být ten, s kým by Bella chodila.

_

Konečně bylo po škole. Měl jsem pocit, jako by se čas neskutečně vlekl. Na vyučování jsem se vůbec nesoustředil a upřímně mi to bylo jedno. Mám za sebou desítky středních škol. Nemusím přece v každé dávat pozor, no ne?

„To ses nechal seřvat holkou, Cullene?“ zavolal na mě snad ten nejhloupější kluk z celé školy po cestě k autu. Chtěl jsem odseknout něco jako: Starej se o sebe! Nebo: Do toho ti nic není! Ale moje hrdost a slušné vychování mi to nedovolily. Nebudu se zahazovat s nějakým debilem, který ani neví, kde leží Evropa. Na to vážně nemám náladu.

Nasedl jsem do Volva a vyrazil směrem k Bellinu domu. Doufám, že mě nevykopne a aspoň přijme mou omluvu.

Bella

V autě jsem přes slzy neviděla na cestu. Proč jsem taková kráva? Co jsem to udělala? To jsem to Edwardovi normálně nemohla říct? Poslední dobou se vážně chovám hloupě. Připadám si jako rozmazlená holčička, která neví, co chce. Ale já si vážně nejsem city k Edwardovi jistá. Nevím, jestli ho mám ráda jenom jako kamaráda nebo něco víc… Ale vzhledem k tomu, jak mě to dneska sebralo, asi rozhodně víc… Když já mám strašný strach, že by to mohlo být divné, kdybychom spolu začali chodit. Co kdybychom spolu neměli o čem mluvit? Co pak? Po týdnu bychom se rozešli a potom bychom kolem sebe jenom tiše chodili a cítili se trapně?

Já vím, že nám oběma je přes sedmnáct. Nejsem si jistá, jestli Edwardovi už nebylo osmnáct, a tak je jasné, že bychom se přes to přenesli a zvládli bychom to… Ale i tak, vážně bych nechtěla zničit to křehké pouto, co mezi námi je. Prostě se musím spokojit s tím, že s Edwardem budeme jenom kamarádi. Jasně, po tom, co mi Edward nechal na záznamníku, je jasné, že se mu asi vážně líbím, jestli ne víc, ale prostě si musím uvědomit, že nemůžu mít všechno.

Teď budu bydlet sama, třeba se časem usmířím s Jess. Momentálně mám vážně dobrou kamarádku, Alice. Táta je šťastný a budu mít bratra, kterého jsem si vždycky přála. Tak prostě nebudu mít dokonalého kluka s perfektním zadkem. Stane se snad něco??? Ne! Svět se nezboří. Časem se určitě najde někdo méně komplikovaný, než je Edward. Někdo, s kým bych mohla mít klidný vztah. A myslím si, že to by bylo s Edwardem těžké.

A já přece nechci komplikovaný vztah, že ne? Nebo možná jo?

Bože, Bello, vzpamatuj se! Chováš se jako malá! Vůbec nevíš, co chceš!

S tvářemi smáčenými od slz jsem dojela domů. To jsem se ani ráno nemusela piplat s tou řasenkou. Vůbec to nemělo cenu. Teď ji mám stejně rozmazanou po celém obličeji.

Když si tak uvědomím, to je po velmi dlouhé době, co brečím kvůli klukovi. Naposledy to bylo myslím ve třetí třídě, když jsem byla „vášnivě zamilovaná“ do jednoho kluka. Jmenoval se Billy Hale a já ho opravdu silně milovala… Pak se odstěhoval na druhý konec Ameriky a mě moje zamilování po týdnu přešlo… Nad touhle vzpomínkou jsem se musela usmát. Chtěla bych, aby bylo pořád všechno tak jednoduché. Aby se Edward odstěhoval třeba na Antarktidu a já bych do něj po týdnu přestala být zamilovaná. Sakra, teď jsem si to vážně přiznala…

Jsem neprosto zmatená, nejspíš i rozmazlená a taky zamilovaná do Edwarda Cullena. Je to na nic… Můj život se asi začíná hroutit…

Dojela jsem domů, vystoupila z auta a rychle vběhla do domů. Jak jsem tajně doufala, celý dům byl prázdný. Táta je nejspíš u Luisi doma a vybaluje tam první ze svých krabic. Pomalu jsem procházela tichým domem. Tak takhle to teď bude každý den. Každý den přijedu ze školy domů a tady to bude tiché a smutné. Stěny už budou jen vzpomínat na ty veselé chvíle plné smíchu, které slýchávali, když tu táta bydlel. Jediné vzpomínky, co mi zůstanou, budou ty v mém srdci. Můj život bude najednou prázdný… Co to plácám? To už mi vážně ten Edward tak leze na mozek?

Jak by asi tak naše stěny mohly na něco vzpomínat? Jsou to stěny!!! A navíc, kdy jsme se s tátou naposledy hlasitě od srdce zasmáli? To už bude nějaký ten pátek. Táta se nestěhuje na Antarktidu, kde bude brzy bydlet i Edward, ale jen za Forks. Takže za ním kdykoli můžu zajet… Je to zvláštní. Ještě včera jsem tohle vysvětlovala tátovi a teď tady nad tím truchlím sama. K mému podivnému seznamu toho, co jsem, teď navíc přibyde ještě paranoidní a divná!

Musím si to zopakovat ještě jednou: Bello, vzpamatuj se!!! Tak, a tohle si teď budu říkat každý večer, aby mi ta paranoia nevlezla na mozek. To už je ale stejně jedno, myslím, že je pozdě…

Svou pomalou chůzí jsem došla až do kuchyně a otevřela ledničku. Vzala jsem si velké balení zmrzliny a lžíci ze šuplíku. Položila jsem si ji v obýváku na stůl a běžela do pokoje. Tam jsem se převlékla do rozevlátých tepláků, vytahaného trička a teplých ponožek. Přes svůj okouzlující model jsem si ještě přehodila župa. Vlasy jsem si svázala do vysoko učesaného drdolu. Tak, a teď jsem připravená na truchlení. Seběhla jsem schody a vešla do obýváku. Sedla jsem si na gauč a zapnula televizi. Přepnula jsem televizi na program s telenovelami. Uvelebila jsem se na gauči, popadla zmrzlinu, a tím oficiálně započala své několika hodinové samo sžírání.

_

Asi o půl čtvrté, kdy byl můj mozek úplně vymytý sledováním televize a zmrzlina byla snězená, jsem uslyšela zvonek. Líně jsem se zvedla a vydala se ke dveřím tak, jak jsem byla. Oči jsem si dopoledne už umyla, takže to zas tak strašné asi nebude. A navíc, kdo by k nám chodil? Ať je to, kdo je to, tak prostě bude mít tu čest vidět mě v jednom z mých nejhorších dnů. Je mi to jedno. Kdybych mohla, zavřela bych se do baráku a už nevylézala… Ano, takhle moc jsem si přes den uvědomila to, jak moc jsem do Edwarda asi zamilovaná. Jak jsem už řekla, můj život se prostě hroutí.

„Edwarde, co ty tady děláš?“ Otevřela jsem dveře a vytřeštila oči. Jo jasně, říkala jsem, že je mi jedno, kdo mě uvidí, ale tím někým jsem Edwarda opravdu nemyslela. Bylo mi trapně, že mě takhle vidí, i když jsem ho momentálně nesnášela. Přesně takhle se mi totiž střídala dnešní nálada. V jednu chvíli jsem si div neplánovala s Edwardem svatbu a v druhé jsem měla chuť zkusit na něm svůj první voodoo obřad. To ty telenovely… Dočista mi vymyly mozek.

„Víš, Bello, přišel jsem se ti omluvit za to, jak jsem se choval. Měla jsi pravdu, neměl jsem vůbec žádné právo se ti plést do toho, co s kým máš nebo kam s kým chodíš. Je to čistě tvoje věc a já už se ti do takových věcí nikdy nebudu plést. Přísahám a ještě jednou se omlouvám. Měla si pravdu, jsem žárlivý idiot. A to vlastně nemám důvod žárlit. Nechodíme spolu. Jsme jenom kamarádi,“ mluvil Edward opatrně, jako by se bál, že každou chvíli zase vybuchnu. Co si teď o mně musí myslet. Že jsem nějaká hysterka. Celou dobu jsem jen pozorovala jeho pravé oko, ve kterém se, stejně jako v tom druhém, zračila čistá nejistota. Musí ze mě asi vážně mít strach. Co jsem to udělala? Bojí se mě kluk! Teda, ne úplně bojí, ale malý strach tam určitě je. Nevím, jestli se mám radovat, nebo jestli mi to má vadit.

O to teď nejde! Jde o to, že Edward si vážil tu cestu ke mně, aby se mi omluvil. Tak dobře, trochu přeháním. Edward to má k sobě domů po cestě kolem našeho domu. Ale to je jedno, prostě je mu to blbé a přijel se mi omluvit. Myslím, že by to udělal, i kdybych bydlela třeba v Japonsku… Nevím, jak dlouho se na něj dokážu zlobit. Asi moc ne, protože ty jeho vlasy, oči a jeho zadek ty mě přímo pobízí k tomu mu skočit kolem krku a zlíbat ho do němoty. No řekněte samy, vy byste se dokázaly zlobit na takového kluka? Jestli si myslíte, že jo, tak to se velmi pletete.

„Já, Edwarde, nevím, co ti na to říct. Já vím, že ty si teď o mně musíš myslet, že jsem strašná hysterka, ale zkus si představit, jak mi asi bylo. Po tom, co jsi mi ty udělal v to pondělí, jsem si byla jistá, že o mě stojíš jen jako o kamarádku. A tak jsem šla s čistým svědomím ven s Benem. A hned po tom, co jsem přišla domů, jsem zase zjistila, že to tak nejspíš vůbec není. Já se ti taky mám za co omlouvat. Seřvala jsem tě před půlkou školy a věřím, že teď už to nejspíš ví celá škola. Neměla jsem na to právo, ale jestli si vážně chtěl něco víc, tak jsi mi to prostě měl říct. Já nevím, co se ti honí hlavou,“ mluvila jsem k Edwardovi, a abych pravdu řekla, vážně jsem se zas sebe styděla. Až teď si uvědomuju, jak hloupě jsem se chovala.

„Bello, budeš se možná divit, ale chápu tě. Vím, že jsem se choval jako debil. Ještě jednou se omluvám a doufám, že můžeme být kamarádi, protože já sám nevím, jak na tom momentálně jsem, co se týče mých citů a tebe. Strašně rád bych ti to vysvětlil, ale nemůžu…“ Edwardovi se jen hýbala ústa a já vnímala jeho slova jakoby z dálky. Najednou jsem nevěděla, co to do mě vjelo. Možná předmenstruační či pomenstruační syndrom, to netuším, ale prostě jsem se neovládla, přistoupila k Edwardovi blíž a jeho nekonečný vodopád omluv, jsem přerušila polibkem. Opravdu nevím, co to do mě vjelo, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co si o mně bude Edward myslet. Bylo mi jedno, jestli nás třeba někdo viděl, jak se líbáme na prahu dveří mého domu. V tu chvíli mi bylo doopravdy všechno jedno. Jediné, co jsem vnímala, byla Edwardova blízkost a moje radost z něčeho, po čem jsem tak dlouho toužila.

On byl ze začátku trochu zaskočený, ale po chvíli se jakoby uvolnil a začal mi polibky oplácet. V žaludku mi začali poletovat motýlci a já se cítila skvěle. Po několika, alespoň pro mě, nezapomenutelných vteřinách sebou Edward jakoby cukl a rychle přestal dělat to, co mně se tolik líbilo. Jeho rty se rychle oddálily od mých a já byla velmi zaskočená. V Edwardových očích se bylo znát zděšení. Jako by se bál trestu za to, co jsme provedli.

„Co se děje, Edwarde? Já vím, zaskočila jsem tě, ale nemoha jsem to vydržet a navíc jsem měla pocit, že tobě ten polibek taky nijak zvlášť nevadil,“ promluvila jsem po několika sekundách mučícího ticha.

„Bello, já… Tohle jsem neměl dělat,“ vykoktal Edward, otočil se a rychle kráčel ke svému nablýskanému autu. Ani se neotočil, když jsem na něj zavolala. Asi jsem to neměla dělat, protože, jak to tak vypadá, Edward z toho bude mít potíže, které já asi vůbec nepochopím. Že by se tolik bál závažného vztahu? Ale proč? Vždyť kdyby to nevyšlo, kdykoli bychom se mohli rozejít. Vím, říkala jsem, že by to bylo asi divné, ale no a co? Chvíli by možná trvalo se potom přes to přenést, ale nikdo se přece v životě nezamiluje jen jednou, nebo jo? Myslím, že po dnešku už nejsem jediná, kdo je pořádně zmatený.

Možná se vám kapitola zdála nudná, ale byla hlavně o tom, aby jste zjistili, jaké city k sobě ti dva doopravdy chovají.

Možná vám Bella přijde jako zmatená puberťačka, ale ona si prostě dělá, co chce. Někdy si vůbec neuvědomuju, že píšu, jenom mi prsty pracují rychleji než mozek. Jestli to zkritizujete, nebo ne, je jen na vás.

Doufám, že vás Edwardův pohled a vůbec celá kapitola, nezklamaly. Veškeré připomínky a případné pochvaly ocením v kometářích.

Jak jsem si uvědomila, povídka se pomalu, ale jistě blíží ke konci, takže jestli čekáte nějaké velké drama, musím vás už předem zklamat. Nevím sice, jak se to bude vyvíjet dál, je to opět jen na mých prstech, ale vím jistě, že drama to nebude.

Další kapitolu se opět pokusím napsat co nedjřív. I já si totiž připadám stejně jako ti dva, tak trochu zmatená... ;)  Kachna.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 16. kapitola: