Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 17. kapitola

06.06.2012 (17:45) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2050×

Ležela jsem v posteli. Podívala se na budík. Bylo na něm půl třetí ráno. Už pět hodin ležím v posteli a přemýšlím. O nějakém spánku se dá jen těžko mluvit. Usnula jsem, myslím, na deset minut kolem jedenácté. Od té doby nic. Ani polospánek. Prostě jenom tak ležím a přemýšlím. Až kolem dvanácté jsem si uvědomila, jakou kravinu jsem udělala, když jsem Edwarda políbila. Neměla jsem to dělat. On se přišel jen omluvit a já se na něj vrhla. A to jsem si vždycky myslela, že jsem chytřejší. Očividně ne…

Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád nechápu, co by mohl mít Edward za problém z toho, že jsem ho políbila. Ze začátku se přece nebránil, to až potom v něm něco přeskočilo. Asi těžko bude mít přítelkyni, protože jinak by tu asi nebyl ten žárlivý telefonát.

Třeba je Edward gay a tím vzkazem se to jenom snažil maskovat. Já proti gayům nic nemám, mně přijdou úplně v pohodě. Teda, nedokážu to tak přesně posoudit, protože jsem se s žádným ještě nesetkala, ale věřím, že jsou určitě fajn… Možná je to asi fakt pravda, protože: Umí skvěle zpívat a hrát na piano. Je milý a všímavý. Je krásný a nikdy jsem ho neslyšela říct jediné sprosté slovo. Nikdy jsem v časopisu nečetla o nějaké jeho přítelkyni, a to obvykle bývají hvězdy velmi dobře sledované… Je prostě dokonalý a nemá žádnou chybu. Takže je to jasné. Edward je gay… Já se na to vykašlu. Až ho uvidím zítra ve škole, tak za ním prostě zajdu a na rovinu se ho zeptám. A když už budu v tom, tak se ho zeptám, co mu tak vadilo na tom polibku. Teda kromě toho, že je nejspíš gay, a ti se obvykle s holkama moc nelíbají…

O dvě hodiny později

Teď najednou mi moje teorie o Edwardovi připadá trochu podivná a velmi nepravděpodobná. Pořád o tom přemýšlím a prostě mi nesedí plno věcí… Asi nemusím dodávat, že jsem ani na okamžik nezamhouřila oči, co? Jestli do pěti neusnu, pouštím si film na notebooku. Vlastně nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív. Táta je stejně u Luisi, tak nemusím řešit, jestli ho probudím, nebo ne… Jo, bydlet sama, to je prostě pohoda.

_

Konečně je sedm hodin a já se můžu chystat do školy. Už od půl páté se dívám na Teorii velkého třesku, takže mi z toho trochu hrabe, ale myslím, že promluvit s Edwardem si pořád ještě zvládnu. Celou dobu jsem přemýšlela, co mu asi tak řeknu, ale jak se znám, tak i kdybych to měla nacvičené úplně nazpaměť, stejně bych to popletla, nebo zapomněla. Prostě celá já. Taky se zeptám Alice, jestli se se mnou dneska odpoledne pojede podívat na nějaký ten nábytek. Kupovat ho ještě nebudu, ale kdo říká, že se nemůžu podívat. Alice bude nadšená, vím to.

Vyhrabala jsem se z postele, vypnula notebook a doplazila se do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a upřímně jsem se vyděsila. Zíral na mě totiž obličej, na kterém byl otlačený pruh od nabíječky (Věděla jsem, že mě něco tlačí do obličeje…), vlasy byly úplně rozcuchané a výraz se podobal výrazu malé kanálové krysy. Ano, takhle malé a opuchlé oči jsem měla. Vlastně se ani nemám čemu divit, když jsem celou noc nespala.

To ale nevadí. Ve škole už ode mě zažili hodně věcí. Třeba když jsem jednou přijela v pyžamu, nebo když jsem dojela s pastou na puse. Jednou mě taky táta dovezl policejním autem zrovna, když bylo úplně plné parkoviště, takže jsem upoutala pohledy všech spolužáků. Jednou jsem si taky vzala do školy kočku, co jsem našla u silnice. To už jsou ale dva roky zpátky. Teď je mé podivné chování úplně jiné než předtím. Teď je takové vyspělejší…

Nakonec jsem tu hrůzu na sobě trochu zmenšila a ten otlak na obličeji se mi podařilo celkem zamaskovat. Sice jsem pořád vypadala hrozně, ale bylo to lepší než předtím… Ale jak už jsem řekla, je to jedno. S Edwardem můžu mluvit i s tímhle vzhledem. Co totiž viděl včera, už nevrátím, a to byl nejspíš můj nejhorší zjev.

Po půl osmé jsem byla připravená vyrazit do školy. Tentokrát si nenechám uniknout šanci promluvit si s Edwardem o samotě a v klidu. Tentokrát ne… Nasedla jsem do náklaďáčku a vyjela. Pustila jsem si rádio, které mi do auta táta velmi pracně namontoval, a to bylo velmi těžké vzhledem k tomu autu. Začala jsem si s radostí zpívat, takže někdo, kdo by mě neznal, by asi jen těžko řekl, že jsem vůbec nespala.

_

Dojela jsem před školu a moje nálada trochu klesla. Nikde jsem totiž neviděla Edwardovo auto. Třeba teprve dojede, prolétlo mi hlavou, ale sama jsem věděla, že je to velmi nepravděpodobné, protože celá jejich povedená rodinka už opět stála v hloučku u jejich aut. Zakroužila jsem k nim pohledem, který okamžitě zachytila Alice. Usmála se a přiběhla za mnou.

„Ahoj, Bello. Dneska nějak brzo, ne?“ neodpustila si poznámku na můj včerejší pozdní příchod.

„Ahoj, Alice. To víš, dneska jsem si přivstala,“ odpověděla jsem s lehkou dávkou nevraživosti. Moje nevyspalost se už nejspíš začala projevovat. „Dneska bych se chtěla jet podívat po tom nábytku. Pojedeš se mnou?“

„Jasně, že půjdu. Co je to za otázku?“

„Jo, Alice, mohla bych se tě na něco zeptat?“ odvážila jsem se po chvíli. Přeci jenom vím, jak moc milí ti dva k sobě jsou a nechtěla jsem Alice naštvat.

„O co jde?“

„No, jenom by mě zajímalo… Edward dneska nedojede do školy?“

„Edward? Ten včera přijel domů, říkal něco o tom, že se asi zabije, a zalezl do pokoje. Když za ním potom šel Carlisle a po hodině vylezl, tvářil se strašně tajemně a nikomu nechtěl říct, co se stalo. Takže vůbec nic nevíme. Jediný, co vím já, je to, že Edward se teď minimálně týden ve škole neukáže. Proč, ty o něčem víš?“ zeptala se mě podezíravě Alice.

„Ale slib mi, že se nebudeš zlobit…“

„Já a zlobit? Tak to asi těžko. Tak co je?“

„Jak bych to řekla… Prostě Edward za mnou včera přijel domů po tom, co se stalo ve škole… Omlouval se mi a já ho potom políbila… Nevím, proč jsem to udělala, prostě ve mně asi nějak vzplanuly emoce, co já vím… No a Edward mi ten polibek oplácel, ale najednou jako by v něm něco přeskočilo. Odtáhl se a říkal něco o tom, že tohle neměl dělat… Cítím se strašně…“ dostala jsem ze sebe.

„Bello, tohle jsi vážně neměla dělat. Strašně ráda bych ti to vysvětlila, ale nemůžu. Tohle si musí Edward uvědomit sám a sám se rozhodnout, co s tím udělá.“

„Takže se na mě nezlobíš?“

„Já? Ne… To Edward je ten, kdo by se měl zlobit. Ale ne na tebe, nýbrž na sebe.“

„Ale vždyť on přece nic neudělal. Teda z části ne,“ začala jsem se Edwarda zastávat, potom jsem si ale uvědomila, že za to všechno asi vážně může on a ten jeho stupidní vzkaz. Nesnáším telefony…

„Víš co, Bello, ty tohle vůbec neřeš. Já vím, že se mi to lehko říká, ale tohle nech na Edwardovi. On si to musí vážně vyřešit sám. Myslím, že až se rozhodne, co udělá, určitě se to dozvíš,“ uklidnila mě Alice.

„Tak děkuju. A počkej na mě odpoledne tady na parkovišti. Pojedeme když tak hned ze školy.“

„Dobře. Zatím.“

Jsem ráda, že to Alice vzala tak dobře. Vážně jsem si totiž myslela, že ji to naštve. Zvláště po tom, co jsem několikrát byla svědkem jejich ne velmi příjemného rozhovoru. Ale to, co mi teď Alice o Edwardovi řekla, mě donutilo svého činu ještě víc litovat. Kdybych jenom tušila, ja moc to Edwarda sebere, ovládla bych se a nikdy to neudělala. To si ani člověk neuvědomí, kolik problémů dokáže jedna pusa způsobit. Já jsem fakt kráva…

_

Zbytek školy jsem už jen přetrpěla sžírána svými vlastními myšlenkami. Měla jsem co dělat, abych se aspoň trošku dokázala na to učení soustředit. Takže když po sedmihodinovém utrpení zazvonil zvonek ohlašující konec školy, s radostí jsem popadla své věci a vypadla ze školy. Na parkovišti už na mě čekala Alice.

„Připravená vyrazit?“ zeptala se mě.

„No to si piš. Nezapomeň ale, že nejedeme vykoupit celý obchod s nábytkem. Zatím se jedu jen podívat, a to, co se mi bude vážně líbit a hlavně hodit, si nechám schovat a potom se domluvím s tátou, jestli by to se mnou jel koupit. Jasné?“ stanovila jsem základní podmínku.

„Neboj, Bello. Dneska jedu jen jako nakupovací poradce,“ uklidnila mě už podruhé za jeden den Alice.

„Tak na co čekáme? Vyrážíme!“ Nasedly jsme do auta a vyrazily směr nákupní středisko. Rozhodla jsem se, že tohle odpoledne si vážně užiju a nebudu se ohlížet na Edwarda. Přece si s ním nenechám zkazit celý den. Jak řekla Alice, až se Edward uklidní a rozhodne, určitě o tom budu vědět mezi prvními…

O několik hodin později

Konečně doma! Přísahám, že už nikdy, opakuju nikdy, nepojedu nakupovat s Alice Cullenovou! To je jako se nechat pohřbít zaživa! Strávily jsme totiž čtyři a půl hodiny tím, že jsme chodily po Ikei a vybíraly nábytek. Jasně, ze začátku mě to bavilo, ale jakmile mě začaly bolet nohy, měla jsem hlad a chtělo se mi čůrat, tak jsem vážně měla chuť s tím vším praštit a říct Alice, ať mi to klidně koupí sama.

No jak jsem říkala, že si nechám schovat jen to potřebné, tak Alice to zřejmě nepochopila tak, jako já. Podle ní je totiž potřebná každá druhá věc. Třeba s tou pohovkou. Líbil se mi jeden vážně hezký, tmavě fialový gauč. Tak jsem se rozhodla, že si ho nechám schovat. No a Alice se rozhodla, že k němu potřebuju taky stolek, koberec, čtyři obrazy, vázu a novou malbu. Takže nejspíš budu malovat. Měla jsem co dělat, abych ji udržela od té bílé knihovny.

Takže jak to tak vypadá, tak budu mít komplet nový obývák. Mně osobně by to nevadilo, ale co na to bude říkat táta, to vážně nevím. Jasně, říkal mi, že má schované nějaké peníze stranou a že Luise taky nevadí, když do mě nějaké ty peníze investuje, ale myslím, že takhle si to ani jeden nepředstavoval.

Aby toho nebylo málo, tak mi Alice ještě vybrala nový stůl, židle, věšák a podle ní bych si měla i úplně nově vymalovat. Jak to může vědět? Mám takový pocit, že snad u nás doma ani nebyla!!! Ale hlavně že ví, že potřebuju vymalovat. Nakonec jsem se nechala nad vším překecat s jednou podmínkou… Že mi s tím vším pomůže. Nad tím ani Alice nemusela přemýšlet a okamžitě mi to odkývala. Takže myslím, že v nejbližší době zažiju pěkně perný den. Jestli ne celý víkend.

Z celého odpoledne ale mám jeden velký plus, nepočítám-li ten nový nábytek. Podařilo se mi nemyslet na Edwarda a na to, že jsem mu nějakou nepochopitelnou příčinou zničila život, a to se mi líbilo. Teď už, myslím, stačí jenom čekat, než se sám rozhodne, a do té doby se pokusit donutit Alice, ať mi řekne něco víc. Nechce se mi totiž věřit, že by někdo jako Alice vůbec nic nevěděl. A myslím, že nudit se mezi tím nebudu, protože svatba je za měsíc a já jako svědek mám spoustu práce s její přípravou. Veškerou svou energii teď zaměřím na to a nebudu se ničím znepokojovat. Slibuju, že ta svatba bude tak dokonalá, že na ni ani táta, ani Luisa nikdy nezapomenou.

Tentokrát byla kapitola o něco kratší. Doufám, že Vám to moc nevadilo a slibuju, že s další kapitolou si pohnu. Nejspíš můžete čekat Edwardův pohled, abyste věděli, kde vůbec je. Děkuju, že mou povídku vůbec ještě čtete, Kachna. :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 17. kapitola: