Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 5. kapitola

07.03.2011 (14:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3069×

5. kapitola

Bella:

A je to tady. Můj první školní den na vysoké. Překvapivě z něj vůbec nejsem nervózní. Spíš mám strach z dnešního večera. Jdu na premiéru baletu. A taková událost si žádá i určitý oděv. Přesněji řečeno obuv.

Byla jsem s Kate o víkendu nakupovat. Ne proto, že bych tuto činnost milovala, ale je to nutnost. Tedy, teď když budu v divadlech a na koncertech pečená vařená. Kate mi skvěle poradila, co si koupit. Já jsem na tohle nikdy nebyla, takže díky bohu, že se má spolubydlící vyžívá v módních výstřelcích. Snažila jsem se její představivost krotit a nakonec jsme vybraly vše, co jsem potřebovala. Největším překvapením pro mě bylo, když jsem musela uznat, že mi to vážně sluší. Koupila jsem si stříbro-šedé saténové šaty na ramínka. Jsou jednovrstvé, takže nevypadají moc honosně, ale zároveň ne obyčejně. Jemně mi obepínají prsa, břicho i záda. Od pasu se pomalu rozšiřují do sukně, která končí těsně nad mými koleny. Abych neměla odhalená ramena, pořídila jsem si bolerko s rukávy pod lokty. Samozřejmě ve stejné barvě, jakou mají šaty. Kabelku mi vybrala Kate. Je  to matné stříbrné psaníčko, do kterého se vlezou jen doklady s peněženkou a malý diktafon. Největším problémem byly boty. Kate mi stále podsouvala stříbrné střevíčky na 10centimetrovém podpatku, ale jakmile spatřila moji ‚chůzi‘, vybrala boty s tím nejnižším podpatkem. Čtyři centimetry sice nejsou deset centimetrů, ale i tak jsem kvůli této výšce nervózní. Když jsem si je obula, překvapilo mě, že se v nich cítím docela pohodlně. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že tam sebou někde říznu.

Nevěděla jsem, jak mám Kate poděkovat, proto mě šokovalo, když se mi začala omlouvat. Omlouvala se za svou sestru, která rozhodla o přijetí dvou redaktorů. Tedy, mě a toho Cullena. Proto se rozhodla mi odvděčit tím, že mi o něm podá veškeré informace. Plus, že mě na celý večer připraví, to znamená, že mě načeše a namaluje, abych vypadala jako bohyně. Chtěla dosáhnout toho, aby ze mě můj kolega nespustil oči, a tím pádem, aby mu uniklo celé představení. Pak prý nebude mít co hodnotit a třeba se svého místa vzdá.

Takže zatímco mi na obličej patlala nějaké krémičky, make-upy a já nevím co ještě, tak mi vyprávěla o Cullenových. Jako zdroj informací uvedla svoji sestru, samozřejmě. Po chvíli jsem věděla, že Rose Haleová má dvojče, Jaspera. Jsou ve druháku. Rose na humanitním základu a její bratr na právech. Oba žijí s Cullenovými. Jsou to neteř a synovec paní Cullenové, která se jich s manželem ujala po smrti své sestry a jejího manžela. Pan Cullen je lékař a pracuje ve státní nemocnici. Jeho žena letos nastupuje jako externí profesorka filozofie. Je docela možné, že se s ní potkám. Kromě Haleových vychovali Cullenovi i své tři adoptované děti. Emmetta, Alice a Edwarda. Emmett je ve druháku a chodí s Rose. Alice chodí pro změnu s Jasperem, jsou spolu na právech a Edward nastoupil do prváku na humanitní základ. Když už znám jeho příběh, docela chápu jeho odtažitost. Což samozřejmě neomlouvá jeho arogantní chování.

Ani jsem se nenadála a stála jsem před zrcadlem v tom krásném oblečení, blyštivých špercích a skoro pohodlných botách. Mé líčení bylo decentní, aby podtrhovalo mou přirozenou krásu, jak řekla Kate. Vlasy jsem měla stáhnuté do drdolu na temeni hlavy. Z něj bylo spuštěno pár úzkých pramínků, které mě lechtaly na krku.

„Páni, vážně vypadám jako bohyně,“ vytkla jsem Kate pochvalu. Ta se jen samolibě usmála.

„Tak už běž, ať si vybereš to lepší místo,“ cpala mě do černého tvídového kabátku. Sotva jsem dopnula poslední knoflík, už mi volal objednaný taxikář. Rozloučila jsem se a vydala vstříc baletní premiéře.

Když jsem dojela do divadla, sál byl ještě uzavřen. Kabát jsem si už před tím odložila do šatny. Ve foyae se pohybovalo pár nedočkavců jako já. V divadelním buffee mi vnutili skleničku šampaňského. Nechtěla jsem jim vysvětlovat, že nepiji. Ale hlavně jsem nechtěla strhávat na svou osobu přílišnou pozornost. Tak jsem si skleničku nesla v pravé ruce a v levé si držela kabelku. V duchu jsem si nadávala, že jsem si nevybrala nějakou přes rameno. Znervózňovala mě představa, že kdybych náhodou upadla, tak rozbiji tu skleničku a s mým štěstím se jistě pořežu, když bych chtěla tu spoušť po sobě uklidit. Ano, to jsem celá já. I malá sklenička je v mých rukou zbraň hromadného ničení.

Zastavila jsem se před jedním z mnoha pláten, na němž visely fotografie z baletních zkoušek.

Edward:

Dnes byl první oficiální školní den. Všichni mí sourozenci včetně Esme ráno vyjeli na Yale. Kromě mě. Já šel na lov. Chci mít jistotu, že má žízeň bude alespoň trochu pod kontrolou. Čas je ale neúprosný. Někdy mi minuta připadá jako hodina. Dnes to je naopak. Hodina byla jako minuta a za chvíli tu byl večer. Osprchoval jsem se a oblékl oblečení, které mi přichystala Alice. Klasický černý oblek s bílou košilí s rozhalenkou. Do divadla jsme jeli s dostatečným předstihem tak, abychom prozkoumali místa, kde budeme sedět. A hlavně, abychom vymysleli, co nejlepší únikovou cestu, kdyby má sebekontrola selhala. Ještě štěstí, že při představení nesvítí světla, a tak nikomu nebude podezřelé mé nedýchání. Zaparkoval jsem své Volvo a vydali jsme se do foyae. Sotva jsem vstoupil, hned jsem poznal tu vůni. Byla jemná a sladká. Mé hrdlo začal spalovat žár. Ale díkybohu jsem stál u dveří, takže jsem využil toho, jak Carlisle a Alice prošli a přinesli s sebou čistý vzduch, kterého jsem se nadechl. Oheň v krku jsem tím skoro uhasil.

„Je tady,“ oznámil jsem jim a oni  zpozorněli. Každý si stoupl z jedné mé strany, aby mě mohli kdykoliv zadržet, kdybych se vymkl kontrole. Procházeli jsme kolem zrcadlové stěny a blížili jsme se k mé pěvkyni. K naší smůle stála blízko vchodu do naší lóže. Díky Jasperovým konexím budou Alice a Carlisle s námi. Náš plán byl jasný. Carlisle půjde obhlédnout možné únikové cesty a Alice se seznámí s Bellou. To kvůli tomu, aby z ní vytáhla co nejvíce informací, které by mi zakazovaly ji zabít. Jako například, že má rodinu, sourozence, nebo to dítě, za které jsem se modlil v letadle. Nějaké záchytné body, které mě nepustí k jejímu hrdlu. Po chvíli jsme k ní přišli. Stála k nám  bokem. Měla saténové šaty, vlasy vyčesané nahoru, čímž odhalovala svůj krk, a tím i pulzující tepnu. Podle tlukotu jejího srdce byla nervózní. Zajímalo by mě z čeho, její myšlenky jsem opět neslyšel. V rukách držela kabelku a skleničku šampaňského. Upřeně pozorovala fotografii před sebou. Vypadala nevině. A to tak, že to bylo až svůdné. Moc jí to slušelo.

„Tam,“ naznačil jsem Alice směr, kudy se vydat. Po pár krocích jsme stáli u ní. Carlisle nás nenásledoval, vydal se splnit druhou část našeho plánu.

Alice začala: „Ahoj. Ty musíš být Bella.“ Dotyčná se lekla. Údery jejího srdce se zrychlily a tělo jí nepatrně škublo. Hlavu pootočila k nám.

„Ahoj, to jsem a ty jsi…?“

„Alice.“ Má sestra jí podala ruku, aby si s ní potřásla. „Jsem Edwardova sestra. A podle toho, co vím, ty musíš být ta, která shodila mému bratrovi hřebínek,“ pronesla s jistou dávkou pobavení na můj účet.

„No, jestli máš na mysli to místo redaktora, tak se mi to nepodařilo úplně,“ usmála se a přesunula svůj zrak ke mně. Pohlédla mi do tváře. Hněvala se. Byla naštvaná, její srdce se rozběhlo šílenou rychlostí. Čekal jsem, že něco řekne. Nebo spíš, že bude požadovat vysvětlení, proč se k ní hlásíme. Vlastně je její chování logické. Z jejího pohledu jsem na ni v letadle vrhal nenávistné pohledy a shodil jsem jí iPod, aniž bych ho zvedl a omluvil se. V kanceláři jsem se choval arogantně a teď si to k ní nakráčím se sestrou, která se s ní chce spřátelit. Ale proč mě zajímá, co si o mě myslí? Proč mi vadí její nenávistný, rozzlobený pohled? Chci, aby se usmála, aby její oči jiskřily štěstím. Aby se uvolnila a její srdce neběželo maratón

„Odkud pocházíš?“ ptala se Alice, a tím mi zajišťovala záchytné body.

„Z Forks, teda z Phoenixu,“ byla zmatená. „To je komplikované.“

„Tak mi to vysvětli,“ žádala má sestra.

Nadechla se: „Narodila jsem se ve Forks. To je malé městečko…“

„Ve státě Washington. My víme.“ A převyprávěla Belle pohádku o tom, jak tam Carlisle našel své první pracovní místo po univerzitě.

„Ve Forks jsem žila do svých čtyř let. Pak se naši rozvedli a já se s mámou přestěhovala do Phoenixu a před čtyřmi lety jsem se vrátila k tátovi.“

„Proč?“ vyzvídala dál Alice.

„Máma se vdala a její manžel Phil hodně cestuje a ona chtěla být s ním. Jenže já zrovna nastupovala na střední, tak jsem se rozhodla, že půjdu k tátovi, aby máma mohla být s Philem.“

„To je velmi nesobecké,“ prohlásila Alice a poukázala na to, že Bella je skrz na skrz dobrá a nezaslouží si umřít rukou krvesajícího monstra. Jen jsem přikývl. Najednou se ozval gong ohlašující brzký začátek představení. „Měli bychom jít,“ řekla Alice. Bella souhlasila a prošla kolem mě. Vydala se na opačnou stranu než je naše lóže. Chtěl jsem ji zastavit a upozornit ji na to. Když v tom mi to Alice vysvětlila: „Šla vrátit šampaňské. Neboj, vrátí se ti.“ Uchichtla se. Nechápavě jsem se na ni podíval. „Věř mi, vrátí se,“ rozesmála se.

„Jak to myslíš?“ nedalo mi to se nezeptat, protože dvojsmysl byl z jejího chování patrný.

„Co jak myslím?“

„Alice, co jsi viděla?“

„Nic.“

„Nelži, co mi tajíš?“

„Já ti nic netajím.“

„Alice, proč myslíš na módní přehlídku Chanelu z roku 1978?“

„To je moje věc a pojď, Carlisle už na nás čeká.“

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 5. kapitola: