Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 4. kapitola

12.01.2013 (07:45) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1336×

Alice Cullen

Ach! Proč jen jsem se zapisovala do té školy! Ano, tvrdnout tady v domě celé dny by bylo hodně nudné, ale v momentální situaci bych radši volila tohle. Co je s Nathanem? Co když se vrátila ta upírka? Měla jsem tam zůstat. A k tomu mé vize ukazují černotu, což mě moc neuklidňuje…

Sešla jsem dolů a Renesmé už byla nachystaná k odchodu. Uvažovala jsem nad tím, že bych se na to vyflákla a nikam nešla. Koukla jsem na Emmetta, který se zrovna díval na televizi, jako obvykle.

„Žádný posun nepřinesl případ nalezeného mladíka, který měl na krku bodné rány. Policisté si proto myslí, že za to může opravdu zvíře…“

Ztuhla jsem. Určitě to byl Nathan, určitě se tam ta upírka vrátila. Jak jsme mohli být tak naivní!

„Uklidni se, Alice.“ Jasper okamžitě rozpoznal moji zlobu.

„Uklidnit? Mohla jsem tomu zabránit a…“ 

„Nevíš, jestli to byl on. Určitě bude jako vždy ve škole. Pochybuji, že se tam ta upírka vrátila.“

Jak jsme se tam s Jasperem dohadovali, po chvilce jsem si všimla, jak nás Renesmé za rohem poslouchá.

„Zkusila ses podívat na jeho budoucnost?“ připojila se do naší konverzace.

„Ano, několikrát. Vše, co jsem viděla, byla tma…“

„Pořád se tím nic nemění. Je třeba si uvědomit, že se znáte sotva chvíli. Třeba ho nevidíš…“

„Už se o tom nebudu dohadovat. Jedem nebo přijedeme pozdě.“

Cestou do školy jsme všichni mlčeli. Jasper samozřejmě během cesty uvolnil atmosféru, ale stejně jsem byla nervózní. Když jsme dojeli, okamžitě jsem šla s Renesmé do její třídy. Jestli byla v mém nitru nějaká naděje, tak ta byla rázem pryč. Nathan ve třídě samozřejmě nebyl.

„Chodí většinou později,“ řekla Renesmé snažíc se vykřesat aspoň nějakou naději.

Beze slova jsem odešla na svou hodinu. Solidně se táhla a po jejím skončení se mi ani nikam nechtělo, protože jsem moc dobře věděla, že tam není.

„Víš, Alice. Moc dobře nechápu, proč se o něho takhle staráš?“ Uvědomovala jsem si, že ho Jasper nemá nikterak v lásce. Sice měl pravdu v tom, že jsme se skoro neznali, ale mohla jsem ho zachránit. Mohl si dál žít svůj život, jenomže moje naivita vše zhatila.

„Sice se známe chvíli, Jaspere, ale kdybych nebyla naivní, mohla jsem ho zachránit. Mohl žít spoko…“

„Ještě třeba není po všem. Pořád to nevíš jistě.“

„Jdu za Renesmé.“

Stála na chodbě a na její tváři byla znatelná bolest. Znala se Nathanem celkem dlouho, vlastně kromě Jacoba, to byl jediný kluk, se kterým se bavila.

„Co teď?“ zeptala se mě a měla na krajíčku.

„Já nevím.“ Asi se na to pro dnešek vykašlu a pojedu domů. Nevydržím to tu celý den.

„Víš, přemýšlela jsem a nezajedeme k němu? Nemůžeme to jen tak nechat být.“

Měla pravdu. Taky jsem o tom uvažovala. „Jedeme hned.“

„A co Jasper?“

„Podle mě chtít jet nebude. Pak se pro něho vrátíme.“

Zrychleným krokem jsme došli k autu. Cesta k Nathanovu domu trvala jenom pár minutek. Došly jsme k domovním dveřím.

„Necítím ničí přítomnost,“ řekla jsem.

„Musíme se dostat dovnitř.“

Jenže jak? Okno v patře sice otevřeno bylo a vyšplhat tam není problém, jenomže co když nás někdo uvidí? Tento problém se ukázal být za pár vteřin vyřešen, jelikož dům byl otevřený. Vešly jsme tedy dovnitř.

„Ten pach upíra tu pořád cítím, ale…“ Ztuhla jsem. Nebyl tu jenom tenhle pach.

„Co se děje?“ Renesmé okamžitě vypozorovala moji reakci.

„Cítím tu ještě vlkodlačí pach. To… to není možné.“

„Vlkodlačí? Možná, že někdo ucítil pach upíra a přišel se sem podívat.“

„Ale i kdyby. Lidi mohou chránit jen na svém území. Tohle se mi vůbec nelíbí.“

Chvíli jsme prohledávaly dům. Nicméně se nám nepodařilo nic najít. Kde teda Nathan byl? To si ho vzala ta upírka sebou?

„Radši půjdeme, než si nás někdo všimne. Nic tu není.“ Chtěla jsem zkusit sledovat pachy, ale nechtěla jsem vystavit Renesmé nebezpečí.  

Cestou jsme vyzvedly Jaspera, který byl trochu naštvaný, že jsme odjely bez upozornění. Když jsme dojížděli k našemu domu, uviděli jsme před dveřmi stát Sama a nějaké další vlkodlaky. Dohadovali se o něčem s Carlislem.

„Co potřebujete, pejsci?“ slušně jsem se zeptala.

„Jen jsme vás přišli varovat. Nejsme blbý, víme, že ten kluk zemřel rukou upíra. Sice za to možná nemůžete, ale to je nám jedno. Musíme chránit kmen. Buď to vyřešíte vy, nebo my,“ řekl velmi naštvaně Sam.

„Myslím, že byste se měli zklidnit. Navíc, jak to tak vypadá, čmuchali jste na našem území,“ zkusila jsem to nadhodit, doufajíc v nějakou pádnou odpověď. Tohle ale naštvalo jednoho z vlkodlaků, který se začal třást hněvem. Okamžitě přiběhla Rose a s ní Emmett.

„Co? O čem to sakra mluvíš?!“ štěkl na mě ten čokl.

„Uklidni se, Paule. Nevím, o čem to mluvíš, Alice.“ Zdálo se mi, že mluví pravdu, ale nechtěla jsem tomu uvěřit.

Z nich nic nedostanu. Nemá to cenu řešit. Ještě chvilku se tam s Carlislem dohadovali, ale to už jsem byla pryč. Šla jsem nahoru spolu s Renesmé. Jasper zůstal dole a kontroloval situaci.

„Nemám se zeptat Jacoba? Třeba bude něco vědět.“

„Můžeš to zkusit, ale pochybuji, že bude vědět něco víc.“

Odešla jsem do svého pokoje. Myšlenkami se mi honily spousty otázek, na které jsem nedokázala najít odpověď…

---

 Snažila jsem se zachytit nějaký pach nebo vizi, ale vůbec se mi to nepodařilo. V pátek jsem nešla do školy, protože už mě to opravdu štvalo. Byla jsem doma sama, protože Rose a Emmett jeli na lov, Esme a Carlisle byli někde spolu, to samé Edward s Bellou, akorát ti si teď užívali menší dovolenou v Evropě.

Snažila jsem se nad tím ještě zamyslet a jediné, na co jsem přišla, bylo jedno velké nic. Po chvíli rozmýšlení jsem seběhla do garáže a vyrazila ještě jednou k Nathanovu domu. Nedalo mi to. Prostě tam musí být něco, co mi uniklo. Zkusím se více zaměřit na ten pach a vystopovat ho. Cesta trvala chvíli. Vyšla jsem z auta a šla k domovním dveřím.

Jak jsem šla, ucítila jsem zase ten zápach. Ne upíří, nýbrž vlkodlačí. Zbystřila jsem. Vzala jsem opatrně za kliku a překvapivě bylo zase otevřeno. Přibližovala jsem se k pachu. Někdo ležel na gauči, ale jak jsem se přibližovala, ucítil můj pach. Okamžitě se vymrštil do bojového postavení a já při pohledu na něho ztuhla.

„Nathane?!“ 

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 4. kapitola: