Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 7. kapitola

05.11.2011 (16:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2807×

Bella

Sakra… Je sobota ráno a já pořád nemám kostým na tu party. Blbá party. Jak jsem se na ni mohla tak těšit. Teď mi to přijde jako ta nejhloupější věc na světě. Moje nálada je pod bodem mrazu…  Proč jsem musela dostat měsíčky zrovna dneska? Nebo proč mě u nich vždycky provádí tak blbá nálada? Nemohlo by mě prostě bolet břicho jako všechny ostatní. Brala bych klidně i obrovskou lenost, ale moje nálady? Ty jsou vážně strašný. Říkají mi to všichni. Tak se prostě někdy neudržím. To mám na čele nosit cedulku: Mám své dny. Nemluv na mě!? To radši ne. Půjdu si raději uvařit horkou čokoládu se šlehačkou. To jediné mě vždycky dokáže trochu zklidnit.

„Ahoj Bell. Dneska mám volno, a tak mě napadlo udělat palačinky,“ hulákal na mě od sporáku táta, který měl očividně dobrou náladu.

„Hm… Super.“

„Aha… Tak já tě radši nechám.“

Pochopil. I když je to chlap, vždycky pozná, kdy na mě nemá mluvit. Za to jsem mu vděčná. Nerada bych se s ním pohádala.

„No nic, běž si lehnout, já ti tady nechám nějaké palačinky. V ledničce je šlehačka, jahody a ve spíži granko. Tak si potom dej. Já po snídani odjíždím do města. Mám schůzku s kamarády. Vrátím se navečer.“

„Dobře, díky. Já stejně musím vymyslet nějaký kostým. Dnes máme ten večírek,“ spíše jsem zabrblala, než promluvila a šla si lehnout.

_

Asi za hodinu jsem se vyhrabala z postele, došla si pro palačinky, vyndala šlehačku, jahody a ganko. Uvařila jsem si ještě jednu čokoládu a palačinky utopila ve šlehačce a jahodách. Aby toho nebylo málo, nasypala jsem na to dvě lžíce granka, takže můj výtvor se dal těžko nazvat palačinkami. I tak jsem si na svém výtvoru pochutnala. Snídaně mi mou náladu pozvedla asi o tři stupně nad bod mrazu, takže já se nabitá čokoládou vydala ke své skříni. Vyházela jsem z ní všechno oblečení, chvíli se v něm přehrabovala a nakonec vydolovala černé šaty nad kolena. Pod prsy byly převázané stuhou do tvaru velké mašle. To je to pravé. Ve skříni jsem našla černé silonky s uměle vytvořenými dírami a z tašky jsem vyhrabala černé kotníkové kozačky, které jsem si koupila ve čtvrtek. Skvělé. Teď by to chtělo možná nějaký čarodějnický klobouk, abych alespoň něco představovala, a kostým bude hotový.

Nakonec to není tak špatné ráno. Moje nálada totiž nepatrně stoupala. A tak jsem měla na konci vybírání kostýmu docela dobrou náladu. Jenom musím sehnat ten klobouk. Ale kde? Do města se mi nechce… Jess! No jasně, že mě to nenapadlo. Jess byla přeci předminulý rok na Halloweenu za čarodějku. A tak jsem na sebe natáhla nějaké slušné kalhoty a běžela zazvonit k Jess.

„Ahoj Jess, nemáš prosím ten čarodějnicky klobouk z předminulého Halloweenu?“ Až teď jsem si všimla, jak Jess vypadá. Levé oko měla celé opuchlé, z nosu jí tekla krev a ret měla podivně napuchlý.

„Proboha. Jess, co se to stalo?“

„Ahoj Bello. Co by mi mělo být?“

„Co by ti mělo být? Podívala ses dneska do zrcadla? Tebe někdo zmlátil?“ začínala jsem být trochu hysterická.

„Jo ty myslíš tohle?“ zeptala se Jess a začala se smát. Smát!!! Tak ona je celá opuchlá, já se o ní strachuju a ona se směje.

„To mi jenom brácha chtěl vymyslet kostým. Chtěl mě namalovat. Já mu to dovolila a takhle to dopadlo…“ vysvětlila mi Jess svůj podivný vzhled.

„Aha… Uf, já si oddechla. Už jsem se bála, že se ti něco stalo.“

„Neboj. To ne. Jo a ty jsi chtěla ten klobouk. Možná, že ho někde budu mít. Pojď dál. Zkusíme ho najít.“

Vešla jsem dovnitř a tam spatřila chaos sobotního rána. Na stole byly hrnky s nedopitým kakaem, u televize seděl Jessiin táta, její máma poklízela v kuchyni a oba bráchové Jess seděli u hromady oblečení a vymýšleli pro ni kostým. Tomu říkám rodina. U nás taková nálada nepanovala už dlouho. Buď je totiž Charlie v práci, anebo není doma stejně jako dneska. Což vyjde nastejno, jako když je v práci…

„Mám ten klobouk,“ zakřičela Jess z prvního patra a už přisvištěla i s trochu zaprášeným kloboukem. Prach hned sfoukla a klobouk mi podala.

„Za co vůbec jdeš?“

„Za takovou elegantní čarodějku. Nebo se o to aspoň pokusím,“ řekla jsem a na tváři vyčarovala podivný úsměv.

„Vidíš? Mé první kouzlo: Jak vyčarovat na tváři úsměv,“ řekla jsem a zakřenila se.

„Hm. Tak to jsem zvědavá.“

„A ty? Už máš kostým?“

„Uvažovala jsem nad něčím střeleným,“ řekla Jess a napodobila můj škleb představující úsměv.

„Tak to je nás zvědavých už víc. No nic já půjdu. Stavím se pro tebe o půl sedmé? Večírek začíná v sedm, tak to myslím bude stačit. Tak zatím.“

„Ahoj,“ řekla Jess, já popadla klobouk a už se řítila domů.

_

Doma jsem si zkusila kostým. Překvapivě na mě nevypadal divně… Ale ne, vážně. Vypadala jsem v něm docela dobře. Moje, ještě před rokem vyzáblé tělo bez tvarů, se pěkně zakulatilo a i prsa mi narostla. Měla jsem teď tedy docela hezké křivky. Proto mi šaty docela slušely.

Kolik je? No ne! Půl jedné? Jak mohl ten čas tak rychle utéct? Vždyť jsem vstala už o půl deváté. No nic, půjdu si udělat nějaký oběd. Co bych si tak dala? K mému zklamání byla lednice až na pět vajíček, jedno mléko, čtyři párky a dvě piva úplně prázdná.  Z toho si asi oběd neudělám. I když to opravdu nerada říkám, musím si objednat pizzu. V pokoji jsem našla vizitku na nějakou novou pizzerii i s dovozem, a tak jsem se rozhodla objednat si ji odsud. Jakou bych si dala? Třeba Hawaii? Jo dám si Hawaii. Tak jsem vytočila číslo, objednala jednu pizzu, posadila se k televizi a čekala. A čekala a čekala a čekala, až konečně po celé hodině čekání zazvonil zvonek. No to je dost. Rozběhla jsem se ke dveřím, otevřela a tam stál nádherný kluk. Měl hnědé vlasy, které mu v neposedné ofině padaly až k nádherným zeleným očím. Asi jsem se zamilovala…

„Ahoj, tady vám vezu jednu pizzu. Prosím,“ řekl a podával mi krabici.

„A- Ahoj , děkuju. Kolik to dělá?“ vysoukala jsem ze sebe po hodné chvíli. Och můj bože, ten je tak krásný. Rychle jsem se snažila uhladit si vlasy, které jsem si od rána jen pročísla hřebenem.

„To nechte,“ řekl a neodolatelně se usmál.

„Tak děkuji.“

„Nemáte zač. Přeji dobrou chuť.“

Já jako ve snách přikývla, zabouchla dveře a myslím, že jsem zamávala. Nevím. Ten kluk mě naprosto odzbrojil. Když jsem se posadila na gauč, ozvalo se nejisté zaklepání.

„Ano?“ řekla jsem s kouskem pizzy v ruce a ani se na příchozího nepodívala.

„Jenom mě napadlo, jestli byste nechtěla někdy někam zajít?“

To byl on. A on mě někam pozval. Jsem v sedmém nebi. Moje nálada najednou vzrostla o několik desítek stupňů.

„Moc ráda někam půjdu,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

„Tak dobře. Tady máte moje číslo. Zavolejte mi a domluvíme se,“ řekl a podal mi malý lísteček s jeho telefonním číslem.

„Tak děkuju a zatím. Doufám, že se někdy uvidíme.“

„Taky doufám. Zatím.“

Kde byl ten kluk celý můj život? Už teď toužím po tom, abych mu zavolala…  Jenom jsem se dopotácela ke gauči, sedla si, přemýšlela a u toho žvýkala pizzu.

_

Nevím jak, ale nějak jsem přečkala až do půl šesté. Potom jsem se začala připravovat.

Oblékla jsem si punčochy, nacpala se do šatů, obula si botky a dala se do líčení. Na problémová místa jsem si potřela make-upem, napudrovala jsem se, oči jsem si obtáhla černou tužkou na oči, nalepila si umělé řasy, které jsem ještě přetřela řasenkou, a na rty použila růžový lesk. Vlasy jsem si pročesala, trochu natupírovala a nalakovala. Nakonec jsem si nasadila několik prstýnků, náramků a dala si náhrdelník se žabkou.

Nakonec se mi můj pokus o elegantní čarodějku docela povedl. I když se mi nezdálo, uběhla přes mé vypravování celá hodina. Měla bych jít pro Jess. Na ten večírek už se zase těším… Jsem zvědavá, v čem půjde Jess, a taky jestli se podařilo Alice přemluvit ostatní Cullenovy. No uvidím…

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 7. kapitola: