Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 9. kapitola

04.02.2010 (10:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5970×

9. kapitola

Jakmile jsem spolkla poslední sousto, odsunula od sebe tác a spokojeně se pohladila po plném bříšku, zvedl Edward obočí a bylo vidět, že čeká nějaké vysvětlení. Ale co mu proboha budu vykládat?!

Nevěděla jsem co říct, tak jsem prostě mlčela. Edward na mě stále vyčkávavě hleděl a taky mlčel. Když ticho trvalo asi pět minut, řekl: „Já mám času dost. Můžeme tu sedět třeba celý víkend.“

Hmm, tak to je super, s jeho talentem mámit z lidí věci se mu to stejně nakonec podaří. Povzdechla jsem si.

„Bello, nechci to z tebe páčit násilím, ale rád bych ti pomohl. To však nemůžu, když nevím, o co jde. Nechci, aby se ti ještě něco stalo. Prosím, svěř se mi,“ Přemlouval mě a asi úspěšně, protože jsem se rozhodla, že mu to řeknu. Nemůžu to v sobě dusit věčně a co kdyby se ten včerejšek opakoval a nikdo tam nepřišel? Při té představě mi přejel mráz po zádech a já se zachvěla. Bude lepší, když to bude někdo vědět a Edward se zdál jako vhodná osoba, vždyť jsem mu vlastně řekla, že je první na seznamu lidí, kterým bych se chtěla svěřit. Tak do toho!

„Víš, ono je to trapné a já sama tomu moc nerozumím,“ začala jsem opatrně.

„Není to trapné. Máš nějaký problém, všichni nějaké mají.“

„Hmm… no… on… Jake… hm…“ nemohla jsem se vymáčknout. Slova mi v hlavě létala a já netušila, jak je zformulovat do srozumitelné věty. A hlavně, jak to říct, aby to neznělo tak strašně.

„Takže s tím má něco společného tvůj bývalý?“ ptal se Edward, jestli to správně pochopil. Krátce jsem kývla hlavou.

„Já jsem to tušil,“ zněla jeho odpověď a sevřel čelisti pevně k sobě. „Co kdybys začala pěkně od začátku?“ navrhl a já usoudila, že tak to bude asi nejjednodušší.

Začala jsem mu vyprávět o tom, jak jsme se poprvé potkali. Bylo to ve škole. Omylem jsem do něj narazila na parkovišti, hned jak jsem ho spatřila, zamilovala jsem se. Byla jsem s ním neuvěřitelně šťastná. Nikdy jsme se nehádali, všechno jsme si říkali. Až minulý týden se to nějak zkazilo. Pověděla jsem mu o jeho divném chování, jak byl odtažitý, zamyšlený. Jak jsem se o něj bála a když mi pak řekl, že si promluvíme, jak jsem se nemohla dočkat toho, až budu vědět, co ho trápí.

„Šli jsme se projít po turistické stezce. Jake mlčel a já byla nervózní z toho, co se dozvím. To jsem ještě netušila, jak to dopadne. Byl hezký den, takže na procházce bylo víc lidí, zašli jsme hlouběji do lesa, abychom měli soukromí a tam mi to řekl. Rozešel se se mnou kvůli jiné. Řekl, že můžeme být přátelé. Přátelé, chápeš to? Vždycky jsme se téhle větě smáli a on mi ji pak řekne přímo do očí,“ řekla jsem hořce a v očích ucítila slzy, nechápala jsem, co tam dělají. Myslela jsem, že jsem Jake už dávno oplakala.

„Tenkrát jsem to nezvládla a utekla do lesa. Bylo mi hrozně. Nerozuměla jsem, proč se to stalo, co je na mně špatného a měla jsem pocit, že je to konec. No, v tom lese jsem se tratila a našel jsi mě tam ty. Víš, co mi pak řekla mamka?“ zeptala jsem se ho, ale na odpověď nečekala. Jak jsem jednou začala mluvit, nemohla jsem přestat. Edward mě chytnul za ruku a pevně stiskl. To mi jen dodalo odvahu mluvit.

„Byli se ho s tátou zeptat, jestli neví, kde jsem, když jsem byla odpoledne s ním a on jim řekl, že jsme každý jeli domů sám a netuší, kde můžu být. On mě v tom lese ani nehledal. Ve škole dělal, jako by nic. Pak, když mě viděl s tebou, se na mě začal hrozně mračit, nevěděla jsem proč. Neměla bych snad já být naštvaná? No a tohle,“ klepla jsem rukou do ortézy, „má na svědomí on.“ Edward vedle mě temně zavrčel, až jsem dostala trochu strach.

„Pokračuj,“ vybídl mě a zdálo se, že je v pohodě.

„Přijela jsem ze školy a on na mě čekal. Byla jsem ráda. Myslela jsem, si, že si to rozmyslel a chce se usmířit. To jsem se ale šeredně pletla. Začal mě osočovat, že jsem si za něj rychle našla náhradu. Obviňoval mě, že s tebou něco mám a já se nechtěla nechat, tak jsem mu vynadala a on mi dal facku, až jsem spadla. Uhodila jsem se do hlavy a lehla si na ruku. Hned se začal omlouvat, ale vyhodila jsem ho.“ Viděla jsem, jak Edward zatíná pěst a asi jsem si dovedla představit, koho jimi v duchu svírá. Sevření, ve kterém držel mou ruku, ještě zesílilo.

Teď už jsem slzy neměla jen v očích, ale tekly mi v osamělých potůčcích po tvářích.

„A dneska, vlastně už včera, přišel, když Alice odjela. Nadával mi, říkal mi hnusný věci a pak…“ Nemohla jsem pokračovat. Přece nebudu Edwardovi vykládat, že se se mnou chtěl vyspat, protože si myslel, že spím s ním. Edward si mé odmlky samozřejmě všimnul.

„A pak?“

„To ti nemůžu říct,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem.

„Věř, že můžeš a až mi to řekneš, tak tomu hajzlovi zakroutím krkem.“

„Ne, to vážně nejde.“

„Bello, dokonči to. Už to máš skoro za sebou, přeci to teď nevzdáš.“ Když to říkal, díval se mi do očí a ty jeho krásné teplé oči mě opět přesvědčily. Uhnula jsem pohledem a radši jsem studovala strukturu huňatého koberce, který pokrýval podlahu. Když už mu to budu vykládat, nemusím se na něj dívat, ne?

„Chtěl, abych mu dovolila udělat něco, co za celou dobu našeho vztahu nesměl,“ řekla jsem rychle, abych to měla za sebou. „Myslí si, že mi dva spolu…“

Když jsem mu to povídala, musela jsem být červená až na zadku. Cítila jsem, jak se mi po celém těle rozlévá teplo, a přála jsem si, abych mohla jít otevřít okno a přerušit tak to trapné ticho.

„Aha, asi to chápu. Ale jak na to přišel?“ ptal se nechápavě.

„To bych taky ráda věděla. Ale nejvíc mě žere, že mě obviňuje a přitom mu do toho nic není. On se rozešel se mnou a tím to končí. I kdybych si našla kluka, nemá do toho co strkat nos. Chová se teď hrozně agresivně, dřív takový nebyl. A mám z něho docela strach.“ Poslední větu jsem kuňkla, nechtěla jsem, aby viděl, jak jsem slabá, že mě něco takového může rozházet. Vlastně jsem se styděla za to, že se bojím.

Edward nic neříkal, jen mě pevně objal a já se s ním cítila v bezpečí. Ale myšlenky mi to zahnat nedokázalo.

„Co když se vrátí?“ vydechla jsem a celá se otřásla.

„Sem se neodváží a od teď tě budu pořád hlídat. Už se k tobě nepřiblíží ani na krok, to slibuju,“ uklidňoval mě Edward a já mu to ráda věřila. Věděla jsem, sice nevím jak, ale byla jsem si tím jistá, že on nedovolí, aby mi někdo ublížil.

Pusa se mi otevřela dokořán, i přesto, že jsem se zívnutí snažila potlačit. Edward si toho všiml, přenesl mě do postele a opět si lehl vedle mě. Chtěla jsem mu poděkovat, za to, že mě vyslechl, abych řekla pravdu, ulevilo se mi, ale už jsem to nestihla, protože oči se mi zavřely a už se nechtěly otevřít.

Protáhla jsem se a otevřela oči. Už hodně dlouho jsem se tak dobře nevyspala. Rozhlédla jsem se po pokoji, ve kterém jsem spala. Včera jsem si ho ani neprohlédla. Překvapilo mě, jak je veliký. Ležela jsem v obří posteli, umístěné nalevo ode dveří. Její čela byla tvořená zkroucenými kovovými tyčemi. Matrace postele byla krásně měkká, povlečení čistě bílé. Stěna přímo naproti posteli byla celá prosklená, za oknem jsem viděla terasu, která se táhla po celé stěně. Vedle toho obrovského okna byla rohová sedačka, celá v černé kůži. Před ní stál skleněný stolek. Nad pohovkou vysel obraz. Z mého pohledu laika, to bylo moderní umění, to je vše co o něm mohu říci. Byla zde taky knihovna, zásobená literárními skvosty. Vedle ní stála police s cédéčky a hifi věží. Celý pokoj byl laděn do černo šedivo bílé. Zem pokrýval huňatý šedivý koberec, to bylo jediné, co jsem včera zaznamenala, protože jsem na něj zírala při rozhovoru s Edwardem.

Když už mluvím o Edwardovi, kde vlastně je? V pokoji jsem byla sama a neměla jsem z toho dobrý pocit. Tak jsem vyskočila, došla si do koupelny. Mimochodem, také veliké. Byla v ní rohová vana, sprchový kout, umyvadlo a wc. Mohla bych s určitostí říct, že byla ještě větší než můj pokoj. Vykonala jsem své ranní potřeby, oblékla se a vydala se hledat nějakou živou duši. Potřebovala jsem vědět, že tu někdo je. Pocit samoty byl najednou nepříjemný. Dřív jsem to milovala, být sama doma. Pustit si muziku, číst si, nebo jen tak ležet a přemýšlet. Ale to se změnilo.

Tiše jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu, byla pustá, nikde nikdo. Vlevo jsem uviděla další dveře a chodba se tam stáčela vpravo. Vpravo jsem zahlédla ústí schodů. Vydala jsem se k nim.

Z vrchu schodiště byl výhled do prostorného obývacího pokoje. Byl celý bílý s černými doplňky. Na vyvýšeném pódiu jsem zahlédla černé naleštěné křídlo. Celý obývák vypadal úžasně vzdušně. Na bílé pohovce jsem zahlédla sedět Alici, chtěla jsem za ní seběhnout, ale to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Jak jsem se rychle rozběhla směrem ze schodů, zamotala jsem se a málem upadla. Než jsem se nadála, ležela jsem v chladné kamenné náruči. Zvedla jsem oči, abych se podívala, kdo je mým „statečným“ zachráncem a když jsem ho spatřila, musela jsem se v duchu pousmát. Edward, kdo jiný. Měla jsem pocit, že musí být něco jako můj strážný anděl nebo tak. Zatřepala jsem hlavou, abych u ní dostala ty směšné myšlenky a děkovně se na Edwarda usmála. Úsměv mi vřele oplatil a pro jistotu mě celou cestu ze schodů držel za ruku. Držel ji, i když už jsme stáli na pevné zemi a mířili si to k Alici, která se na nás s pousmáním obrátila. V ruce držela tlustý módní časopis. Doufám, že neplánuje další nákupy, včerejšek mi stačil na hodně dlouhou dobu.

„Dobré ránko, Bello!“ pozdravila mě s úsměvem od ucha k uchu.

„Jak ses u nás vyspala? Je ti líp? Dáš si snídani?“ zahrnula mě otázkami, že jsem nevěděla na kterou odpovědět dřív.

„Dobré ráno, Alice,“ oplatila jsem jí úsměv. „Vyspala jsem se báječně, je mi dobře a snídani bych si dala, děkuji.“ Vzala jsem to popořádku.

Alice zmizela v obloukovitém průchodu a já se podívala na Edwarda. Zvědavě si mě prohlížel. Byla jsem z toho nervózní.

„Co je?“ zeptala jsem se ho.

„Nic. Vážně už je ti dobře?“ staral se. Bylo to od něj moc milé, ale já to už to nechtěla rozpitvávat.

„Je mi dobře, vážně a už o tom nechci mluvit,“ utnula jsem náš hovor na tohle téma.

„Máte moc krásný dům,“ pochválila jsem jim ho.

„Díky, ale je to hlavně zásluha Esmé. Je to designérka. To ona dělala celý dům. Po snídani tě tu můžu provést,“ nabídl mi nadšeně. „Teda, jestli budeš chtít,“ dodal už opatrněji.

„Jasně, že jo. Budu moc ráda,“ odpověděla jsem.

„Bello, máš tu jídlo,“ zavolala na mě Alice. Edward mi ukázal rukou, jako že mám přednost. Prošla jsem kolem něj do té skoro brány a ocitla se v kuchyni spojené s jídelnou. Obojí bylo moderní, vlastně jako celý tento dům. Tady asi peníze nechybí.

Na stole byla připravená hotová hostina. Čekala jsem, že se ke mně Alice s Edwardem připojí, ale oni jen tiše seděli a pozorovali mě. Na otázku, proč nejí taky, odpověděli, že už snídali. Hmm, tak to pak nechápu, proč je tu tolik jídla. Ale proč to řešit, rozhodla jsem se, že si to užiju a s chutí se do toho pustila. Nesnědla jsem ani čtvrtinu a cítila jsem se plná. To asi má noční svačinka.

S povzdechem jsem se odsunula od stolu. Edward se zvedl a pomohl mi na nohy. Vděčně jsem se na něj podívala, sama bych se asi nezvedla, jak jsem byla nacpaná. Věděla jsem, že nás teď čeká prohlídka domu a moc jsem se na to těšila.

Z kuchyně jsme šli zpátky do obývacího pokoje. Pohled se mi zastavil na křídle.

„Kdo na něj hraje?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Já,“ odpověděl prostě. On? Tak to bych nečekala. Asi jsem vykulila oči, protože Edward se začal smát.

„Tak to mi to budeš muset někdy ukázat,“ přešla jsem to a pokračovala dál v chůzi.

Vešli jsme do chodby pod schodištěm. Byla plná dveří. Edward jedny po druhých otevíral a ukazoval mi pokoje. Nejvíce se mi líbila pracovna jeho otce. Ač byl celý dům moderní, ona byla taková, dalo by se říct, starobylá. Stěny byly obloženy dřevem, které krásně vonělo. Přímo proti dveřím byl mohutný psací stůl, celá jedna stěna byla pokryta knihovnou. Byl tu i krb a před ním dvě, řekla bych pohodlná křesla. Taky zde visela spousta obrazů s různými výjevy, na některých byli lidé, na jiných krajinky.

Z přízemí domu jsme pokračovali do horní části domu. Zde byly většinou pokoje členů rodiny. A pokoje pro hosty. Nejšokovanější jsem byla, když Edward ukázal na dveře pokoje, ve kterém jsem dneska spala a řekl, „To je můj pokoj.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Jak jeho pokoj? Proč jsem spala v jeho pokoji, když tu mají plno dalších pro hosty?

Asi můj výraz pochopil, protože se dal okamžitě do vysvětlování.

„No, včera, když tě Alice, večer přivezla, jsem moc nepřemýšlel a odnesl tě do prvního pokoje, který mě napadl.“ Zdál se trochu nesvůj, když mi to říkal.

„Proč jsi mi to v noci neřekl? Mohla jsem se přesunout jinam a nezabírat ti tvou postel.“

„Mě to nevadilo. A myslím, že jsme se oba vyspali dobře, ne?“ Slovo oba zdůraznil, netušila jsem proč. Ale vlastně měl pravdu. Vyspala jsem se opravdu skvěle.

„Jo, to máš pravdu. Ale moc si nefandi. To určitě bylo tvou postelí a ne tvou společností.“ Zašklebila jsem se na něj.

„Beru na vědomí, ale třeba se ti jednou bude spát dobře i v mé společnosti.“ Podívala jsem se na něj. Jak to myslel? Spát v jeho společnosti. Neměla jsem v plánu to ještě někdy opakovat. Abych mu to dala najevo, vyplázla jsem na něj jazyk.

Bylo mi divné, že jsme dosud nepotkali nikoho z jeho rodiny, když tedy nepočítám Alici. Když jsem se zeptala, odpověděl, že ostatní jsou na nějakém výletě a vrátí se odpoledne. No, jsem na ně opravdu zvědavá, podle toho, co říkal Edward, jsou báječní.

Po prohlídce jsme si sedli i s Alicí v obýváku a bavili se. Povídali jsme si o všem možném, jejich předchozím bydlišti, mém životě tady a tak různě. Čas neuvěřitelně letěl a já jsem venku uslyšela veselé hlasy. To se asi ostatní vrací z rodinného výletu.

__________________________________________________________________________

Doufám, že se líbilo. Abych to věděla s určitostí, nechte mi tu prosím komentík, stačí i smajlík a samozřejmě beru i kritiku, tu hlavně, abych věděla, co zlepšit. Díky

__________________________________________________________________________

8. kapitola     SHRNUTÍ     10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 9. kapitola: