Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je moje! - 5. kapitola

19.04.2012 (15:30) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1923×

„Jak se cítíš?“ Neodpověděl hned, zasténal a pak se ozvala rána, jak některé věci z police popadaly do keramického umyvadla. „Jsi v pořádku?“ vyjekla jsem a trhla závěsem, který odděloval sprchu od zbytku koupelny. Obraně zvedl ruce a s protočením očí ke mně jednou máchl.

„Oholit se ještě umím,“ zabručel podrážděně a mně okamžitě sklaplo. Zatáhla jsem závěs zpátky a překvapeně, trochu ztuhle, zamrkala. Chápala jsem, že je toho na něho moc. Ať se mi snažil namluvit cokoliv, byla to změna, která byla sice dobrá, ale zároveň znamenala i to, že se budeme vídat méně, než jsme byli zvyklí. Bylo to ve vzduchu, ale ani jeden z nás o tom nechtěl mluvit nahlas.

„Bello?“ vydechl měkce, omluvně. Závěs stáhl stranou. Díval se na mě, v očích tu známou lítost, která tam byla vždycky, když uznal, že něco podělal, a mně bylo upřímně jedno, že před ním stojím nahá a že voda dál bez užitku stéká do odpadu. „Zlato, nemyslel jsem to tak,“ omlouval se a zněl kajícně. Zatřepal hlavou a natáhl se ke mně, aby mě mohl obejmout.

Kvůli stupínku vany jsem byla o něco vyšší než on, ale tomu, aby kolem mě ovinul paže, to nebránilo. Opřel si hlavu o mé rameno a já si plně uvědomovala fakt, že polovinu tváře má oholenou, hladkou a druhou pichlavou. Nesmyslně jsem se usmála.

Měl na sobě jen vytahané pyžamové kalhoty, takže jsem se nebála rozhodit svoje ruce kolem jeho krku.

„Chovám se jako idiot, promiň,“ mumlal mi do mokrých vlasů. Znovu jsem se usmála. Oceňovala jsem, že tohle dokáže. On byl snad první člověk v mém okolí, který dokázal přiznat vlastní chybu. Za tu dobu, co jsem byla s ním, jsem si už mohla zvyknout, ale i tak mě pokaždé potěšilo, když to udělal.

„Jsi nervózní,“ uklidňovala jsem ho a zhluboka se nadechla. Voněl po pěně na holení, která se mi z jeho brady obtiskovala na holé rameno. Neřešila jsem to. „Taky bych byla.“

„Nejsem nervózní,“ zamručel a odtáhl se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí. „Jsem v pohodě,“ pokrčil rameny. Pěnu na krku měl lehce setřenou, vykukovalo zpod ní krátké strniště. Zúžila jsem oči. Věděla jsem, že lže. Vždycky jsem zaručeně poznala, když lhal. Neobalamutil mě, na to jsem ho znala až moc dobře. „Fajn, možná trochu,“ přiznal se a já pobaveně nadzvedla obočí. Tahle chvíle byla svým způsobem neuvěřitelně komická, ale na druhou stranu tak strašně intimní, že mi to skoro vyráželo dech.

„Zvládneš to,“ usmála jsem se na něj. „Není nic, co bys nezvládl,“ řekla jsem přesvědčeně. „Kromě zpěvu,“ dodala jsem po chvíli. „Na karaoke už s tebou nikdy nejdu.“ Podařilo se – rozesmálo ho to. „Nemáš se čeho bát, vážně, Edwarde,“ povzbuzovala jsem ho a v jasném gestu k němu natáhla obě ruce dlaněmi vzhůru. Vzal je do svých rukou. Dívala jsem se na naše dlaně, ty mé se v jeho velkých rukách skoro ztrácely.

„Děkuju,“ vydechl rozhozeně, pořád trochu nesvůj. Chvíli potrvá, než se zaběhneme do nových kolejí, ale jsme dospělí, musíme udržet krok a nepozastavovat se. Na to nebyl čas.

„Kdykoliv,“ mrkla jsem na něj a hravě zatáhla závěs zpátky tam, kde měl být.

Kvůli našemu rannímu výstupu jsem přišla pozdě. Vyslechla jsem si kamarádské kázání od Angely, která nezapomněla zmínit, na jak tenkém vlásku naše místa právě visí. Nedokázala jsem ji vnímat pořádně, duchem jsem bloudila mimo stěny Lion Group. Myslela jsem na Edwarda a na to, jak mu asi je. Jako vedoucí managementu byl zvyklý na jinou práci a dost možná i na jiné zacházení. Jakmile se ale člověk zahrabal v administrativě, stával se nepodstatným číslem, které bylo jen do počtu. Bylo nezvyklé, když si někdo vzpomněl na vaše jméno.

O to víc mě překvapilo, když do prosklených dveří nakoukla Tylerova hlava.

„Swanová, telefon,“ kývl ke mně a zase za sebou zavřel. Překvapeně jsem se podívala po Angela, která jen nechápavě pokrčila rameny. Rychle jsem mrkla na displej mobilu, ale nikdo mě nesháněl. Bylo to zvláštní, nikdy mi do práce nikdo nevolal.

„Swanová?“ zhoupl se mi hlas, když jsem si přiložila předraženě vypadající sluchátko telefonu k uchu.

„Isabello?“ ozvalo se nazpátek neurčitě. Ten hlas jsem znala, i když byl o něco víc nakřáplý, než jsem si pamatovala. Jak to jen bylo dlouho? Tři měsíce od našeho posledního setkání. Ani to neproběhlo bez hádky. Tedy výměny odlišných názorů, jak tomu s oblibou říkala ona.

„Mami?“ zahučela jsem monotónně a musela se hodně přemlouvat, abych hovor rovnou nepoložila. Neměla jsem náladu na další přednášku, ve které by se nebála poukázat na to, jak hloupá a naivní jsem. Toho už jsem měla plné zuby. „Proč mi voláš do práce? Mám mobil, to snad víš,“ šeptala jsem, aby nás nikdo kolem nemohl slyšet. Připadala jsem si divně, když jsem stála uprostřed místnosti plné lidí, kteří tvrdě dřeli.

„To vím,“ poznamenala bez emocí. „Ale nemohla jsem riskovat, že mi to nezvedneš, mám nějakou hrdost.“ Zamračila jsem se. Nejspíš zvládneme nový rekord. Nemluvily jsme spolu ani půl minuty a ve mně už to začínalo nebezpečně pěnit. „Potřebuju se s tebou sejít.“

„Kouknu se do diáře, kdy -“

„Jsem tvoje matka, nepotřebuješ diář!“ odfrkla si a já si živě představila, jak se právě tváří. Rudě nalakovanými gelovými nehty si musela rozlíceně prohrabávat vlasy. „Stačí říct čas, Eleazar tě vyzvedne.“ Protočila jsem oči. To byla celá ona. Žila v domnění, že cokoliv řekne, stane se skutečností. Nehodlala jsem ji utvrdit v tom, že každý dělá to, co si ona umane.

„Mami, pracuju. Jestli se se mnou chceš sejít, dej mi vědět. S Edwardem rádi někam zajdeme.“ Ignorovala jsem štítivý zvuk, který se jí prodral skrz rty a i přes telefon urážel. „Měj se,“ řekla jsem a položila to. Rukama jsem si nervózně uhladila sukni a zmizela z místnosti dřív, než se zvonek telefonu stačil rozdrnčit znovu.

„Kdo to byl?“ zajímala se Angela, když jsem si s vyčerpaným zafuněním sedla zpátky vedle ní. Nebyla jsem si jistá, jestli jí o tom chci říkat, ale potřebovala jsem se s tím někomu svěřit, protože jsem věděla, že Edwardovi o jejím telefonátu říct nemůžu. Dával si za vinu, jak to mezi mnou a rodiči dopadlo. Jen bych přilévala olej do ohně a o to jsem nestála.

„Máma,“ odpověděla jsem nakonec. „Chtěla se sejít,“ vysvětlila jsem.

„A sakra,“ ujelo jí. „To je zlé. Říkala proč?“

„Na to nebyl čas, musela alespoň naznačit, co si o mně myslí, to jí chvíli trvalo,“ neodpustila jsem si rýpnutí. Takhle jsem o ní zvládala mluvit, ale jakmile stála přede mnou, instinktivně jsem stáhla ocas. Nebo to tak alespoň bylo dřív, než jsem si zvládla prosadit svou. Neobešlo se to bez problémů, hloupých výstupů a přehnaných opatření. To byla moje matka. Která byla jen slabým odvarem mého otce. Jim život odříznutý od normálního okolního světa nevadil, mě dusil. Nedokázali pochopit, že nejsem jako oni.

A to, že jsem si domů přivedla Edwarda, byla poslední kapka. Dělali, jako bychom měli modrou krev a všichni ostatní nám nesahali ani po kotníky. Dobrá představa pro knižní postavy, pro reálný život už ne.

„To je mi líto,“ posmutněla Angela. Byla dobrá kamarádka, i když jsme se po práci moc nevídaly. Věděla jsem, že když jí něco řeknu, nebude o tom vědět nikdo jiný, kromě ní. „Ale třeba to tak nemyslela,“ snažila se mámu omluvit, ale podle mého skeptického výrazu si určitě domyslela, že příliš neuspěla.

„Vážně nevím, kde jsem udělala chybu,“ povzdechla jsem si a zadívala se na papíry před sebou, abych se alespoň nějak rozptýlila. Takhle to bylo pokaždé. Dopadlo to na mě a nechtělo to pryč. Stýskalo se mi, nemohla jsem tvrdit, že ne, přece jen šlo o moje rodiče, kteří – ať už byli jacíkoliv – mě vychovali, ale přes některé věci jsem se přenést nemohla. Plánování mojí budoucnosti beze mě bylo jednoznačně jednou z nich.

„Žádnou, Bello,“ pousmála se. „Rodiče si nevybíráme, nemůžeme za to, jací jsou.“ Určitě na tom něco bylo, to jsem nemohla popřít. Taky jsem nemohla popřít fakt, že bych si ty své nejradši vybrala sama…

Domů jsem dorazila skoro za tmy. Odpolední schůzka akcionářů se protáhla, a protože celý projekt padal na naše hlavy, musely jsme zůstat až do konce. O to horší zjištění bylo, že se na ničem nedomluvili. Neměli žádné výhrady, ale stejně se jim fúzi nepodařilo odhlasovat. Potřebovala jsem vanu plnou horké vody, která by dokázala uklidnit moje pocuchané nervy a třeštící hlavu. Nesnášela jsem Clearwatera a jeho arogantní kancelářský zadek. Nejspíš si myslel, že když má vilu na Malibu a soukromé letadlo, je pánem světa.

Moje nálada byla pod psa a nedokázal ji zvednout ani fakt, že za chvíli dorazí Edward.

Napustila jsem vanu a přilila do ní meruňkovou pěnu, která brzy provoněla celou koupelnu. Když cvakl zámek u domovních dveří, usmála jsem se, ale to bylo to jediné, co jsem udělala. Oči jsem nechala zavřené a dál se snažila uvolnit. Prsty, které najednou přistály na mých ramenou, tomu bez pochyby pomohly.

„Unavená?“ broukl a něžně mi třel ztuhlé svaly na ramenou. Přikývla jsem a cítila, jak se mi tím pohybem uvolnil jeden pramen vlasů ze skřipce. Natáhl ruku a připnul ho zpátky. „Jsi hrozně napjatá…“ Nechala jsem jeho poznámku ležet, byla jsem napjatá, ale důvod znát nemusel.

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se a snažila se o veselý tón. Asi mi to nezbaštil, ale dělal, že nic nepostřehl.

„Umím skartovat papíry na sedmadvacet způsobů,“ pochlubil se. Uchechtla jsem se, byl to napůl veselý napůl hysterický zvuk. „Už pracuju na osmadvacátém, ale chce to pilovat. Potřebuju dosáhnout dokonalosti.“

„Ty už dokonalý seš,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem. Zasmál se a jeho studený dech kontrastoval s mojí ohřátou kůží. „Přidáš se?“

„Jsou věci, které se neodmítají,“ zamumlal za mnou a rukama sjel z mých ramen, po klíčních kostech níž. Zahihňala jsem se. Teď jsem si nebyla jistá tím, že jsme dospělí. Choval se totiž jako nedozrálý puberťák. A já ho za to milovala.

.........................

Moc děkuji za vaše komentáře k minulé kapitole, vážím si každého z nich.

Navíc budu mít troufalou otázku. Nejsem fanouškem urychleného děje, ale nevím, jak jste na tom vy. Mám přidat na věcném obsahu kapitol?

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je moje! - 5. kapitola: