Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je moje! - 1. kapitola

11.04.2012 (17:00) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2544×

„Nestíháme!“ jančila jsem. Podle Edwarda jo, ale hodiny mluvily o něčem jiném. Nadzvedla jsem víko jedné krabice od bot, ale černé lodičky, které jsem v ní čekala, tam nebyly. Kde jen mohly být? Byla jsem si jistá, že jsem je dávala sem. „Edwarde, nevíš, kde…“

„Nahoře na polici,“ odpověděl bez většího zájmu, aniž bych dokončila otázku. Zvedla jsem oči a usmála se. Možná mě mělo děsit, že má v mých věcech větší přehled než já, ale momentálně to bylo to poslední, co bych stíhala řešit.

„Děkuju!“ houkla jsem na něj děkovně. Vytáhla jsem se na špičky a z horní police sundala jednu z dalších krabic. Byly tam! Oddechla jsem si a v rychlosti je z ní vyklepla. Jen co dopadly na zem, už jsem je držela v rukách a bez dalšího zdržování si je nazouvala. „Máš všechno?“ zeptala jsem se bez dechu, když jsem vrazila zpátky do obývacího pokoje. Edward seděl na gauči a uznale si mě měřil pohledem. Neměli jsme čas, ale když jsem ho takhle viděla, v kvádru a košili s dvěma svrchními knoflíky rozepnutými, nemohla jsem si pomoct od tupého zírání. Usmál se mé reakci.

„Já jo, a ty?“ zakřenil se na mě. S výdechem jsem si dřepla k němu na pohovku a bylo mi jedno, jestli se mi pomačkají šaty.

„Nejsem si tím jistá,“ vydechla jsem zoufale. Nesnášela jsem, když jsem nechávala věci na poslední chvíli a tohle rozhodně bylo na poslední chvíli. „Ale budu to muset risknout,“ zamumlala jsem a pokusila se o úsměv. Natáhl ruku a povzbudivě mě objal.

„Nemusíme tam chodit,“ uklidňoval mě. Prsty jeho pravé ruky si teď dělaly hřejivou cestičku po mém krku. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že bychom si náhradní program na večer našli snadno, ale…

„Slíbila jsem to,“ povzdechla jsem si. Jeho ruka okamžitě zmizela, najednou byla u něj v klíně.

„Tak to ho nesmíme nechat čekat,“ zabručel rozmrzele a postavil se na nohy. Udělala jsem to samé, i když bych nejradši zalezla pod peřinu a pořádně se vyspala.

Na večeře s Jacobem jsme nechodili často, ale jakmile se dostal do města, chtěla jsem toho využít. Přes to všechno, co se stalo, jsme pořád byli kamarádi a já nechtěla být kamarádka na baterky. I on si udělal čas, kdykoliv jsem potřebovala. Vážila jsem si ho a to poslední, o co jsem stála, bylo to, abych naši schůzku odvolávala těsně před.

Z věšáku jsem si vzala černý kabát a Edwardovi podala ten jeho. Beze slova si ho ode mě vzal a oblékl si ho. Věděla jsem, že je naštvaný, ale nechtěla jsem to řešit teď a riskovat to, že už se dneska špatné nálady nezbavíme… Zamkla jsem byt a Edward zatím přivolal výtah. S rukama v kapsách kabátu stepoval před ním. Došla jsem k němu a povzbudivě ho chytla za ruku. Podíval se dolů na naše propletené prsty a usmál se. A já rázem věděla, že jsme v pohodě.

Přivolaný taxík už stál před domem. Taxikář vypadal trochu otráveně, nejspíš proto, že musel čekat o chvíli déle, ale nahlas nic neřekl.

„Hotel Royal,“ řekla jsem a všimla si jeho překvapeného pohledu, kterým se na mě podíval ve zpětném zrcátku. Nekomentovala jsem to a radši natáhla rozevřenou dlaň k Edwardovi. Přitáhl si ji k sobě a hrál si s mými prsty. Stačilo tak málo a byla jsem spokojená. V tomhle byla všechna ta krása. V jednoduchosti.

„Doufám, že máš připravená témata k hovoru, protože já doopravdy nevím, o čem se s ním mám bavit,“ rýpnul si Edward. Drcla jsem ho loktem do žeber. Zasmál se, ale trochu se ode mě odtáhl, aby nemohl schytat další ránu.

„Nemám,“ zahihňala jsem se a dívala se při tom z okna. S Jacobem si bylo vždycky o čem povídat, mohl vyprávět o zážitcích z cest nebo o jeho společnících, kteří dělali jeho historky ještě vtipnějšími. Měla jsem ho ráda.

„Skvělý, takže bude dvě hodiny mluvit jen on.“ Měl štěstí, že si poposedl, jinak by ho další dobře mířená rána neminula.

„Chovej se slušně,“ napomínala jsem ho jako malého kluka. V tomhle byl Edward tak nedospělý. Nedokázal se přetvařovat, což by se dalo brát jako velké plus, ale někdy… Někdy bylo potřeba zamaskovat to, co se mu nelíbilo. Pochybovala jsem o tom, že se změní a vlastně jsem o to ani nestála. Milovala jsem ho takového, jaký byl.

Podrážděného, dokud ráno nevypil svůj pravidelný příděl kafe. Trucujícího, když jsem mu nemohla věnovat tolik pozornosti, kolika se dožadoval. Usměvavého a plného optimismu, i když jsme na tom nebyli zrovna nejlíp. To byl on a za nic na světě bych ho nechtěla měnit.

Za dvacet minut už jsme stáli před světoznámým hotelem Royal, nejdražším hotelem v celém Seattlu, a než jsem z kabelky stihla vyndat peněženku, Edward taxikáři zaplatil. Překvapeně jsem zamrkala a napůl vytaženou peněženku zastrčila zpátky. Neptala jsem se, odkud vzal peníze, nechtěla jsem se hádat, protože přesně tahle otázka by hádku určitě vyvolala.

„Madam,“ usmál se na mě, když mi pomáhal ze dveří. Naklonila jsem hlavu ke straně a podala mu ruku. Okamžik jsem si připadala jako hollywoodská hvězda, jen mě neoslnila záře blesků z fotoaparátů. „Dnes jste obzvláště půvabná,“ polichotil mi a já rozpačitě sklopila oči. Nebylo to tak, že bych na komplimenty od něj nebyla zvyklá, lichotil mi při každé příležitosti, která se mu namanula, ale stejně mě mile potěšil.

„Děkuju,“ pípla jsem a sjela ho uznalým pohledem, stejně jako on doma mě. „Taky nejste zrovna k zahození, pane,“ oplatila jsem mu vesele.

„Nejsem? V tom případě mi dovolte, abych vás doprovodil do vašeho pokoje,“ mrkl na mě a pak se na okamžik naklonil těsně k mému uchu. „Abych vám mohl dokázat, že vůbec nejsem k zahození, když na to přijde,“ zašeptal a já si byla jistá, že rudnu. Cítila jsem horkost ve tvářích a děkovala tomu, že už je okolo nás tma.

„Váš návrh je velmi lákavý, pane,“ odtušila jsem, „ale nejsem si jistá, jestli by byl můj přítel zrovna dvakrát nadšený. Příšerně žárlí,“ škádlila jsem ho.

„Co je mi do něj,“ uchechtl se a přitáhl si mě k sobě, něžně se otřel svými rty o mé. Odtáhla jsem se jako první, nechtěla jsem být rozmazaná. Naštěstí to vzal sportovně, zazubil se na mě.

„Kdyby tohle viděl, roztrhl by vás jako hada,“ poznamenala jsem a vplula rukou do jeho nastaveného rámě. Museli jsme být jako vystřižení z nějakého starého románu Jane Austenové. Líbilo se mi to. „Nepokaz to, ano?“ prosila jsem ho, když jsme vcházeli do honosných dveří. Zamračil se, ale přikývl. Víc jsem od něj chtít nemohla.

Luxusní výtah s poslíčkem nás dovezl do třicátého patra. Jakmile se dveře otevřely, z ještě luxusnější restaurace se ozvala tichá a nevtíravá hudba. S Edwardem jsme vykročili stejnou nohou a já se neubránila úsměvu nad tím, jak moc jsme synchronizovaní.

Během chvíle se k nám přihnal mladý muž v kvádru se sčesanými vlasy ke straně. Jasným gestem mi pokynul, jestli mi smí pomoct z kabátu, ale Edward ho předběhl. Můj úsměv byl najednou ještě širší. Líbilo se mi, že některé věci Edwardovi nedocházely. Byl tak jiný, než všechno to, na co jsem byla zvyklá a neustále mě to fascinovalo.

„Pane,“ zamručel ten mladík a vzal si od Edwarda naše věci. Mrkla jsem na něj a on se ošil. Necítil se tu dobře, o tom jsem věděla, ale stejně jsem doufala, že dnešní večer všichni ve zdraví přežijeme. Během chvíle byl ten kluk zpátky. „Pan Black vás již očekává,“ pronesl hlubokým hlasem a pokynul nám rukou, abychom ho následovali. Šli jsme za ním.

Nedivila jsem se, že nás vedl do odděleného salonku. Jacob se občas nechával unést svou teatrálností, někdy to bylo fajn, někdy to zbytečně přeháněl. Třeba jako teď.

Když nás viděl přicházet, zvedl se ze židle a s bělostným úsměvem mířil k nám.

„Bello!“ rozzářil se a lehce mě objal. Decentně a přátelsky, díky bohu. „Edwarde,“ pozdravil i jeho a natáhl k němu stejně přátelsky ruku. Edward ji naštěstí přijal a odněkud vydoloval celkem obstojný úsměv, který nikoho nemohl urazit. „Už jsem myslel, že nedorazíte,“ zlobil se na oko vážně.

„Promiň,“ omlouvala jsem se hned. „Trochu jsem nestíhala.“

„Nic si z toho nedělej, to se stává!“ zasmál se a šel zpátky ke stolu, kde už ve vysokých sklenicích bylo nalité víno. Nepochybovala jsem o tom, že to byl ten nejlepší ročník, který byl zároveň nejdražší.

Jacob seděl v čele stolu a já si automaticky sedla vedle něho. Edward chvíli rozpačitě váhal, protože nevěděl, kam si sednout, ale nakonec si vybral místo naproti mně. Když se posadil, povzbudivě jsem mu přejela špičkou nohy po lýtku.

„Tak jak jste se měli?“ začal Jake odlehčeně. Mávnul na číšníka a ten nám přinesl jídelní lístky. „Vypadáš dobře, Bello,“ složil mi kompliment a uculil se. „Seattle ti svědčí.“ Edward rychle dělal, že si něco vybírá z jídelního lístku a za žádnou cenu ke mně nechtěl zvednout oči, i když jsem ho pod stolem jemným kopnutím vyzvala, aby to udělal. Ignoroval mě. Rozhodně dnešní večer nezačínal tak, jak bych si přála.

„Děkuju,“ pípla jsem nesměle. „Tobě dělá Seattle taky dobře,“ poznamenala jsem. Věděl, na co narážím. Jake hodně cestoval, ale kdykoliv byl tady, scházel se s Jessicou. Nebyla v tom žádná láska, jak mi neustále opakoval, ale nechtěla jsem ji brát jen jako povyražení. Vlastně jsem se divila, že tu dnes není s námi.

„Jessica nedorazí?“ nakousl Edward rádoby opatrně, myslel na to samé. Pořád si prohlížel menu a ani se neobtěžoval vzhlédnout. Střelila jsem pohledem po Jacobovi, teď byl rozpačitý on. Zamračila jsem se na Edwarda, tohle říkat nemusel. Jen nechápavě pokrčil rameny. Vůbec mu to nedocházelo.

„Je mimo město,“ vymlouval se Jake a bylo na něm vidět, že ho položená otázka zaskočila. Zkusila jsem to zamluvit.

„Mají tady ten úžasný steak na pepři?“ nadhodila jsem vesele. „Mám hlad jako vlk!“ Jacob se uchechtl a podle všeho nechal Edwardovu narážku plavat.

„To si piš! Dáme si do nosu!“ Zahihňala jsem se jeho nadšení. To jsem měla na Jacobovi vždycky ráda. To, jak dokázal být pohodový, i když já měla náladu pod psa. Jeho úsměv byl doslova nakažlivý.

„A ty, Edwarde? Co si dáš ty?“ Překvapeně zvedl oči od lístku.

„Asi to, co ty,“ kývl hlavou. Nohou jsem se otřela o tu jeho. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem tu s ním. Přišlo mi, že na to nevědomky zapomíná.

Jacob nám objednal jídlo a pak se lokty opřel o stůl. Myslela jsem, že plácne nějakou blbost, ale když se natočil na Edwarda, zatrnulo mi.

„A co ty, Edwarde? Jsi dneska nějak zamlklý,“ postěžoval si Jake, neunikl mi ten napůl hořký tón, jakým to říkal. Nadechla jsem se, ale než jsem stačila něco říct, Edward mu odpověděl.

„Jen mám teď nějaké starosti,“ mávl rukou do prázdna. „Nic, s čím bych tě chtěl zatěžovat.“

„Kvůli práci?“ Šokovaně jsem se na Jacoba podívala, tohle byla rána pod pás a on to věděl.

„Ne,“ zavrtěl se Edward na židli. Práce nebyla zrovna dobré téma k večeři. Momentálně bylo tohle téma tabu v jakoukoliv denní dobu. Bylo ve vzduchu, ale nemluvili jsme o něm ani v soukromí.

„Takže pořád něco sháníš? Víš, že můžeš dělat u mě, stačí říct.“ Edward pevně semkl rty. Věřila jsem, že v sobě udrží všechno, co se mu na ně právě dralo. Prosebně jsem se na něj podívala, nechtěla jsem žádné divadlo.

„Vím to, Jacobe,“ usmál se hraně a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Tohle zvládneme. Ale jakmile jsem ucítila jeho nohu na své, došlo mi, že mě dnes čeká ještě dohra.

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je moje! - 1. kapitola: