Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 15. kapitola

16.06.2011 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2584×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Byly to dva měsíce od našeho prvního polibku. Seděla jsem v pokoji a sledovala pohyb studentů po klikatých cestičkách kampusu. Byl listopad. Venku bývalo čím dál tím víc chladno a slunce jsem viděla naposledy v září. Za normálních okolností bych teď byla s Edwardem. Sledovali bychom nějaký film, nebo pracovali na recenzi. Ano, dohodli jsme se, že kritiky budeme psát spolu. Máme podobný vkus a požadavky na kulturní zážitky, takže naše spolupráce je bezproblémová. Michelle to přijala s nadšením. Recenze se staly mezi studenty oblíbenými a jí navíc odpadla práce s vybíráním té lepší.

Také náš vztah je oficiální. Pamatuji si první den, kdy jsme s Edwardem vešli do posluchárny a drželi se za ruce. Všichni ztichli a sledovali nás. Některé holky mě zabíjely pohledem. Ani se jim nedivím. Edward byl i podle Joan ten nejkrásnější a nejžádanější kluk na škole. Neodporovala jsem jí. Měla pravdu. Od té doby jsme byli pořád spolu. Až na dnešek.

Edward chtěl jít se mnou na pokoj, ale já chtěla být sama. Dnes je to přesně jedenáct let od smrti babičky Swanové. Ne, že bych si ji moc pamatovala. Dokonce i fakt, že je mrtvá mě nebolí tolik, jako to, co mi tenkrát provedli rodiče. Lhali mi. Lhali mi o tom, že zemřela. Jejich lež bolela víc než samotný žal nad ztrátou blízké osoby. Jako dítěti mi vůbec nepřišlo divné, že jsme s mámou odjely z Phoenixu do Forks a zůstaly tam skoro měsíc. Myslela jsem si, že se moji rodiče rozhodli k sobě vrátit. No jo, syndrom dítěte rozvedených rodičů. Pořád jsem snila o tom, že si Charlie a Reneé k sobě našli cestu a my zase budeme tvořit šťastnou rodinku, do které by se narodil můj malý bráška. Všechno to ale byla jen moje bujná fantazie.

Jediný důvod našeho dlouhodobého pobytu byla babička. O její smrti jsem se dozvěděla až dva týdny po jejím pohřbu. Byla to náhoda. Hledala jsem v obýváku omalovánky, když jsem narazila ne její úmrtní list. Reneé s Charliem tvrdili, že odjela do lázní. Tak mi sebrali poslední možnost se s ní rozloučit. Když přišli domů, dělala jsem, že nic nevím. Vydrželo mi to do večera. Pak jsem jim to řekla. Vadila mi přetvářka a to divadélko, které přede mnou tak úspěšně hráli. Byla jsem krutá, ale nedali mi jinou možnost. Dlouhou dobu jsem se s nimi nebavila. Podezřívala jsem je, že mi lžou o všem. Každé slovo, které vypustili z úst, jsem odmítala přijmout jako pravdu. A to je prý pravda svědkem spravedlnosti, jak říká Charlie. Omyl.

Po čase se vše vrátilo do starých kolejí, ale v tento den, se mi radši vždy klidili z cesty. Oba dva si moc dobře pamatovali, co udělali. Nepatřím mezi ty, co umí zapomenout. Odpouštět umím, ale nezapomínám.

Dneska se ale stalo něco, co mi pomohlo pochopit jejich chování. A proto teď v rukou svírám mobil a snažím se přemluvit k tomu, abych vytočila mámino číslo.

Měli jsme filozofii. Probírali jsme sedm ctností – spravedlnost, statečnost, obezřetnost, mírnost, víra, naděje a láska. Edwardova máma chtěla rozproudit diskuzi. Tak se zeptala, co bychom považovali za osmou ctnost. Dala nám na výběr. Buď pravdomluvnost, nebo ochrana svých blízkých. A mně to najednou vše došlo. Rodiče mi lhali, protože mě milovali. Mysleli si, že tím, že se nic nedovím, nebudu trpět. Vždycky bych se rozhodla pro pravdu, ale dnes ne. Měli jsme hlasovat. Většina volila pravdu. Jen málo jedinců si vybralo druhou možnost. Edward i jeho máma si všimli, že jsem se hlasování nezúčastnila. A tak se Esme zeptala na můj názor. Prý jestli mám jiný návrh, tak ho mám klidně říct.

„Milosrdná lež,“ řekla jsem smířeně.

„Můžeš to rozvést?“ A tak jsem začala s vysvětlováním.

„Řekněme, že víte něco, o čem si jste stoprocentně jistí, že to ublíží tomu, koho milujete. A tak si vymyslíte lež, abyste tomu dotyčnému neublížili.“ Edward se vedle mě napnul, ale tentokrát jsem jeho přítomnost moc nevnímala.

„Lež je pořád lež,“ ozvalo se z druhé strany třídy.

„Ano, ale pravda bolí,“ odporovala jsem.

„Lhaní je hřích,“ ozval se někdo jiný.

„Ne, když se snažíte někoho chránit,“ reagovala jsem a pokračovala. „Pravda je dvousečná zbraň. Může ranit vás i ty, které máte rádi. Tím, že si pravdu necháte pro sebe, ublížíte jen sobě. Vaše blízké můžete chránit milosrdnou lží. A to je to, co jí dělá osmou ctností.“ Při poslední větě se na mě upíraly všechny oči, co byly ve třídě. Nastalo hrobové ticho, které prolomilo zvonění. Hodina skončila. Všichni si začali balit věci.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward.

„Dnes chci být sama,“ zašeptala jsem směrem k němu a odešla.

-----

„Ahoj mami,“ řekla jsem tiše do telefonu.

„Bello?“ Byla překvapená.

„Ano mami, jsem to já.“

„Bello, stalo se něco?“

„Jo… Vlastně ne. Já… chci se ti omluvit.“

„Omluvit?“

„Ano. Jak jsem se k tobě chovala… kvůli babičce,“ vydechla jsem a po tváři mi stekla slza.

„Bello, já jsem se na tebe nikdy nezlobila. Měli jsme ti tenkrát říct pravdu. To my bychom se ti měli omluvit.“

„Ne, mami. To já. Chovala jsem se hrozně.“

„Zlatíčko, nech to být, ano?“ prosila mě a já věděla, že to myslí vážně. Mlčely jsme. „Bell, už musím jít. Opravdu se tím netrap.“ Čekala až něco řeknu.

„Dobře mami. Mám tě ráda. Pozdravuj Phila.“

„Budu. Ahoj.“

„Pá.“ Ukončila jsem hovor a schoulila se na postel. Chtěla jsem plakat, ale nešlo to. Nějak jsem byla smířená. Vlastně jsem se mi chtělo smát.

Ozvalo se klepání na dveře. Šla jsem otevřít. Stál tam Edward  a vypadal ustaraně.

„Ahoj. Právě jsem ti chtěla volat.“ Usmála jsem se a chtěla ho políbit. Odtáhl se.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Ano. Neměla bych být?“ nerozuměla jsem mu.

„No. Ve škole jsi vypadala…“

„Už je mi dobře,“ skočila jsem mu do řeči.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se opatrně.

„Vlastně proč ne. Dusila jsem to v sobě už dlouho.“ Začala jsem mu vyprávět celý ten příběh. Sama jsem byla překvapená, s jakým klidem jsem se mu svěřila. Když jsem skončila, pevně mě objal. Zřejmě nevěděl co říct, tak jsem se na něj podívala, aby viděl, že mě ta záležitost už netrápí.

„Už chápu, proč jsi tak vyletěla na Carlislea,“ řekl. Tímto mě překvapil. On si stále pamatoval to, jak jsem jeho otce obvinila ze lži, že jsem se do té nemocnice dostala sama.

„Jestli chceš, tak ti řeknu, co jsem.“ Vyvalila jsem na něj oči. Chci to vůbec vědět? Nejsem si jistá. Ne nadarmo se říká sladká nevědomost. Navíc, jak sám říkal, je to nebezpečné pro nás oba. Nechci ho ohrozit. A pokud je nutné, abych neznala jeho pravou podstatu, tak radši budu žít ve lži. V milosrdné lži.

„Ne. Nechci to vědět.“

„Nechceš?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne,“ stála jsem si za svým.

„Tak jo, co chceš dělat?“ zeptal se, úsměv od ucha k uchu.

„Líbej mě,“ řekla jsem a naklonila se k němu. Přitiskl si mě ještě blíž k sobě. Jeho rty vyhledaly ty mé. Líbal mě něžně a opatrně. Ale já chtěla víc. Jsme spolu dva měsíce a dál jsme zatím nezašli. Pokaždé, když to začínalo nabírat vášnivější směr, tak to utnul. Polibky z mé strany se stávaly náruživějšími. Hladila jsem ho po hrudi a druhou rukou jsem mu přejíždělo po břiše. Sjížděla jsem níž k jeho klínu. Jemně jsem skousla jeho dolní ret a pak ho na něj zlehka políbila. Slastně mi vzdychl do úst. Využila jsem toho a svým jazykem vyhledala ten jeho. Neodporoval mi. Hladil mě po zádech a prsty druhé ruky mě vískal ve vlasech. Začala jsem mu rozepínat knoflíčky košile. Najednou ztuhnul. Ani jsem si nevšimla, že se vymanil z mého objetí a už stál u dveří zády ke mně.

„Edwarde…“ poraženě jsem vzdychla jeho jméno.

„Bello, já nemůžu.“

„Proč?“

„Prostě to nejde,“ hlesl.

„Souvisí to s tím, co jsi?“ zeptala jsem se na rovinu. Takhle otevřeně jsme o tom ještě nemluvili. Otočil se a přišel ke mně. Sedl si na postel naproti mně.

„Ano. Souvisí to s tím, co jsem.“

„Co by se mohlo stát?“ Ani nevím, proč jsem se na to zeptala. Smutně se mi podíval do očí.

„Kdybych se neovládl, mohl bych tě zabít.“

„Ne. To bys neudělal,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Bello. Stačí trošku pevnější objetí a mohl bych ti rozdrtit všechny kosti v těle,“ vysvětlil mi.

„Copak, ty jsi nikdy…?“ nevěděla jsem, jak tu otázku ukončit.

„Měl jsem sex, ale jen s ženami, jako jsem já.“

„S ženami…“ nelíbilo se mi, kam tato konverzace směřuje. Chtěl něco říct. „Ne. Mlč. Ticho. Nechci slyšet žádné číslo,“ upozornila jsem ho a zakryla si uši. Stáhl mi ruce do svých a usmál se na mě.

„Miluji tě.“ Nadechl se. „A ty si nikdy…?“ nechal otázku zajít do ztracena jako já. Sklopila jsem hlavu a přemýšlela, jak mu to mám vysvětlit.

„Ty jsi panna?“ zeptal se zcela ohromený a prstem mi zvedl bradu, abych mi viděl do očí.

„Ne. Nejsem panna. Jen…“

„Jen?“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Slib mi, že si o mě nebudeš myslet nic špatného.“

„Slibuji.“ Byl zmatený. Chci, aby o mě věděl všechno. Nechci mít před ním žádné tajemství.

„Ne se všemi, s kterými jsem kdy spala, jsem i chodila.“ Skousla jsem si ret a čekala jeho reakci. Najednou se začal smát. Hodně smát. „Co je?“ nedala jsem se.

„Já jen, …že jsem na tom stejně,“ zadržoval smích. To už jsem nevydržela a smála se taky. Po chvilce začal vyzvídat. „Tak, jak to bylo? Jste stále kamarádi?“

„Jo. Myslím, že jo.“ Tázavě se na mě podíval. „Patřili jsme do stejné party. Všichni byli spárování a od nás se očekávalo, že se dáme dohromady. Jenže jsme k sobě nic necítili. Samozřejmě kromě fyzické přitažlivosti. Pak jsme se dohodli, že oba potřebujeme rozptýlit před maturitou. Nakonec jsme se rozptylovali několikrát.“ Svěsila jsem ramena.

„Jsem rád, že o tom mluvíme. Už mi docházely nápady, jak tě mám od sebe odstrkovat, aniž bych ti ublížil,“ usmíval se.

„U tebe to bylo jak?“ pohltila mě zvědavost.

„Všechno to byly jen kamarádky. S žádnou z nich jsem nikdy nechodil,“ sledoval moji reakci.

„Takže, já jsem tvá první holka?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano. Jsi má první dívka.“ Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem. Ale já chtěla slyšet víc.

„Myslíš, že bychom my dva mohli někdy spolu…“ Věděl, co chci říct.

„To opravdu nevím, Bello,“ řekl vážně. Chtěla jsem dosáhnout svého.

„Mohli bychom to třeba zkoušet,“ navrhla jsem. Podívala jsem se mu do očí. „A kdyby to bylo příliš, tak bys to stopnul a já bych nic neřekla.“ Doufala jsem, že na to přistoupí.

„Ani nevíš, jak moc tě chci. Jak moc po tobě toužím…“

„Edwarde, prosím. Jen to zkusme,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Chvíli mě sledoval.

„Dobře.“ Hladově jsem se mu vrhla do náručí a začala ho líbat, ale on se ode mě odtáhl. „Ale ne teď. Teď chci udělat něco jiného.“ V očích jsem měla otazníky. „Chci tě představit mé rodině. Oficiálně.“ Vstal a pomohl mi si stoupnout.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 15. kapitola: